Z Italského Tirana jsem zamířil na jih k moři. Užíval jsem si rychlovlaků Frecciarossa jezdících 300 km/h a vlastně jsem celkem rychle dorazil až do Livorna, kde jsem si chtěl alespoň jeden večer zaplavat. Netušil jsem, že je to spíš přístav a průmyslové město, než rekreační oblast. Žádná pláž tam nebyla. Marně jsem hledal místo, kde bych se mohl vykoupat. Až jedna místní rodinka mě nasměrovala na jakési schůdky, kde se dá přeci jen vlézt do vody. Doporučili mi, ať příště jedu trochu blíž k Francouzským hranicím. Tam je prý moře mnohem hezčí a je tam spoustu pláží.

Do moře jsem nakonec i tak vlezl. Udělal jsem pár temp a najednou na mě lidé z břehu cosi křičeli. Nechápavě jsem zíral, rozhlížel jsem se kolem sebe. Ano, opravdu křičeli na mě. Ukazovali kamsi asi metr ode mne do vody a v tu chvíli mi to došlo. Plavala tam krásná medúza. Snažil jsem se dostat z vody co nejrychleji. Než jsem vylezl, tak se z ničeho nic přesunula blíže a já nestihl uhnout. Požahala mě na ruce. Naštěstí nešlo o nic vážného a kromě červeného fleku a pálení mi vlastně nic nebylo.

30. 7. 2013 Pisa a Florencie

Ráno jsem sedl do vlaku zpět do Florencie a všiml jsem si, že zastavil v Pise. Moc jsem nad tím nepřemýšlel, vyskočil jsem ven a zamířil se podívat na šikmou věž. Prošel jsem několika uličkami a najednou jsem se vynořil na přelidněném prostranství okolo této proslulé stavby. Byla by moc hezká, ale šokovalo mě množství turistů, kteří se aranžovali, aby měli fotky, jak jí podepírají. Nakonec jsem se raději dlouho nezdržel. V Pise jsem strávil přesně hodinu a pokračoval jsem příštím vlakem dál.

Florencie byla krásná. Proběhl jsem centrum, podíval jsem se na památky, ale pak mě skolilo letní vedro. Rozvalil jsem se na nádraží na chladnou podlahu a po zbytek dne jsem čekal na vlak do Benátek. Tam už má cesta pomalu končila a měl jsem nastoupit do nočního spoje domů. Seděl jsem na peróně, rozhlížel se po okolí a z ničeho nic za mnou přišel asi pětadvacetiletý kluk. Zeptal se, jestli nemám nějaké peníze. Byl to můj poslední den v Itálii a zbývající drobné jsem mezitím utratil v automatu na jídlo. Měl jsem jen záložní sto eurovku, kterou jsem měl půjčenou od mamky. Vysvětlil jsem mu tedy situaci. Smutně pokýval hlavou a zeptal se anglicky odkud jsem. Řekl jsem mu „Czech Republic“ a on na odchodu česky zvolal: „Češi vždycky všechno utratí.“ Pak se ztratil kamsi na druhý konec nástupiště a už jsem o něm neslyšel.

Zhruba v čase, kdy měl přijet vlak nastal obvyklý chaos, se kterým jsem se setkal v Itálii ještě několikrát. Číslo nástupiště se nejprve změnilo na jiné, po chvíli zase zpátky a k tomu se u vlaku objevilo zpoždění. Naštěstí po chvíli přijel, ale hned mě na něm přišlo něco divného. Jen několik prvních vagónů svítilo. Všechny noční vozy byly úplně temné bez známky sebemenšího světýlka. Našel jsem správné číslo a ve dveřích již čekala průvodčí, která si svítila baterkou. Říkala, že jim prý nejde elektřina. Chvilku mžourala na jízdenky, pak otiskla razítko a vyslala mě, ať se ubytuji ve svém kupé. Ve vagónu bylo děsivé vedro. Vypadalo to, že stál celý den na slunci a samozřejmě nešla ani klimatizace. Uložil jsem se do horního vyhřátého patra lehátkového vozu a potil jsem se. Naštěstí to nakonec netrvalo celou cestu. Po přejezdu rakouských hranic konečně proud naskočil, rozjela se klimatizace a mohl jsem krásně spát až do Lince.

