Po náročném předchozím dnu jsme tentokrát začali zvolna, a to obědem v restauraci, na kterou jsme narazili předchozí večer. Bylo to skvělé místo. Měli celkem slušný výběr vegetariánských jídel a obsluha se o nás hned od příchodu dobře starala. Skončilo to tedy opět velkou hostinou, kdy jsme ochutnávali zajímavé pokrmy z lilku nebo třeba fasendžán, což je nasládlá omáčka s ořechy a granátovým jablkem.

Hned po obědě jsme zamířili do nádherného parku kousek od našeho hotelu. Bylo znát, že Isfahán již není v tak suché oblasti, jako třeba Jazd. Užívali jsme si příjemného svěžího prostředí mezi vysokými stromy a nebyli jsme sami. Park byl plný rodin, které posedávaly na dekách, povídaly si a vyndávaly svačinky z piknikových košíků. Obdivovali jsme nepřeberné množství muškátů, které jsou v Íránu snad nejpopulárnější květinou. Když jsme se nabažili květů a rostlin, zvolna jsme se přesunuli z městského parku do komplexu Chehel Sotoon. Byly tam rozlehlé vodní nádrže, roztroušené altánky a uprostřed se tyčil velký palác. Přímo před jeho vstupem stálo dvacet vysokých sloupů, které podpíraly strop zakrývající vstupní dveře. Zespoda stropu byla připevněna zrcadla, takže na sloupy plynule navazoval jejich odraz a zdály se tak dvojnásobně vysoké. Uvnitř paláce byly nádherné barevné fresky zobrazující dávné bitvy perských vojsk a já jsem byl uchvácen pohledem na krásně malovaný strop.

Z paláce jsme prošli několika uličkami a vstoupili jsme na obrovské náměstí Nakš-e džahán. Je dlouhé více než půl kilometru. Na jednom konci ho uzavírá Šáhova mešita. Z boků stojí palác Ālī Qāpū a naproti mešita Sheikh Lotfollah. V uličkách kolem náměstí se rozprostírá gigantický bazar táhnoucí se do velké dálky. My jsme jako první zamířili k Šáhově mešitě, ale než jsme k ní došli, dal se s námi do řeči obchodník se šafránem. Po několika slovech se nás dotázal: „Czech Republic?“ To nás překvapilo. V Íránu samozřejmě lidé znají naši republiku nebo alespoň Československo, ale tohle byl první člověk, který nás odhadl jen podle přízvuku. Vzal nás do svého krámku a uvařil nám šafránový čaj. Vyprávěl, že dokonce navštívil Prahu asi před deseti lety a že se v Íránu potkal s dalšími lidmi od nás. Prý míval i plyšového krtečka, ale ztratil ho. My jsme se zasmáli, vylovili jsme posledního krtečka, kterého jsme měli s sebou, a dali jsme mu ho jako dárek. Bylo to hezké setkání, dokud nedošlo na samotný obchod se šafránem. My jsme si koupili jen maličkou krabičku jako suvenýr, protože se jinak jedná o poměrně drahé zboží. On se nám ale stále snažil nutit více a více šafránu, až jsme nakonec raději odešli.

Do mešity jsme se dostali na poslední chvíli. Hned za vchodem se k nám připojil místní průvodce a vyprávěl nám o historii a architektuře. Asi nejzajímavější byla malá nádvoří, která sloužila jako letní a zimní škola. Ta letní byla částečně v zakrytých výklencích po obvodu a částečně venku na dvoře. Zimní škola naopak měla uzavřené místnosti, aby bylo studentům teplo. Hlavní sál mešity se nacházel pod obrovskou kupolí, kde byla slyšet jasná a dlouhá ozvěna každého našeho slova. „Můžete klidně i něco zazpívat.“ řekl průvodce. Jituška se toho ujala a začala zpívat „Plzeňská věž převyšuje kopce.“ Její hlas nádherně rezonoval stěnami mešity. Všichni jsme jen tiše naslouchali písničce i všem jejím ozvěnám, dokud Jituška nedozpívala až do konce. Poslední slova písně se ještě několikrát ozvala a bylo ticho.

Docela jsme se zapovídali a průvodce nám najednou řekl, že jestli chceme, může nám ukázat i krásné mosty Isfahánu. Nadšeně jsme souhlasili a vydali jsme se k řece. Už se setmělo, ale na ulicích bylo stále velmi živo. Byl totiž čtvrtek a v pátek mají Íránci den volna. Cestou jsme zastavili u misky s datlemi. Stála na podstavci před malým obchůdkem a náš průvodce řekl, ať si klidně vezmeme. Že prý místní lidé dávají kolemjdoucím datle, jako vzpomínku a památku na své zemřelé blízké. Brzy jsme došli ke krásnému nasvícenému mostu starému asi 400 let. Řeka pod ním už ale neexistovala. Prý tu dříve tekla celoročně, ale již vyschla. Prostor pod klenbou mostu se poté stal místem setkávání, vyprávění a zpívání. Potkali jsme tam staršího pána, který býval kontrolorem kvality v ropném průmyslu a nadšeně se dal do vysvětlování technických zázraků mostu. Povídal o lomu světla na sochách dvou lvů po obou stranách řeky, ukazoval nám zvláštní iluzi způsobenou řadou za sebou stojících dveří a vyzkoušeli jsme si, že klenby mostu krásně přenášejí zvuk na protilehlý konec.

Nakonec jsme se s průvodcem usadili v kavárně pod mostem a objednali jsme si čaj, milk shaky, zmrzlinu a polévku aš. Opět jsme neodhadli velikost porcí a ani náznaky obsluhy nás neusměrnily. Nejprve číšník odcházel ihned poté, co jsme si objednali s Jituškou a museli jsme ho zastavit, aby stihli i Rosťa s Barčou říct, co si dají. Původně si totiž myslel, že jsme objednali za všechny. Pak se podivil a zeptal se, v jakém to chceme pořadí, že se to všechno nevejde na stůl. To už jsme zbystřili, ale objednávku jsme nechali. Tak předezertovaní, jako v této kavárně pod mostem, jsme dlouho nebyli. Průvodce nás vzal ještě kolem druhého krásného mostu, ale pak jsme se už rozloučili a zamířili jsme zpět na hotel. Tam jsem se zeptal recepčního, jestli neví, kde bychom mohli další den směnit peníze. Řekl opět jen „Manažer přijde v 8:30 ráno.“ a odmítal dále komunikovat.

5. 10. 2018 Výlet za město, nákup zákusků a pozvání na večeři

Ráno jsme začali zvolna. Jako první jsem šel směnit peníze, protože jsme potřebovali ještě trochu z místní měny na poslední dva dny. Zjistil jsem, že kurz se za poslední týden výrazně posunul (nebylo to špatnou směnárnou – věděl jsem to z více zdrojů). Po příletu jsme dostali více než 200 000 rijálů za jedno euro, ale tentokrát to bylo „jen“ 150 000. Na druhou stranu to pořád vycházelo pro nás mnohem levněji, než jsme počítali před odletem. Směnil jsem každému 20 eur a vydali jsme se na oběd. Tentokrát jsme si řekli, že si dáme něco lehčího. Zamířili jsme do stejné restaurace jako předchozí den a začali jsme si objednávat. Snažili jsme se, ale ať jsme dělali, co jsme dělali, zase jsme měli hostinu, ke které jsme navíc dostali jakýsi šafránový pudink – pozornost podniku. Po jídle se s námi dal do řeči jeden z bratrů, kteří vlastnili restauraci a z ničeho nic nás pozval k nim domů na večeři. Něco takového jsme vůbec nečekali a bylo to skvělé překvapení. Domluvili jsme si sraz na sedmou hodinu a mezi tím jsme se vydali na návštěvu další památky – Jamehovy mešity.

Bylo to nějaké tři až čtyři kilometry daleko a nechtělo se nám chodit. Jedna paní nám pomohla a přes telefon objednala Snapp. To je vlastně Íránská alternativa pro Uber nebo podobné alternativní taxi služby. V telefonní aplikaci si zadáte odkud a kam chcete jet a objednáte si řidiče. Ceny nás stále nepřestávaly udivovat. I s novým a o trochu horším kurzem nás cesta vyšla jen na 6 Kč.

Jamehova mešita v Isfahánu je velmi stará. Jedná se vlastně o jednu z nejstarších mešit v celém Íránu. Stavba začala totiž již mezi osmým a devátým stoletím a pokračovala spolu s různými renovacemi až do dvacátého. Má obrovské kupole, krásné a velkolepé klenby, rozsáhlé nádvoří, ale přesto jsem měl pocit, že tam něco chybí. Nebyla tam žádná zeleň, ani moc vody. Oproti zeleným nádvořím, fontánám nebo zahradě u letní školy, které jsme vídali u jiných mešit, bylo tady pusto. Jen beton, kámen a maličká nádrž uprostřed.

Chtěli jsme na chvilku ujet někam do přírody a nejlepší možností se zdála přes 2200 metrů vysoká hora Sofeh za okrajem Isfahánu. Na jejím úpatí byl malý les a nahoru vedla lanovka. Jak se ukázalo ihned při příjezdu, nebyli jsme sami, kdo měl podobný nápad. Byl den volna a na místo se sjížděly tisíce rodin z celého okolí. Usazovaly se na deky pod stromy, vybalovaly košíky se svačinou a užívaly si příjemného stínu daleko od smogu velkoměsta. Nebyli tu ale vůbec žádní turisté. Připadali jsme si tam vlastně trochu jako atrakce, protože si nás všichni prohlíželi. Hned druhé překvapení nám připravila lanovka. Byla totiž mimo provoz, a tak jsme se vydali pěšky alespoň na nižší vyhlídku pod horou, která byla již z dosahu největšího davu.

Usadili jsme se na krásném místě, užívali jsme si pohledy do okolí a já jsem si namířil kameru na zapadající slunce. Za námi se tyčila hora Sofeh a pod námi se do dáli táhlo obrovské město zahalené smogem. Z ničeho nic se kolem nás objevila obrovská rodina se spoustou malých dětí. Byli na nás zvědaví a brzy přišla vlna selfie snímků. Všichni se s námi chtěli vyfotit. Jakmile se to trochu uklidnilo, otec rodiny vylovil na telefonu překladač a začal s námi komunikovat. Dozvěděli jsme se, že jeho otec dříve emigroval z Afghánistánu a on sám už se prý narodil v Íránu a pracuje jako návrhář svatebních stanů a výzdoby. Prý má celá jejich rodina šedesát členů. Mezitím se kolem Jitušky a Barči seběhl hlouček malých a zvědavých dětí. Jituška jim předváděla zvuky zvířátek a ony z toho byly nadšené. U nás se mezitím začala konverzace přiostřovat. Připadali jsme si najednou jako u výslechu. Padaly nepříjemné otázky, jako například: „Íránská vláda je špatná, souhlasíte?“, „Jak vaše země přistupuje k uprchlíkům?“, „Angažuje se vaše vláda v krizi na blízkém východě?“. Nenechali jsme se ale strhnout do politické debaty. To je obecně špatné téma a člověk nikdy neví, co se kam může donést. Odpovídali jsme tedy neutrálně: „Máte tu hezké památky.“ nebo „My jsme malá země a nemícháme se do velké politiky.“ Nějakou dobu to trvalo, ale i výslech naštěstí skončil a celá rodina se vydala se západem slunce zpátky domů. Dolehla na nás jakási nechuť ke všem a všemu. Chtěli jsme se nejraději někam schovat, aby na nás alespoň týden vůbec nikdo nemluvil.

