Míjeli jsme hornatou krajinu, zamrzlá jezera a bouřící řeky plné roztátého sněhu. Jako první jsme zastavili u největšího švédského vodopádu – Tännforsen. Po krátké procházce jsme stanuli před masou zpěněné vody deroucí se mezi zamrzlými ledovými stěnami. Jako by se zima z posledních sil bránila sílícímu jaru. Podobný pohled se nám naskytl i u dalšího vodopádu zvaného Ristafallet. Ten sice byl o trochu menší, ale to nám vynahradily nádherné krápníky a zamrzlé klenby obklopující tekoucí vodu. Abychom se ale k vodopádu dostali, museli jsme překonat stezku vedoucí dolů ze svahu. Tou dobou po ní procházely desítky turistů a ti ušlapali sníh až do hladké ledovky. I s pomocí zábradlí a okolních stromů jsme se jen stěží dostali dolů. Pozorovali jsme další návštěvníky, jak se stejně jako my zoufale drželi kmenů a sloupků. Tu a tam někdo sklouzl a natáhl se na zem. Do toho bylo občas nutné se vyhnout s těmi, kteří šli zpátky nahoru. Všichni jsme nakonec vytrvali a odměnou nám byl nádherný pohled na bouřící vodu.

Ujížděli jsme napříč Švédskem směrem k Botnickému zálivu a krajina se opět měnila. Hory zvolna ustoupily. Obklopovaly nás husté lesy tu a tam narušené políčky a pastvinami. Zprvu se zdálo, že to bude dlouhá a nudná cesta, ale v malé vesničce Mattmars jsme objevili nádhernou dřevěnou zvonici místního kostela. Brzy jsme zjistili, že se podobné stavby vyskytují i v dalších vesničkách. Každá zvonička byla jinak barevná a jinak zdobená. To pro nás bylo příjemné zpestření stovky kilometrů dlouhého přejezdu. Rozhlíželi jsme se po okolí a hledali jsme, kde se objeví další malá dřevěná věž nad střechami domů. Poté jsme našli vhodnou odbočku a dojeli na místo. Navštívili jsme tak spoustu hezkých zapomenutých vesniček.

Když se přiblížil západ slunce, nalákala nás možnost vyjet autem na vyhlídku Hoverberget nad jezerem Storsjön. Cesta byla stále místy zamrzlá a do kopce jsme se vyhrabali jen tak tak. Stálo to ale za to. Dívali jsme se na růžovo-fialovou oblohu nad rovinatou krajinou ozářenou posledními paprsky toho dne. Západy slunce bývají v jarní Skandinávii dlouhé a nám zbylo ještě dost času, abychom se za světla vrátili dolů.

Příští odpoledne jsme konečně dorazili k moři. Vcelku neznámé městečko Karholmsbruk si nás získalo krásným centrem plným typických švédských dřevěných staveb s červeným nátěrem a bílými okny. Nedaleké pobřeží bylo naopak fascinující tisícovkami kormoránů, kteří se usadili v uschlém lese na malém ostrůvku. Po večeru stráveném pozorováním ptactva jsme se uložili ke spánku v malé chatičce uprostřed lesa. Elektřinu poskytoval jen solární panel, vodu jsme si napumpovali ze studně a na záchod se chodilo do kadibudky opodál. Užili jsme si tu trochu klidu v přírodě předtím, než jsme se vypravili do švédských měst a na závěr naší cesty.

Poslední den cesty jsme začali zastávkou ve staré Uppsale (Gamla Uppsala). Šlo o kulturně významné místo již od třetího až čtvrtého století našeho letopočtu. Jeho středobodem byly desítky pohřebních mohyl, mezi nimiž vynikaly tři největší – tzv. královské. Jsou v nich pohřbeni dva muži a jedna žena, ale dodnes se neví, kdo to mohl být. Spekuluje se o prastarém rodu z mýtů a legend nebo dokonce o severských bozích. Během středověku měla stará Uppsala stále ještě velkou náboženskou důležitost. Byla dokonce i sídlem prvního švédského arcibiskupa. Postupně ale ztratila přístup ke splavné vodě a většina obyvatel se odstěhovala. Ať už do nedaleké nové Uppsaly, nebo jinam.

