V pondělí ráno v Mestii hustě pršelo. Na snídani v penzionu nám majitelka sdělila, že prý letadlo nepoletí. Zařídila nám ale přímou Maršrutku do Kutaisi, která nás v osm vyzvedla před ubytováním. Nástup byl šokující. V Maršrutce o velikosti větší dodávky sedělo již patnáct cestujících a neviděli jsme volná místa. Ukázalo se, že se ještě dají sklopit maličkaté sedačky do uličky a vozidlo je schopné pobrat neuvěřitelných osmnáct lidí plus řidiče. Už při první zatáčce se sedačka pode mnou sklápěla, ale co se dalo dělat. Alespoň bude o čem vyprávět, říkal jsem si a raději nemyslel nad tím, že nás čeká čtyřhodinová cesta po klikatých silnicích. Stejně jako při cestě do Mestie jsme i na cestě zpět zastavili v Barjashi u restaurace nad přehradou, ale tentokrát jsme si oběd nedávali.

Cestou jsme byli trochu nesví z pijícího a kouřícího cestujícího, který kolem nás stále posílal kamarádům plastové lahve s vínem. Kousek za Zugdidi došlo k rozřazování těch, kteří chtějí do Kutaisi a do Batumi. Po asi trojitém nastupování a vystupování jsme pochopili, že máme zůstat ve stejné Maršrutce. Mezitím trochu zaplakal domácí sýr, který jsme si koupili v Mestii. Tím trochu myslím, že si prodral cestu přes čtyři obaly a zaneřádil Jitušky batoh.

V Kutaisi jsme zjistili, že autobus zastavil hodně daleko od centra. Taxi naštěstí bylo levné a nechali jsme se tedy svézt až přímo k hostelu. Ten byl docela hezký, ale byl vyzdoben v jakémsi ruském stylu a objevili jsme dvě zvláštní věci. Koupelna byla celá ze zeleného mramoru a působila trochu děsivě. To zvláštnější byl ale náš pokoj. Na stropě bylo v podhledu vyříznuté obří srdce, a když člověk rozsvítil, začalo zářit červeným světlem. Naštěstí šlo zhasnout a ponechat jen bílé žárovky. Únavou po dlouhé cestě jsme na krátkou chvilku odpadli do postele, ale zapomněli jsme, že jsme si tam položili opalovací krém. Odpočinek nám tak narušilo čištění oblečení a povlečení.

Odpoledne jsme šli navštívit místní a okolní památky. Bylo vedro. Teploty se vyhouply ke třiceti stupňům ve stínu a město bylo rozpálené. Nejprve jsme se podívali na katedrálu Bagrati, odkud jsme seběhli do centra města. Tam jsme sehnali taxík, který nám slíbil odvoz ke klášteru Gelati. Řídil ho starší pán, který na nás mluvil rusky. Moc jsme mu nerozuměli a on se divil, proč neumíme také rusky, když jsme z Československa.

Klášter Gelati byl moc hezký a byl odtud dokonce krásný výhled na okolí. Abych dokreslil atmosféru, přiložím dva nezměněné zápisky z deníku:

• V klášteře vidíme mnicha, jak si kleká na louce pod strom a modlí se.
• Nemodlí se. Ukázalo se, že doléval benzín do motorové pily, kterou právě nastartoval.

Taxikář nám doporučil ještě zastávku v klášteře Motsameta. Tam to bylo také moc hezké a řekl bych, že se nám líbil ještě víc než proslulejší Gelati. Byl umístěn na úzké skále přímo nad meandrem řeky. Okolní kopečky byly porostlé jasně zelenými lesy a odevšad sálal klid.