Vrátili jsme se na hotel a přišel čas na shánění něčeho, co bychom mohli přinést na večeři, abychom nepřišli s prázdnem. Hledali jsme nějaké zákusky nebo dortíky a dostali jsme doporučení na nedalekou cukrárnu. Byla obrovská. Dlouhý pult plný nepřeberného množství sladkých dobrot. Jeden z prodavačů uměl anglicky, a tak jsme ho požádali, jestli by nám neporadil nějaké zákusky jako pozornost na návštěvu. Zeptal se na náš rozpočet a já jsem odpověděl „Zhruba 500 tisíc tomanů.“ Chtěl jsem říct původně rijálů, ale spletl jsem se a vůbec mi nedošlo, že toman je desetkrát tolik. Řekl jsem si tedy o zákusky ne za 80, ale za 800 Kč. Prodavač vytřeštil oči a tvářil se nechápavě. „Že bych řekl moc málo?“ pomyslel jsem si. V domnění, že zákusky přeci jen nejsou až tak levné, jsem dodal: „Nebo klidně 700 tisíc.“ Údiv prodavače ještě narostl a až v tu chvíli mi to došlo: „Rijálů, ne tomanů.“ vysvětlil jsem. Prodavač se trochu uklidnil, ale i přesto si prohlížel velikost dostupných papírových krabic a podezřele se na nás koukal. „Jak velkou krabici?“ zeptal se raději. Vybral jsem střední. Pán do ní naskládal dvanáct velkých zákusků a řekl si o 90 tisíc Rijálů (tj. asi 15 Kč podle tehdejšího kurzu). Původně jsem si tedy objednal přes padesát krabic. Ještě, že se to nakonec vyjasnilo a nemuseli jsme objednat i dodávku na odvoz.

Večer jsme vyrazili na večeři. S bratry jsme se sešli v restauraci a taxíkem jsme jeli k nim domů. Předchozí den byly u nich pozvány na večeři dvě cestovatelky z Číny a dnes společně s maminkou bratrů vařily zase pro nás. K tomu se připojili ještě kamarádi bratrů a z večeře se nakonec stalo v podstatě velké setkání. Když jsme vstoupili dovnitř, stáli jsme uprostřed velkého obývacího pokoje, který byl poměrně honosně vybaven a vypadalo to tam úplně jako v bohatších rodinách z Evropy nebo Ameriky. Také šátky, které jsou pro ženy v Íránu povinné mohly Jituška s Barčou uvnitř sundat. Seznámili jsme se s celou rodinou, dorazilo ještě několik kamarádů a mezitím byla večeře hotová. Neseděli jsme u stolu, ale po Íránském způsobu na zemi. Nejprve se po koberci v obývacím pokoji rozložil obrovský ubrus a poté se na něj nanosily mísy s různými druhy íránského a čínského jídla. Následně jsme si posedali kolem, nabrali talíře a dali jsme se do hostiny. My jsme byli úplně nadšení z čínského jídla. Nejen kvůli tomu, že to byla po týdnu perské kuchyně vítaná změna, ale i proto, že to bylo domácí jídlo. Něco úplně jiného, než nabízejí čínské restaurace v Praze.

Po večeři se najednou rozlévala ruská vodka. Já ani Jituška jsme nepili, ale zajímal jsem se, jak je to vlastně v Íránu s alkoholem. Oficiálně je prý zakázaný, ale uvnitř se to neřeší. Říkal jsem jim: „U nás je povolený i venku, ale nesmí se pít v práci nebo za volantem.“ Kamarád jednoho z bratrů na to odpověděl: „U nás se sice nesmí pít venku, ale zase nikdo nekontroluje, jestli řídíš opilý.“ To mě trochu znejistělo, protože do sebe zrovna kopnul panáka vodky a byl to on, kdo nás měl odvézt zpátky na hotel.

Povídali jsme dlouho do noci. Číňanky nám po půlnoci naznačily, že bude už vhodný čas jít spát, akorát že Íránci by v rámci jejich slušnosti nic neřekli. Rozloučili jsme se, pořídili jsme spoustu selfie a vyrazili jsme zpět na hotel. „Co máte v Česku za hudbu?“ zeptal se kamarád bratrů, který nás vezl. Během minutky už hrála na plné pecky písnička „Plakala“ od kabátů, která se nám osvědčila už na cestě z Jazdu.

6. 10. 2018 Palác, bazar a cesta domů

Náš poslední den v Íránu. Měli jsme ještě dopoledne čas a zamířili jsme tedy na místní bazar, abychom nakoupili nějaké suvenýry. Před bazarem jsme se rozdělili. Rosťa s Barčou šli rovnou na nákupy a my jsme se s Jituškou vydali ještě na rychlou prohlídku paláce Ālī Qāpū přímo u velkého náměstí. Rozhodně to stálo za to. V paláci byly nádherné stropy. Některé byly plné maličkých výklenků malovaných nádhernými květinami a dalšími tvary. Jiné byly naopak pokryté jakousi vyřezávanou dřevěnou klenbou. Na konci prohlídky jsme ještě vystoupili na vyhlídkovou plošinu a stáli jsme přímo nad velkým náměstím Nakš-e džahán.

Po návštěvě paláce se již krátil čas, a tak jsme i my s Jituškou zamířili na bazar. Chvilku jsme se procházeli úzkými uličkami plnými nepřeberného zboží, ale brzy jsme skončili v zajímavé dílně. Ručně tam tiskli a malovali barevné vzory na ubrusy, utěrky a další látky. Jen kousek opodál jsme zase narazili na pána, který dodával zdobené krabičky do mariánských lázní. Měl spoustu fascinujícího zboží, které zahrnovalo i tradiční šachy s perskými figurkami. Mezi tím se Rosťa s Barčou ztratili v nekonečných uličkách obrovitánského Isfahánského bazaru a dostali se ven asi až o tři kilometry dál. Naštěstí se jim podařilo rychle sehnat taxík a dorazili na hotel akorát včas, takže jsme mohli poklidně zamířit na autobusové nádraží, odkud nám jel spoj přímo na letiště v Teheránu.

Měli jsme stále trochu hlad a do odjezdu zbývala ještě asi hodina. Vydali jsme se tedy do jedné z restaurací na nádraží a dali jsme se do vyjednávání vegetariánského pokrmu. Číšník sice uměl anglicky, ale to nám situaci příliš nezjednodušilo. „Máte něco bez masa?“ zeptal jsem se. „Ano, jistě, máme rybu, omáčku s kuřetem…“ „A bez masa, bez ryby i bez kuřete?“ rychle jsem dodal. Číšník se zarazil a vypadalo to, že se nikdy s takovým požadavkem nesetkal. „Třeba falafel?“ zkusil jsem navrhnout. „Falafel nemáme, ale můžu vám nabídnout třeba kuřecí kebab.“ odpověděl číšník. Vypadalo to, že se neshodneme, a tak nás vzal přímo do kuchyně, abychom mu ukázali, co chceme. Vybrali jsme rýží a pečená rajčata. Pohodlně jsme se usadili a čekali. Číšník se ještě vrátil a vzal s sebou Rosťu zpátky do kuchyně. Tam mu ukázal, jestli je v pořádku kuřecí omáčka s rajčaty. Když se Rosťovi konečně podařilo vysvětlit, že nechceme ani kuřecí a dáme si jen rajčata s rýží. Číšník se jen nechápavě dotázal: „Ale proč?“

Nakonec jsme se dobře najedli a Rosťa se skamarádil s místními kuchaři. Po obědě jsme se vydali hledat autobus na obrovském Isfahánském nádraží. Už zbývalo asi jen pět minut do odjezdu. Byli jsme nejspíš u správného nástupiště, ale nikdo nejel naším směrem. Zeptali jsme se tedy jednoho z řidičů stojících opodál a ukázalo se, že to je zrovna náš člověk a pojedeme v jeho autobusu. Tak luxusní autobusy, jako v Íránu, jsem dlouho neviděl. Jeli jsme první třídou, protože lístek na 450 km vzdálené letiště stál asi jen 45 Kč. Sedačky byly hodně široké a každá měla spoustu místa na nohy, takže i já se svými skoro 190 cm jsem se mohl pohodlně natáhnout. Mimo to byly k dispozici zásuvky, wifi a dostali jsme i balíček s ovocem, sendvičem a sušenkami. Cesta příjemně utíkala a máme z ní jen několik zážitků. První byl déšť. Poprvé za celou naši cestu pršelo, i když jen asi dvacet vteřin. Řidič nechal jednou otočit stěrače a jeli jsme zase dál suchou krajinou, jako by se nic nezměnilo. K večeru, když se slunce sklánělo k obzoru, jsme v dálce spatřili obrovskou bílou solnou pláň. Alespoň jsem ji tentokrát viděl, když už jsem propásl tu předchozí mezi Jazdem a Isfahánem. Po několika dalších hodinách jsme dorazili na letiště. Čekalo nás ještě mnoho hodin čekání na noční let kolem třetí hodiny ráno. Nikam jsme ale nevyráželi. Pohybovali jsme se po kavárnách, které byly ještě otevřené, podřimovali jsme na sedačkách, až konečně přišel čas na cestu domů. Razítko se otisklo do pasu a my jsme nastoupili do letadla.

Závěr

Dojmy z návštěvy Íránu jsem zpracovával ještě nějakou dobu po návratu. Viděli jsme spoustu krásných míst, potkali jsme milé a pohostinné lidi a nechávali jsme na sebe působit tuhle podivuhodnou zemi. Setkali jsme se ale i s dopady ekonomické krize, hrozícím nedostatkem vody, s oblaky smogu i přehnanou segregací mužů a žen. Přesto všechno jsou ale Íránci veselí lidé, kteří si vždycky najdou čas na piknik a pokud se s nimi zapovídáte, rádi vás pozvou třeba k sobě domů na večeři.

Předchozí večer jsme se dali do řeči s klukem, který měl zrovna noční směnu na recepci. Pracoval při studiu, uměl docela dobře anglicky a vyprávěl nám o Jazdu. Ukazoval videa jeho kachničky (má jí jako domácí zvířátko), nadšeně vyprávěl, že jim tam jednou v zimě dokonce i sněžilo a měl na telefonu také hezké obrázky a videa východu slunce nad střechami domů posetými věžemi, které lapají vítr. Vidět východ slunce nad městem se zdálo jako skvělý nápad, a tak jsme vstali v pět hodin ráno, vylezli jsme na střechu hostelu a pozorovali jsme, jak paprsky slunce pomaličku osvětlují město, které se probouzelo k životu.

Po takhle brzkém vstávání jsme si šli ještě na chvilku lehnout a dopoledne jsme se vydali na procházku po Jazdu, půlmilionovém městě uprostřed pouště. Ihned nás překvapily jeho úzké uličky, které byly často zastřešené, aby dovnitř nepražilo slunce. Nad křižovatkami byly dokonce i nádherné kupole. Dorazili jsme až k Jamehově mešitě, aniž bychom museli opustit příjemný stín. Měla úchvatnou vstupní bránu v barvě oblohy, ze které se tyčily do výšky přes padesát metrů dva zdobené minarety. Uvnitř jsme zase obdivovali nádherné barevné stropy s nepřebernými mozaikami.

Po zastávce v mešitě jsme pokračovali skrz uličky plné hliněných domů směrem k zahradě Dowlat Abad. Cestou jsme dostali trochu hlad a zastavili jsme u stánku, kde se pekl místní chléb (nebo spíš placky). Jeden pán se nás ujal a pomáhal nám domluvit obchod. Nakonec se ale ukázalo, že nás chtěl pozvat. Překvapila nás cena chlebu. Pán totiž vytáhl minci v hodnotě 1000 riálů (to bylo poprvé, kdy jsme viděli Íránskou minci) a zaplatil nám s ní tři obrovské placky. V přepočtu to bylo jen okolo dvanácti haléřů. 

Po menším bloudění jsme konečně dorazili do zahrady Dowlat Abad. Byla to úplná oáza zeleně oproti vyprahlému pouštnímu městu. Procházeli jsme se pod stromy a užívali jsme si svěží vzduch kolem fontán. V zahradě byl i nádherný altánek, jehož dveře byly vykládány barevným sklem. Uprostřed měl větrnou věž a když jsme si stoupli přímo pod ní, cítili jsme, jak na nás shora fouká příjemný chladivý vánek. Měli jsme radost, že jsme konečně zažili, jak tenhle historický způsob klimatizace ve skutečnosti dobře funguje.

Po troše hledání jsme objevili taxík, který byl ochotný nás za jednu zelenou (100 000 riálů / 12 Kč) svézt k zoroastriánskému ohnivému chrámu. Jazd je totiž jakýmsi centrem tohoto náboženství. Přestože jsou Íránci v drtivé většině muslimové, tady v poušti žije stále ještě velká komunita přívrženců pradávné perské víry. Chrám byl téměř opuštěný. Zaplatili jsme vstupné a prohlédli jsme si interiéry, kde hořel stále udržovaný plamen, jež je jedním z hlavních symbolů tohoto náboženství.