Krátce jsme se ještě zastavili v centru nové Uppsaly a večer jsme konečně dorazili do Stockholmu. Procházeli jsme se podél jednoho z mnoha kanálů a přes ostrůvky tvořící centrum města. Zrovna při západu slunce jsme přišli na nádhernou vyhlídkovou cestu Monteliusvägen. Rozhlíželi jsme se po nasvíceném městě. Viděli jsme radnici, kostely nedaleko královského paláce, lodě kotvící u břehu a spoustu dalších budov táhnoucích se kamsi k obzoru. Nad tím vším se táhla obloha plná barev od oranžové přes fialovou až po tmavě modrou.

Ten večer jsme se ubytovali v bývalé věznici Langholmen, která je dnes přestavěná na hotel. Stále si ale zachovala svůj původní ráz. Pohodlné a hezké pokoje vznikly spojením sousedních cel. Společné prostory přesto působí velmi autenticky, stejně jako pruhované tričko recepčního nebo voskové figuríny dozorců. Dlouho jsme se tam ale nezdrželi. Příští ráno jsme vyráželi brzy, abychom stihli vrátit auto do půjčovny a odletět domů.

Dubnová cesta do Skandinávie byla pro nás fascinující. Zažili jsme ledové počasí na severu v Laponsku i procházky pod jarním sluncem u pobřeží více na jih. Šlo o dobu, kdy skončila zimní sezóna a zároveň ještě nezačala ta letní, takže jsme měli většinu nádherných místo přímo pro sebe. A aby toho nebylo málo, viděli jsme i polární záři, jak tancovala po obloze, což byl nezapomenutelný zážitek.

Za městem Rognan silnice opustila fjordy a my jsme se vydali hornatou krajinou kolem národního parku Saltfjellet-Svartisen. Známky přicházejícího jara byly pryč. Projížděli jsme přes nekonečné zamrzlé pláně. Kolem cesty bylo více než metr sněhu. V těchto místech se už nedá prohrnovat klasickou radlicí. Jezdí tam zvláštní stroj, který sníh ukrajuje a fouká několik metrů daleko. Dorazili jsme na polární kruh. Turistické centrum bylo zasypané a zavřené. Viděli jsme jen střechu a místy části oken nebo dveří. Dali jsme si jen krátkou přestávku, napili se čaje z termosky a pokračovali jsme na jih.

Kousek před městem Mo i Rana jsme odbočili k tzv. mramorové řece. Mělo jít o nádherné místo, ale bohužel nebylo snadné se tam dostat. Asfaltka skončila a najednou jsme byli na hliněné cestě plné rozbahněné břečky. Kola hrabaly a jen stěží se auto drželo na cestě. Když se před námi objevilo strmé klesání, vzdali jsme to. Zpátky bychom se už nemuseli dostat. Vycouvali jsme a zamířili jsme rovnou do Mo I Rany. Na mapách jsme našli dobře hodnocenou procházku podél řeky, takže jsme měli i náhradní plán.

Procházka se nezdála tak hezká, jak slibovaly recenze. Vedla sice podél řeky, ale ta byla obklopena průmyslovými komplexy, a hlavně gigantickou továrnou. Vypadalo to, jako bychom byli v jakémsi steam-punkovém post-apokalyptickém filmu. Když jsme si říkali, že už tam asi nic víc neuvidíme, všimli jsme si papírů přilepených na lampy. Šlo o velikonoční kvíz se spoustou otázek. Byly z většiny jednoduché a velkou část jsme pochopili i v norštině. To nám dalo motivaci jít dál, a nakonec jsme prošli celou trasu.

