Ráno jsme se rozloučili s krásným ubytováním ve městečku Tejeda a vydali jsme se po úzkých silničkách k přehradě Presa de los Perez. Auto jsme nechali u silnice, sbalili batůžky a vydali jsme se na túru. Hned na začátku jsme narazili na překážku. Jak se dostat na druhou stranu přehrady? Cesta po hrázi vypadala, že vede k soukromému obydlí, a tak jsme se vydali po betonové římse. Nebyla zrovna široká, na jedné straně byla voda a na druhé pozemek se štěkajícími psy. Šli jsme z počátku nejistě, ale nebyl to dlouhý úsek a brzy jsme v pořádku přešli na druhou stranu. Tam jsme zjistili, že cesta nevedla k obydlí a mohli jsme po ní celou dobu pohodlně jít.

Stoupali jsme skrz nádherný borovicový les, který poskytoval dostatečný stín před sluncem. Byla to nejspíš jedna z vlhčích částí ostrova. Stromy byly krásně zelené a dokonce i porostlé mechem. Na některých místech byla zem pokrytá porostem kapradí, ale to už bylo uschlé. Odpoledne jsme konečně dorazili na vrchol hory Tamabada. Byl odtud rozhled po celé severovýchodní části ostrova. Prohlíželi jsme si terasovitá políčka, přehrady na vnitrozemské straně a směrem k moři zase bylo vidět krásné zelené lesy a v dáli siluetu ostrova Tenerife. Pořádně jsme se nasvačili, nabažili jsme se vyhlídky a za chvíli jsme zamířili zpět k autu. Překvapilo nás, že na vrchol nikdo jiný nešel. Těch několik turistů, kteří šli naši trasu, prošlo kousek pod námi a vůbec je nenapadlo se jít podívat nahoru.

Během večera jsme klesali nekonečnými serpentinami do městečka Gáldar. Krajina úplně změnila ráz. Místo borovicových lesů jsme viděli obrovité banánové plantáže potažené igelitovými plachtami, asi kvůli vlhkosti. V dáli za těmito bílými plochami se tyčila kuželovitá hora a na jejím úpatí se rozléhalo město Gáldar. Byl to zajímavý pohled, protože domy vytvářely jakýsi prstenec kolem celé hory. My jsme ale Gáldar nejprve minuli. Měli jsme tam sice ubytování, ale našli jsme na mapě pláž Sardina jen několik kilometrů daleko a museli jsme se jít vykoupat. Byla to další krásná malá městská pláž, kde bylo jen několik lidí a my jsme si tak mohli nerušeně plavat a pohupovat se na vlnách.

29. – 30. 12. 2018 Relaxace na plážích

Následující den jsme se vydali na cestu po východním pobřeží. Dostali jsme tip od majitele ubytování na krásnou a odlehlou pláž kousek od města Agaete. Nejprve jsme projeli několik set metrů po štěrkové silnici, ale dál jsme pokračovali pěšky. Asi za deset minut jsme dorazili do krásné zátoky s pláží, na kterou se zvolna převalovaly vlny. Polehávalo tam několik místních i turistů a všichni si užívali poklidnou atmosféru daleko od měst a davů. Voda byla sice docela studená, ale koupat se dalo. Rochnili jsme se, plavali a skákali ve zpěněných vlnách.

Když jsme byli dostatečně vykoupaní, pokračovali jsme podél pobřeží až na vyhlídku Mirador del Balcon. Východní okraj ostrova je hornatý, plný vysokých útesů a z malého parkoviště v sedle mezi skálami jsme měli úžasný výhled. Ihned, jakmile jsme vystoupili, za námi přišel pán, který zde měl svůj stánek s kávou a dobrotami. Neodolali jsme, dali jsme si cappucino a ochutnali jsme plod opuncie (kaktusu). Tentokrát byla ale horská přirážka tučnější, než jsem čekal. Když jsem uslyšel částku 12,50€, zhrozil jsem se, ale už jsme měli nakoupeno a kávu rozpitou, tak se nedalo nic dělat.

