Pátý den ráno jsme se vydali opět do historického centra. Ještě jsme neviděli proslulý palác Topkapi. Cestou nás překvapily obrovské fronty před různými stánky. Přemýšleli jsme, na co všichni čekají. Po krátkém pozorování jsme si všimli, že se jednalo o sázenky na loterii. Kupovali sázenky po desítkách a pak je prodávali kolemjdoucím na ulicích. Turci jsou obecně hodně podnikaví a kde se objeví díra na trhu, ihned ji někdo zaplní. Od pána prodávajícího čaj rybářům, přes babičku, která procházela mezi pruhy ucpané ulice s vodou, děti, které se snažili zpeněžit papírové ubrousky, pána, který na schodech čistil boty až po ty, kteří prodávali lístky na loterii nebo lodní plavbu. Ze začátku bylo trochu těžké si zvyknout na to, že nám pořád někdo něco nabízí.

Kousek za vstupem do obrovského komplexu paláce jsme se zastavili u kostela Hagia Irine. Na rozdíl od většího sourozence, Hagia Sophia, tento nebyl nikdy přeměněn na mešitu a byl po mnoho let opuštěn. Vešli jsme dovnitř dlouho zapomenuté budovy, která se teprve začínala rekonstruovat a najednou jsme byli sami uprostřed obrovského prostoru nádherného chrámu. Velkými okny dovnitř pronikalo jemné světlo a my se mohli nerušeně procházet touto úchvatnou stavbou.

Přišel čas pokračovat dál do paláce. Procházeli jsme nekonečnými prostory kuchyní, prohlíželi si nepřeberné altánky, jednací i soukromé místnosti, zahrady a všude nás udivovaly nádherné barevné mozaiky, mramorově dlážděné podlahy a spousty nádherných předmětů od nádobí po sbírku hodinových strojků. Na závěr jsme navštívili slavný harém, místo, kde probíhaly snad nejzáludnější intriky sultánského dvora. Celý palác na nás dýchnul atmosférou Otomanské říše.

Odpoledne jsme chtěli poslat pohledy a nakoupit suvenýry. Sehnat pohledy bylo jednoduché. Se známkami už to bylo těžší. Ptali jsme se kolemjdoucího a ten nás ihned přivedl k pánovi, který měl balíček známek v kapse a ochotně nám je s maličkou přirážkou prodal. Seděli jsme na lavičce, sepisovali pohledy a v tom nás oslovily dvě dívky, že prý dělají průzkum na univerzitu o náhledu cizinců na islám. Chvilku jsme si povídali, ony si vyplnily dotazník, odešly a během pěti minut přišly další dvě s průzkumem, jak že se nám líbí v Turecku. Ještě proběhl pokus o třetí dotazník od dalších dívek, ale tentokrát jsme už měli nadepsané všechny pohledy a byl čas vyrazit dál.

Zbývalo už jen sehnat schránku na dopisy. Jednu takovou jsme našli na náměstí před Topkapi palácem. Začínala u ní ale páska označující uzavřený prostor a uvnitř stáli vojáci s transportérem. Zeptal jsem se jich, jestli můžu hodit do té schránky pohled. Oni ochotně odhrnuli pásku, vhodily dopisy dovnitř a pokračovali ve svém hlídání. Byli jsme zvědaví, jak to s dopisy dopadne a bohužel, žádný z nich dosud nedorazil ke svému adresátu.