Pomalu se blížil plánovaný čas našeho výletu do pouště a zamířili jsme tedy zpět do centra a na oběd. Uviděli jsme restauraci, na které stál nápis „Vegetarian“. Promnul jsem si oči, jestli dobře vidím, ale nápis nezmizel. Šli jsme tedy dovnitř. Ukázalo se, že to sice není přímo vegetariánská restaurace, ale mají celkem širokou nabídku bezmasých pokrmů, a hlavně se nedivili, že takové jídlo chceme. Nadšeně jsme se dali do objednávání. Každý jsme si vybrali jeden druh omáčky, pak jsme s Jituškou přidali ještě jednu navíc, abychom neměli hlad. Pokračovali jsme v objednávání rýže. „Čtyři porce rýže.“ požádal jsem anglicky. „Čtyři? Opravdu?“ ujistil se číšník. „Ano, čtyři.“ dodal jsem a přemýšlel jsem, co je divného na čtyřech porcích rýže pro čtyři lidi. „Dáte si k tomu i salát?“ zeptal se číšník. „Ano, čtyři.“ odpověděl jsem. On se zarazil, prohlédl si nás a znovu se ujistil: „Čtyři saláty?“ Potvrdil jsem, že opravdu čtyři. Na závěr jsme doplnili ještě čtyři mističky jogurtu se zeleninou a nápoje. To už číšník jen nevěřícně kroutil hlavou. „Chcete to přinést najednou?“ zeptal se. „Ano, najednou.“ odpověděl jsem. Přeci jen jsme neměli zas tolik času do odjezdu.

Jakmile nám přinesl první talíře s jídlem, došlo nám, proč se tak divil. Nebyly to vůbec malé mističky. Talířek salátu by vydal na menší oběd a s jogurtem to bylo podobné. Omáčky bylo opravdu hodně a jedna porce rýže mohla vystačit tak pro dva až tři lidi. Zhrozili jsme se nad tou hostinou, která ležela před námi. Už se ale nedalo nic dělat a pustili jsme se tedy do jídla. Nakonec jsme snědli skoro všechno. Zbyla jen část rýže, protože takové množství se opravdu spořádat nedalo. Cena nás jako vždycky příjemně překvapila. Zaplatili jsme totiž za úplně celou hostinu včetně pití dohromady jen asi 140 Kč. Přesunuli jsme se na druhý konec náměstí do hostelu a šli jsme si na několik minut odpočinout.

Sušení prádla v Íránu – Na hostelu měli pračku i šňůry na střeše, a tak jsme využili příležitosti, abychom měli opět čisté oblečení. Rychlost schnutí byla fascinující. Na střeše totiž svítilo slunce a foukal vítr, takže než člověk pověsil poslední kus prádla, ten první už byl z půlky suchý. Jituška se na tam potkala s jedním cestovatelem. „Odkud jsi?“ zeptal se jí. „Z Česka.“ odpověděla Jituška. „Já jsem zase z Finska.“ vysvětlil cestovatel. Jituška si ihned vzpomněla na mumínky: „Jednoho plyšového mumínka vozíme s sebou na cesty.“ Fin se zasmál a odpověděl: „Já zase s sebou vozím krtečka.“

Před hostelem na nás již čekala stará terénní Toyota, řidič, a dokonce i kluk z recepce. Nasedli jsme a vyjeli jsme pryč z města. Projížděli jsme prašným předměstím, minuli jsme velkou továrnu na hliněné cihly a cesta pod námi se pozvolna měnila v písek. Řidič nám zastavil uprostřed pistáciové farmy a mezitím se pustil do upouštění pneumatik, aby mu auto lépe sedělo v poušti. Poprvé v životě jsme viděli řečíky pistáciové, což jsou zelené keříky, na kterých rostou oříšky. Zatím ale ještě nebyly zralé, a tak jsme tuhle zastávku nemohli proměnit ve svačinku. Írán je přední vývozce pistácií. Na export do zahraničí jich putuje převážná většina, takže již nezbývá na domácí prodej a na místních tržištích jsou překvapivě drahé. Stojí skoro stejně, jako u nás.

Pokračovali jsme svižnou rychlostí po klikaté pískové cestě a chvílemi jsem měl pocit, že vypadnu z auta ven. Farmu jsme nechali za sebou, písku přibývalo více a více, až jsme nakonec jeli přímo po dunách. Dorazili jsme k malému přístřešku uprostřed pouště. Tam jsme zastavili a vydali jsme se na procházku po nádherných dunách. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru, foukal příjemný vánek a my jsme nadšeně běhali a skákali po jemném písku. Vylezli jsme na jednu větší dunu, zahodili jsme boty a jen tak jsme se procházeli. Dokonce jsme i zkoušeli válet sudy po písku dolů z duny, což byla skvělá zábava. Vítr se po chvilce zvedl, začal s sebou brát jemný písek a přinesl mimo jiné i obrovské hejno much. Zalíbily se jim hlavně barevné kusy oblečení a asi nejvíce Jituščin batoh, kam si jich posedalo snad tisíc.

Slunce po chvilce zvolna zapadlo a my jsme se vrátili k přístřešku. Řidič mezi tím rozdělal oheň, dal se do přípravy čaje a do kotlíku naházel brambory se zeleninou. Usadili jsme se na deky, jedli jsme večeři a užívali si nádherné pouště všude kolem. Chvíli po západu slunce obloha potemněla a začaly se objevovat hvězdy. Že jich ale bylo. Měli jsme dobrou viditelnost a žádný velký světelný smog, takže jsme se mohli kochat i pohledem na mléčnou dráhu. Po večeři jsme ještě chvíli poseděli u čaje a vodní dýmky, ale nakonec jsme nasedli opět do auta a vyrazili jsme na hostel. V poušti jsme strávili vlastně jen několik hodin, ale byl to úchvatný zážitek.

Večer jsme s Rosťou vyrazili sehnat něco k jídlu. Objednali jsme v restauraci na náměstí falafely s nápoji a čekali jsme, než nám to vše připraví. Mezi tím si nás všimla skupinka mladých mužů, kteří hráli u vedlejšího stolu jakousi dřevěnou deskovou hru. Neuměli ani slovo anglicky, ale vylovili jsme překladač a povídali jsme si s nimi alespoň takto. Dozvěděli jsme se, že jeden z nich je mistr v místním tradičním rituálním sportu zoorkhaneh. Bohužel jsme v Jazdu již neměli čas se zajít podívat na veřejnou soutěž nebo představení.

3. 10. 2018 Cesta do Isfahánu

Na cestě do Isfahánu jsme si opět domluvili soukromý odvoz. Na hostelu nám majitel nabídl projížďku po nedalekých vesničkách, zastávku na solné pláni a cestu až do Isfahánu opět dohromady za 40 eur. Vlastně takový další celodenní road trip. Vyráželi jsme už kolem osmé, abychom vše stihli a byli u solné pláně ještě za světla. Jel s námi opět ten kluk z recepce, co jsme s ním byli předchozí den v poušti. Dali jsme mu plyšového krtečka a koukali jsme, že už byl vyvěšený na zrcátku auta. Hurá na cestu!

Dárky – Pokud se někdy vydáte do Íránu, doporučuji, abyste vzali s sebou nějaké drobné dárečky. Často udělají překvapivě velkou radost a také máte alespoň pocit, že můžete oplatit laskavost místních lidí. My jsme s sebou měli několik ježků v kleci, plyšových krtečků a replik historických českých mincí. Vzít to vše s sebou bylo jedno z nejlepších rozhodnutí před cestou.

Na okraji Jazdu jsme zastavili u mešity Imam Zadeh Jafar. Měla nádherný interiér. Byl laděný do modré a zelené barvy prokládané v drobných mozaikách. Uvnitř bylo spoustu zdobených sloupů, které se nahoře spojovaly v oblouk a podpíraly členitý zelenkavý strop. Mešita měla stejně jako v Šírázu zrcadlovou síň, ale tahle byla běžné přístupná turistům. Ti tu ale kromě nás vůbec nebyli. Překvapilo nás, že uvnitř spí na koberci lidé. Dozvěděli jsme se, že v mešitě se sice nesmí nocovat, ale je úplně běžné, že si sem třeba na dvě hodinky zajdou zdřímnout řidiči na dlouhých cestách.

Z Jazdu jsme pokračovali do městečka Kharanaq. Původně to bylo hezké místo plné spousty hliněných domů. V okolí lidé farmařili a měli zde i Karavanseráj (pouštní hotel pro karavany). Dnes už ho většina lidí opustila a ti, kteří zůstali, bydlí v novějších stavbách kousek opodál. Nejspíš byl jedním z důvodů nedostatek vody, který komplikoval obyvatelům život. My jsme jako první zamířili právě do Karavanseráje, který stále funguje, i když je z něj dnes téměř prázdný hotel pro turisty. Byl ale krásný, připadali jsme si jako v dávno zapomenutých časech a k úplnému dojmu chyběli snad jen putující velbloudi a nomádi obědvající ve společném sále.

Kousek opodál jsme přišli do ruin původního hliněného města. Zírali jsme, co udělá příroda za pouhých padesát let. Domy byly polorozpadlé a v ulicích rostla suchá tráva. Prohlíželi jsme si opuštěnou mešitu, na jejíž podlaze stále ležela rozbitá skla oken vysoké kupole. Procházeli jsme starými lázněmi a dívali se do hlubokých vyschlých studní. Široko daleko nikdo nebyl. Jen my, náš průvodce a … český zájezd. Opravdu. V opuštěném a rozpadlém městě, kde již nežijí ani místní jsme potkali plný autobus Čechů.

Pokračovali jsme dál mezi nekonečnými údolími, vysokými horami a poslouchali jsme Íránskou hudbu. Řidič se nás zeptal, jestli bychom mu nepustili něco českého. Otevřeli jsme na jeho telefonu YouTube a pouštěli písničky. Z lidové české hudby nebyl příliš nadšený, ale písnička Plakala od Kabátů se mu moc líbila a vyhrávala na plné pecky široko daleko. Ještě, že nikdo nerozuměl textu. Za nedlouho jsme dorazili k horskému zoroastriánskému chrámu Chak Chak. Byl schovaný v malém údolí mezi skálami a cesta k němu vedla skrz několik serpentin. Na chrámu samotném byla zajímavá jedna věc. Přímo jeho prostředkem prorůstal starý strom, ale při bližším pohledu vypadal, že už je dávno suchý. Než jsme se vydali na další cestu, náš řidič měl pro nás překvapení. Přinesl nám domácí para ořechy. Nalezli jsme v okolí několik kamenů a dali jsme se do louskání. Mezitím nám vyprávěl spoustu zajímavostí o původním zoroastriánském náboženství. Zdál se natolik zapálený, že se ho Barča zeptala, jestli je zoroastrián. On se vyděsil, řekl že ne, že je muslim a raději nás o tom ještě několikrát ujišťoval.

Naše další zastávka byla ve městě Meybod. Podívali jsme se opět na místní Karavanseraj, ale tento byl již přeměněn na malé náměstíčko s řemeslnými dílnami a obchůdky. V jednom z bývalých pokojů byl pán, co měl velký tkalcovský stav a vyráběl perské koberce, šátky, ubrusy a spoustu dalšího nádherného zboží. Náš řidič povídal, že to tam je poměrně drahé, ale jeden krásný šátek stál jen 36 Kč. Jituška si ho koupila a alespoň ho mohla po zbytek cesty rovnou nosit. V Meybodu jsme se ještě zdrželi a prohlédli jsme si velikou více než dva tisíce let starou hliněnou pevnost Narein.