Večer už se nám opět stýskalo po koupání a zrovna jsme narazili na pláže ve vesničce Playa de San Nicolás. Nešli jsme ale na tu hlavní, velkou pláž v centru. Přelezli jsme jeden kopeček a dostali jsme se k úžasné pláži v maličké zátoce. Moře tam bylo klidné a neuvěřitelně čisté. Viděli jsme si nejen na nohy, ale mohli jsme pozorovat i dno. Bylo to úžasné místo, kde si člověk mohl lehnout na hladinu, splývat a užívat si pomalé houpání. Koupání jsme prostřídali s focením pláže i roztomilých vodních šneků v tůňkách na kamenech. Nakonec jsme tam strávili několik hodin a vydali jsme se na cestu zpět až po západu slunce.

Ráno dalšího dne bylo nečekaně dobrodružné. Chtěli jsme se vydat z ubytování ve městečku La Aldea de San Nicolas dál na jih, ale ani jedna z navigací na telefonu neměla zaznamenané informace o jednosměrných a uzavřených cestách. Kroužili jsme zoufale neznámými ulicemi, až jsme po několika pokusech konečně nalezli cestu ven. Během jízdy po další klikaté silnici jsme si užívali nádherné výhledy na okolní hory, které se otevíraly snad za každou serpentinou. Ve vesničce Tasarte jsme podnikli procházku údolím plným různých květin, kaktusů, bambusu, a dokonce i pomerančů a banánů. O kousek dál jsme zase čirou náhodou zastavili u barevných skal Los Azulejos. Byly vrstvené z různých hornin a jejich pestrost byla opravdu překvapující. Od takřka bílé barvy, přes sytě žlutou a oranžovou, až po azurovou.

30. – 31. 12. 2018 Cesta domů

Náš čas na Kanárských ostrovech se pomalu blížil ke konci a zamířili jsme za posledním cílem naší cesty. Do městečka Playa del Inglés (Anglická pláž) za dunami Maspalomas. Mířili jsme tedy na jih a stala se nečekaná věc. Spustil se déšť! Poprvé za naši cestu plnou suchého a slunného počasí. Nevydržel ale dlouho. Navíc jsme se přesouvali na velmi suchý jih ostrova a nejspíš jsme z mraku ujeli pryč. Dál byly už jen takřka holé skály a dálnice.

Podél pobřeží jsme se přesouvali mnohem rychleji a zakrátko jsme zaparkovali kousek od proslulých kanárských písečných dun. Byli jsme ale v úplně jiném světě. Po týdnu v hezkých horských vesničkách a na malých plážích, kde sotva bylo více jak třicet lidí, jsme se octli uprostřed turistických resortů. Nekonečné řady apartmánů, hotelů, restaurací, stánků se suvenýry a autobusů. Přestože duny samotné byly nádherné, celé město Playa del Inglés a i vyhlášená několikakilometrová pláž nás přímo odrazovaly. Po krátké procházce po místní poušti jsme tak raději zamířili nakoupit jídlo a ujet pryč. Cestou k obchodnímu centru jsme ale spatřili podivnou věc. Měli tam modely slavných budov z různých evropských zemí a mezi nimi i náš Týnský chrám. Přímo nad logem supermarketu SPAR.

Konečně jsme ujeli z města tisíců resortů a mířili jsme na hostel kousek od letiště. Parkování jsme zvládli, najít vchod také, ale jak dovnitř? V informacích o rezervaci jsem našel telefonní číslo, a i jsem se dovolal majitelce, ale ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, nemohl jsem jí vysvětlit, že už jsme přede dveřmi. Jediné, co jsem pochytil bylo, že jí mám napsat na WhatsApp, ale to jsem nechtěl, to by mohlo trvat kdoví, jak dlouho. Jituška to naštěstí zachránila a podařilo se jí konečně vysvětlit naší situaci. Paní přišla asi za pět minut a my jsme měli kde spát.

Druhý den ráno jsme zamířili domů. V letadle jsme na vlastní kůži zažili, jak to vypadá, když Ryanair nasadí politiku rozsazování těch, kteří si nepřiplatí za výběr sedadla. Lidé si vyměňovali místa a vytvářeli překvapivě komplikované kombinace, aby se jim podařilo usadit se vedle svých blízkých. Já jsem si přesedl asi dvakrát, Jituška také a pán, kterého jsem nakonec přesvědčil, aby si vyměnil místo s Jituškou, si přesedl asi čtyřikrát, než se konečně usadil správně. My jsme s Jituškou získali celou trojici sedadel pro sebe a mohli jsme se tak pohodlně natáhnout, užívat si let a pohled z okénka na východ slunce nad Marokem a pohořím Vysoký Atlas.

