Atacama – Pacifické pobřeží (3) – Čarokrásné putování

Přijeli jsme do La Sereny. Tou dobou jsme měli za sebou již hodně kilometrů a byli jsme unavení. Město navíc nepůsobilo zrovna přívětivým dojmem. Zdálo se, že bylo těžce zasaženo při podzimních protestech. Polovina semaforů nefungovala, ulice byly posprejované a některé benzínové pumpy opuštěné. Přešla nás chuť se tu déle zdržovat. Zastavili jsme se u proslulého místního majáku, ale jediné dostupné parkování bylo v písku na pláži a tam se nám nechtělo. Kdo ví, jestli bychom se vyhrabali.

Město jsme nechali za sebou a ubytovali jsme se v malé vesničce uprostřed údolí Elqui nedaleko stejnojmenné řeky. Ta odvádí vody z And jižním okrajem pouště Atacama, až se v La Sereně vlévá do Pacifiku. Jinak suchému regionu, kde dominují hlavně kaktusy, dodává potřebnou vláhu. Po celém údolí tak bují čerstvá zeleň, barevné květy a nádherné vinice. Když jsme přijeli v polovině ledna, zrovna se blížila sklizeň. Réva přímo překypovala dozrávajícími hrozny.

Kromě vína je ale oblast proslulá ještě jednou věcí. Je to ideální místo na pozorování hvězd díky minimálnímu světelnému smogu a bezmračné obloze. Na okolních kopcích stojí spoustu observatoří. Všechny organizované výlety za pozorováním hvězd obřími teleskopy ale byly zaplněny, a tak jsme se rozhodli dívat se večer z ubytování. Měli jsme tam malou hezkou nezastřešenou terasu s lehátky a mohli jsme odtud nerušeně pozorovat nádhernou noční oblohu. Nelitovali jsme. Nebe bylo skutečně plné hvězd. Pozorovali jsme souhvězdí Orion, jak se hlavou dolů sklání nad horským hřebenem. Dívali jsme se i na jižní kříž a různé další obrazce, které u nás člověk nikdy neuvidí. Jakmile se dostatečně setmělo, nad námi se vykreslil světlý pruh mléčné dráhy. Dokonce se nám podařilo spatřit i několik perseidů, které jako tenké bílé čáry protnuly temnou oblohu.

Nezůstali jsme ale jen u pozorování hvězd. V minulém článku jsem se zmiňoval o rostlinách na pacifickém pobřeží Atacamy, které sbírají vláhu z mlhy. Vynahrazují si tak nedostatek deště. V národním parku Fray Jorge jižně od La Sereny se tento jev projevuje mnohem silněji. Husté mraky, které přichází od oceánu, se opírají o horský hřeben. Převalují se přes něj a dodávají místní flóře nepřetržitý přísun vlhkosti. Je jí tolik, že uprostřed pouště najednou roste mlžný les. Je to naprostý unikát, protože nejbližší podobné lesy se nachází několik set kilometrů na jih v místech, které jsou pravidelně prolévány deštěm.

Tenhle národní park jsme si prostě nemohli nechat uniknout. Jediné štěstí, že jsme měli auto s náhonem na všechny čtyři kola, protože poslední kilometry stoupání po prašné cestě byly hodně prudké a klikaté. Přístupná část parku sice byla maličká, ale i tak jsme si mohli prohlédnout tenhle fascinující ekosystém. Na vnitrozemské straně hřebenu byla krásná zelená louka posetá mračny kaktusů, drobných květin, keřů a občas mezi tím stál menší strom. Jakmile jsme ale přešli na opačnou stranu, ochladilo se a stanuli jsme uprostřed hustého lesa překypujícího životem. Vůně květů přímo prosycovala vlhký vzduch. Po dvou týdnech cestování pod spalujícím pouštním sluncem nám bylo najednou krásně.

Během posledních dvou dnů v Atacamě nás čekal přejezd zpátky na sever do Antofagasty. Museli jsme již vrátit auto. Bylo to hodně kilometrů a většinu času jsme strávili za volantem. Přesto jsme ale navštívili dvě zajímavá místa. Jedním z nich byla olivová zahrada s čajovnou v údolí řeky Huasco. Původně jsme tudy chtěli jen projet, ale po několika stech kilometrech jízdy pouští jsme potřebovali odpočinek. Byla to přímo oáza. Ochutnali jsme výborný vegetariánský sendvič, užívali jsme si stínu olivovníků a relaxovali jsme mezi barevnými květinami. Každý takový ostrůvek zeleně v poušti člověka přímo nabije energií. Vejdete umoření z horkého dne, prachu a silného slunce. Odcházíte osvěžení, jako po vydatném spánku.

Druhým místem byl národní park Llanos de Challe. Doteď nevím, jak je to možné, ale objevili jsme tam jednu z nejkrásnějších pláží, co jsme kdy viděli. Byla jen kousek od cesty a byla skoro prázdná. Asi na kilometru pobřeží lemovaném hladkým bílým pískem se slunilo nebo koupalo nějakých dvacet lidí. Ano, oceán je v těchto místech studený díky Humboldtovu proudu, ale koupat se v něm dalo. Navíc se kousek od pláže tyčily z vody skály, o které se rozbíjely velké vlny. U břehu se hladina jen příjemně pohupovala a člověk se nemusel bát, že by se z ničeho nic ocitl pod vodou.

Odtud už nás čekala jen dlouhá cesta nehostinnou krajinou. Poslední zastávku jsme udělali u podivné několikametrové sochy ruky (Mano del desierto – Pouštní ruka) trčící ze země. Pak už jsme si jen sbalili věci a odevzdali auto na letišti. Poušť Atacama byla úplně jiná, než jsme si jí představovali. Byla plná krásných překvapení a měnila se nám přímo před očima. Viděli jsme, jak i trocha vláhy dokáže proměnit písek a prach v rozkvetlou zahradu. Atacama v nás zanechala silné dojmy, ale my pokračujeme dál. Čeká nás Peru a jsme zvědaví, co nám tahle země přinese.