Celou dobu jsme nikoho nepotkali. Až cestou na parkoviště se objevili 2 lidé. Ptali se nás, co to je kolem za továrny. „Myslím, že jde o bývalé železárny, ale dneska je tam spíš hodně menších firem.“ vysvětlil jsem podle informací, které jsme před chvíli vygooglili. Ukázalo se, že jde také o turisty. Stejně jako my si vybrali Mo I Ranu k přenocování na cestě z Fauske do Trondheimu. Shodli jsme se, že se nám zdál název Mo I Rana hezký a nikoho nenapadlo, že to bude v podstatě jeden velký průmyslový komplex. Nakonec nám trochu zlepšila náladu obrovská socha Havrmann (muž z moře) vystupující z vod místního přístavu. Zrovna zapadalo slunce a melancholický dojem z uměleckého díla doplnila fialově zabarvená obloha.

Ráno jsme opustili silnici E6 a 11 km dlouhým tunelem jsme přijeli k moři. Pro další úsek cesty jsme zvolili scénickou silnici číslo 17 vedoucí podél pobřeží Helgelandu. Mělo jít o krásnou trasu přerušovanou četnými přívozy. Jako první jsme si všimli, že zmizel sníh. Na západní pobřeží už dorazilo jaro. Pršelo, přes hory se valila mlha a teploty se pohybovaly kolem osmi stupňů nad nulou. Projížděli jsme úchvatnou krajinou skrze malé vesnice a městečka, přes vysoké mosty, a na trajektech, které zkracovaly cestu přes zálivy a fjordy. Odpoledne dokonce vylezlo slunce a obdivovali jsme krásné přímořské vesničky plné typických skandinávských dřevěných domků.

Přijeli jsme k hoře Torghatten. Jde o zvláštní přírodní úkaz. Přímo uprostřed hory je totiž gigantické skalní okno. Je asi 20 metrů široké, 35 metrů vysoké a 160 metrů dlouhé. Přímo skrz něj vede turistická trasa. To jsme si nemohli nechat ujít. Zpočátku jsme zvolna stoupali křovinatým svahem. Tu a tam bublal malý potůček a kolem zpívali ptáci. Za chvíli jsme dorazili k otvoru. Z jeho středu byl nádherný výhled na moře a drobné ostrůvky rozeseté kolem pobřeží. Všimli jsme si, že na jednom skalním výběžku byly naaranžované tři čokoládové sušenky. Snad pro hladového poutníka nebo místní skřítky? My jsme takový hlad neměli, a tak jsme se raději šli podívat ještě dolů k moři. Zrovna byl odliv. Procházeli jsme se po pláži, užívali jsme si sluníčka a pozorovali jsme horu Torghatten opět z jiného úhlu.

Následují den jsme pokračovali po silnici číslo 17. Svezli jsme se ještě jedním přívozem, ale pak silnice zamířila do vnitrozemí. Než jsme úplně opustili moře, zastavili jsme u Lysfjordu. Na krátké procházce jsme obdivovali hezké fialové květiny a zvrásněné kameny na břehu moře, které vypadaly jako zkamenělá šlehačka.

Ubytovali jsme se v malé chatičce ve městečku Grong. Už jsme byli daleko na jih od polárního kruhu a navíc v polovině dubna se výrazně zkracovala doba, kdy je noční obloha dost temná na pozorování polární záře. Ani jasná obloha nám tak nedávala velké naděje a ten večer jsme se uložili k bezstarostnému spánku. O to větší bylo překvapení, když Jituška vyrazila v noci na toaletu uprostřed kempu a nad hlavou se jí vlnil dlouhý zelený pruh.