Zpátky v Kutaisi jsme se zastavili na večeři v restauraci. Dostali jsme vynikající Chačapuri se salátem, čaj a dohromady jsme zaplatili jen 17.5 Lari (asi 140 Kč). Cestou na ubytování jsme se podivovali nad zapojením elektrického vedení. Chuchvalce drátů visely nad ulicí a nedovedl jsem si představit, jak by tohle někdo mohl opravovat. Po návratu jsme na hostelu jsme objevili hezkou terasu s výhledem na město. Posadili jsme se tam, popíjeli čaj a užívali si příjemného večera.

8. 5. 2018 Zastávka ve Vratislavi

Ráno jsme vstali brzo. Nasnídali jsme se a začali řešit cestu na letiště. Majitel hostelu nám nakonec sehnal taxík, který jsme sdíleli s párem, který mířil z vedlejšího ubytování na stejný let. Cena byla skvělá, vzal si jen 5 Lari na osobu. Na letišti to bylo trochu náročnější. Jitušku z neznámého důvodu zastavili při kontrole zavazadel a musela prodělat nepříjemnou osobní prohlídku. Směnárna byla zavřená a zbývalo nám asi sedmdesát Lari. Utratili jsme, co šlo za suvenýry, a zamířili do letadla směr Vratislav.

Ve Vratislavi bylo ten den hezky. Měli jsme ještě trochu času a navštívili jsme centrum města. Dali jsme si tam oběd – výborné pirožky, kterých jsme se přejedli. Prohlédli jsme si blízké památky a odpoledne nasedli do autobusu domů. Cestou byly trochu kolony, a tak jsme dorazili až pozdě večer.

to krásný výlet. Vím, že to bylo celé trochu hektické a strávili jsme většinu času v dopravních prostředcích, ale jak se říká, i cesta je cíl. Za těch pár dní jsme trochu nasákli Gruzínskou atmosféru, viděli krásnou horskou přírodu, ochutnali vynikající místní kuchyni a hezky si popovídali s lidmi. Každá cesta má něco do sebe. Člověk vypadne ze stereotypu a takový přísun nových věcí zanechá hluboký zážitek. Někdy máme vysněnou zemi a plánujeme dovolenou dlouho dopředu. Jindy vyrazíme třeba jen na víkend někam po Čechách a okolí a občas se objeví letenky do zajímavé destinace. Koupíme je a jsme zvědaví, co nás tam potká. Rád trávím čas na cestách, ale také se rád vracím domů.

V neděli nás po vynikající snídani v penzionu čekala celodenní túra. Měli jsme namířeno k horským jezerům zvaným Koruldi, které leží přímo pod horou Ushba. Počasí se zdálo přívětivé, bylo skoro zataženo, ale nepršelo. Nebyli jsme si jistí, jak vysoko dojdeme, protože nahoře prý mělo být ještě hodně sněhu. Měli jsme ale ještě jeden cíl asi napůl cesty. Kříž s vyhlídkovou plošinou nad Mestií. Z několika variant trasy jsme zvolili středně dlouhou a středně příkrou.

Nejprve jsme zvolna stoupali okrajem městečka Mestia, které leží ve 1400 metrech nad mořem. Pozorovali jsme spoustu obranných věží. Stojí tu už od středověku a patří k jednotlivým domům. Po celé oblasti Svaneti jsou jich prý stovky a jen tady jsme jich napočítali desítky.

Stoupání bylo poměrně dlouhé, ale ubíhalo hezky. Trochu jsme ho urychlili klikatou zkratkou a pak jsme pokračovali po cestě, kudy čas od času projede terénní vozidlo, které vyveze turisty na vyhlídku ke kříži. Jituška sledovala okolní louky a nalezla spousty krásných květin. Od modřenců přes petrklíče po další, nám známé i neznámé, rostlinky. V údolí bujelo jaro na plné obrátky. Kvetlo spoustu stromů a mezi nimi bublaly horské potůčky. Jak jsme stoupali, měnil se i ráz krajiny. Zvolna jsme se dostali nad hranici lesa, kde ležela ještě loňská suchá tráva a místy i sníh. Před námi se objevil veliký ocelový kříž a za ním vyhlídková plošina. Byli jsme ve výšce 2150 metrů a ten pohled stál za to. Sedli jsme si na plošině, vybalili svačinu a pozorovali okolní krajinu. Bylo hezké, že tu ani nebylo přelidněno. Občas někdo prošel, ale dorazili jsme přeci jen na úplném začátku turistické sezóny. Zatímco jsme svačili, dal se s námi do řeči místní pán, který sem vezl turisty džípem. Vyprávěl nám o Mestii a ukazoval na různé vrcholky nedalekých pětitisícových hor. Ty nejvyšší ale byly povětšinou schované nad mraky.