Naším dalším cílem byla velká solná pláň nedaleko Varzanehu, což je město mezi Jazdem a Isfahánem. Dálnice vede ale jinudy a skrz Varzaneh tak míří z větší části prašná pouštní cesta. Kdesi uprostřed pustiny nás předal řidič svému kolegovi z Isfahánu, který nám jel naproti. Rozloučili jsme se a pokračovali jsme dál. V průběhu odpoledne mi bylo hůř a hůř od žaludku. Nedalo se nic dělat a museli jsme zastavovat. Přidaly se k tomu ještě střevní potíže, a to jsme před sebou měli asi 200 km cesty. Podezříval jsem vodu z filtračních pítek, které jsou běžně dostupné po celém Íránu. Asi jedno z nich nebylo úplně v pořádku. Můj stav nicméně nebyl nijak tragický. V poušti, kde nikdo nebyl, jsem se nemusel stydět a s občasnými zastávkami jsme mohli pokračovat do Isfahánu.

V zemi nikoho jsme najednou přijeli k nádhernému, dnes již zchátralému Karavanseraji. Řidič vyndal košík se svačinou a rozdal nám sýr, čaj, placky a meloun. Já jsem žvýkal jen placky s čajem, ale ani to moc nepomohlo a při další zastávce se mi podařilo omylem pozvracet dveře nového auta. Naštěstí to Jituška dokázala jen s pomocí vody a froté ručníku vyčistit a pro jistotu jsem nechal řidiči nějaké blitné. O několik kilometrů dál jsme narazili na krásná slaná jezírka uprostřed pouště, která předznamenávala blížící se solnou pláň. Slunce pomaličku zapadlo za obzor a my jsme pokračovali v cestě. Solnou pláň jsme bohužel už neviděli. Mezitím se udělala tma, a tak jsme jeli dál. Z Varzanehu už vedla opět asfaltová silnice a mně se konečně udělalo trochu lépe.

Když jsme se už blížili k Isfahánu, najednou řidič zastavil vedle stánku s čajem, který stál u silnice. Prý je to místní zvyk, podávat čaj poutníkům a dnes vlastně spíše řidičům. Je to dokonce i zdarma, případně může člověk dát dobrovolný příspěvek, pokud by chtěl.

Konečně Isfahán a hotel. Bydleli jsme přímo v centru, kousek od hezkého parku v pohodlném hotelu evropského stylu. Cena byla překvapivě ze všech ubytování nejnižší. Zaplatili jsme totiž pouhých 190 Kč za dvoulůžkový pokoj se snídaní. Jituška, Rosťa a Barča měli ještě energii a vydali se na menší procházku městem. Já jsem se raději nadšeně zavrtal do peřin a domluvili jsme se, že Jitušce otevřu, až se vrátí. Měli jsme totiž jen jednu kartu od pokoje. Ten plán měl menší trhlinu. Byl jsem natolik vyčerpán, že mě nemohlo vzbudit žádné klepání na dveře. Jituška bušila, bubnovala, ale nepomáhalo to. Šla se zeptat na recepci, ale pán uměl říct jen „Manažer přijde v 8:30 ráno“. Odmítal jakkoliv dál komunikovat a nepomohla tak ani gestikulace. Jituška měla poslední naději. Připojila se na hotelovou wifi a zavolala mi přes WhatsApp. Telefon měl naštěstí pronikavý zvuk, a tak mě vzbudil. Konečně bylo všechno zase v pořádku. Jituška se dostala dovnitř a mně se mezitím udělalo mnohem lépe. Čekal nás dvou a půl denní pobyt v Isfahánu a nebylo kam chvátat. Naplánovali jsme si tedy, že se pořádně prospíme a vyrazíme další den až po obědě.

Pokračovat na další díl

Po půl sedmé večer jsme konečně dospali noční let a vydali jsme se na procházku po Šírázu. Začali jsme na místním obrovském bazaru. Kličkovali jsme skrz uličky plné nepřeberného množství obchůdků s kořením, sladkostmi, koberci, látkami, šperky a různým dalším zbožím. Šírázský bazar svým způsobem připomínal ten v Istanbulu, až na jednu odlišnost. Byl překvapivě klidný a pohodový. Nikdo nás netahal násilím do obchůdků, nikdo zvlášť nepokřikoval a prodejci jen poklidně stáli u svého zboží. Oslovili nás teprve v momentě, kdy jsme si delší dobu prohlíželi nějakou věc. Vždy byli slušní, nic nám nenutili a častěji nás chtěli přivítat v Íránu, než že by nám prodávali zboží. Když se nad tím zamyslím, byl tam ještě jeden rozdíl. V Šírázu nebylo zvlášť mnoho turistů. Po bazaru se procházeli v drtivé většině jen místní a občas projel skrz hloučky lidí někdo na motorce. Až po chvíli jsme narazili na první turisty a byl to zrovna český pár, který projížděl Írán s cestovní kanceláří. Chvilku jsme si s nimi povídali, popřáli jsme si navzájem šťastnou cestu a pokračovali jsme dál.

Na samotném konci bazaru jsme objevili stánek s vařenými fazolemi a cizrnou. Zbystřili jsme nad možností bezmasé večeře a šli jsme blíž. Pán nám nabízel malé ochutnávky různých druhů omáček, koření a zálivek. Část chutnala dobře a vybrali jsme si, ale bylo potřeba důsledně bránit pokrm před dalšími možnostmi dochucení. Chutě všeho byly totiž extrémní. Když sladké, tak to muselo přímo slepit patro. Když kyselé, tak se obličej křivil v zoufalém utrpení. Později jsme pochopili, že to nebylo nic výjimečného a že je takový styl dochucování v Íránské kuchyni velmi populární.

Jakmile jsme vyšli z bazaru ven, spatřili jsme osvětlenou mešitu za mostem jen kousek od nás. Vypadala hezky, a tak jsme se vydali na průzkum. Dovnitř jsme sice nešli, ale mohli jsme si prohlédnout hezké nádvoří s podivným hřbitovem. Celá plocha před mešitou totiž byla pokryta náhrobními deskami, po kterých se běžně chodilo. Mešita samotná měla krásnou zelenou kupoli a dva maličké minarety. Cestou zpět jsme se vraceli přes bazar, ale mezitím už ho zavřeli. Všechny barvy byly najednou pryč. Nespočet koberců, látek a různého koření jako by se propadlo pod zem. Zbyly jen tmavé, šedivé uličky, zakryté obchody a prázdné věšáky. I samotný vstup do bazaru byl najednou přepažen mříží. Vydali jsme se tedy krátkou oklikou na místo, které nám doporučili na hotelu. Byla to mešita Šáh Čerag, která by prý měla mít otevřeno i večer.

Hned u vstupu do nás zastavili, ať prý počkáme na oficiálního průvodce. Překvapilo nás, že nikdo nechtěl zaplatit. Průvodce je na místě přímo zaměstnán a tato služba je pro turisty zdarma. Nečekali jsme ale dlouho. Průvodce nás ihned u vchodu rozdělil, protože vchod pro muže a ženy je zvlášť. Jituška s Barčou se navíc musely obléci do čádoru (dlouhé půlkolové „prostěradlo“, které nechává odhalený pouze obličej). Hned za vchodem jsme se ale opět sešli a pokračovali jsme na obrovské nádvoří. Průvodce se zdál již trochu unavený, ale vyprávěl nám, a dokonce nás pozval na čaj do kanceláře. Trochu jsme pozapomněli na taruf* a nadšeně jsme přijali. Jediné štěstí bylo, že už čaj došel, a tak jsme si jen prohlédli nějaké prospekty, prohodili jsme pár slov s ostatními průvodci a mizeli jsme ven, abychom nerušili. Rosťa s Barčou s námi dovnitř nešli a místo toho si povídali na nádvoří s hlídačem. Hned jak jsme vyšli ven, seznámili nás se skvělou novinkou. Prý nás pustí do zrcadlové síně mešity, která je jinak turistům nepřístupná. Co jsme tam viděli, bylo fascinující. Stěny i stropy interiéru byly posety drobnými střípky zrcadel a obraz se mezi nimi podivně tříštil a odrážel. Připadal jsem si trochu jako ve snu. Říká se ale, že v nejlepším se má skončit, a tak jsme se po prohlídce mešity vydali zpátky na hotel. Tam jsme se usadili do místní kavárničky, popíjeli jsme čaj, pozorovali měsíc a plni zážitků jsme si povídali o uplynulém dnu.

*Taruf – Jedním ze základních kamenů Íránské kultury je tzv. taruf. Jedná se o jakési pravidlo etikety, které se zaměřují hlavně na zdvořilost. Pokud vám někdo něco nabízí, nesmíte ihned přijmout. Je slušné nejprve asi dvakrát odmítnout a až když vám učiní nabídku napotřetí, pak teprve můžete přijmout. Ani situace, kdy si řidič odmítá vzít peníze za svezení není výjimkou. On je ale samozřejmě chce a vy mu je musíte nabízet, dokud si je nevezme. Na druhou stranu jsou hlavně lidé pracující v cestovním ruchu zvyklí na turisty a v kontaktu s nimi používají taruf mnohem méně.

30. 9. 2018 Růžová mešita a výlet do Persepolis

Snídaně v Íránu mají svou nespornou výhodu. Je to totiž jedno z mála jídel, které bývá obyčejně bez masa. Jako vegetarián jsem si tak užíval chvíle, kdy nikomu nemusím vysvětlovat, že nechci maso, kuře ani rybu. Místo toho jsem ochutnal úžasné datle, vynikající meloun a směs vajíček s rajčaty. Jen jednu věc bych nedoporučoval a tou je Íránská marmeláda (nebo vlastně cokoliv sladkého).

Ráno nás překvapil místní provoz. Zjistili jsme, že vůbec není jednoduché přejít silnici. Nejprve bylo potřeba vypozorovat řád v něčem, co na první pohled připomínalo totální chaos. Poté jsme odhadli vhodnou chvíli, kdy byla nějaká skulinka mezi míjejícími auty a vyrazili jsme přes cestu. V ten moment bylo zásadní jít stálou rychlostí, neměnit směr a v žádném případě nezastavit. Okolní provoz jaksi proplul kolem nás a my jsme najednou byli na druhé straně. Nejjednodušší nakonec bylo, chytit se nějakého místního a přejít spolu s ním.

Konečně jsme dorazili do mešity Násir al Mulk, zvané také jako růžová. Bylo to první místo, kde jsme narazili na větší koncentraci turistů. Bylo to proto, že jen během ranních hodin dovnitř svítí slunce skrze nádherné barevné vitráže v oknech. A opravdu. Byla to krása. Pestré vzory na oknech se objevovaly na koberci a osvěcovaly různými barvami a odstíny celý interiér. Atmosféru dokresloval nádherně zdobený strop podepřený zakroucenými sloupy. Zpozorovali jsme podivnou událost, která úplně vystihuje Íránský přístup k turistům.

Jeden návštěvník si totiž klekl na koberec, předstíral muslimský způsob modlení a nechával se u toho fotit. Toho si všiml jeden místní pán a vydal se k němu. Čekali jsme, že mu vyhubuje za to, že zesměšňuje víru a kdesi cosi, ale skutečná reakce nás nechala v úžasu. Místní pán přišel ke klečícímu turistovi, obrátil mu dlaně, pootočil ho správným směrem a zastrkal mu tričko za kalhoty, aby nebylo vidět pozadí. Poté ustoupil a pokynul na turistovu partnerku s fotoaparátem. Cvak a bylo vyfoceno, tentokrát ale ve správné poloze. Nakonec se všichni zasmáli a rozešli se svými směry. 

Kousek před mešitou jsme ochutnali vynikající džus z granátového jablka. Byl lisovaný přímo na místě a ta chuť neměla konkurenci. Jak jsme si seděli pod slunečníkem a pili, dvě místní ženy u druhého stolu se opatrně obrátily na Jitušku a pověděly jí anglicky, že je krásná. Při odchodu se ale zastavily podívaly se znovu na Jitušku s Barčou, cosi si pověděly mezi sebou persky, zasmály se a odešly. Trochu jsme z toho byli zmatení, ale pozvolna jsme si zvykali, že jsme pro místní atrakce. 

Kousek opodál jsme navštívili ještě mešitu Vakil. Dali se tam s námi do řeči místní vojáci. Přivítali nás v Íránu, prohodili pár slov a opět se rozloučili. Zamával jsem jim, ale nejspíš to trochu připomínalo salutování. Hned mě upozornili, že to smí dělat jen vojáci. Sice se u toho usmívali, ale atmosféra přeci jen trochu zhoustla.