Polární záře tentokrát vypadala opět jinak. Táhla se přes celý obzor a zvolna se vlnila. Před několika dny jsme pozorovali krátké, rychlé, barevné a neuvěřitelně jasné představení. Tentokrát to vypadalo spíš jako voda v klidné široké řece. Tu a tam se objevila pomalá vlna a všimli jsme si i jemného fialového nádechu mezi spoustou zelené barvy. Sledovali jsme oblohu tak dlouho, že už jsem měl zmrzlé prsty od ovládání fotoaparátu.

Ráno jsme se podívali ještě na obrovský vodopád Grungstadfossen. Projeli jsme po zčásti rozbahněné a zčásti ještě zamrzlé cestě, jak daleko to jen šlo. Posledních několik set metrů jsme prošli po sněhu upraveném rolbou a naskytl se nám nádherný pohled na masu bouřící vody. Tím jsme se rozloučili s Norskem a vypravili jsme se přes hranice zpátky do Švédska na poslední úsek cesty po Skandinávii.

Pokračování příště…

Ubytovali jsme se na pokoji ve velkém dřevěném domě z 19. století jen kousek od moře. Po několika dnech s nabitým programem jsme si trochu odpočinuli a po poledni jsme vyrazili na okružní výlet po ostrově. Prvním cílem bylo malé městečko Husøy. Rozkládalo se na tak malém ostrůvku, že se tam kromě domů už nic jiného nevešlo. Ze tří stran se za úzkým pruhem vody tyčily vysoké horské štíty, ale na severu se až k obzoru táhla hladina Norského moře.

Z Husøy jsme pokračovali východním směrem na pláž v Ersfjordu. Tvořil jí hladký písek zčásti pokrytý sněhem. Drobné vlnky šuměly a my jsme se procházeli mezi spoustou mušlí a jiných schránek mořských živočichů. Taková pláž by v teplejších dnech lákala ke koupání. Kousek opodál skupinka lidí rozbila tábor a postavili stany i přes očekávané noční mrazy. Jen několik kilometrů odtud jsme navštívili další krásné místo – Tungeneset. Šlo o skalnaté pobřeží na špici poloostrova vklíněného mezi dva fjordy. Šli jsme po krátké stezce k vyhlídce, která vedla po velkých balvanech. Mezi nimi bylo spoustu proláklin naplněných vodou. Tahle jezírka s klidnou hladinou nádherně zrcadlila okolní hory. Byl to přímo ráj pro fotografování. Strávil jsem tam spoustu času. Obíhal jsem jezírka, zkoušel různé úhly a hledal nejlepší kompozici. Poslední zastávku jsme podnikli na vyhlídkové platformě Bergsbotn. Opět se blížil večer a mohli jsme nerušeně pozorovat, jak se obloha halí do zlatavé barvy. Tentokrát došlo i na focení Mumínka – našeho cestovního plyšáka.

Byli jsme již za polovinou cesty a přišel čas zamířit zpátky na jih. Plánovali jsme krátkou zajížďku do národního parku Abisko ve Švédsku a potom do norského přístavu Narvik. Zpočátku cesta ubíhala hezky, kilometry odsýpaly a za chvíli jsme odbočili do horského průsmyku na silnici E10. Jak jsme nabírali výšku, počasí se zhoršovalo. Spustil se silný vítr, který s sebou nesl sníh. Hnal se tan rychle, že během minut vytvářel na silnici hluboké jazyky. Viditelnost rychle klesla. Auta na parkovištích kolem nás byla již beznadějně zavátá sněhem. Kousek od švédské hranice byla situace tak špatná, že jsme raději zastavili a otočili se zpátky. I kdybychom průsmyk přejeli, hrozilo, že se večer nedostaneme zpátky na zamluvené ubytování v Norsku. Vichr ještě zesílil a chvílemi jsme neviděli ani auto 30 metrů před námi. Na místech, kde jsme ještě před deseti minutami v pohodě projeli, byly teď asi 15 cm hluboké závěje. Projeli jsme a počasí se začalo opět zlepšovat.

