Neděle 15.3. Zoufalství

Naše první myšlenky se zaměřily na cestu domů. Lety z Guayaquilu se ale rušily jeden za druhým. To, co našel vyhledávač letů, obvykle už nešlo zarezervovat. Našli jsme jen několik extrémně drahých spojů (asi 50 000 Kč na osobu jedním směrem), ale všechny byly příliš riskantní. Nechtěli jsme přestupovat v Bogotě zrovna když Kolumbie zavírala hranice a druhá možnost přes Spojené státy byla stejně tak nejistá. Zdálo se, že jediné spolehlivé spoje do Evropy jsou: Iberia do Madridu, KLM do Amsterdamu a Air France do Paříže. Všechny byly beznadějně plné.

Zavolali jsme tedy na aerolinky Iberia. Měli jsme s nimi letět v dubnu domů a podle rad našeho konzulátu byla největší nadějí změna letenky. Provedli jsme čtyři telefonáty, čtyřikrát jsme vyčkávali na operátora a dozvěděli jsme se čtyři různé odpovědi. Žádná ale nebyla pozitivní. Nejochotnější z operátorů nám po chvíli hledání řekl toto: „V březnu není volné místo na žádném letu z Ekvádoru do Evropy. Bohužel ani s přestupem v okolních státech.“

„Tak… a zítra jsme na ulici.“ pomysleli jsme si. Propadali jsme zoufalství, ale v tu chvíli se objevil majitel hostelu: „Náš kamarád Quentin nechává hostel otevřený a může vás ubytovat. Je to jen o blok vedle.“ Nezůstaneme na ulici!

Pondělí 16.3. Nejsme v tom sami

Už bylo dlouho po půlnoci a víčka se mi zavírala pod tíhou únavy, ale ještě jsem nevzdával naději na odlet domů. Naštěstí s námi komunikoval jak český konzulát v Quitu, tak i ambasáda v Limě. Zpráva byla jasná. Zkoušet pořád hledat nějaké volné místo v letadle, protože situace se bude dále zhoršovat. Seznam zrušených spojů ale přibýval. Tu a tam se objevila nějaká možnost rezervace, ale po kliknutí už nebyla platná.

„Letenky s Iberií přes Madrid do Prahy na úterý!!!“ zvolal jsem a vytáčel jsem call centrum aerolinky: „Let vidíme, ale je to jiná trasa, než je na vaší letence. Musíte si to vyřídit sami přes změnu rezervace online a doplatit rozdíl.“ Proklikal jsem se se až k platbě kartou, ale v ten moment webové stránky vyhodily chybu a let zmizel. Možná jsem si za to mohl sám, že jsem jednal a rozhodoval pomalu. Možná nebyla naděje už od začátku. Každopádně let byl pryč a já jsem únavou upadl do neklidného spánku.

Ráno se už nic nového neobjevilo. Sbalili jsme tedy své věci a přesunuli jsme se na hostel Quentin o kousek blíže k pláži. „Budeme jen padesát metrů od moře, ale máme zakázáno k němu chodit.“ Říkal jsem si. Ubytování ale bylo moc hezké. Majitelem byl milý pán původem z Íránu, který žil v Izraeli, v Rakousku a před pár lety se usadil na ekvádorském pobřeží. Celá budova byla vyzdobena nádhernými nástěnnými malbami. Od divokých zvířat, přes rozkvetlé stromy, postavy z animovaného filmu, až po roury připomínající hru Super Mario. Spolu s námi na hotelu byl ještě mladý rakousko – italský pár, další páry ze Spojených států, Kanady a slečna z Německa. Všichni jsme byli více méně v podobné situaci. Společnost nám dělali ještě kocour Merlin a dva psi – Blue a Luna.

Úterý 17.3. Karanténa

V noci z pondělí na úterý došlo k dalšímu zpřísnění karantény. Mohli jsme už jen do obchodu s potravinami, do lékárny nebo do restaurace pro jídlo s sebou. V Puerto López zavládlo ticho. Jen tu a tam projelo osamělé auto. Na pláži nebyla ani noha. Nikomu už nebyl umožněn vstup do země. Naše jediná naděje tkvěla v tom, že stále mohla odlétat letadla, která odvážela turisty domů. Tuhle naději ale narušoval fakt, že množství uvázlých turistů bylo příliš velké, byli jsme asi čtyři hodiny cesty od letiště a bez potřebných povolení nás tam nikdo nemohl odvézt. Den jsme tak strávili hlavně neúspěšným hledáním letenek. Několikrát se objevilo volné místo, ale rezervace nikdy nešla dokončit. Naše rodina se nám pokoušela pomáhat i z ČR, ale vše bylo beznadějně plné.