Odpoledne jsme zamířili na smluvené místo setkání s řidičem. Čekal nás výlet do Persepolis. Byl tam ale úplně jiný pán. Říkal, že jeho bratr musel nutně odjet do Jazdu. Dal nám ho k telefonu a on vysvětloval, že potřeboval jet k nemocné tetě, ale že nás jeho bratr sveze. Nemělo smysl polemizovat nad tím, jestli je to pravda nebo ne. Bratr nás ujistil, že nám historii odvypráví také, a tak jsme jeli. Po chvíli se ale ukázalo, že to má dva malé háčky. V autě byl takový rachot, že jsme se vůbec neslyšeli a řidič nejen, že toho nejspíš o historii tolik nevěděl, ale neuměl ani moc anglicky. Co se dalo dělat. Cesta samotná byl opravdový zážitek. Dopravní předpisy jako by neexistovaly. Každý si jel více méně jak chtěl, občas někdo zatroubil, ale provoz podivuhodně plynul. Nechápali jsme, jak to vůbec může fungovat. Co naopak nefungovalo byl náš tachometr a nejspíš všechny katalyzátory a kontroly emisí. Cesta byla totiž plná starších kouřících aut, a hlavně těch nákladních, za nimiž se linul černý dým. Bylo tam takové množství smogu, že každý nádech drásal v krku, a i naše vlasy byly po chvilce slepené dehtem. Tady se ukázalo praktické využití šátků, které musely nosit Jituška s Barčou. Projížděli jsme nekonečnou pustinou, pozorovali jsme okolní suchou krajinu a kolem nás se točily písečné víry.

Řidič nás vysadil na první zastávce u nekropole Naqsh-e Rustam a průvodcování se ujala Jituška s informacemi staženými v telefonu. Prošli jsme se kolem obrovitých hrobek vytesaných do skály, které patřily dávným perským vládcům Dareiovi, Xerxovi a Artaxerxovi, a pokračovali jsme do vysněného města Persepolis. Hned u vchodu nás překvapilo, že jsou obrovská parkoviště úplně prázdná a ani u pokladny nebyly fronty. Jen místy se trousily skupinky turistů, ale brzo se rozptýlily v obrovském starodávném městě. Persepolis bylo nádherné. Prošli jsme vstupní branou a prohlíželi jsme si pozůstatky chrámů, ulic, paláců i různých schodišť a vše bylo pokryto nesčetnými reliéfy. Zobrazovaly zvířata, vojáky, služebnictvo a celý královský dvůr. Na chvilku jsme zastavili před bariérou, která oddělovala nepřístupné pozůstatky jednoho chrámu. Z ničeho nic se u nás objevil jeden z hlídačů a ptal se, jestli bychom nevěděli, jak se jmenuje zpěvačka z videoklipu, který měl stažený na telefonu. Písničku jsme znali, ale jméno jsme nevěděli. Jituška si zkusila alespoň tipnout. Nakonec se ukázalo, že to nebylo správně, ale hlídač byl stejně rád a za odměnu jí pustil na chvilku do uzavřené části komplexu. Jituška si ode mne vzala kameru, aby pořídila nějaké fotografie, ale ta mezitím přešla do spánkového módu. Byla to stresová situace. Na Jitušce ležela tíže zodpovědnosti pořídit fotky pro nás ostatní, ale kamera nekomunikovala a já jsem jí na dálku pomoci nemohl. Jituška zběsile mačkala všechna tlačítka, až se přes položky hluboko v nastavení dostala zpátky k focení. Uff, na paměťovou kartu se podařilo uložit několik obrázků. Naši návštěvu Persepolis jsme zakončili krátkým výšlapem k hrobce nad městem. Byl odtud nádherný výhled.

Cestou zpátky jsme vystoupili u hrobky básníka Haféze. Byla obklopena parkem plným zeleně a my jsme se konečně mohli nadýchal vzduchu, který nebyl prosycen smogem. Procházeli jsme se zahradami a vídali jsme spoustu mladých párů nenápadně roztroušených po celém areálu. Prý to je vhodné místo na randění. Je tam jakási svobodnější atmosféra. Přestože se Írán v poslední době pomaličku uvolňuje, schůzky s opačným pohlavím jsou stále považované jako tabu. V zahradách jsme se dali do řeči s jednou paní v důchodu, která dříve učila na vysoké škole a cestovala i do Evropy. Bylo to moc hezké setkání. Dokonce jsme si vyměnili kontakt a čas od času si pošleme email. 

Hned za východem z hrobky se nás chytil taxikář a chtěl nás mermomocí někam odvézt. Říkal jsem mu, že odvézt nepotřebujeme a že vlastně ještě nevíme, kam chceme jít. Doporučil nám nějaká hezká místa v okolí a šel lovit jiné zákazníky. Nakonec jsme ale žádné z nich neobjevili a pokračovali jsme tedy směrem k bazaru a našemu hotelu. Cestou jsme nakoupili nějaké ovoce. Říkali jsme si, jak bude určitě dobré. Představovali jsme si takovou tu výraznou chuť plnou slunce, se kterou se v našich supermarketech člověk nesetká, ale nakonec nás vůbec nepotěšila. Mandarinka byla skoro shnilá a ani ostatní plody nebyly nijak zázračné. Snad jen granátové jablko chutnalo dobře.

Kousek před naším hotelem jsme zapluli do restaurace, na kterou jsme po cestě narazili. Měli jsme opět trochu problém s objednáním bezmasého jídla, ale nakonec se nám to podařilo nějak nakombinovat, abychom se najedli všichni. Rosťa, Barča a Jituška si po večeři ještě objednali vodní dýmku, a nakonec jsme tam seděli a povídali si až do zavírací doby. Tu bylo vlastně docela těžké rozeznat. Až po chvíli nám došlo, že už tam sedíme sami a všichni na nás čekají.

Cestou na hotel jsme zpozorovali jednu turistku u zmrzlinového stánku. Snažila se zaplatit, ale vypadala v místní měně ještě mnohem více ztracená než my. Zoufale vysypala balíček bankovek, který mohl mít hodnotu asi dvaceti zmrzlin. Prodavač se zarazil, snažil se jí vrátit, ale ona jen mávla rukou, vzala zmrzlinu a zmizela. 

Večer na hotelu jsme se dali do řeči s recepčním ohledně cesty do Jazdu, kam jsme chtěli další den. Nabídl nám totiž, že zařídí hotelového řidiče a že by nás asi 450 km dlouhá cesta vyšla dohromady na 40 eur. K tomu bychom prý mohli zastavovat na hezkých místech, které autobus jen projíždí. Ten nápad se nám moc líbil, navíc za tak skvělou cenu a souhlasili jsme. Snažili jsme se přesvědčit recepčního, jestli by nemohl být řidičem on. Mluvil výborně anglicky a hezky se s ním povídalo. Říkal, že to zkusí zařídit a ráno uvidíme. Měli jsme radost, že máme plán na příští den a že uvidíme i trochu Íránského venkova. 

Jak je to v Íránu s vodou? Írán se v poslední době potýká s narůstajícím nedostatkem vody. Podzemní zásoby se rychle odčerpávají, ale už se znovu nedoplní, protože odstranění vody způsobuje zavalení podzemních prostor. Zimního a jarního deště je také méně, než bývalo, a dokonce i dříve široká a celoroční řeka v Isfahánu vyschla. Zatím se ale moc nešetří. Spoustu vody putuje do zavlažování polí, v pouštních městech jsou obrovské fontány a nejednou jsme narazili na prasklé potrubí a proud vytékající do ulic.

1. 10. 2018 Cesta do Jazdu

Ráno jsme dorazili k východu z hotelu a tam již na nás čekal tentýž recepční, kterého jsme předchozí večer přesvědčovali, aby jel s námi. Měl pochybnosti o objemu zavazadlového prostoru jeho auta, ale ukázalo se, že úplně zbytečně. Nejspíš počítal s tím, že každý z nás veze alespoň dva obří kufry. Naše batůžky se ale bez problémů naskládaly dovnitř a mohli jsme vyrazit.

Měli jsme radost, že jsme jeli s někým, kdo mluví dobře anglicky, má auto s klimatizací, kde se i slyšíme, a navíc je ochotný nám odpovídat na naše nesčetné otázky. Povídali jsme si, cesta příjemně ubíhala a brzy jsme byli u naší první zastávky – ruiny města Pasargady. Jsou ještě starší než Persepolis, ale dnes již mnohem méně zachovalé. Přesto se tam nachází jedna významná a stále stojící památka – hrobka perského krále Kýrose II. Ten je pro Íránce významnou historickou osobností, nejvíce pak pro zoroastriány, kteří k jeho hrobce často jezdí. V období svátků prý museli dokonce místo uzavřít, kvůli velkému náporu přijíždějících věřících.

Slunce je v Íránské poušti i na začátku října stále silné. Uprostřed dne jsme tak venku dlouho nevydrželi a místo toho jsme zamířili na oběd do nedaleké restaurace. Ta nás přímo nadchla. Měli tam možnost „sněz kolik můžeš“ i s pitím za necelých 45 Kč, a navíc měli opravdu velký výběr bezmasého jídla. Uspořádali jsme velkou hostinu a naplnili jsme naše žaludky snad na několik dní dopředu. Přemístili jsme se zpět do auta a pokračovali jsme dál. Cestou jsme probírali spoustu zajímavých témat od problémů se zásobami vody přes to, jak funguje místní školství až po vztahy. Vyprávěl, že studoval stavebnictví a pracoval jako inženýr, ale z finančních důvodů se nakonec musel přeorientovat na turismus. Dělá prý spoustu hodin denně, žádné víkendy ani dovolené a snaží se našetřit na svatbu, která prý v Íránu stojí kolem čtyřiceti platů. Po několika hodinách na cestě jsme přijeli do malého městečka Abarkooh. Slunce se pomalu sklánělo nad obzor a my jsme vyrazili na prohlídku tamních památek.

Jako první jsme se podívali na gigantickou lednici. Byla to hliněná budova, která tvarem připomínala vosí hnízdo. Měla asi deset metrů do výšky a zhruba stejně hluboko pod zem. V zimě tam prý navezli led z hor a během celého léta vydržel chladit uskladněné potraviny. Dnes už samozřejmě neslouží původnímu účelu, ale funguje jako muzeum. Odtud jsme se přesunuli na jedno z nejkrásnějších míst celé naší cesty. Prošli jsme skrze malou zídku a před námi se tyčil obrovitý cypřiš. Kmen měl vrásčitý a mohutný a jeho zelená koruna se rozprostírala do nevídané šířky. Byl to jeden z nejstarších stromů na světě a odborníci odhadovali jeho věk na 4 až 8 tisíc let. Byl jsem rád, že byl ještě obehnán nízkým dřevěným plůtkem, aby ho případný příval turistů v budoucnu příliš nezasáhl.

Nakonec jsme navštívili místní tradiční dům. Dnes už je také přeměněn na muzeum. Stal se proslulým díky svým dvojitým chladícím věžím, které se objevily i jako potisk Íránských bankovek. Vylezli jsme na střechu a užívali jsme si nádherný západ slunce. Zlatavé světlo ozařovalo hliněné střechy domů a spoustu maličkých kupolí rozesetých po celém městě. Poslední paprsky ještě zasvítili skrz barevné vitráže okénka v malém výklenku na střeše a začalo se stmívat. I my jsme se rozloučili s magickým městečkem Abarkooh a zamířili jsme dál do Jazdu.

Chladící věže – Takzvané chladící věže (anglicky windcatcher, persky bâdgir) jsou součástí tradiční Íránské architektury. Fungují tak, že zachytávají vítr foukající nad domy a přesměrovávají ho dolů do interiérů budov. Jedná se o velmi příjemný způsob klimatizace a samotné nás překvapilo, jak je efektivní, když jsme si stoupli přímo pod jednu z věží.