V údolí svítilo sluníčko a po vichřici ani památky. Přijeli jsme k závoře. Silnici přes průsmyk už kompletně uzavřeli a proti nám stála dlouhá kolona čekajících aut. Nebyli jsme si jist, co dělat, protože silnice byla zablokována z obou směrů a nemohli jsme se vrátit. Brzy se ale závora na naší straně krátce otevřela a mohli jsme pokračovat do Narviku. Večer jsme zjistili, že byl průsmyk uzavřený ještě dalších šest hodin a průjezd byl povolen pouze v koloně za prohrnovacím vozem.

Přemýšleli jsme, co podnikneme a zaujala nás možnost procházky v údolí Tøttadalen. Začínala na kopci jen kousek od našeho ubytování a vedla hezkou lesnatou krajinou kolem dvou jezer. Místy se mezi stromy objevilo panorama města Narvik, obrovský most Hålogalandsbrua i vyhlídka na rozlehlou krajinu, kde se střídaly zasněžené hory a fjordy se sytě modrou hladinou. Údolí Tøttadalen bylo frekventovaným cílem na procházky i běžkování místních obyvatel. Mohli jsme tak využít stezky upravené rolbou, kde jsme se nepropadali ani v obyčejných botách.

Večer jsme si všimli, že se konečně po několika dnech nezatáhla obloha. Doufali jsme v polární záři. Ze zvědavosti jsem otevřel norskou stránku s předpovědí – norway-lights.com a tam se u Narviku ukázalo zelenou barvou „GO“. Jen tak ze zvědavosti jsem zkusil snímek oblohy fotoaparátem přímo od ubytování a na obzoru se objevila malá zelená linka. Nadšeně jsem vtrhl zpět na pokoj. „Je tam, jedeme!“ zvolal jsem a rychle jsem se oblékal. Za minutku jsme už s Jituškou nasedali do auta a vyráželi na nedaleký kopec. Ještě jsme kousek popošli, abychom se vzdálili od světel města. Našli jsme hezkou vyhlídku. Sice se tam kvůli elektrickému vedení hledala těžko kompozice pro focení, ale na pozorování okem to bylo ideální místo.

Kolem půlnoci se záře skutečně objevila. A tentokrát to vůbec nebyla jen jakási šmouha na obloze. Táhla se přes celý obzor od západu k východu. Zbarvila se do různých odstínů zelené a byla tak jasná, že vynikla i nad světly Narviku. Vlnila se po obloze, jako voda tekoucí řekou. Tu a tam se z hlavního proudu odštěpily kolmé paprsky vedoucí kamsi do kosmu. Najednou přibyla i fialová a načervenalá barva. Záře ještě přidala na jasu a přesunula se nám přímo nad hlavy. Vypadala úplně jinak. Bylo to, jako by se nad námi objevilo gigantické rozvlněné oko dívající se odkudsi z nekonečné dálky. Představení trvalo asi 15 minut. Záře tancovala a přesouvala se po obloze tak rychle, že jsme jí skoro nestíhali sledovat. Pak se zvolna vytratila a oblohu zahalila přicházející mračna. Vrátili jsme se na pokoj, ale samým nadšením jsme ani nemohli usnout.

Pokračovat na další díl

Ubytovali jsme se v maličké chatce v místním kempu. Jinak hezké ubytování bylo trochu znepříjemněno tím, že záchody a sprchy byly zhruba 150 metrů daleko. Odskočit si v nočním mraze tak znamenalo obléct se do bundy, čepice a vyrazit.

Tromsø je krásné město, je čisté, plné moderní architektury a obklopené fjordy i vysokými horami. Centrum se nachází na malém ostrově, uprostřed fjordu, kam je přístup ze dvou stran po vysokých mostech. Pod městem vede rozlehlá síť tunelů, které slouží jak automobilové dopravě, tak i jako parkoviště.