Před cestou k suvenýrům jsme se zastavili v hezké restauraci na starém městě. Byla sice trochu dražší, ale říkali jsme si, že jednou bychom si mohli trochu dopřát. Výborně jsme se najedli, dali si i dezert a samozřejmě jsme to zapili sklenkou čaje. Chvíli jsme se ještě procházeli městem a pak jsme zapluli do hezké kavárny, kde nám uvařili tradiční kávu z džezvy. Ještě nebylo příliš pozdě, a tak jsme se rozhodli provést třetí pokus o návštěvu Sulejmanovi mešity. Konečně to vyšlo! Byla otevřená návštěvníkům a mohli jsme tak navštívit dílo největšího otomanského architekta. Vnitřek mešity byl opravdu nádherný. Chvilku po příchodu se s námi dal do řeči mladší dobrovolník, který turistům vyprávěl o mešitě i islámu obecně. Povídal nám o stavbě mešity, o tom, že tam mají zavěšená pštrosí vejce, aby dovnitř nelezli pavouci, jak to je v Turecku s vírou a co že to vlastně zpívají pětkrát denně muezíni do ulic města.

Den jsme završili nákupem dárečků za zbylé peníze na egyptském bazaru s kořením. Nějak jsem se tam nechal unést při nákupu čajů, až mi prodavač řekl cenu vyšší, než byl obsah mé peněženky. Chtěl jsem sice utratit vše, nepovezu přeci s sebou domů turecké liry, ale neodhadl jsem to. Po neúspěšném pokusu zde platit kartou a zoufalém pohledu prodavače na české koruny mi nakonec necelou liru odpustil. Cestou na hotel jsme se kousek svezli proslulým nejkratším metrem, které má jen dvě stanice. Nakonec jsme zastavili v supermarketu, kde se kartou platit dalo, koupili si trochu jídla na večer a samozřejmě balíček klasických tureckých skleniček na čaj, ze kterých tam pili snad úplně všichni a všude.

18. 12. 2018 Návrat domů

Šestý den ráno jsme rovnou z hotelu zamířili na letiště. Cesta autobusem příjemně uběhla a za nedlouho jsme byli v čekárně v odletové hale. Dala se s námi do řeči jedna Turkyně, která prý jezdí do Prahy na nákupy a ptala se na nějaká luxusní obchodní centra. Poslali jsme ji do Palladia a říkali si, proč jezdí nakupovat k nám, když má doma Velký Bazar.

V letadle přímo před námi seděla rodina s dítětem, které mělo v ruce balónek. Matně jsme si ho všimli a dál už se s ním nezabývali. Letadlo nabralo výšku a my jsme jen tak poklidně seděli a koukali z okénka. Z ničeho nic BUM! Rána zahřměla celou kabinou. Skoro všichni se lekli a jedna paní dokonce hystericky zaječela ve strachu, že to snad je bomba. Nic vážného se ale naštěstí nestalo. Dítě si smutně prohlíželo prasklý balónek a jeho maminka se trochu provinile dívala na stevarda, který přišel zhodnotit situaci. Varoval jí, že pokud by se to stalo znovu, hrozí, že nouzově přistaneme. Více balónků ale nebylo, a tak zbytek cesty probíhal jen za hluku motorů letadla.

Odpoledne jsme přiletěli do Prahy, stavili se ještě s batohy na jídlo do naší oblíbené indické restaurace a podivovali se, jak tu máme vlastně čisté ulice. Istanbul je nádherný, ale s odpadem si tam opravdu nikdo moc hlavu neláme. Ještě plní dojmů z cesty jsme začali přemýšlet, že by bylo hezké o těch našich výletech něco sepsat.

Na třetí den jsme plánovali utéci z ruchu patnácti-milionového velkoměsta do mnohem klidnější oblasti. Na princovy ostrovy. Jedná se jednu z oblíbených letních destinací, kde je zakázáno používání automobilů. Ráno jsme vyrazili směrem k přístavu, kde jsme nalezli loď s nápisem „Adalar“ – Turecký název ostrovů. Koupili jsme si lístky a vyrazili. Po krátké chvíli se nám na zádi lodi otevřel nádherný výhled na staré město a mohli jsme se kochat místy, která jsme prohlíželi předešlý den. Všimli jsme si i paláce Topkapi. Tam jsme chtěli zajít později.

