Lønstrup

Po asi hodině cesty jsme dorazili na fascinující místo – k majáku Rubjerg Knude. Stojí na vysokém větrem bičovaném písečném útesu a je obklopen několika zvlněnými dunami. Síla moře a vichru působí enormní erozi a krajina se přetváří „v přímém přenosu“. I maják samotný se po zhruba 120 letech existence octl na okraji ubývajícího útesu. Měl být zbourán, ale díky velké popularitě se nakonec rozhodlo o jeho záchraně. Připravily se kolejnice, nové uložení a po velkolepé akci se maják přesunul o 70 metrů do vnitrozemí. Tam by měl zůstat v bezpečí dalších několik desítek let.

Z majáku jsme vyrazili na hezkou procházku podél pobřeží, až do nedalekého městečka Lønstrup. Cesta vedla nejprve přes duny a poté po travnato-písčitém útesu až k okraji obce. Davy lidí skotačící v písku jsme nechali za sebou. Svítilo slunce, bylo příjemných dvacet stupňů a mohli jsme se tak radovat, že jsme unikli parným srpnovým dnům v Čechách. Celou dobu jsme se kochali nádhernými výhledy na moře hluboko pod námi i na maják, který jsme nechali za sebou. Výlet jsme zakončili v útulné Lønstrupské kavárně umístněné přímo v keramické dílně.

Skagen

K večeru jsme dorazili až do města Skagen v nejsevernější části Dánska. Leží na okraji dlouhého, úzkého poloostrova a v jeho okolí jsme našli spoustu zajímavých míst. Jako první jsme se podívali na několik bunkrů z druhé světové války. Odtud naše kroky zamířily k mysu Grenen. Přímo tam na úplné špici pevniny se potkává Baltské a Severní moře. Od každého z nich jdou vlny ve svém vlastním směru, a právě na tomto výběžku se potkávají. Mohli jsme pozorovat podivnou hranici tříštících se vln, která se táhla od našich nohou až kamsi do dáli. Slunce se již téměř dotklo obzoru a krajina se zahalila do zlatavých odstínů. Na jedné straně se tyčil velký maják Skagen a na druhé se donekonečna táhla hladina dvou moří.

Už se pomalu stmívalo, ale my jsme chtěli stihnout navštívit ještě jedno místo. Kostel sv. Vavřince, který je zasypaný pískem. Pochází až ze čtrnáctého století a v době své slávy to byl největší kostel v regionu. Postupem času se ale ztrácel pod putující dunou. Během osmnáctého století už byl natolik zasypán, že bylo potřebo prokopat si cestu před každou mší. Když už byla situace neudržitelná, místní kostel opustili a zbourali. Jeho věž nicméně zůstala stát a během času mizela pod vysokou vrstvou písku. Dnes dosahuje terén téměř do úrovně střechy bývalého sálu.

Původně jsme se chtěli zastavit ještě u největší pohyblivé duny v severní Evropě – Råbjerg Mile. Byla ale už úplná tma a tohle místo jsme nakonec vynechali. Tím jsme zakončili dánskou část naší výpravy do Skandinávie. Příští ráno jsme zamířili do přístavu Hirthals a nalodili jsme se na trajekt do Kristiansandu v Norsku.

Pokračovat na další díl

Ostrov Rømø

K prvnímu cíli naší cesty, na Dánský ostrov Rømø u jihozápadního pobřeží, jsme dorazili večer 5. srpna. Ještě předchozí den jsme zažívali horké léto s teplotou 36 stupňů, ale tady bylo chladněji. Po obloze se honily mraky, střídavě vylezlo slunce a teploměr jen stěží dosáhl na 18. Už samotná cesta na ostrov byla zážitkem. Vede totiž po asi 8 km dlouhé umělé hrázi z obou stran obklopené mořem, které je tak mělké, že za odlivu ustupuje daleko od pevniny.

Na západní straně ostrova jsme vyrazili na krátkou procházku po pláži. Byla skutečně nádherná. Jemný písek se od moře velmi zvolna zvedal, až o několik desítek metrů dál vytvořil fascinující duny porostlé trsy trávy. Dál od pobřeží se mezi trávou objevily fialové vřesy i kvetoucí křoviska. Poslouchali jsme šumění moře a pozorovali čilý ruch. Díky stálému a silnému větru je tahle pláž skvělým místem pro windsurfing. Stačilo ale popojít o kousek dál a najednou jsme byli skoro sami. Poslední paprsky zapadajícího slunce osvítily temné dešťové mraky na východě a ostrov se tak s námi rozloučil pestrobarevnou duhou.