Ceny – Skandinávské země jsou obecně drahé, nicméně Švédsko i Finsko byly stále ještě přijatelně drahé země. Když jsme nakupovali v supermarketu, sami jsme si vařili a povětšinou jsme se vyhýbali restauracím, dalo se cestovat i s rozumným rozpočtem. To už ale neplatí pro Norsko a snad ještě méně o Tromsø. Ceny jsou neskutečně vysoké. Jedna norská koruna je cca 2,5 české, ale číslovky v obchodech jsou stejné, někdy i vyšší. K tomu je potřeba připočíst horentní sumy za ubytování, poplatky za silnice, trajekty apod. Až nás překvapilo, kolik peněz se dá ušetřit jen tím, že jsme si vzali vlastní povlečení a ručníky. Příplatek se totiž pohyboval kolem 200 – 500 Kč na noc nebo na sadu povlečení. Zážitky z Norska nám nicméně tyto ceny bohatě vyvážily a nelitovali jsme žádné utracené koruny.

Chvilku před západem slunce jsme se vypravili na lanovku Fjellheisen. Její spodní stanice je na okraji města a vede na vyhlídkovou platformu asi o 300 metrů výše. Výhled odtud byl úchvatný, ale všimli jsme si nedalekého zasněženého kopce. Cesta na něj byla ušlapaná a dalo se po ní jít i bez sněžnic. „Odtud bude nádherný západ slunce!“ shodli jsme se s Jituškou a vyrazili nahoru. Jeho výška ale neodpovídala našemu odhadu. Slunce už se téměř dotýkalo obzoru a vrchol se zdál ještě dál než na začátku. S vypětím všech sil jsme chvátali do kopce. Tak tak jsme to stihli. Naštěstí jsou západy slunce za polárním kruhem velmi pomalé. Odměnou nám byl neskutečný pohled na celé město, okolní fjordy, hory, mraky zbarvené do oranžova i fialova a samozřejmě sluneční kotouč těsně nad vzdálenými vrcholky.

Následující den jsme se vydali na plavbu po okolních fjordech. Vypluli jsme v asi patnáctičlenné skupince na malé lodi z přístavu v Tromsø a zamířili jsme nejprve k ostrovu Ryøya a potom do Ramfjordu. Bylo hezké počasí, svítilo slunce a kolem širokých vod fjordu se tyčily zasněžené horské štíty. Brzy jsme byli u ostrova Ryøya. Kousek před námi vykoukla hlava tuleně a nad sebou jsme spatřili orly mořské. Míjeli nás opravdu blízko. Hnízdili na ostrově a do fjordu létali lovit. Kroužili nad vodou a jakmile spatřili rybu, snesli se dolů a chytli ji do pařátů. Kromě ptactva jsme pozorovali i lišku na ostrově. Zajímali jsme se, jak se tam dostala. Podle průvodce to vypadá, že přeplavala z pevniny. Jiné vysvětlení se nenašlo. Po chvilce se ukázala i druhá. Obě se hřály pod jarním sluncem a po očku pozorovaly naši loď.

V odpoledních hodinách jsme pokračovali do Ramfjordu. Část skupiny se pustila do rybaření a my jsme se mezitím dali do řeči s kapitánem lodi. Vyprávěl nám hlavně o rybolovu. Jak ještě v jeho mládí přijížděly do norských přístavů velrybáři. Povídal o migraci ryb, lovu tuleňů i o křehké rovnováze ekosystému kolem norského pobřeží. „A už je hotová rybí polévka. Jím jí každý den a pořád mi chutná.“ řekl kapitán. Dokonce jsme měli na výběr i alternativní verzi bez ryb. Obě byly výborné.