Na to, že jsme vyrazili do Istanbulu v prosinci jsme měli opravdu štěstí na počasí. Na cestovatelských portálech většinou psali, že bývá chladno a deštivo, ale my jsme měli po většinu dovolené slunečno a teplotu přes patnáct stupňů. K tomu jsme si navíc mohli užívat příznivější zimní ceny a téměř žádné fronty. V den, kdy jsme jeli na Princovy ostrovy bylo opravdu nádherně.

Po hodinu a půl dlouhé plavbě jsme vystoupili v přístavu největšího ostrova Büyükada. Uličky ostrovního městečka byly příjemně rušné, ale zdaleka ne přelidněné. Byly zde maličké kavárničky, restaurace, krámky s ovocem a různým dalším zbožím a hlavně, opravdu zde nebyla téměř žádná auta. Výjimku tvořily jen vozy policie, které se tu čas od času objevily. Ulice tak brázdily hlavně povozy s koňmi a roztomilé skůtříky s podomácku vyrobenou střechou – obvykle z igelitu. Domky ve městě připomínaly jakýsi koloniální styl a vůbec vypadaly úplně jinak než v nedalekém Istanbulu. Zapluli jsme na zahrádku malé restaurace, posadili se do plastových židliček a objednali si klasický turecký čaj. Během chviličky jsme měli na stole dvě baňaté skleničky na podšálcích. V klidu jsme usrkávali, pozorovali drobný ruch v uličkách a užívali si sluníčka.

Již z lodě jsme viděli hezký zalesněný kopec nad městečkem, na jehož vrcholu prý měl být prastarý křesťanský klášter. Vydali jsme se tedy nahoru a během chvilky jsme procházeli v takovém středomořském lesíku. Po poledni jsme došli k restauraci se zahrádkou mezi kopci. Už jsme byli hladoví, a tak jsme se tam usadili na oběd. Kolem pobíhalo spoustu koní a koček. Koní nejspíš proto, že povozy jsou na Princových ostrovech oblíbeným způsobem přepravy a koček… těch je tam všude plno. Upřímně jsem snad neviděl místo, kde by bylo tolik koček, jako na Princových ostrovech. Hráli jsme takovou hru. Koukni se na náhodné místo a najdi tam kočku. Nepamatuji se, že by se to někdy nepovedlo. Místní lidé kočky ani psy nemají moc v lásce a zahánějí je tak, že na ně kropí vodu. Třeba v té restauraci mezi kopci měli láhev s vodou a když se kočka přiblížila k nějakému ze stolů, nemilosrdně jí pokropili.

Po obědě jsme se vydali nahoru ke klášteru, ale nechtěli jsme jít po hlavní, dlážděné cestě. Místo toho jsme odbočili na pěšinku, která se klikatila po úbočí. Za chvilku jsme narazili na krásné místo s výhledem na ostrovy i Istanbul. Zastavili jsme se tam, vyfotili sebe i plyšového Mumínka, který s námi cestuje už od Norska a pokračovali jsme dál. Šlapali jsme do kopce a kousek vedle nás, odkudsi z křoví štěkal divoký pes. Opatrně jsme prošli a asi po dvou serpentinách nás překvapil plot. Došli jsme k nějaké soukromé stavbě. Zpátky k psovi se nám ale nechtělo a museli jsme se tedy protáhnout podél plotu mezi roštím, pozemek obejít a napojit se na hlavní cestu ke klášteru.