Rozhodli jsme se pokračovat dál vzhůru, dokud bude cesta schůdná. Množství sněhu se zvolna zvyšovalo, ale stoupání nebylo příliš prudké a sníh se moc nepropadal. Dalo se tedy jít i v lehkých botách. Proti nám jsme potkali dva páry turistů. Jedni to prý raději otočili, ale ti druzí došli až k jezerům. Prý nebyly pod sněhem téměř vidět. Rozhodli jsme se pokračovat i tak. Kolem nás bylo brzy bílo. Občas se ale našly plácky nebo kousky cesty, kde sníh nebyl a tam na nás čekala prohřátá suchá tráva. Pomalu na nás doléhala únava z dlouhého pochodu a Jituška si na jednom takovém plácku lehla a odpočívala. Bylo tam krásně. Přestože bylo jen asi sedm stupňů, sluníčko se prodralo mezi mraky a zahánělo zimu svými paprsky. Jitušce se leželo tak dobře, že by si tam prý klidně i zdřímla. K jezerům nám ale už chybělo jen nějakých 250 výškových metrů. To nás oba motivovalo a Jituška vyrazila s novým elánem do kopce.

Byli jsme dost zadýchaní a trochu jsme zvolnili tempo, ale i tak už nám poslední část výstupu netrvala příliš dlouho. Stáli jsme na hromadách sněhu ve výšce 2747 metrů a hledali jezera Koruldi. Nakonec jsme si mezi sněhem všimli malé tůňky asi tři na tři metry. Podíval jsem se pro jistotu na GPS a zjistil jsem, že tůňka je jen malá část jezera, které skryté pod sněhem. Zasahovalo dokonce až k místu, kde jsme stáli. Opatrně jsme couvli, dokud jsme na mapě neměli svou tečku mimo modrou plochu a pak jsme se rozhlíželi po okolí. Horu Ushbu, která měla být přímo nad námi, jsme ale neviděli. Skrývala se v mracích. I tak byl výhled impozantní a výšlap rozhodně stál za to.

Měli jsme dostatek času, a tak jsme cestou dolů nechvátali. Zastavovali jsme na vyhlídkách a užívali si pobytu v horách. Zpátky u vyhlídkové plošiny jsme potkali dalšího místního, který vozil turisty džípem. Vyprávěl, že tu prý před chvílí potkal také český pár, který se šel podívat ke kříži. Uvažovali jsme, jestli to nejsou ti samí, kteří jeli s námi předchozí den. On nám ale řekl, že se tu pohybuje docela hodně Čechů, co chodí po horách, takže to nutně nemusí být oni. Uměl trochu anglicky, a dokonce z něj vypadlo i několik slov polsky. Zbylá část sestupu již byla únavná, ale i přesto moc hezká. Zkratku jsme tentokrát vynechali a pokračovali trochu delší, ale méně strmou cestou pro terénní vozidla.