Po krátkém odpočinku u Bodamského jezera jsem zamířil na jednodenní cestu po Švýcarsku. Chtěl jsem se svézt vyhlášenou Berninskou dráhou s nádhernými panoramaty, mosty, tunely a spousty serpentin. Do večera jsem se ale chtěl dostat až do italského Tirana, kde byly mnohem příznivější ceny.

Nejprve jsem se přesunul do Zürichu. Měl jsem tam krátkou pauzu a chtěl jsem si koupit trochu jídla. Směnil jsem tedy v automatu asi 200 Kč (za krajně nevýhodný kurz) a zjistil jsem, že mi to nestačí ani na bagetu. Smutně jsem si prohlédl mé zásoby. Skládaly se jen ze sušenek, které chutnaly tak špatně, že jsem se rozhodl počkat na větší hlad. Člověk by řekl, že se po posledních hladových dnech poučím, ale ono nic. Těch pár mincí, které jsem směnil, mi alespoň zůstaly na památku.

Cesta probíhala vcelku poklidně, až do stanice Chur, odkud vyjížděla ona proslulá Berninská dráha. Nastoupil jsem, vlak se rozjel a po chvilce se ozvalo rachocení. Ještě předtím, než jsme stihli vyjet ze stanice, vlak zastavil a zůstal stát. Chvíli se nic nedělo a pak se ozvalo podivné hlášení. Bylo německy, italsky i francouzsky, ale nerozuměl jsem nic. Uměl jsem jen trochu německy, ale švýcarský přízvuk byl tak silný, že jsem si ani nebyl jistý, jakým že to mluvili jazykem. Nakonec mi jeden ze spolucestujících vysvětlil, že se vlak rozbil, odtáhnou nás zpět do stanice a pojedeme za hodinu dalším.

Cesta přes hory, co mě čekala, ale stála za to. Vlak si to klikatil nesčetnými serpentinami, viadukty a projížděl malými romantickými zastávkami. Často jsme vyjeli z tunelu kousek nad místem, kde jsme jeli před chvílí. Míjeli jsme nádherná údolí a z okna byl výhled na špičaté vrcholky Alp, které stále měly sněhovou čepici.

Kvůli velkému zpoždění jsem nakonec jen těsně stihl přestoupit na poslední vlak. Procházku po St. Moritzu jsem musel vzdát. Bál jsem se, že zůstanu kdesi ve Švýcarských horách, a tak jsem jen přebíhal mezi nástupišti, co jsem měl sil. Během druhé části cesty vlak vyjel až do nejvyššího bodu celé trati ve 2250 metrech nad mořem, kde bylo nádherné jezero Lago Bianco a nad ním špičaté hory a ledovce. Vlak jel dál ještě strmějšími serpentinami, prudce klesal a brzo dorazil až do italského Tirana ve 400 metrech. Z ledové náhorní plošiny jsme přijeli během chvilky do rozpáleného městečka v údolí. Po celém dni chroupání škaredých sušenek jsem si konečně dal pořádnou italskou pizzu, ubytoval jsem se v místním hotýlku a usínal jsem plný dojmů z cesty nádhernou krajinou.

Pokračovat na další díl

25. 7. 2013 Vodopád Stuibenfall

Místní starší pán se se mnou dal do řeči, ale moje němčina na to nestačila. Snažil jsem se pochytit nějaké to slovíčko, něco i říct, ale pořád se nedařilo. „Sonne!“ Ha, konečně něco, čemu rozumím. Po zuřivé debatě jsme se shodli na tom, že je hezky a svítí slunce. Porozumění nás oba potěšilo a já jsem se na zbytek odpoledne vydal podívat na nedaleký vodopád Stuibenfall. Tou dobou se začal projevovat můj problém s jídlem. Vyrazil jsem v sobotu, vzal jsem si jen pár tyčinek a počítal jsem, že si nakoupím. Chyba! O víkendu mají zavřeno. Hlavně na venkově. Žil jsem tedy zatím o tyčinkách, ale i jejich zásoby se rychle tenčily.