Alespoň na hostelu panovala docela dobrá nálada a jakási soudržnost v této nelehké situaci. Někteří z hostů se rozhodli, že tu zůstanou, dokud se pandemie nepřežene, ale to mohly být klidně i měsíce. My spolu s rakousko-italským párem jsme se stále nevzdávali.

Středa 18.3. Marná snaha

Nebylo možné dnem i nocí řešit, jak jet domů. Pomalu jsme se smiřovali s tím, že zůstaneme v karanténě na hostelu dlouho a hledali jsme různé způsoby, jak si zvednout náladu a rozptýlit chmurné myšlenky. Jituška se ponořila do čtení Bílé velryby, já jsem dopisoval články z naší cesty nebo jsem si jen tak pustil do sluchátek zvuk oceánu a meditoval jsem. Občasné rozptýlení přinesl velký pes Blue, když nečekaně skočil k někomu do houpací sítě a radostně se na něj zubil z deseti centimetrů. Celou situaci pozoroval také maličký gekon, který si našel přechodné ubytování v klimatizační jednotce na našem pokoji. Občas vylezl, prohlédl si nás, podíval se po okolí a zase se ztratil.

„Máme letenky s KLM do Amsterdamu.“ vychrlil na nás Pietro z rakousko – italského páru. Než jsem se ale proklikal rezervačním systémem, byly pryč. Bohužel se ukázalo, že ani naši kamarádi se nemohli radovat dlouho. Platba prý nějak neproběhla a rezervace jim za krátkou chvíli zmizela. Pak se ale situace otočila. Objevily se další letenky společnosti Iberia na pátek přes Madrid do Mnichova. Bez váhání jsme zaplatili přes 40 000 Kč za změnu rezervace a…. vyšlo. Měli jsme potvrzený let. Bohužel naší kamarádi měli tentokrát smůlu a v letadle další místa nebyla.

Rozjeli jsme organizační kolotoč. Paní z českého konzulátu v Quitu byla úžasná a okamžitě s námi řešila všechna potřebná potvrzení. Quentin, majitel hostelu, nám pomáhal sehnat taxi na letiště. Naše rodiny hledaly způsob, jak nás dovézt z Mnichova. Všechno bylo v běhu a když jsme ten večer uléhali do postelí, těšili jsme se, jak budeme do konce týdne doma.

Krátce poté zazvonil telefon. Nová SMS: „Váš let byl zrušen.“ Rychle jsme volali na Iberii, ale opět marně. Nejbližší volný termín byl až v květnu. Všechny lety na příští dva dny se rušily. V Guayaquilu, největším městě Ekvádoru, začal prudce narůstat počet nakažených. V chudších čtvrtích vypukly nepokoje a do toho všeho zrovna přilétala letadla z Evropy, která měla vyzvednout uváznuté turisty. Městská správa se rozhodla jednat.

Bohužel pro nás a další turisty uvázlé v okolí to nikdo pořádně nepromyslel. Aniž by o tom věděla vláda nebo letový dispečink, na letiště vtrhla policie. Jako první se několik desítek vozů přiřítilo na přistávací dráhu a postavili barikádu. Žádné letadlo z Evropy nesmí přistát! Bohužel si nikdo v tu chvíli neuvědomil, že ta letadla jsou úplně prázdná a nepřiváží do města nakažené lidi. Pilotovi letu z Madridu nezbylo nic jiného, než přeletět nad dráhou a zamířit do Quita.

Čtvrtek 19.3. Letenky

Letiště zůstalo uzavřeno i další den. Do toho zatím stále platilo, že zahraniční letadla mohla odlétat z Ekvádoru jen do neděle. Tím se šance na úspěšnou cestu do Evropy rapidně snížila. Pomalu jsme se zase začali smiřovat s tím, že si nějaký ten měsíc pobudeme na hostelu. Omezení a opatření dál přibývala. Novinkou byl úplný zákaz vycházení během noci a omezená otevírací doba obchodů s potravinami. V posledních dnech jsme se občas došli podívat alespoň na okraj pláže, abychom se mohli kochat nádhernými západy slunce nad Pacifikem. Teď už ale po pláži jezdili vojáci a posílali všechny domů.