Po asi deseti hodinách na túře jsme dorazili zpátky do Mestie. Nakoupili jsme trochu jídla do zásoby a k tomu se nám podařilo sehnat Svanskou sůl. Alespoň máme suvenýr domů. V penzionu jsme se nadšeně vrhli na večeři a za chvilku tam přišli i ti Češi, co jeli s námi. Nakonec to byli opravdu oni, o kterých nám vyprávěl pán na vyhlídce. Po večeři jsme se rozloučili, protože jsme v pondělí mířili letecky zpět do Kutaisi. Ještě jsme se zeptali paní majitelky penzionu, jestli neví něco o počasí a našem letu. Povídala, že má známou na letišti a zkusí se jí zeptat. Vypadalo to asi tak 50/50, ale uklidnila nás, že když letadlo nepoletí, zařídí nám autobus, který nás vyzvedne kolem osmé rovnou u ubytování. Byla opravdu moc hodná a my jsme byli rádi, že máme náhradní plán. Chtěli bychom v Mestii zůstali o pár dní déle a prozkoumat další hory v okolí, ale nebyl čas. Přeci jen jsme měli jen prodloužený víkend.

Pokračovat na další díl

V pátek 4. 5. večer jsme nasedli do nočního autobusu směr Vratislav. Bylo tam dost stísněné místo. Nějak jsme se tam sice složili, ale kdovíjaké spaní to nebylo.

5. 5. 2018 Cesta do hor

Kolem půl druhé ráno jsme byli ve Vratislavi. Spoj na letiště odjížděl až za hodinu a půl. Asi bychom ten let stihli, ale raději jsme se svezli Uberem. Na letišti jsme si připravili takový malý piknik. Rozbalili jsme deku, snídani a natáhli se pod malý okrasný stromek v odletové hale. Jak jsme čekali, na letišti přibývalo opilých lidí a ano… samozřejmě, že všichni letěli s námi. Slyšel jsem, že Gruzínci hodně pijí, ale tohle jsem nečekal. Při čekání jsme potkali český pár, který shodou okolností mířil také do Gruzie. Nejen to, oni jeli dokonce stejně jako my do horské vesničky Mestia poblíž Ruských hranic, a ještě k tomu měli rezervaci v tom samém penzionu. Domluvili jsme se, že pojedeme spolu. Z letiště v Kutaisi do Mestie to totiž měla být mnohahodinová cesta a ani jsme nevěděli, jestli pojede nějaký autobus.

V letadle se mísily pachy okolních opilých cestujících a letušky dokonce přistoupily k zabavování lahví těm, kteří zkoušeli pít za letu. Krátce před přistáním jsme z okénka spatřili vysoké vrcholky Kavkazu. „Nádhera, už abychom tam byli“, pomyslel jsem si. První, co jsme pocítili po vystoupení z letadla, bylo horko. Horko a dusno. Kutaisi leží zhruba na úrovni Říma, takže v květnu už tam slunce hřálo na plné obrátky. Razítko do pasu, směnit peníze a hurá poznávat tuto zemi. Ještě jsme si koupili za 7 Lari (asi 55 Kč) místní sim kartu s 2 GB dat, ale bohužel jsme internet v mobilu nezprovoznili.

Jiná kultura na nás dýchla v momentě, kdy jsme začali řešit přepravu do Mestie. Na informacích nám jen řekli, že prý můžeme Maršrutkou (něco na způsob minibusu) do Zugdidi a odtud prý možná pojede nějaká do Mestie a možná také nepojede. Pravidelně jezdí přímý spoj jen ráno a ten už byl pryč. Co se týče spoje do Zugdidi, prý máme čekat pod přístřeškem naproti letišti, než něco pojede. Vyšli jsme tedy před letištní halu. Ihned se kolem nás seběhla skupinka taxikářů. Mám stále podezření, že žádnou licenci nemají. Začali nám nabízet cestu do Mestie za 200 €. To byla velká pálka. Dle Lonely Planet by nás maršrutka (místní minibus) měla stát asi 30 Lari na osobu (což je nějakých 10 €). Dlouho jsme se s taxikáři dohadovali, a nakonec jsme se dostali až na cenu 80 Lari do Zugdidi. Odtud podle nich měla maršrutka určitě jet. Nechali jsme se ukecat a vyrazili do Zugdidi, ve čtyřech už ta částka nebyla tak zlá.