Nahoře jsme opravdu našli starý klášter, který pochází až ze šestého století. Prohlédli jsme si místní pravoslavný kostelík, prošli se po vrcholu kopce a našli jsme tam zvláštní věc. Keř omotaný zacuchanými kousky igelitu. Ne, že by se tam jen zachytili odpadky. Někdo prostě vzal kousky igelitových tašek a ten keř s nimi obvázal. Během odpoledne jsme sešli dolů do přístavu, koupili si tam nějaké ovoce a nastoupili na loď zpět do Istanbulu. Během plavby jsme lehce podřimovali a příjemně unavení jsme z přístavu zamířili na hotel. Vzali jsme to trochu jinou trasou a z ničeho nic jsme procházeli uličkou, která byla úplně plná restaurací se zahrádkami. Mezi nimi zbýval jen úzký průchod, kterým se dral dav lidí a tam také čekali číšníci, kteří rovnou odchytávali a usazovali hosty.

16. 12. 2017 Plavba po Bosporu

Čtvrtý den ráno jsme bloudili přístavem a hledali lodě státní společnosti, která jezdí po Bosporské úžině. Z informací na internetu jsme zjistili, že by měla plavba stát kolem 25 lir, ale nemohli jsme najít okénko, kde se kupuje lístek. Přiběhl za námi jeden Turek, jestli prý nechceme „Bosphorous Tour“. Zeptal jsem se ho, jestli myslí tu se státní společností a kolik stojí lístek. On odvětil, že ano a že stojí 25 eur… To je asi pětinásobek standardní ceny. Řekl jsem mu, že to je moc a že se ještě porozhlédneme. Byl dost neoblomný, ale nakonec jsme mu unikli, koupili si levný lístek v okénku a vyrazili na plavbu.

Loď poklidně plula úžinou a my se mohli kochat pohledem na Evropskou i Asijskou část města, památky, hrady a obrovské mosty. Vystoupili jsme skoro až u černého moře ve vesnici Anadolu Kavağı. Nad ní se totiž tyčil strážní hrádek a vypadalo to, že odtud bude krásná vyhlídka. Asi v polovině výšlapu se proti nám objevila smečka psů. Nebyli to zrovna malí psíci a bylo jich asi šest. Trochu jsme se zarazili, ale kolem procházel jeden místní obyvatel, který se psů evidentně nebál. Nevypadali agresivně, a tak jsme pokračovali dál. Stejně už byli u nás a neutekli bychom. Za námi šel ještě pár turistů, kteří vypadali také trochu zaraženě, ale šli s námi nahoru.

Psíci se nakonec připojili k naší výpravě. Procházeli jsme po betonových schůdcích, ve kterých byly otisknuté psí tlapky. Zřejmě psům betonování nevadilo, a tak si tu zvěčnili své stopy. Všude na schůdcích a obecně na různých místech po cestě byly umístěné modro-bílé talismany připomínající oči. Jedná se prý o ochranu a oko při ní může prasknout, což je signál, že pomohlo a je ho potřeba nahradit. Shodou okolností jsme si všimli, že oko velmi připomíná značku outdoorového vybavení Husky. Můj batoh právě od této firmy měl na každém zipu turecké ochranné oko. Kdo by to byl čekal…

Nahoře jsme našli trosky starého strážního hradu. Udivilo nás vrstvení stavebního materiálu. Střídal se totiž kámen s cihlami a věže hradu tak byly zvláštně proužkované. Mnohem úchvatnější byl ale výhled na konec Bosporské úžiny, most a v dáli Černé moře. Jen tak jsme tam stáli a kochali se pohledem. Když jsme se nabažili panoramat, sešli jsme pod hrad do hezké restaurace se zahrádkou. Pejsci šli pořád s námi, ale v restauraci je vyhnal číšník. Jak jinak než vodou. Byli jsme kousek od moře a začal foukat čerstvý vítr. Chytali jsme vše na stole, aby to neodlétlo a do toho jsme si museli hlídat pokrmy před psy, kteří se při krátké absenci číšníka opět vrátili. Přes to vše jsme ale poobědvali, dali si klasický turecký čaj a ve vesnici pod hradem koupili hezké šátky – ideální vánoční dárky. Začalo se ochlazovat. Nastoupili jsme na loď a vyrazili zpět do Istanbulu na hotel.