V Berlíně jsme si mysleli, že už jsme skoro doma, ale cesta se nám nečekaně zkomplikovala. Nejprve jsme zjistili, že na nádraží Südkreuz je pořádná zima a skoro všude je na Silvestra odpoledne zavřeno. Ještě, že měla otevřeno jedna asijská restaurace a kavárna opodál, jinak bychom hladověli a mrzli. Když už konečně přišel čas odjezdu vlaku do Prahy, ohlásili malé zpoždění asi pět minut. Pak přišlo další hlášení, že je vlak zrušen, pak znovu zpoždění pět minut a znovu zrušen. Potom už se nedělo nic. Po chvilce čekání jsme se s několika cestujícím vydali na informace a tam nám řekli, že prý máme jet na Hauptbahnhof příměstskou linkou a že odjíždí za čtyři minuty. Uff, na poslední chvíli jsme jí stihli, přejeli jsme na hlavní nádraží a tam měl být v horním patře vlak do Prahy. Raději jsme se rozběhli, protože už bylo dlouho po plánovaném odjezdu a další vlak ten den nejel. Přiřítili jsme se ještě s několika cestujícími na nástupiště, naskočili do nejbližšího vagónu a vlak se rozjel. Bojím se, že ti, kteří s námi neběželi, zůstali v Berlíně. Po zbytek cesty už se toho naštěstí moc nedělo a na Silvestrovský večer jsme dorazili domů do Prahy.

24. – 26. 12. 2018 Zelená údolí, města a pláže na východě

Jako první, hned po příletu, jsme zamířili do údolí Barranco de Guayadeque. Po klikaté silničce jsme stoupali zvolna vzhůru a fascinovalo nás nepřeberné množství nádherných rostlin, a hlavně obrovských volně rostoucích kaktusů. Mezi nimi se proplétaly agáve, aloe vera a spousty palem. Občas jsme narazili i na kvetoucí mandloně nebo na zralé citróny rostoucí na malých zahrádkách před vesnickými domky. Tamní prosinec mi připomínal náš květen. Bylo příjemných dvacet stupňů a všechny rostliny přímo bujely životem. Po několika zastávkách jsme dorazili až k muzeu původních obyvatel – Guančů a jejich obydlí. Na Štědrý den bylo zavřené, ale mohli jsme se alespoň projít skrz nedalekou vesničku postavenou v prudkém svahu. Dodnes mají lidé domy částečně zahloubené ve skále. Vlastně to trochu připomínalo hobití nory a k dokonalému pocitu chybělo snad jen zakulatit dveře a okna. Z hospodářského přístřešku se ozval hlasitý hýkavý zvuk, až nám skoro tuhla krev v žilách, ale on to byl jen roztomilý oslík. Kolem pobíhaly slepice, krůty, kočky a celé místo působilo náramně romanticky.

Guančové – Ještě před příchodem Španělů obývali Kanárské ostrovy Guančové. Tihle lidé jsou známí hlavně svým hvízdavým jazykem, kterým si předávali zprávy napříč údolími a také svými obydlími, které hloubili ve skalách. Dodnes je na ostrově Gran Canaria několik míst, kde jsou stále dochované původní guančské jeskyně. Španělé ostrovy dobyli a kolonizovali během patnáctého století. Byla to vlastně jedna z jejich prvních kolonií a jakýsi odrazový můstek pro následné cesty do Ameriky. Dnes po původních obyvatelích zbyly v podstatě jen vykopávky a jeskyně. Na druhou stranu prý ale v žilách současných Kanářanů koluje stále spoustu guančské krve.