Mapa naší cesty po Gruzii

Musím říct, že jsem byl z Gruzínského stylu řízení z počátku vyděšený. Řidič moc nedbal na bezpečnost, ani pásy mu v autě nefungovaly. Hodně nahlas na nás valil informace v ruštině s občasným anglickým slovíčkem. Já jsem se snažil vzpomenout si na všechno, co jsem pochytil z krátkého kurzu ruštiny na škole. Před námi jelo pomalé auto. Náš řidič ho předjel bez ohledu na protijedoucí vozidla, zatroubil, zastavil a stočil okénko. Řidič pomalého auta zastavil vedle a začali se zuřivě hádat. Při tom mírně popojížděli, ale nakonec naštvaně mávli rukou a jeli jsme dál. Na silnici se objevovalo také spoustu krav. Chovají je tam ve velkém množství, na volno a ony se procházejí po silnici dle libosti. Řidiči ale vůbec nezpomalují, když se jim vyhýbají. Míjejí je úplně těsně rychlostí kolem osmdesáti kilometrů v hodině. Také s oblibou telefonují za jízdy. No… spíše křičí do telefonu.

Řidič nám z ničeho nic nabídl, že sežene taxi ze Zugdidi do Mestie za 50 €. Řekl jsem, že to probereme. Řidič nás ale nechtěl nechat moc váhat a křičel: „Maršrutka? Maršrutka? No! Taxi! Taxi! Fast! Maršrutka, četýre, tridsať euro, taxi padiesiať euro, fast, no stop!“ Nakonec jsme po dlouhém uvažování na nabídku kývli. Řidič zuřivě telefonoval asi deseti lidem, pak se na nás otočil a zeptal se: „Čača?“ Jakmile jsme si vzpomněli, že jde o místní název pro jakousi domácí silnou pálenku, raději jsme odmítli.

Uprostřed ničeho najednou náš řidič zastavil na benzínce. Řekl nám „Zděs, pjaťnadcať minut, taxi.“ To se nám nelíbilo. Trvali jsme na tom, že alespoň počká s námi. Zanedlouho opravdu přijel další vůz. Zalil nás studený pot. To auto byl téměř vrak a mělo dokonce rozbité přední sklo. Na zadních sedačkách už ale měl náš další řidič nové a musel ho nacpat do kufru, abychom se vešli. Začal z nás tahat 20 Lari, že prý nemá na benzín, potřebujeme dojet jen zbytek cesty do Zugdidi a tam bude lepší auto. „Charošaja mašina!“, ujišťovali nás oba řidiči. Co se dalo dělat, dali jsme mu 20 Lari s tím, že zbytek zaplatíme až v Mestii. Nasedli jsme a vyrazili. Všichni jsme byli ze stavu auta trochu nervózní, až na Jitušku, ta řekla, že je přes sklo pořád vidět a není to tedy nijak zlé. To samé si asi mysleli i policisté, které jsme minuli a ani se neobtěžovali nás zastavit.

Tenhle nový řidič byl trochu méně hlasitý a jeho styl jízdy byl také maličko umírněnější. I když pořád na nás dost šílený. Asi po deseti minutách zalovil v kastlíku, vytáhnul flašku a zvolal: „Čača?“ Opět jsme odmítli. Bojím se, že by si dal vesele s námi, kdybychom chtěli. Pak nám vyprávěl, že právě cestou do Mestie mu spadl kámen na auto, a proto má rozbité sklo.