Pokračovat na další díl

K cestě do Istanbulu nás přimělo několik věcí: levné letenky, doporučení od kolegů z práce a také to, že se mělo jednat o naší první cestu do muslimské země a do Asie. Využil jsem zbylé dny dovolené a Jituška si naopak domluvila nástup do nové práce až po příletu. Pořídili jsme levné letenky i ubytování. Nejspíš díky tomu, že nebyla zrovna sezóna. V den odletu jsme si sbalili malé batůžky a hurá do Turecka! Po klidném večerním letu jsme přistáli na letišti Sabiha Gokcen na okraji asijské části města. Razítko do pasu jsme dostali během chvilky a vydali se autobusem přímo do bohémské čtvrti Taksim, kde jsme měli zamluvený hotel.

Ihned po výstupu na náměstí Taksim Square na nás dýchla taková trochu jiná atmosféra. Samotné náměstí i rušná ulice Istiklal Caddesi byly plné nočního ruchu – stánky s občerstvením, pečené kaštany, pouliční umělci. Spíš to tu připomínalo rušnou ulici západní Evropy než Turecko. V malém bistru jsem se zastavili na večeři – dali jsme si Kumpír. Jedná se o velkou bramboru plněnou v podstatě vším, čím to bylo možné od zeleniny po majonézu, salát a sýr. Bylo to dobré, ale ne zrovna lehké jídlo. Pokračovali jsme tedy na hotel, který ležel jen kousek od Galatské věže. Vstoupili jsme dovnitř a přivítala nás příjemná obsluha. Ihned nám nabídli lepší pokoj s tím, že jiný zrovna nemají a že bychom jim mohli na oplátku dát dobré hodnocení na Booking.com.

Ještě se nám nechtělo spát. Chtěli jsme poznávat taje tohoto magického města, a tak jsme se kolem jedenácté vydali dolů k moři. Cestou jsme na druhém břehu zpozorovali obrovskou mešitu sultána Sulejmana, která se tyčila nad okolní stavby a zářila žlutavým světlem. Jituška přišla s nápadem, že bychom se tam mohli zajít podívat. Nevypadalo to daleko. Vydali jsme se přes tramvajový most vstříc starému městu. Krátce za mostem jsme se dle navigace vydali nejkratší cestou nahoru k mešitě. Město se rázem úplně proměnilo. Místo širokých bulvárů v evropském stylu jsme najednou procházeli úzkými opuštěnými uličkami z různě poslepovaných vysokých domků s elektrickým vedením zapojeným takovým způsobem, že nad tím zůstával rozum stát. Okolí bylo najednou špinavější, temnější a začali jsme si připadat trochu nesví. Kolem projížděl taxík a řidič na nás z okénka zavolal, jestli nechceme někam odvézt. Byli jsme ale kousek od mešity, tak jsem jen zakroutil hlavou a pokračovali jsme nahoru. Konečně jsme se vymotali z úzkých uliček a před námi se objevila nádherná monumentální mešita sultána Sulejmana. Prošli jsme se kolem, podívali se z kopečka dolů na město a usoudili, že už je asi načase zamířit zpět na hotel.

Cestou zpět jsme již nechtěli jít těmi temnými uličkami, a tak jsme zamířili směrem ke Galatskému mostu přes Egyptský trh s kořením (samozřejmě zavřený touhle dobou). I tato trasa vypadala krátce po půlnoci podezřele a trochu děsivě, ale netrvalo dlouho a byli jsme u mostu.