Odpoledne za námi přišel Pietro: „Našli jsme let KLM z Guayaquilu do Amsterdamu v pondělí večer!“ Všichni jsme hloubali nad tím, co udělat. Letiště bylo zavřené, ale vláda mezi tím odvolala starostku za neuvážený krok. V pondělí sice neměly být lety, ale tenhle se objevil úplně nově. Byl to risk, ale dali jsme si minutku na rozmyšlenou.

Mezi tím se staly dvě věci. Volali jsme na Iberii, ale prý nemohou provést výměnu za jinou aerolinku. Do toho přišla zpráva z konzulátu, abychom se pokusili dostat do Evropy jakýmikoliv dostupnými komerčními lety. Hrozil úplný zákaz vycházení a zrušení všech letů.

„Kupujeme!“ ohlásil Pietro. „My také!“ odpověděl jsem. Jednou rukou jsem se snažil za pomoci telefonu převést dalších čtyřicet tisíc na platební kartu. Druhou rukou jsem na notebooku proklikával rezervační systém KLM a vyplňoval naše jména. Telefon zamrzl přímo uprostřed převodu. Nechtěl jsem čekat. Vyplnil jsem na notebooku číslo karty a klikl „Zaplatit letenky“. Vyšlo to. Karta se stihla dobít, než se telefon zasekl. Měli jsme nové letenky na pondělí.

Pátek 20.3. Byrokracie

Příští den začal dobrými zprávami. Ukázalo se, že nizozemská ambasáda vyjednala povolení pro dva záchranné lety KLM do Amsterdamu (ten náš a další ve středu). Letiště by snad mělo znovu otevřít. Přišel tedy čas na to, sehnat dopravu do Guayaquilu – epicentra nákazy a nepokojů v Ekvádoru, kde zrovna vyhlásili úplný zákaz vycházení už od 14 h odpoledne.

Hromadná doprava nefungovala a většina taxikářů odmítala jet ven z provincie, protože by je mohla čekat přísná karanténa po návratu. Naštěstí nám Quentin dokázal sehnat kontakt na Miltona a ten znal řidiče, který nás čtyři sveze za 200 dolarů.

Přišla na řadu byrokracie. S pomocí našeho konzulátu jsme připravovali papíry, abychom mohli cestovat na letiště v době karantény a aby se řidič mohl poté vrátit domů. Kromě papíru nám ale bylo doporučeno vyplnit i jakýsi online formulář pro řidiče. Webové stránky ale po většinu času nefungovaly. Když už naskočily, vždycky nám chyběl nějaký údaj. Jediné štěstí, že Pietro a Marie uměli dobře španělsky.

„On nám poslal datum narození jeho matky, ale my chceme jeho datum narození a všechna jména jeho matky i otce. Tak mu to napiš ještě jednou. Máme číslo jeho občanky? To povolání, co nám řekl nefunguje. Stránky tvrdí, že se neshoduje se záznamem na občance. Ten pitomý web už zase nejede…“

Sobota 21.3. Tiskárna

V Sobotu jsme dostali dobrou zprávu z konzulátu – nejspíš nepotřebujeme ten on-line formulář a stačí nám pouze takzvané „Salvoconducto“ na papíře. K tomu nám paní vystavila oficiální dopis, kdyby to nestačilo. Jedna skupina Čechů prý takto dojela bez problému. Žádná jistota to ale nebyla. Nikdo totiž nevěděl, jaká pravidla jsou zrovna v platnosti. Ani samotná policie, která hlídala jejich dodržování.

Všechno bylo vyplněno, připraveno a zbývala poslední část – tisk. Kde to ale vytisknout? Na hostelu tiskárna nebyla a vyrazili jsme tedy do města. Kromě potravin a několika maličkých obchůdků bylo všechno zavřeno. Internetové kavárny a copy-centra (takzvané cybery) měly zatažené rolety už od pondělí. Nikdo jiný tiskárnu neměl. V zoufalství jsme zkoušeli i hotely, lékárny a různé obchody, ale nic. Ani obchod s nápisem „COPY“ neměl tiskárnu a asi ani kopírku, kdo ví proč… Někteří lidé se s námi úplně odmítali bavit. Jiní jen zakroutili hlavou a dívali se jinam. Ti nejochotnější nám buď řekli, ať jdeme do cyberu nebo rovnou vysvětlili, ať to vzdáme: „Všechny cybery jsou zavřené a jinde tiskárnu nemají.“.