Večer jsme dorazili k našemu hostelu, který byl přímo u náměstí Amir Chakmagh v Jazdu. Vchod nás trochu vyděsil. Jakmile jsme otevřeli dveře, ucítili jsme smrad, který připomínal zkažená vajíčka a pravděpodobně pocházel ze všech bot, které se zouvaly hned za vchodem. Na recepci v prvním patře už bylo všechno v pořádku. Rozloučili jsme se s naším řidičem a on se vydal na další 450 km dlouhou cestu zpět do Šírázu. Když jsme se ho ptali, jestli to zvládne, odpověděl: „I’m adapted.“ (jsem na to zvyklý) Dostali jsme maličké pokoje bez oken, ale postel byla pohodlná a měli jsme soukromou koupelnu i klimatizaci, takže jsme byli spokojeni. Nakonec se ukázalo, že jsme vlastně v docela příjemném baťůžkářském hostelu, kde se scházejí cestovatelé z různých míst po celém světě.

Večer jsme se vydali na krátkou procházku centrem. Prohlédli jsme si nádherné náměstí, v jehož čele stál komplex Amir Chakmagh. Byla to pozoruhodná stavba plná malých a nasvícených výklenků v jejímž středu se tyčily dvě vysoké věžičky. Dostali jsme trochu hlad, a tak jsme si nejprve koupili na ochutnání místní pita chléb. Poté jsme se usadili v hezké předzahrádce uprostřed náměstí a objednali jsme si falafely v housce. Čekali jsme maličkou svačinku, ale ukázalo se, že to byla docela velká bageta. Završili jsme to místní přeslazenou zmrzlinou a byli jsme stejně jako po obědě ve stavu úplného přecpání. Přesunuli jsme se tedy zpátky do hostelu a dali jsme se do plánování následujícího dne. Místní ceny nás stále překvapovaly, protože čtyři placky vyšly asi na 1 Kč, falafelová bageta na 8 Kč a zmrzlina na 3 Kč.

Íránská auta – Na Íránu bylo zajímavé, že téměř všechna auta měla bílou barvu. Zajímalo nás, proč tomu tak je a dozvěděli jsme se, že je to módní barva a že bílá auta jsou opravdu populární. Další důvod prý je cena laku. Přestříkat škrábance na bílém autě je totiž mnohem levnější než na jakékoli jiné barvě. Jedinou výjimkou jsou staré pick-upy, o kterých kolují zajímavé vtipy. Náš řidič ze Šírázu vysvětloval, že tenhle typ auta má všude a vždycky přednost (ale pozor, jen pokud je modré). Důvod je ten, že s ním jezdí hlavně farmáři, kteří řídí výjimečně, moc to neumí, a to auto je dostatečně velké, aby si prorazilo cestu. Pobavilo nás, že o pár dní později jsme se vezli s úplně jiným řidičem, ukázali jsme na podobný vůz a on řekl „Jo jo, modré auto, to má všude přednost.“

Pokračovat na další díl

Bylo již po půlnoci, když naše letadlo zvolna začalo klesat. Pod námi jsme spatřili obrovitánské zářící město, Teherán. „Tak, a jsme tu.“ pomyslel jsem si. Během chvilky jsme dosedli na letišti, Jituška s Barčou si vzaly šátky, které jsou v Íránu ze zákona povinné a vydali jsme se ven. Projít dveřmi bylo najednou podivně náročné. Snažil jsem se myslet na přednášky a videa od cestovatelů, kde vyprávěli o pohostinnosti této země, ale musím přiznat, že z ničeho nic na mě dolehly všechny ty varovné a odrazující zprávy z médií. Věděl jsem, že nebudou fungovat kreditní karty, internet bude z velké části blokovaný a z našich SIM karet prý lidem možná nedojdou ani SMSky. K tomu všemu se přidaly i nově vyhlášené Americké sankce a nedávný útok na hranicích se Sýrií, o kterém jsme se dozvěděli těsně před odletem. Vůbec jsem nevěděl, co mám čekat a děsilo mě to. Naštěstí jsem na to nebyl sám. Jituška vypadala spíš zvědavá než vyděšená, a u Rosti s Barčou jsem měl podobný pocit. Vykročil jsem tedy ven z letadla a klesal po schůdkách směrem k autobusům. Nadechl jsem se a vzduch byl prosycený hustým smogem. Jako by člověk stál u starého nákladního auta, kterému se z výfuku valí černý dým. Autobusy nás dovezly k terminálu a my jsme se vydali k místnosti s označením VISA.

Cestou se mi podařilo chytnou free-wifi. Signál byl dost nejistý, ale otevřel jsem mail na Seznamu a poslal zprávu domů (Gmail jsem pro jistotu zatím nezkoušel). Sim karta se také tvářila, že funguje, a odeslal jsem tedy navíc i SMS, abych zjistil, jestli vůbec dojde do Čech. Pořád jsem se utápěl v úzkosti, ale spojení se světem mi dalo trochu jistoty. Po krátké chůzi jsme dorazili na oddělení víz. Měli jsme již vyřízenou žádost o tzv. eVisa referenční číslo, takže jsme jen předali pasy a vytištěné potvrzení z emailu. Čekali jsme, co bude dál. Trvalo to asi jen tři minuty a už vyvolávali naše jména. Dostali jsme víza! Pán, co mi vracel pas se najednou zarazil při pohledu na obálku potisknutou starou mapou světa. „Co tam máte za mapu?“ zeptal se anglicky. Trochu jsem se zarazil. Hlavou mi prolétlo, jestli na ní není něco špatně nebo jestli jsem neporušil nějaké nařízení. „To je historická mapa světa. Tu obálku používám na cestovní dokumenty, když někam vyrážím.“ vysvětlil jsem. Pán se na mě ze široka usmál a prohlásil „Jaký je ten svět malý!“ Podal mi pas a ještě dodal: „Vítejte v Íránu“. Z ničeho nic se má úzkost rozptýlila a nahradil jí úžas nad poznáváním nové země. To je takový pocit, kdy jen pozorujete svět kolem sebe, všechno je nové, nepoznané, ničemu vlastně nerozumíte a je vám krásně.

Víza do Íránu – Jak se vlastně jako občan České Republiky můžete dostat do Íránu? Samozřejmě potřebujete víza a alespoň v době naší cesty (září 2018) existovaly čtyři možnosti, jak si je obstarat. První byla standardní žádost přes ambasádu v Praze. Prý se s nimi nějak domluvíte po mailu, zaplatíte poplatek asi 75€ (ten platíte u všech možností) a vyzvednete víza osobně. Druhá možnost bylo využít tvz. referenčního čísla (neboli eVisa), které vám za poplatek vyřídí nějaká cestovní kancelář a vy si ho pak vyzvednete opět na ambasádě. Cena je tedy o trochu vyšší, ale je s tím méně starostí. Další možnost je zařídit si opět eVisa, ale nic nevyzvedávat a rovnou s potvrzením z mailu letět do Teheránu, kde ho na oddělení víz ověří – to byla naše volba. Poslední možností je neřešit vůbec nic a zařídit si tzv. Visa on arrival (víza při příletu) rovnou na letišti v Teheránu. Já bych doporučil jednu z posledních dvou možností, protože není třeba jít osobně na ambasádu. My jsme byli spokojeni s elektronickými vízy. Vše bylo vyřízeno velmi rychle (emailové potvrzení 2 dny, čekání na letišti 3 minuty) a měli jsme s tím minimum starostí. Visa on arrival by samozřejmě vyšly levněji (za cenu o trochu delšího čekání a papírování na letišti), ale protože jsme letěli do Íránu poprvé a měli jsme málo zkušeností, byli jsme rádi, že máme alespoň nějaké potvrzení předem. Navíc po nás už nikdo nechtěl žádné fotografie, vyplňování nebo dokládání toho, že máme hotel. Aby to nebylo úplně jednoduché, pro vydání víza musíte ještě mít potvrzení, že máte zdravotní pojištění platné v Íránu nebo si ho koupit za 15 eur přímo na letišti.

Mapa naší osmidenní cesty po Íránu. Z Teheránu jsme rovnou přeletěli do Šírázu na jihu, odkud jsme pokračovali s několika kratšími zastávkami do pouštního Yazdu a dál do věhlasného Isfahánu. Odtud jsme se nakonec opět vrátili na letiště v Teheránu a zamířili jsme domů.

Jen co jsme opustili celní zónu, pověsil se na nás taxikář a chtěl nás mermomocí odvézt. Vzhledem k tomu, že byla ještě hluboká noc a potřebovali jsme se přesunout na druhé letiště asi 50 km daleko, jsme ho nakonec požádali, ať počká, než směníme peníze a pak se s ním domluvíme. Měl jsem načtených spoustu tipů od cestovatelů a s sebou průvodce od Lonely Planet, takže jsem věřil, že mám alespoň letmou představu, kolik má co stát a jaký je kurz. Zamířili jsme rovnou do směnárny v prvním patře, kde prý měnili za lepších podmínek než dole. Přichystal jsem si peníze a čekal jsem kurz kolem 40 až 50 tisíc Íránských rijálů za jedno euro. Rosťa šel kousek za mnou také s bankovkami a Jituška s Barčou se držely u nás. Přistoupil jsem k přepážce, zeptal se, kolik rijálů dostanu za 300 eur a čekal jsem na odpověď. To byla poslední chvíle, kdy jsem věřil, že mám situaci pod kontrolou, vím, jak co funguje a mám představu o místních cenách.

Paní na přepážce okamžitě vše rozbořila jen pomocí dvou informací. Řekla: „Můžete jednorázově směnit ze zákona maximálně 50 eur na osobu a kurz je 200 tisíc rijálů za jedno euro.“ Vyděsil jsem se, že máme žít více než týden jen s padesáti Eury. Ihned jsem si ale uvědomil, že můžeme třeba další den jít do jiné směnárny a zásoby rijálů doplňovat postupně. Rychle jsem rozdal Jitušce a Barče po padesáti Eurech, aby také směnily peníze a měli jsme alespoň nějaký základ. První věc vyřešena. Pak jsem se zamyslel nad kurzem. Chtěli mi dát čtyřikrát tolik peněz, než v co jsem doufal. „Jak je to možné?“ prolétlo mi hlavou. „Co se děje? Jakou mají vlastně ty peníze teď hodnotu?“ následovaly další otázky. Nechápavě jsem podal paní bankovku a čekal, co se stane. Dala mi balík Íránských rijálů. Dostal jsem totiž 10 milionů v bankovkách, z nichž největší měla hodnotu 500 tisíc. Rychle jsem přepočítal první třetinu balíčku, zbytek jsem odměřil podle tloušťky a pokračoval jsem dál.

Jen co směnili peníze i Jituška, Rosťa a Barča, shlukli jsme se, odhadli jsme náš majetek skutečně na nějakých čtyřicet milionů, a to už byl zpátky taxikář, že nás tedy odveze za 30 eur na druhé letiště. Byli jsme natolik zmatení, že jsme se zaměřili na jediný aktuální cíl, a to bylo přesně to, co nám nabízel. Třicet eur se mi ale zdálo moc nezávisle na kurzu, když cestovatelé psali, že se jim podařilo sehnat taxík i za sedm. Nakonec jsme se dohodli na deseti, což mi přišlo rozumné vzhledem k tomu, že bylo po třetí hodině ráno. Dovedl nás k autu jeho otce, naložili jsme batohy a on začal přepočítávat cenu do rijálů. „A je to tu.“ zděsil jsem se množství nul, které ťukal do kalkulačky. Vysvětloval cosi o přepočtech z rijálů na toman a z tomanu na euro. Tušil jsem, že toman je místní označení pro deset rijálů, ale taxikářův výpočet fungoval nějak úplně jinak. Ukázal na kalkulačce, že 10 eur je 25 milionů a to se mi vůbec nelíbilo, ať už by to byly rijály nebo tomany. Neměl jsem sílu se dohadovat o kurzu, kterému nerozumím. Raději jsem si stál za tím, že zaplatím prostě domluvených deset eur a že rozhodně nebudu platit předem. Konečně jsme se dohodli, že tedy zaplatíme jeho otci až nás doveze na místo a vyrazili jsme.