Zanedlouho jela proti malá Maršrutka. Řidiči na sebe zamávali a zastavili u krajnice. Šli se nad něčím chvíli dohadovat a pak nám oznámili, že se máme prohodit s turisty, co se vezli ve druhém vozidle. Moc jsme neváhali. Jen jsme si potvrdili, že cena stále platí a nadšeně přestoupili do Maršrutky, která měla všechna okna a na některých sedadlech dokonce i pásy. Řidič vyjel a nadšeně zvolal: „Taxi? Taxi? No! Maršrutka! Maršrutka charašo!“

Tenhle řidič byl hodně upovídaný, ale nekřičel tak nahlas. Vyprávěl, že má kamaráda v Čechách, který jezdí do Mestie na lyže. Vezl nás klasickým Gruzínským stylem, troubení, předjíždění, vyhýbání se krávám, prasatům a koním, co byly na cestě. V Zugdidi přistoupil starší pán a začal přese mě mluvit na řidiče. Jak byl upovídaný, tak byl i hlasitý. Po celý zbytek cesty jsem měl přísun hluku, kterému jsem nerozuměl.

Na silnicích jsme viděli leccos. Od šíleného předjíždění po auto ve stavu šrotu, které nemá kapotu, přední nárazník a blatníky, jeví známky těžké bouračky a zdá se, že z něj, co chvíli kus odpadne. Nabrali jsme ještě další partu turistů a zvolna začali stoupat do hor. Výhledy byly nádherné. Pod námi byla řeka a kolem vyšší a vyšší skály. Zastavili jsme u restaurace nad přehradou. Prý pauza na oběd. Už byly asi dvě hodiny. Po sedmnácti hodinách na cestě jsme posezení u jídla uvítali. Dali jsme si Chačapuri, místní sýrový koláč, a k tomu salát. Taxikář se nás snažil ukecat na čaču, ale odolali jsme.

Po jídle se počasí začalo prudce zhoršovat. Zvednul se vítr a spustil slejvák. Cestu nám zahradil spadlý strom. Vyskákali jsme z auta a vydali se ho odklízet. Jak jsme táhli strom ke kraji cesty, všiml jsem si, že už jsme byli na krajnici, pod námi byl sráz a řidič visel nad asi desetimetrovou strží. Držel se jen tenké větve, ale pořád táhnul dál. Naštěstí přestal na poslední chvíli, zvolal „Czechia strong, charašo!“ a utíkal zpět k autu, nad které se podezřele nakláněl další strom. Jeli jsme dál.

Řidič mi ještě dal na sebe kontakt, kdyby náhodou kvůli počasí v pondělí neletělo malé letadýlko, se kterým jsme chtěli zpět do Kutaisi. Vylovil telefon, otevřel Facebook, přidal si mne a k tomu mi ukazoval fotky. Do toho samozřejmě řídil po horské silničce, vyhýbal se dobytku a protijedoucím autům. Poslední desítky kilometrů na mě dolehla únava z nočního letu. Trochu jsem klimbal a chvílemi pospával. Málem jsem spadl na řidiče, ale ten se jen smál. Dorazili jsme do Mestie. Vzduch tu byl příjemně chladný a čistý, takový horský. Cesta z letiště nakonec trvala asi šest a půl hodiny.

Vrhli jsme se na nákup místního jídla. Sehnali jsme domácí tvarohový sýr a chlebové placky. Oboje bylo vynikající. Ubytování jsme měli zamluvené v penzionu, který doporučovali na Lonely Planet a měl dobré recenze i na Booking.com. Bylo to moc hezké místo a paní majitelka dokonce uměla dobře anglicky. Na chvilku jsme padli do postele. Po necelé hodince se nám podařilo vzbudit a zamířili jsme na večeři. Vařili ji přímo v penzionu a byla naprosto úžasná! Skvělý výběr i vegetariánských pokrmů. U fazolí jsme objevili jistou podobnost s kořením, které bylo v salátu, co jsme měli k obědu. Dozvěděli jsme se, že se jedná o místní směs zvanou Svanská sůl.

Na závěr sobotního cestování doplním dva nezměněné záznamy z cestovního deníku:

• Toaleťák nemá vnitřní ruličku.
  
• Nefungují tu fronty. Stoupnu si intuitivně do řady ve slušné vzdálenosti, abych nerušil, a další se ihned zařadí přede mne rovnou k přepážce.

Pokračovat na další díl