Největší naději jsme směřovali k policejní stanici. A skutečně. Tiskárna byla vedle počítače. Marie vysvětlila naší situaci, ale policista nám oznámil, že jejich tiskárna je bohužel rozbitá.

Zbývala poslední možnost: supermarket Tia. Na informacích nám samozřejmě nepomohli – tiskárnu nepoužívali a neměli, ale hned u vchodu jsme se podívali do prodejního regálu s různými věcmi a hle: TISKÁRNA! Skutečně. Levný model od HP za 40 dolarů. Balení mělo obsahovat i trochu inkoustu a v obchodě jsme našli alespoň barevné papíry pro děti. Dál jsme se nerozmýšleli a už jsme se hnali s tiskárnou k pokladně.

Radost nám ale opět dlouho nevydržela. Krabice neobsahovala USB kabel a tiskárna nepodporovala bezdrátové připojení. Podnikli jsme další obchůzku všech otevřených obchodů, ale kabel pro připojení tiskárny nikdo neměl.

„Na policejní stanici mají tu nefunkční tiskárnu, třeba nám půjčí kabel!“ Opět jsme se nahrnuli dovnitř a prosili jsme o pomoc. Kabel nám s sebou sice nedali, ale nechali nás přinést notebook i tiskárnu a vytisknout všechny dokumenty na místě.

Za chvíli jsem tak seděl u malého stolku na stanici, kde jsem si rozložil improvizovanou kancelář a na barevný dětský papír jsem tiskl povolení k cestě. Všechno bylo zařízeno, v neděli už nás mělo čekat jen balení, v pondělí brzo ráno taxi na letiště a večer hurá do Evropy. Ale pozor! V Ekvádoru není nikdy nic jisté…

Neděle 22.3. Jak na horské dráze

Pomalu se blížilo odpoledne. Byli jsme již po obědě a začínali jsme sklízet věci, když na dveře zaklepal Pietro: „Teď mi řidič řekl, že nás nevezme. Má prý sudou poznávací značku a do Guayaquilu může v pondělí jen s lichou! Buď pojedeme teď nebo máme najít někoho jiného. „Jedeme!“ řekl jsem a s Jituškou jsme začali v šíleném spěchu balit. Pietro se ale za pár minut objevil ve dveřích s další novinou: „Tak prý nemůže ani dneska. Jen sobota nebo úterý. Pojďme na policejní stanici. Poslední šance je dostat pro něj nějakou výjimku.“

Na policii jsme se dozvěděli užitečnou, ale nepříjemnou až děsivou informaci: „Poznávací značka je teď úplně jedno. V provincii Guayas, kde je Guayaquil je totální krize a pokud vjede dovnitř, policie ho nepustí zpátky domů. Ani když má Salvoconducto ani jakýkoliv jiný papír. Jediná vaše naděje je druhý taxík, který pojede odněkud z Guayas a přestoupíte mezi nimi na hranici provincie.“

Učinili jsme několik pokusů o sehnání taxíku z hranice na letiště, ale marně. Nikdo nebyl ochotný nás odvézt. Když už se situace zdála nejhorší, zavolal jsem na český konzulát o pomoc. Čekali jsme několik hodin. Paní volala na všechny možné i nemožné kontakty a sháněla pro nás taxík, jak to jen šlo. Nikomu se nechtělo. Všichni se báli, že uvíznou kdesi mimo domov. Takové riziko jim za ty peníze nestálo. Nakonec ale přeci jen byla úspěšná a povedlo se jí přesvědčit jednoho taxikáře. Vezme nás za 160 dolarů z hranice na letiště.

Ten původní taxikář z našeho města nakonec přislíbil, že když to policie schválí, vezme nás za 200 dolarů na hranice. Částky to byly šílené, ale o to teď nešlo. Zdálo se, že pokud zůstaneme, nehneme se z hostelu po několik měsíců.