Starý pán, který nás vezl, neuměl anglicky vůbec nic. Chtěl si ale povídat, a tak jsme začali konverzaci hledáním slov, kterým porozumím. Začalo to číslovkami. Po mnoha nechápavých pohledech a zmateném opakování toho, co mi říkal, jsem se konečně naučil říct tři. Nakonec se ale ukázalo, že učit mě čísla je příliš zdlouhavé a náročné. Mnohem lépe jsme si totiž popovídali o zeměpisných názvech, protože ty mi alespoň občas něco říkaly. Začali jsme u jednodušších slov, jako že ta světla před námi jsou Teherán. A propracovali jsme se i k názvům vesnic, hor a známých budov. Nabádal mě, ať fotím, u každého zajímavého místa. Byla sice noc a věděl jsem, že fotky z telefonu za jízdy autem nedopadnou dobře, ale chtěl jsem mu udělat radost, a tak jsem fotil. Telefon se zvolna plnil rozmazanými šmouhami a my jsme mezitím projeli kolem známého Azadi monumentu až ke druhému Teheránskému letišti Mehrabad, kde jsme měli již zarezervovaný vnitrostátní let do Šírázu necelých tisíc kilometrů na jih.

Hned u letištního vchodu nás překvapily rozdělené vstupy pro muže a ženy. Personál ale nejspíš chápal naše zmatení a nasměroval nás do správných dveří. Prošli jsme bezpečnostní kontrolou a usadili jsme se na lavicích. Konečně jsme si trochu oddychli. Spočítali jsme, kolik vlastně máme peněz a začali jsme se pomalu rozkoukávat. Jakmile jsme nabrali dostatek energie, přišel čas na zjišťování informací. 

Zamířili jsme do letištní kavárny. V tu hodinu to bylo jedno z mála otevřených míst na celém letišti. Hned při příchodu jsme upoutali pozornost. Letiště Mehrabad totiž neobsluhuje příliš mnoho zahraničních letů a byli jsme tam jediní turisté. Chtěli jsme si objednat kávu, ale byli jsme úplně ztracení. Menu bylo psáno ve farsi (perštině) včetně cen a paní neuměla anglicky. Naštěstí se nás ujal mladý pán v obleku, který popíjel kávu u stolečku s přáteli. Uměl dobře anglicky a ochotně se dal do překládání. Objednal za nás kávu a my jsme se zeptali, jak že je to s těmi rijály a tomany. On vylovil ruličku bankovek. Ruličkou myslím opravdu tlustou ruličku peněz. V Íránu se totiž moc nepoužívají větší bankovky než půlmilionové, a to byl v době naší návštěvy ekvivalent asi 65 Kč. Z ruličky vylovil jednu bankovku a řekl, že to je rijál. Pak zakryl jednu nulu a vysvětlil, že to je toman a také, že většina cen je v uvedena v tomanech. „Takže toman je opravdu 10 rijálů.“ přemýšlel jsem. Že by nám taxikář přidal u výpočtu nulu navíc a k tomu zhoršil kurz, abychom zaplatili 125 eur? Jistý jsem si ale nebyl a zaplatili jsme stejně nakonec 10 eur, takže o nic nešlo. 

Paní nám podala kávu a došlo na placení. Snažila se mě požádat, abych jí dal drobnější bankovku. Pořád jsem jí ale nerozuměl a beznadějně jsem prohlížel peněženku. Nakonec mi z peněženky vytáhla zelenou stotisícovku a vrátila mi správný obnos. Stihl jsem akorát tak hlídat, jestli netahá fialovou – půlmilionovou bankovku, která byla největší. Všechno ale dopadlo dobře, a nakonec jsme zjistili, že káva stála v přepočtu asi 24 Kč. To vypadalo docela hezky na to, že to byla letištní cena. Posadili jsme se k pánovi v obleku, chvilku jsme si povídali a on nám dokonce nasdílel Wifi, abychom poslali maily i ostatním rodičům. Měli jsme ještě dost času do odletu, a tak jsme se pomalu rozkoukávali. Abych dokreslil atmosféru probouzejícího se letiště, přidám několik zápisků z deníku:

• Všichni jsou milí. 🙂
• Vyzkoušeli jsme vodu z pítek.
• Na záchodech není toaleťák, ale mají tam hadičku s vodou a sprchu.
• Rozjasnilo se a z letiště jsme koukali na obří hory nad městem a na východ slunce.
• Koupil jsem SIM kartu s 3 GB dat za cca 45 Kč. Chtěli po mně otisk prstu…
• Před odletem jsme koupili vodu za cca 1 Kč.

Čekání bylo konečně za námi. Nastoupili jsme do letadla a vydali jsme se do Šírázu. Cestou jsme měli nádherné výhledy. Pozorovali jsme nekonečnou poušť, ve které se jen občas objevila malá vesnička. Viděli jsme vyschlá jezera, vyprahlé hory, a i několik menších zelených míst podél koryt řek. Krátce před přistáním jsme pod sebou spatřili slané jezero Maharloo. Je pouze sezónní a během léta se z velké části vypaří. Zbylá voda má pak velmi vysokou koncentraci soli a také řas, které způsobují narůžovělou, někdy až sytě červenou barvu.

Konečně v Šírázu. Jako první jsme se vydali sehnat taxík, který by nás vzal do centra. Přemýšleli jsme, kolik by tak mohla být rozumná cena. „Je to asi 15–20  km. Kolik myslíte, že by to mohlo stát? Tak stovku na naše?“ zeptal jsem se. Shodli jsme se na tom, že by to mohlo být možná i trochu méně, když se posunul ten kurz. Nakonec jsme se domluvili, že to zkusíme usmlouvat na 500 tisíc rijálů (65 Kč) s tím, že to možná bude trochu více. Přišli jsme k boudě na parkovišti, u které stálo několik taxikářů. Ihned se nás ujal jeden, který mluvil trochu anglicky. „Kolik by nás stálo taxi do centra?“ zeptal jsem se a už jsem se chystal na napínavé dohadování ceny. „To bude 200 tisíc rijálů.“ odpověděl. Tomu se mi nějak nechtělo věřit. To by bylo jen asi 26 Kč. Zeptal jsem se tedy, jestli nemyslel tomany, což by bylo desetkrát tolik. Pán odpověděl, ať mu v tom nedělám bordel a shodli jsme se nakonec na tom, že to jsou dvě zelené bankovky. Opravdu 26 Kč. Když viděl náš výraz, říkal. „Jsou to jen dva dolary. Vlastně počkejte, teď už to bude spíš jeden.“ Nasedli jsme a jeli do centra.

Na silnici se děly šílené věci. Jako by vůbec neexistovaly předpisy ani pruhy. Kde bylo místo, tam někdo jel a bylo úplně jedno z jaké strany předjíždí nebo kdo má přednost. Občas někdo krátce zatroubil a do toho hustým provozem přecházeli chodci, kterým samozřejmě nikdo nezastavoval. Jen je objížděli v nepříjemné blízkosti. Konečně jsme vystoupili v centru před citadelou Karim Khan.

Silnice, ulice a doprava – Silnice v Íránu byly překvapivě kvalitní, alespoň tam, kde jsme se pohybovali. Mají většinou slušné dálnice a přesuny mezi městy tak ubíhají poměrně rychle. Dopravní značení na hlavních tazích je navíc psané i latinkou, takže cizinec nemusí být zoufalý z nápisů v perštině. Ulice ve městě bývají celkem uklizené a čisté. Rozhodně jsme tu neviděli, že by se po zemi válely odpadky, jako třeba v Turecku. Na druhou stranu, příkopy podél hlavních tahů jsou plné PET lahví, sáčků a všemožného bordelu. V Íránu se moc nepoužívá městská hromadná doprava. Skoro všichni se vozí v autech a taxíkách. Dálková doprava se nám zdála častěji využívaná. Mají totiž hezké a pohodlné meziměstské autobusy, které jezdí včas a velmi levně.

Ihned se nás ujal místní průvodce. Nejspíš dostal echo od řidiče a čekal na nás. Zdálo se, že má přehled, a tak jsme se s ním domluvili na půldenní výlet do Persepolis následující den. Slíbil nám odvoz i vyprávění o historii a kultuře. Cena byla domluvena na 15 eur, což se nám zdálo rozumné. Dokonce nám i doporučil, kam bychom se mohli zajít najíst, když hledáme něco vegetariánského.

Protože jsme měli po dlouhém přesunu již pořádný hlad, vyrazili jsme nejprve na oběd. V restauraci mluvili anglicky a mohli jsme jim tedy vysvětlit, že bychom chtěli něco bez masa. „Kuře nebo rybu?“ zeptal se nás číšník. Evidentně jsme měli trochu jiný pohled na vegetariánský pokrm. Nakonec zabrala fráze „No meat, no fish, no chicken.“ (Bez masa, bez kuřecího a bez ryb). Podařilo se nám na doporučení číšníka objednat jakýsi pokrm z lilku, a ještě jedno červené jídlo. Myslím, že se jmenovalo Mirza Ghasem. Tušili jsme, že to bude s pokrmy náročné, ale překvapilo nás i místní pití. Já jsem si dal čaj, tam nebylo co řešit a byl výborný. Jituška si objednala okurkovou limonádu a pro jistotu se ujistila, jestli není slazená. Číšník ji potvrdil, že není sladká. Bylo to pak docela překvapení, když chutnala jako slazené nápoje u nás. Rosťa to při objednávání vůbec neřešil a dal si klasickou limonádu. Už když jí číšník přinesl, zdálo se, jako by v ní plavalo spoustu nerozpuštěného cukru. A opravdu. Byla tak šíleně sladká, že kola jí nesahá ani po kotníky. Jídlo bylo ale výborné. Ke všemu jsme dostali placky a připadali jsme si úplně, jako na hostině. Když jsme šli platit, nestačili jsme se divit. Za čtyři porce jídla a 4 nápoje jsme v centru Šírázu zaplatili jen asi 130 Kč. 

Po obědě jsme se zašli podívat zpátky k citadele. Malým okénkem jsme zahlédli, že uvnitř je nějaká zahrada. To vypadalo lákavě, a tak jsme zaplatili vstupné (asi jen 20 Kč) a vešli jsme dovnitř. Objevili jsme se uprostřed krásné zelené oázy plné mandarinkovníků rostoucích podél kanálu s vodou. Bylo docela horko, přes 30 stupňů, ale v zahradě bylo příjemně.

Po dlouhých přesunech na nás dolehla únava a zamířili jsme na hotel. Cestou nás překvapila přívětivost místních lidí. Co chvíli se nás někdo zeptal odkud jsme a přivítal nás v Íránu. Trochu jsme se ztratili v místních úzkých uličkách a hned nás oslovil pán, zeptal se nás, kam jdeme a poslal nás správným směrem. To nejhezčí na tom ale bylo, že nám vůbec nechtěli nic nabízet či prodávat. Jen nás chtěli pozdravit a přivítat. Prošli jsme ještě několika uličkami, až jsme nakonec objevili šipku mířící do našeho hotelu. Byl nádherný. Bydleli jsme v tradičním Perském hotelu s dvorkem, na kterém byl bazén, několik stolečků se židlemi a o patro výše i maličká kavárna. Pokoje byly moderně zařízené, ale tak, aby to ladilo k tradičnímu stylu budovy. Zalezli jsme do postýlek a uložili jsme se ke krátkému odpolednímu spánku, abychom dohnali noční let z Ukrajiny. Pomaličku jsme vstřebávali obrovské množství dojmů a těšili jsme se na večerní procházku po Šírázu.