Po obědě jsme se otočili zpět do Tromsa. Užívali jsme si sluníčka, pozorovali ptactvo a povídali jsme si tentokrát s dalším členem posádky. „Jste tu kvůli polární záři?“ ptal se nás. „Ano, už jsme jí i viděli, akorát mám pocit, že vynikne jen na fotkách a okem není tak výrazná. Může být vidět jasně i okem?“ Usmál se na nás. „Může, už jsem ji viděl mnohokrát a je zelená, občas i fialová, červená nebo žlutá. Když máte štěstí, tancuje po celé obloze. Teď už ale sezóna pomalu končí. Den se prodlužuje a v noci je moc světla. Když bude jasná obloha, tak máte šanci příští tři až čtyři dny. Pak už moc ne.“

Zpáteční cesta utekla rychle. Vyměnili jsme loď za auto a podél pobřeží ostrova Kvaløya jsme pokračovali v naší cestě Skandinávií. Čekala nás krátká plavba na trajektu a pak ostrov Senja proslulý ostrými vrcholky hor, fjordy a nádhernými panoramaty.

Pokračovat na další díl

Odpoledne jsme vrátili sněžnice a zamířili jsme dál na sever po silnici číslo 4. Nemohli jsme ale opustit Rovaniemi, aniž bychom se zastavili v obchodu s Mumínky. To nás zavedlo přímo k nejpopulárnější místní atrakci. V bodě, kde se cesta protíná se severním polárním kruhem, leží obrovské turistické centrum – Santova vesnička. Vánoční hudba, ozdoby, světla, dekorace, luxusní ubytování, obchody se suvenýry, oblečením, místními produkty a vším, co by si turista mohl přát. I na nás to zapůsobilo a koupili jsme si hrnečky s Mumínky, abychom měly památku na Finsko.

Jituška řídila a já jsem se kochal okolní krajinou. Už od Stockholmu jsme jeli téměř výhradně lesem – jen tu a tam byl přerušen lidskou osadou, řekou nebo zamrzlým jezerem. Přeci jen se ale za těch 1500 km změnil. Stromy byly nižší, objevovalo se více bříz a les nebyl zdaleka tak hustý, jako na jihu. Asi napůl cesty k jezeru Inari jsme zastavili ve městě Sodankylä. Přímo v jeho centru stál gigantický placatý sněhulák. Mohl mít nějakých 5 metrů na výšku a 8 na šířku. Měl tak zvláštní tvar, že jsme se začali smát v okamžiku, kdy jsme ho uviděli. Jako by někdo dal na sebe dvě obrovská kola sýru a na ně kouli představující hlavu. Kromě sněhuláka jsme se podívali ještě na dva hezké severské kostelíky, vystřídali jsme se u řízení a pokračovali jsme dál.

Za několik desítek minut obloha potemněla a spustila se hustá vánice. Padaly vločky velké jako trakaře. Jeli jsme pomalu a říkali jsme si, jak dlouho bude vůbec cesta průjezdná. Za půl hodinky napadlo možná i 10 cm sněhu. Konečně se trochu vyčasilo a z cesty jsme zahlédli hezkou vyhlídku na řeku. Jak jsem zajížděl na parkoviště, všiml jsem si, že není prohrnuté a je tam příliš mnoho sněhu. Volant jsem ale stočil pozdě. Auto trochu sklouzlo a začalo hrabat. Jituška tlačila, co mohla, ale nemohli jsme se odtud dostat. Naštěstí jsme po chvíli zastavili pána, co projížděl okolo. Pomohl nám tlačit a auto se pomaličku vyhrabalo z ledové pasti. Zbytek cesty již probíhal poklidně. Na severu bylo hezčí počasí, a navíc jsme potkali obrovskou samici losa. Jen na nás letmo koukla a pokračovala klidným tempem přes cestu, jako by se nechumelilo.

Večer jsme dorazili do kempu Ukonjärvi u jezera Inari a ubytovali jsme se na pokoji ve dřevěné chatě. Jezero bylo kompletně zamrzlé a dalo se po něm chodit. Dokonce tu měli vytyčenou trasu pro sněžné skútry. Využili jsme toho a šli jsme se podívat na zapadající slunce. Jezero bylo nádherné. Viděli jsme jen jeho zlomek. Je totiž natolik poseté různými ostrůvky, že není vůbec vidět na druhou stranu. Takhle v zimě je to jen rovná bílá plocha, na níž se tu a tam tvoří závěje, jak vítr unáší sníh po povrchu.