Večer jsme se sbalili a rozloučili se s turisty, kteří zůstávali na místě. Zrovna jsme se pomalu ukládali ke spánku, když zazvonil telefon – konzulát v Quitu: „Nevolal vám řidič, že to ruší? Ne? To se mi ulevilo. Vláda chce od zítra nařídit plošný zákaz vycházení a už asi nebude vůbec možné cestovat na letiště. Vy byste to ale měli ještě stihnout, když jedete v šest ráno. Napíšu taxikáři, ať se nebojí a dojede pro vás, že to určitě zvládne ještě před zákazem. Hlavně jeďte zítra včas, ani o hodinu později!“

Pondělí 23.3. Letiště

Naše srdce poskočila radostí, když pro nás řidič v šest hodin ráno skutečně přijel. Vydali jsme se na cestu. Z okének jsme sledovali opuštěné bílé pláže obklopené hustým lesem i východ slunce, který rozzářil mlhu sedící v údolí. Nebýt naší složité situace, nejraději bych si sedl někam na kopec a pozoroval tu všechnu nádheru.

Vyhráno jsme ještě neměli. Druhý taxikář nebral telefon. V uších nám znělo varování Quentina: „Pokud na vás nebude čekat, nepřekračujte do Guayas a vraťte se. Ta provincie je nebezpečná i za normální situace. Určitě tam nechcete zůstat bez auta a bez ubytování. A v žádném případě nejezděte v Guayaquilu jinam než na letiště!“

Asi za hodinu naštěstí druhý taxikář vzal telefon. Už byl na cestě a když jsme byli skoro u hranic, dostali jsme zprávu, že už na nás čeká. Byli jsme tedy docela překvapení, když na hranicích nikdo nebyl a už nám zase nebral telefon. „Zkoušejte to, občas to vezme třeba až napočtvrté.“ říkala nám do telefonu paní z konzulátu. Konečně to zvednul. Navzájem jsme si tvrdili, že jsme na hranicích, ale nikde nikdo. Naštěstí se situace brzy vyjasnila. My jsme čekali u policejní hlídky pod cedulí se jménem provincie a on čekal o několik kilometrů dál u mýtné brány. Našli jsme se, přesedli jsme a jeli jsme dál. „Máte fakt štěstí, že jsem vysloužilý voják.“ říkal náš nový řidič. „Nechtěli mě ráno pustit z města, ale zabrala na ně vojenská průkazka!“ Cesta ubíhala rychle a za necelé dvě hodiny jsme byli na letišti.

Ten den už z Guayaquilu odlétaly jen dva záchranné lety – do Spojených států a do Nizozemska. Celý areál byl uzavřen a všichni cestující čekali venku. Někteří letenky měli, jiní zkoušeli štěstí, jestli se neuvolní místo. Povídali jsme si s další skupinkou turistů z Evropy, kteří ráno vyráželi z města jen asi 20 kilometrů od toho našeho. Prý také hledali řidiče těžko, ale vzal je přímo na letiště přes dvě provincie a nikdo s tím problém neměl. Podivovali jsme se nad různou interpretací karantény v různých městech a on to shrnul takto: „Znáš přísloví, které používají Ekvádorci o své zemi? Todo es posible, nada es seguro. – Vše je možné, nic není jisté.“

Letiště konečně otevřelo a jednoho po druhém nás s velkými rozestupy pouštěli dovnitř tak, aby na žádném místě odbavení nebyla fronta a nedošlo k nákaze. Celé by to mohl být hezký nápad, kdyby nebylo té velké fronty před letištěm s minimálními rozestupy. Hladce jsme prošli všemi kontrolami skrz téměř opuštěné letiště. Až na odbavení batohů fungovala vždy jen jediná přepážka. Jeden celník, jeden pás na příruční zavazadlo, jeden obchod s kávou a jídlem a jedna odletová brána. Vše ostatní bylo zavřeno. Když přiletělo naše letadlo, měli jsme obrovskou radost. Na poslední chvíli se prý povedlo poslat větší stroj. Mohli s námi tedy letět i všichni ti, kteří smutně čekali bez rezervací před letištěm.

Odlet se nakonec o trochu zdržel. Motor nasál nešťastného opeřence a na celém letišti byl jediný servisní technik. Čistil tedy lopatky sám, a proto to trvalo asi hodinu. Pak už nám nic nebránilo a vyrazili jsme do Evropy.