Lidé v Íránu – Na Íránu je znát, že na něj ještě nedolehla vlna turismu a většina místních cestovatele vítá, chce je pozdravit a třeba i prohodit několik slov. Často se nás ptali odkud jsme a překvapivě hodně lidí znalo Českou republiku a i věděli, že jsme se rozdělili se Slovenskem. Nebylo výjimkou, že znali i některá česká slova, jako třeba „ahoj“ nebo „děkuji“ a také české fotbalisty, protože je to snad nejpopulárnější místní sport. Íránci jsou veselí, přátelští a pohostinní lidé. Na druhou stranu na nich ale byla často vidět určitá nejistota z kolísající politické a ekonomické situace země. Zdálo se, jako by si byli vědomi spousty problémů, ale snažili se jimi netrápit. Pracují mnoho hodin, často do noci, studují až do úmoru, ale přesto se zdá, že si vždycky najdou alespoň chvilku na rodinný piknik. Jak nám říkal jeden z místních: „I kdyby byl hlad a padaly bomby, Íránci si prostě najdou čas na piknik.“

Pokračovat na další díl

27. 9. 2018 Zlaté chrámy a výborné jídlo

Přípravy před cestou ubíhaly rychle a než jsme si to pořádně uvědomili, nastupovali jsme do letadla. Rosťovi se dokonce povedlo omylem propašovat s sebou dvě plné láhve s vodou. Nevím, jak to dokázal, kdykoli zapomenu já vodu vylít, vytáhnou mi jí z batohu. Letadlo se zvolna vzneslo a nám se za okénky ukázal nádherný výhled na probouzející se Prahu. Nad městem pluly drobné mráčky a na východě pomaličku vylézalo slunce nad obzor.

V Kyjevě jsme se svezli autobusem k hlavnímu nádraží a zamířili jsme pěšky do centra. Po brzkém vstávání jsme byli ospalí a hladoví. Šilhali jsme po jakékoli možnosti dobrého jídla a z ničeho nic se přímo vedle nás objevila pizzerie. Zapluli jsme dovnitř a nahrnuli jsme se i s bagáží k malému stolečku. Číšník byl opravdu překvapen, že chceme všichni bezmasé jídlo. Byla s ním ale sranda. Po chvíli nám přinesl oběd a prohlásil: „Zeleninová pizza s extra masem.“ Naštěstí si dělal srandu. Pořádně jsme se najedli a poobědovou únavu jsme zahnali dobrou kávou.

Ještě před tím, než jsme vyrazili na prohlídku města, jsme probírali, co se vlastně nesmí brát s sebou do Íránu. Na jednom cestovatelském fóru jsme se dočetli, že i kniha, která má na obálce ženu s odhalenými vlasy, může být problém. Rosťa si smutně prohlížel vypůjčenou knížku na které byl namalován velký portrét ženy s rozevlátými vlasy. Přemýšleli jsme, co s tím. Utrhnout desky nebo vyhodit knihu? Rosťa se nakonec rozhodl zabalit jí do papírových desek. Ty jsme samozřejmě neměli, ale Barče se podařilo hezky složit reklamní leták z restaurace. Rozpuštěné vlasy tak byly vyměněny za pizzu a vše bylo opět v pořádku.

S novou energií jsme se vydali na průzkum centra Kyjeva. Nejprve jsme krátce zastavili u Zlaté brány. Odtud jsme pokračovali do krásného chrámu svaté Sofie. Celý interiér byl plný nádherných mozaik, fresek, kopulí a hlavně zlata. Jako správný pravoslavný kostel měl snad všechno natřené zlatou barvou. Cestou ven nás zlákala vyhlídka na vysoké věží u vstupu do přilehlého komplexu. Nejprve se zdálo, že máme špatný lístek. Hlídač nás nakonec pustil, ale vypadalo to, že to bylo spíš z dobré vůle. Nakonec jsme zjistili, že jsme přeci jen měli správný lístek a vlastně jsme vůbec nechápali, proč takové komplikace. Věž byla překvapivě vysoká a schodů nebylo málo, ale ten výhled za to stál. Podívali jsme se po celém městě a mohli jsme si shora prohlédnout i chrám sv. Sofie přímo pod námi. 

Kousek opodál stál další chrám. Tentokrát zasvěcený svatému Michalovi. Měl světle modrou barvu se zlatými kupolemi. „Vypadá jako šlehačkový dort, nejraději bych ho snědla“ prohlásila Jituška. Rosťa s Barčou zase uvažovali nad tím, že jim připomíná Šmoulu. Vnitřek byl opět nádherný. Tentokrát měl strop vymalovaný tmavě modrou barvu s jemnými zlatými proužky. Člověk si připadal úplně jak pod noční oblohou. Na druhé straně chrámu zrovna probíhala pravoslavná svatba. Měla zvláštní atmosféru. Nad novomanželi drželi obrovská kadidla a u toho zpívali.

Naším dalším cílem byl Majdan Nezávislosti, velké náměstí uprostřed Kyjeva. Bylo postaveno takovým typickým sovětským stylem – všechno veliké a majestátní. Příliš nás nenadchlo, snad jen pohled do mnoha uliček, které končily na náměstí pod různými úhly, byl zajímavý. Co nás opravdu překvapilo, byl jeden ze stánků. Paní tam prodávala různé upomínkové předměty, ale mezi nimi byla vystavená velká hromada roliček toaleťáku, které byly potištěné obličejem Putina. Asi tam jdou na dračku…

Brzké vstávání nás nakonec přeci jen dostihlo a padla na nás únava. Po chvilce hledání a procházení podivnými uličkami jsme konečně našli zarezervovaný hostel. Vypadal hezky, čistě, a i slečna na recepci byla na nás příjemná. Její slova ale moc hezká nebyla. Prý sice pro nás pokoj mají, ale nefunguje sprcha ani záchod. Bez sprchy bychom to sice zvládli, ale bez záchodu? To nešlo. Nezbylo nám než si rychle online sehnat nové ubytování. Bylo bohužel dražší, ale mělo se nacházet jen kousek vedle. Realita byla nakonec trochu jiná. Byla tam totiž jen jakási kancelář nebo recepce, kde nám dali klíče a vyslali nás do bytu asi 2.5 km daleko. Pořád to ale byla ještě přijatelná vzdálenost, a tak jsme šli. Po cestě jsme narazili na nádherné pouliční umění. Byla to květina namalovaná na chodníku. Nejhezčí na ní bylo to, že pokud se člověk díval pod správným úhlem, vypadala, jako by vyrůstala z domnělé pukliny. 

Opět se dostavil pocit hladu. Pomalu jsme začali pokukovat po nějaké restauraci, když najednou se před námi objevilo bistro s Ukrajinskou kuchyní. Jmenovalo se Puzata Chata. Když jsme vcházeli dovnitř, neměli jsme sebemenší tušení, na jaký klenot jsme narazili. Přejedli jsme samých dobrot, a nakonec jsme tam nechali zhruba jen stovku na osobu.

Puzata Chata (Пузата Хата) – Tohle nakonec nebyla jen jedna dobrá restaurace nedaleko našeho ubytování. Později jsme zjistili, že je to velký řetězec, který má bistra všude možně po celé Ukrajině. Překvapil nás široký výběr tradičních místních pokrmů, a hlavně i dostatek možností pro vegetariány. Rozhodně doporučuji špenátovou polévku, různé variace pirožků nebo třeba špenátovou roládu se sýrem. Nabídka dezertů je také velmi dobrá, protože s bistrem bývá propojená i kavárna. Celá restaurace je stylizovaná do Ukrajinského folklóru a člověk si tam připadá úplně jako v malované vesnické chaloupce.

S plnými žaludky jsme se přesunuli k velkému domu, kde se mělo nacházet naše ubytování. Byl kolem něj docela nepořádek, ale nenechali jsme se odradit a vstoupili dovnitř. Ihned za vchodem nás praštil do nosu neuvěřitelný smrad roky tlejícího odpadu. Chodby byly temné, opuštěné a plné špíny. Tohle nás málem odehnalo, ale sebrali jsme odvahu a vydali jsme se po schodech nahoru. Odemkli jsme dveře od bytu, vstoupili jsme dovnitř a najednou jsme byli v jiném světě. Stáli jsme v hezkém zrenovovaném apartmánu, který jako by do toho domu vůbec nepatřil. Pozdě večer se najednou ozval zvonek. Zarazili jsme se, kdo to může být, ale raději jsme neotevřeli.

28. 9. 2018 – Kyjevskpečerská Lávra

Druhý den ráno jsme opustili byt skrz smrad a bordel na chodbě, vhodili jsme do schránky klíče a vyrazili jsme na snídani do onoho skvělého bistra, které jsme našli předchozí den. Dali jsme si výborný snídaňo-oběd, který jsme završili kávou a dezertem. Plní energie jsme se vydali na procházku směrem k chrámovému komplexu Kyjevskpečerská Lávra. Jako první jsme zastavili u monumentu, kde byla hezká vyhlídka na město a řeku Dněpr. Chvilku jsme si tam odpočinuli, a i Mumínek se vyhrabal z batohu, aby měl svou první Ukrajinskou fotku.

Od monumentu to byla už jen krátká procházka a za chvilku jsme dorazili do Kyjevskopečerské Lávry. Jednalo se k velký komplex se dvěma chrámy a krásnou věží. První chrám byl postaven v takovém klasickém východním stylu. Zvenku byl natřen bílou barvou a měl samozřejmě zlaté věžičky. Druhý chrám byl zajímavější. Nebyl sice tak velký, ale uprostřed měl nádhernou obrovskou kupoli. V pravoslavných kostelech mě překvapila jedna věc. Ženy musí mít na hlavě šátek. Naštěstí jsme byli vybavení na cestu do Íránu, takže Jituška s Barčou byly na takovou situaci dobře připravené.

Jen o kousek cesty dál stála obrovská socha. Jmenovala se Matka vlasti. Byla tak velká, že jsme jí vídali z různých míst, jak se tyčí nad městem. Nedalo nám to a vyrazili jsme se na ní podívat. Socha obrovské ženy třímající meč byla vlastně jen součásti velkého válečného památníku. Kolem ní totiž bylo muzeum vojenské techniky plné tanků a letadel a na druhé straně jsme objevili sochy desítek vojáků v boji. Vypadali překvapivě akčně. Dokonce jsme zjistili, že mezi nimi je i spoustu soch dělníků a pracujícího lidu. Pomalu už jsme ale byli přesycení monumentů připomínajících komunistickou éru, a navíc se zvolna blížil čas odletu do Teheránu.

Kousek od monumentu jsme nalezli autobusovou zastávku, svezli se místní městskou na hlavní nádraží, odkud měl asi za hodinu jet autobus přímo na letiště. Uvažovali jsme nad večeří, abychom si ještě jednou vychutnali výborné ukrajinské jídlo a přímo před námi jsme spatřili pobočku našeho oblíbeného bistra. Neváhali jsme ani minutu a šli jsme se před odletem pořádně nacpat.

Městská hromadná doprava – Na Ukrajině nás překvapilo fungování městských autobusů. Lístky se totiž vůbec nekupují předem, ale každý autobus má svého průvodčího, který prochází, vybírá peníze a rozdává lístky. Pro nás turisty to bylo dobré řešení, protože jsme se nemuseli starat o shánění lístků. Jinak mi to ale nepřijde zas tak praktické, hlavně, když je autobus přeplněný. Cestující si pak totiž musejí peníze a lístky posílat, protože průvodčí není schopen projít. Asi nejvíce překvapující bylo, že průvodčí není nijak označen a nelze ho tedy v davu cestujících identifikovat.

Cesta na letiště proběhla bez problémů, vyřídili jsme odbavení a zamířili jsme na bezpečnostní kontrolu. Samozřejmě jsem v batohu zapomněl vodu. Vzít si jí s sebou jsem sice nemohl, ale dostal jsem možnost se naposledy napít. Já jsem měl ale jiný plán. Chtěl jsem s sebou prázdnou lahev, abych si natočil vodu před nástupem do letadla a nemusel jsem ji kupovat za velké peníze. Zbývala jediná možnost. Nalil jsem do sebe celý obsah lahve, smutně jsem se podíval a zeptal se, jestli si mohu prázdnou nechat. Pán se usmál a nechal mě vzít si ji s sebou. Když jsme se sešli za kontrolami, zjistil jsem, že Rosťa opět omylem propašoval plnou láhev, aniž by si toho kdokoliv všiml.

Krátce před odletem jsme z letištní WiFi poslali pozdravy domů, protože jsme nevěděli, jak to vlastně v Íránu bude s připojením k internetu. Nastoupili jsme do letadla a opustili jsme Kyjev. Venku už byla dávno tma a na nás pomalu dolehlo spaní. Lehce jsme poklimbávali, Evropa zůstala za námi a my jsme byli napjatí, co nás v Íránu bude čekat.

Pokračovat na další díl