Otevřel se nám zajímavý pohled. Na okraji, u zábradlí, stálo spoustu rybářů a z výšky chytali malé rybky. Nejen, že takto lovili, oni si dokonce přímo na chodníku dělali ohníčky v hrncích, pálili staré palety a další harampádí. Prošli jsme kolem nich zpět do nového města a vydali se ještě podívat na Galatskou věž. Na druhé straně se město opět proměnilo. Ulice byly najednou ve stylu, který připomínal Evropská města a nebyly tak prázdné, jako ve starém městě. Říká se, že čtvrti Taksim a Beyoğlu jsou jakýmsi centrem pro všechny umělce, hudebníky, bohémsky smýšlející lidi a také turisty. V těchto čtvrtích nového město je noční život snad nepřetržitý. Galatská věž – původně Byzantská obranná věž ze čtrnáctého století – byla nádherně nasvícená. I přesto, že jsme nešli nahoru, stálo za to se na ní podívat. Odtud jsme to měli už jen kousek na hotel, kde jsme ještě dlouho přemítali nad dojmy z tohoto magického města mnoha tváří.

14. 12. Staré město takřka bez front

Druhý den ráno jsme vyrazili navštívit ikonu Istanbulu – chrám Hagia Sophia (turecky Ayasofya). Jedná se o původně byzantský křesťanský chrám ze šestého století. O necelé tisíciletí později byl přeměněn na mešitu, ale před téměř sto lety byl sekularizován a dnes slouží jako muzeum.

Vydali jsme se nejkratší cestou ke Galatskému mostu a procházeli hezkými úzkými uličkami, které se po dlouhé noci zvolna probouzely k životu. Po chvíli jsme byli u něj a nestačili jsme zírat. V noci se nám zdálo, že tam je hodně rybářů, ale ve dne jich tam musely být stovky, ne-li tisíce. U zábradlí snad nebylo volného místa a další podnikaví Turci toho ihned využívali. Na mostě seděl například starší pán, který měl s sebou přenosná plechová kamínka. Topil malými kousky dřeva a vařil čaj nebo kávu, kterou pak prodával rybářům u zábradlí. Kolem se pohybovali další podnikavci s vodou, občerstvením a vším možným, co rybáři mohli potřebovat. Později jsme se dozvěděli, že ryby rovnou prodávají do restaurací, které jsou v dolním patře mostu. Když si tedy člověk sedne dole v restauraci, přímo nad ním loví rybáři a jediné, co je vidět, jsou rybky, které se vynořují z vody a míří kamsi do nebe. Udiveni jsme pokračovali do starého města navštívit jeden z nejznámějších chrámů.

Když jsme se pomalu blížili k Hagii Sophii, čekali jsme, že to bude impozantní stavba. Už zvenku se jevila jako obrovitánský chrám. Po krátké společné fotce jsme se vydali dovnitř. Samozřejmě se nám podařilo úspěšně minout vchod a běhali jsme kolem podle jakýchsi šipek, které moc nepomáhaly. Tohle se turistům v létě nejspíš nestane, od vchodu se totiž potáhne dlouhá fronta, kterou prostě nepřehlédnete. V zimě je to ale jiné. Turistů je v Istanbulu málo a zahraničních ještě méně. Žádná fronta k chrámu tedy nevedla a my jsme se nakonec museli zeptat, kde že je ten vchod. Samozřejmě byl na logickém místě a doteď nechápu, jak jsme si ho mohli nevšimnout. Za ním jsme si koupili rovnou Muzeum pass, který nás opravňoval k návštěvě více památek a šli jsme dovnitř.

Jestliže zvenku vypadala stavba úchvatně, zevnitř byla přímo monumentální. Něco takového jsem opravdu nečekal. U mě to předčilo dokonce i Milánský dóm a baziliku ve Vatikáně. Uprostřed chrámu za námi přiběhl mladý turecký kluk. „Foto! Foto!“ Mysleli jsme, že chce, abychom ho vyfotili s kamarády, ale on se chtěl vyfotit s námi, což jsme po troše zmatku a přesunů pochopili. Fotka se povedla a my jsme dál prohlíželi interiér. Zaujalo mě, že po dobytí si Turci ponechali křesťanské malby i mozaiky a jen doplnili své vlastní symboly. Panna Maria společně s anděly jsou tak obklopeni slovy v arabštině a myslím, že to přesně vystihuje multikulturní povahu celého Istanbulu. V horním patře jsme ještě prohlédli krásné mozaiky z byzantské doby a podívali se na runy. Zanechali je zde Vikingové sloužící jako stráž. Vtipné je, že tyto runy nemají žádný valný význam. Strážci zde jen napsali cosi jako „Byl jsem zde, podpis“.