Úterý 24.4. Amsterdam

Příští den odpoledne jsme byli konečně v Amsterdamu. Celník si prohlédl naše pasy a pozdravil nás rovnou česky: „Dobrý den.“ Přidal ještě několik slov, která znal: „Prosím dvě malá piva, děkuji.“ Připadali jsme si, jako bychom už byli doma. Ubytovali jsme se na letištním hotelu, protože nebyla vhodná doba cestovat kamkoliv po městě a autobus do Prahy nám jel až následující den. Rozloučili jsme se s Pietrem a Marií, kteří pokračovali příští ráno do Vídně a po týdnu napětí jsme se uložili k dlouhému a klidnému spánku.

Třetí den v Puerto López jsme byli dostatečně odpočatí a vypravili jsme se na patnáctikilometrový trek v národním parku Machalilla. Ráno nás vyzvedl průvodce. Svezli jsme se autem do malé osady na okraji pralesa, nazuli jsme si holínky a šli jsme. Vzduch byl hustý a plný vlhkosti. Typické dusno, které vás potká v rovníkovém deštném lese. Cestu nám brzy přetínaly malé říčky a spoustu bahna. Tam bychom bez holínek být nechtěli. Jituška brzy zjistila, že jsou ty její děravé, nicméně alespoň do bláta trochu fungovaly. Společně s námi se vypravili i dva roztomilí psíci. Prý chodí s průvodcem pokaždé. Jeden byl starší a klidnější, za to ten druhý byl ještě odrostlým štěnětem, které se bálo vody. Každý přechod říčky tak provázelo nešťastné kňučení, dokud psík nenašel odvahu. Potom bez problémů přeskákal na druhou stranu.

Prales byl plný života. Slyšeli jsme cvrlikání ptáků, pozorovali jsme několik motýlů a kolem nás proletovali podivní zástupci hmyzí říše. Potůčky byly plné malých rybek a mezi nimi se objevila i velká kreveta. U jedné malé říčky jsem zrovna opatrně našlapoval na kameny, abych nespadl do vody, když se najednou něco rozběhlo po hladině. Vyděsil jsem se. Byl to veliký pavouk. Jeho tělo mohlo mít sice jen nějaké dva až tři centimetry, ale měl hodně dlouhé nohy. Pobíhal po vodě jakoby nic. Když konečně zastavil, opatrně jsem pořídil několik snímků a vzdálil jsem se od něj. Později jsem se snažil zjistit, co to bylo za pavouka a nejspíše to byl nějaký velký druh lovčíka (fishing spider). O chvilku později jsme narazili i na jiné, ještě větší pavouky. Asi nejvíce fascinující a stejně tak i děsivá byla velká tarantule zabarvená do fialova, která pomaličku lezla po zemi jen kousek od naší stezky.

Na pozorování zvířat jsme měli štěstí. V korunách stromů nad námi jsme spatřili dokonce dvě tlupy opic. Jejich hlasitý křik se nesl napříč pralesem a větve se prohýbaly pod jejich vahou. Pozorovali nás stejně tak, jako jsme my pozorovali je. Trochu nám „vynadaly“ a pak si opět hleděly svého.

Po asi pěti hodinách pocení a škrábání se do kopce po rozbahněné stezce jsme konečně dorazili na vyhlídkovou věž. Bylo to nádherné místo. Dívali jsme se na kopce porostlé pralesem, a dokonce i na tukana, který poklidně seděl na větvi několik desítek metrů od nás. Najednou bylo krásně. Tam nahoře nebyl vzduch tak těžký a hutný, jako pod korunami stromů. Pofukoval mírný větřík a my jsme si užívali tuhle chvilku pohody. Ještě poslední pohled do široké krajiny a vydali jsme se zpátky do vesnice.

Do Puerto López jsme dorazili ještě za světla a mohli jsme si tak užít další večer na pláži. Pomalu se šeřilo a obloha měnila barvy. Nejprve ze žluté do červené a když se slunce dotklo obzoru, oblaka zaplála fialovou. Celou dobu bylo ticho a klid. Na pláži se procházelo jen několik lidí, moře šumělo, jak se vlnka za vlnkou převalovaly na pláž a opodál se pohupovaly rybářské bárky.