Na štědrý večer jsme zamířili na nedalekou pláž Melenara. Slunce se pomaličku sklánělo k obzoru, pofukoval vítr a zvedly se vlny, takže se již nedalo koupat. To nám ale nevadilo. Vyndali jsme si piknik a jen tak jsme se brouzdali bosí mokrým pískem. Na to, že se jednalo o městskou pláž, byla překvapivě hezká. Nebyla nijak velká. Kromě rybáře, který asi na poslední chvíli sháněl pokrm na štědrovečerní tabuli, tam nikdo nebyl. Z okolí svítila spíš okénka obytných domů než prázdninových resortů.

Druhý den ráno jsme se vydali na procházku nádhernou sopečnou kalderou Bandama. Bydleli jsme totiž v apartmánu přímo na jejím okraji a jen pár kroků ode dveří se nám otevřel úžasný pohled. Celý kráter byl zelený a porostlý nepřeberným množstvím rostlin od kaktusů po kvetoucí stromy. Z vyhlídky na přilehlém kopci jsme mohli pozorovat i lodičky plující v nedalekém oceánu, ale nejzajímavější byl sestup do samotného kráteru. Brzy jsme byli v nádherném údolí plném divoce rostoucích palem, mandarinkovníků i vzrostlých stromů. Všude cvrlikalo spoustu ptactva a v porostu kolem nás šustily ještěrky. Občas jsme i nějakou viděli, jak se nahřívá na kameni, ale jakmile nás spatřila, během sekundy byla pryč. Některé z nich byly takové mohutnější a svým vzhledem připomínaly malého varana. Později jsme zjistili, že se jednalo o veleještěrku obrovskou (anglicky „Gran Canaria Giant Lizard“), která dorůstá až 80 centimetrů. Je to endemický druh a nikde jinde než na Kanárech se nevyskytuje. Byly ale příliš rychlé, a tak se Jitušce podařilo vyfotit jen menší druh ještěrky slunící se na kameni.

Odpoledne jsme se přesunuli opět na pláž Melenara, která byla tentokrát již otevřená. Na pláži se opalovalo několik skupinek lidí a občas šel někdo i do vody. My jsme samozřejmě neodolali a vrhli jsme se do vln. Moře bylo sice studené, ale po chvilce se na to dalo zvyknout, a nakonec jsme se rochnili ve vodě asi půl hodiny. Když jsme byli dostatečně vykoupaní, zamířili jsme do historického centra hlavního města Las Palmas. Mělo typický koloniální vzhled a snad ve všech kostelech se právě konaly Vánoční mše. Dovnitř jsme nechodili, ale skrz pootevřené dveře byly do ulic slyšet slavnostní mše. Jinak bylo ve městě ticho a klid. Jen občas se někdo procházel, a i na náměstí před samotnou katedrálou sv. Anny si hrálo jen několik dětí a po okrajích posedávali jejich rodiče. Vánoční atmosféru dokreslovaly palmy po okrajích ozdobené světelnými řetězy.

Následující den nás čekala cesta do vnitrozemí a do hor. Nikam jsme ale nechvátali, a tak jsme si nejprve užili snídani na balkonu s výhledem do údolí plného terasovitých políček. Dopoledne jsme se ještě vykoupali na pláži a podnikli jsme nákup oblečení v Decathlonu. Nějak jsme totiž neodhadli, jak je vlastně na Kanárech teplo a úplně nám chyběly kratší kalhoty a kšiltovka. Bylo totiž asi 24 stupňů a na obloze nebyl ani mráček.

26. – 27. 12. 2018 Hornaté vnitrozemí a vesnička Tejeda

Od moře jsme vyrazili přímo do hor po klikaté silničce číslo 130. Tam jsem zjistil, že řízení na Kanárech není až taková sranda. Cesty byly samozřejmě kvalitní, ale také úzké, se spoustou zatáček, rychlostních omezení a nekonečných serpentin. Rychle jsme nabírali výšku i přesto, že se naše malé auto nezdálo zrovna nadšené z prudkého stoupání. Občas už nestačila ani dvojka, ale posouvali jsme se vpřed a brzy jsme zastavili na úchvatné vyhlídce nad kalderou Los Marteles ve výšce 1500 metrů nad mořem. Vybalili jsme studený oběd a dívali jsme se na malá políčka uprostřed kráteru pod námi. V dáli nad kráterem se tyčily nejvyšší vrcholky ostrova Gran Canaria a na druhé straně jsme se dívali na vzdálené moře a městečka na pobřeží.