Po Hagii Sophii jsme vyrazili navštívit modrou mešitu hned naproti. Je to také nádherná stavba s úchvatnými mozaikami uvnitř, ale nemáme odtud žádnou fotku, protože mešita byla plná obrovských lustrů. Ty byly pověšeny na lanech až ze stropu a mně se nějak nepodařilo udělat hezký záběr. Cestou odtud nás zastavil chlapík, který nám tvrdil, že tudy jít nemáme, ať jdeme s ním. Původně jsme mysleli, že jde o nějakého místního hlídače, který usměrňuje turisty, ale ukázalo se, že nás vede do svého obchodu. Byl to obchod se šperky a prodavač se horlivě snažil, aby se Jitušce nějaký zalíbil. Dostali jsme čaj a probírali různé náušnice. Náhrdelník Jituška odmítla s tím, že je nerada nosí. To bylo pro prodavače nepochopitelné, ale po chvíli se s tím smířil a zůstal u náušnic. Nakonec jsme jedny vybrali, ale ukázalo se, že cenovka byla uvedená v lirách za gram, a ne za celou náušnici a stála tedy přes 2000 Kč. To bylo přeci jen příliš. Omylem se mi povedlo usmlouvat asi na 1700, ale i tak to bylo vysoko nad to, co bychom zaplatili. Prodavač se ještě pokoušel nabízet šátky, ale Jituška mě nakonec vytáhla ven, aby ukončila agónii. Přeci jen pro nás, nepolíbené tureckým stylem obchodu, to byl trochu šok. Prošli jsme několik ulic a zastavili u zahrádky hezké restaurace. Hned se nás chytl číšník a popisoval, co mají dobrého a jak uděláme dobře, když se tam najíme. Musím uznat, že měl pravdu. Oběd tam byl vynikající, a ještě dlouho jsme tam seděli a pozvolna se srovnávali s jinou kulturou.

Odpoledne jsme zamířili do velké cisterny Yerebatan. Podzemní stavby z Byzantské doby, která sloužila jako zásobárna vody, a dokonce i jako místo, kde se lidé setkávali. Strop drží obrovské množství sloupů získaných nejspíše z různých antických památek. Jedná se totiž o směs všelijakých architektonických stylů. Některé kratší sloupy jsou dokonce podepřené hlavami medúz, u kterých nejspíš nikoho netrápilo, že leží na boku a vzhůru nohama.

Pokračovali jsme na velký Bazaar, kde jsme jen rychle šli a kroutili hlavami, že nic nechceme. Přeci jen jsme tu byli krátce a neměli jsme odvahu něco kupovat. Bylo jasné, že by nás pořádně natáhli. Připadali jsme si trochu jako v bludišti, ale nakonec jsme se vymotali nedaleko Sulejmanovy mešity a zkusili jsme ji tedy navštívit podruhé. Přišli jsme samozřejmě chvilku po zavíračce. Alespoň přilehlý park byl ale stále otevřen, a tak jsme si užili krásné výhledy na město a procházku po okolí. Večer se nám podařilo navštívit Valenský akvadukt, který pochází ještě z dob starého Říma. Cestou jsme prošli několika úzkými uličkami, kde lidé jen tak posedávali, popíjeli čaj, kávu a děti pobíhaly mezi různým harampádím. Byli jsme po celém dni dost unavení, a tak jsme odtud zamířili na hotel si pořádně odpočinout.

Pokračovat na další díl