Vrátili jsme se na hostel, kde na nás jako lavina dolehly nejnovější zprávy. Ještě před pár dny to vypadalo, že se krize způsobená epidemií koronaviru takřka nedotkne Jižní Ameriky. Slyšeli jsme jen nějaké zvěsti o nevpouštění dalších turistů z Evropy nebo o izolaci po příletu z rizikových zemí. Nic, co by mělo ohrozit naši cestu. Během tohoto jediného dne se ale vše změnilo. Ekvádorská vláda, podobně jako sousední státy, vyhlásila karanténu. Od rána se měly zavřít hranice, všechny turistické atrakce, pláže, obchody snad až na potraviny či lékárny a samozřejmě začal platit zákaz volného pohybu nebo shromažďování. Zrušila se i velká část spojů pozemní dopravy a lety mizely jeden za druhým. Aby toho nebylo málo, tak nám majitelé hostelu oznámili, že příští den zavírají. Zbývající lety domů byly buď vyprodány nebo mířily přes další země, které také zavíraly hranice. Ani změna našeho původního letu nevyšla – aerolinky pro nás neměly žádnou alternativu. „Na letiště bez letenky teď nesmíte…“ slyšeli jsme.

Několik dalších turistů plánovalo, co udělají dál. Pronajímali si apartmán na delší dobu, vyráželi na dobrovolnickou práci kamsi na Ekvádorský venkov nebo jen mířili na jiný hostel do jiného města. Zbýval nám jen večer a následující ráno, abychom se rozhodli: „Co uděláme dál?“

Pokračovat na další díl

Stáli jsme na ulici s velkými batohy a přemýšleli jsme, co dál. Otevřel jsem Booking a díval jsem se na dostupné hotely v okolí. „Tady je nějaký hezký hotel jen pár set metrů daleko. Akorát stojí padesát dolarů na noc…“ řekl jsem Jitušce. První noc v nové zemi jsme se necítili na to zkoušet hledat jiné a levnější ubytování, a tak jsme tam zamířili. Ukázalo se, že se jedná o obrovský pětihvězdičkový hotel Continental přímo v centru. Úplně jiný druh ubytování, než na který jsme byli dosud zvyklí. Dvě noci jsme si tak mohli užívat komfortu a úchvatného výhledu z okna na metropolitní katedrálu.

Měli jsme jen jeden den na prohlídku města. Začali jsme návštěvou městského parku Seminario hned před hotelem. Je proslulý svou početnou populací leguánů. Nejprve jsme si ničeho nevšimli. Lidé krmili hejno holubů stejně jako v jiných městech. Pak se ale mezi holuby objevil skoro metrový leguán. A další, deset na trávníku, dva na stromě a patnáct na chodníku. Byli úplně všude. Proplétali se mezi lidmi nebo se slunili a odpočívali. Museli jsme si dávat velký pozor, abychom na nějakého nešlápli.

Naše procházka pokračovala po nádherné promenádě Malecón 2000 na břehu obrovitánské řeky Guayas. Míjeli jsme hezké věže, parky plné zpívajících ptáků, lanovku i ruské kolo. Řekou vedle nás se valilo neskutečné množství vody. Pozorovali jsme, jak s sebou bere kusy stromů, křovisek, a dokonce i mrtvého psa. Všechno odplouvalo do moře.

Postupně jsme dorazili až ke schodům na kopec Santa Ana. Je kolem dokola posetý pestrobarevnými domky a na jeho vrcholu stojí krásný modrobílý maják. Tam jsme si všimli, čím to je, že je tahle oblast označená jako bezpečná pro turisty. Podél schodů k majáku totiž stojí každých dvacet metrů policista. Jednou jsme omylem zvolili špatnou odbočku a místní nás okamžitě posílali zpět. „Tam nechoďte, není to hlídané, je to nebezpečné!“. Výhled z vrcholu byl nicméně úchvatný a tahle procházka stála za to.

Příští ráno jsme nastoupili na autobus společnosti Ecuador HOP do Montanity a odtud dál do Puerto López – města s krásnou pláží jen kousek od národního parku Machalilla. Tam jsme si chtěli užít několik dní lenošení, koupání a procházek předtím, než se vrátíme do ekvádorského vnitrozemí.

Pokračovat na další díl