Jen kousek od kaldery jsme vyjeli až na nejvyšší vrchol Pico de las Nieves s téměř dvěma tisíci metry. Odtud byl opravdu nádherný rozhled takřka po celém ostrově. Na západě jsme spatřili i proslulý skalní útvar Roque Nublo, nádherné zelené borovicové lesy, moře a kdesi v dáli vykukoval z mlhy nejvyšší vrchol sousedního ostrova Tenerife – Pico del Teide. Pokračovali jsme dál po úzkých klikatých silničkách. Občas to bylo opravdu náročné, třeba když se ze serpentiny vyřítil autobus a museli jsme couvat, abychom se mu nějak vyhnuli. Všechno ale proběhlo dobře a v pozdním odpoledni jsme přijeli do romantického horského městečka Tejeda, kde jsme měli zamluvené ubytování na další dvě noci.

Na Kanárských ostrovech není angličtina úplně běžný jazyk a já jsem španělsky uměl sotva napočítat do deseti. Jituška se naštěstí asi měsíc před odjezdem vrhla do učení slovíček, a tak jsme nebyli úplně ztracení. Dle pokynů jsme přijeli do místní restaurace a nahlásili jsme se na ubytování. Paní nás pochopila a řekla nám cosi španělsky. Jituška si vzpomněla na jakýsi článek o Španělech. Milerádi Vám cokoliv vysvětli ve svém rodném jazyce, a pokud nerozumíte, klidně to i třikrát zopakují. My jsme nakonec pochytili toto: „Počkejte na kolegyni a pojedete autem dolů na ubytování.“ Postavili jsme se tedy před restauraci a čekali jsme. Paní se po chvíli zarazila a podivila se, že tam pořád jsme. Po čtvrtém opakován nám to konečně docvaklo. Původní věta totiž znamenala: „Jeďte autem dolů na ubytování, kde na vás počká kolegyně.“

Ubytování bylo na krásném místě kousek pod Tejedou. Ze společné terasy jsme měli výhled na celé údolí i okolní hory. Ještě ten večer jsme zamířili na procházku. Vystoupali jsme na malý kopec opodál a vychutnali jsme si pohled na zapadající slunce i městečko, kde se pozvolna rozzářily lampy a vánoční osvětlení. Nakonec jsme se šli podívat i do centra, kde měli krásné bílé domky s červenými střechami. Spousta z nich byla hezky vyzdobená – viděli jsme i šicí stroj na zídce nebo třeba krásný miniaturní betlém schovaný pod kaktusem. Na promenádě jsme zastavili u otevřené cukrárny a ochutnali jsme obrovský zákusek chutí připomínající kremroli. Byl vynikající, ale bylo ho prostě moc. Po spořádaní takového množství cukru mi nebylo zrovna dobře, a tak jsme se pomalu vrátili na ubytování a těšili jsme se na další den v horách.

Řádně jsme se prospali a hned ráno jsme zamířili na krátkou procházku ke skále Roque Nublo. Stojí nad řídkým borovicovým lesem a jsou odtud opět nádherné výhledy po celém okolí. Viděli jsme od Tenerife až po jakési daleké vrcholky hor kdesi v mlze na východě. Měli jsme podezření, že to bude Maroko, ale jistí jsme si nebyli. Odpoledne jsme se vrátili do Tejedy, ale Jitušce nebylo dobře. Zůstala tedy v posteli a já jsem se šel projít po okolí skrz nádherné mandlové háje. Stezka zvolna stoupala a obtáčela se z druhé strany pod skálou Roque Nublo. Všude kolem byly bílé a růžové mandloně v květu a já jsem si užíval posledních paprsků slunce toho dne. Na druhé straně údolí jsem zase obdivoval nádherná políčka a domky postavené na terasách se spoustou pater. Všechno se zelenalo, kvetlo a nejraději bych otrhal ty zralé olivy a mandarinky, které vypadali velmi lákavě. Večer jsme se sešli s Jituškou v Tejedě, uvařili jsme si večeři a těšili jsme se na další prosluněný kanárský den.

Pokračovat na další díl