Příští ráno jsme pokračovali na sever. Po cestě přes Německo byly v Dánsku najednou výrazně nižší rychlostní limity. Pomalu jsme si tak zvykali na dlouhé rovné úseky s osmdesátkou a na spoustu ostrůvku na okrajích vesnic, které zajišťovaly, že řidiči poctivě zpomalí na padesát. Cesta ale i přesto ubíhala příjemně a brzy jsme dorazili k městečku Ribe s malebným historickým centrem. Jde o nejstarší dosud stojící město v Dánsku, a dokonce v celé Skandinávii. Jeho kořeny sahají až do osmého století. Dlouhou historii nádherně ukazuje i tamní katedrála, která byla od svého založení tolikrát upravována a dostavována, že reprezentuje širokou škálu různých architektonických stylů.

Cesta dál na sever pokračovala přes úzký pruh pevniny oddělující lagunu Ringkøbing od širého moře. Abychom se mohli pořádně rozhlédnou, vylezli jsme na maják Lyngvig. Odtud jsme mohli pozorovat jak moře na západě, tak i lagunu na opačné straně. Uvnitř majáku mě zaujaly nádherné točité schody, které přímo vybízely k fotografování. Pro trochu zpestření jsem se rozhodl pro malou výzvu a pustil jsem se do černobílé fotografie zajímavých budov, které jsme navštívili. Na konec článku tak přidávám ještě několik černobílých fotografií z prvního úseku výpravy do Skandinávie.

Národní park Thy

K večeru jsme přijeli do Národního parku Thy. Ubytovali jsme se jen kousek cesty od pláže a stezka navíc vedla přes nádherné písečné duny místy porostlé travou a kvetoucími vřesy. Ideální místo na večerní procházku. Krajina se zvolna zbarvila do příjemných teplých tónů zlaté hodinky. Zuli jsme boty a brouzdali jsme šumějící vodou severního moře. Ještě pár obrázků fialových květů a slunce se mezitím ztratilo za obzorem.

Příští ráno jsme zamířili na menší výlet po okolí. Jako první jsme se zastavili u větrného mlýnu Faddersbøl. Překvapilo mě, že byl otevřený, přístupný pro veřejnost, ale nikde nikdo. Vstupní dveře byly dokořán a uvnitř jsme nalezli spoustu zajímavého povídání na cedulkách pro turisty. Dlouho jsme si lámali hlavu nad účelem podivných řetězů a ok v zemi rozmístěných kolem. Až později jsme zjistili, že se s celým mlýnem dalo otáčet podle směru větru.

Odtud jsme se přesunuli blíž k moři a vyrazili jsme na krátkou procházku. Vedla skrz hustý les, který roste na bývalých písečných dunách a pokračovala přes rozlehlá vřesoviště blíže k moři. Ušli jsme jen pár kroků a spustil se hustý déšť. Když jsme konečně dorazili k signální věži Bøgsted Rende Båke, byli jsme promáčení skrz naskrz. Šlo o podivnou stavbu na třech tyčích, které se nahoře sbíhaly do jakéhosi zrcadleného jehlanu (viz. foto) Podobných konstrukcí se nachází podél západního pobřeží Dánska několik. Každá vypadá trochu jinak a proplouvající lodě tak v minulosti mohly snáze odhadnout svou polohu. Déšť pomalu přestal, foukal příjemný vítr a my jsme brzo opět uschli. Zpáteční cesta vedla podél hezké pláže a přes zatravněné písečné přesypy.

Odpoledne jsme zamířili k majáku Lodbjerg. Vstupné bylo příliš vysoké, takže jsme se podívali jen zvenku a zamířili jsme na nedalekou pláž. V téhle části parku ležela pod strmým svahem. Byl vytvořen kdysi dávno navátým pískem, který nyní moře zvolna ukusuje a nenápadně se přibližuje do vnitrozemí. Podobný fenomén lze spatřit na více místech v Dánsku a ve svých článcích ho budu ještě několikrát zmiňovat.

Večer jsme se vrátili na ubytování a naposledy jsme se zašli podívat na nádherný západ slunce nad nedalekou pláží. Když jsme plánovali cestu, bral jsem tuhle oblast spíš jako hezké zastávky podél trasy na trajekt do Norska. Překvapilo mě, jak moc jsem se mýlil a jak krásná příroda je v rovinatém západním Dánsku. Tuhle krásnou zemi jsme ale ještě neopustili. Naše cesta vedla dál na severní pobřeží, ale o tom budu vyprávět zase příště…

Trocha černobílé fotografie na závěr

Pokračovat na další díl