Vodopád byl obrovský. Zíral jsem na masu vody řítící se mezi stromy z vysoké skály a na nepatrnou plošinu s lidmi, která se v té vřavě úplně ztrácela. Chtěl jsem se vydat po stezce kolem bouřící vody nahoru, ale byla zavřená. „Jak se ti lidé mohli dostat na tu vyhlídku?“ přemýšlel jsem a díval se na hlouček nad vodopádem. Nedalo mi to a začal jsem hledat alternativní trasu na malé mapce, kterou jsem si přinesl z domova. Zjistil jsem, že se tam dá dostat asi pětikilometrovou oklikou. Tenhle vodopád jsem prostě musel vidět shora, a tak jsem vyrazil svižným tempem, abych to stihl do západu slunce. Cesta byla příjemná a otevíraly se výhledy na údolí prozářené teplým večerním světlem a sevřené mezi vysokými horami. Objevil jsem dokonce takovou malou fotogenickou kapličku. Stála na hezkém místě vedle pěšiny, nad ní se tyčil vzrostlý smrk a kolem se rozléhala zlatavá horská louka. Asi za hodinku jsem dorazil na plošinu nad vodopádem. Shora vypadal snad ještě větší než zespoda. Voda hučela a řítila se volným pádem dolů, odkud se hnala dál řídkým lesem mezi kameny. Ve změti pěny se odrážely paprsky zapadajícího slunce, já jsem tam jen stál a zíral na tu nádheru.

26. 7. 2013 Vycházka na Glanderspitze

Chybějící večeře se ráno projevila silně. Vzbudil mě hlad, ale naštěstí jsem měl v ceně ubytování i snídani. Na nic jsem nečekal a vrhl jsem se do jídla. Porce sice nebyla nijak obrovská, ale měl jsem radost, že mám konečně něco jiného než tyčinky. Po snídani jsem hodil krosnu na záda a vyrazil jsem vlakem na západ do města Landeck. Můj původní plán byl navštívit tamní soutěsku, ale všiml jsem si lanovky mířící na horský hřeben. Zlákalo mě to a svezl jsem se nahoru. Ihned po výstupu jsem se pochválil, jaký že jsem to měl dobrý nápad. Dole bylo totiž už přes třicet stupňů, ale na horní stanici Krahberg bylo příjemně. Asi tři kilometry daleko jsem si všiml hory Glanderspitze a vydat se po hřebeni směrem k ní mi přišlo jako dobrý nápad. Ani to nebyla zvlášť dlouhá procházka a už jsem byl na vrcholu ve 2512 m. Byl odtud úchvatný výhled na okolní hory a údolí. Sedl jsem si na kámen, rozhlížel se po krajině a kolem mne se páslo stádo koz. Horská atmosféra mě naprosto pohltila.

Bylo už odpoledne a přihlásil se opět hlad. Poslední tyčinky již byly dávno pryč a nezbývalo mi nic jiného, než se napít a vysvětlit žaludku, že už je přeci plný. Na zpáteční cestě jsem z ničeho nic u lanovky objevil restauraci! Na nic jsem nečekal a vrhl jsem se dovnitř. V té chvíli mě vůbec netrápila horská přirážka a nezřízeně jsem se přecpal. Polévka, hlavní jídlo, a ještě k tomu štrúdl, abych nějakou dobu vydržel. Když bylo dílo dokonáno, převalil jsem se do lanovky a svezl se dolů. S neskutečně těžkým břichem jsem se vypotácel ven do třiceti stupňů, doplazil jsem se na nádraží a nasedl jsem na vlak dál na západ k Bodamskému jezeru. Tam jsem si konečně nakoupil zásoby a po jednodenní přestávce jsem pokračoval do Švýcarska, ale o tom až příště.

Pokračovat na další díl