Ten večer byla obloha polojasná. Opět jsme doufali v polární záři. Kolem půlnoci jsme si z okna všimli světlých proužků na obloze a vypravili jsme se tedy zpět na jezero. Světelná podívaná byla tentokrát méně výrazná a pouhým okem jsme viděli hlavně vlnky bez výrazného zabarvení. Stačilo ale vzít foťák, nastavit dlouhou expozici a polární záře najednou vynikla v odstínech zelené a fialové.

U jezera Inari jsme zůstávali dva dny. Po dlouhých přejezdech jsme se rozhodli, že nebudeme tentokrát vyrážet nikam autem. Místo toho jsme se vypravili na procházku po jezeře a jeho ostrůvcích. Bylo zataženo, sněžilo, foukal vítr a teploty se jen stěží přehouply nad -10 stupňů. Chůze po jezeře byla i přesto idylická. Malé skupinky stromů obklopené ledem vynikaly před vzdálenějšími kopci zahalenými v mlze. Jak se blížilo odpoledne, počasí se zvolna umírňovalo. Oteplilo se, přestalo sněžit a my jsme mohli nerušeně pozorovat místní ptactvo, jak hledá potravu na ostrůvcích. Večer jsme podnikli ještě jednu procházku. Tentokrát přes jezero Kattajärvi. Už jsme se vraceli na ubytování, když Jituška řekla: „Pojďme ještě kousek po téhle cestě, třeba uvidíme nějaká zvířátka.“ A opravdu. Za několik set metrů jsme narazili na tři soby, jak si poklidně okusují lišejníky.

Ráno jsme se vypravili brzy. Tentokrát nás čekal dlouhý přejezd do Kilpisjärvi na severozápadním cípu Finska. Cesta byla zčásti pokrytá zhutněným sněhem, ale byla sjízdná. Původně jsme chtěli vyrazit po silnici 955, ale kvůli předpovědi počasí jsme to zavrhli. Celý den mělo sněžit a tahle trasa byla málo frekventovaná. Navíc nebyla ani kompletně asfaltová. Jeli jsme tedy zpátky do města Sodankylä a odtud na západ. Až do poloviny cesty byla krajina více méně monotónní, ale pak se začala měnit. Jehličnaté lesy zmizely a místo nich zůstal jen řídký porost nízkých bříz. Kolem nás se objevily hory a zvedl se vítr. Foukalo tolik, že se sněhové jazyky plazili přes silnici a místy jsme museli kličkovat, abychom projeli.

Kousek před cílem jsme zastavili. Trochu jsme se protáhli, rozhlédli a dali si trochu čaje. V tom jsem zjistil, že nemám v autě bundu. „Neee! nechal jsme bundu s čepicí a rukavicemi na benzínce. A nejspíš hned na té první.“ Bylo to už hodně daleko, takže nemělo smysl se vracet. Vylovil jsem z batohu jarní bundu, kterou jsem si bral pro případ hezkého počasí. Nezbývalo, než doufat v oteplení nebo v obchodní centrum v Tromsu.

Na ubytování v Kilpisjärvi nás čekalo hezké překvapení. Chvilku před příjezdem jsme dostali zprávu: „Pokud máte zájem můžeme vám vyměnit váš původní pokoj (s kuchyňkou a bez koupelny) za jiný, který sice nemá sporák, ale je tam vlastní koupelna a sauna.“ Nebylo nad čím váhat. Sauna je sauna, a tak jsme večer strávili poléváním horkých kamenů a pozorováním vánice za maličkým okénkem.

Ráno vysvitlo sluníčko a venku bylo krásně. Teploty se stále držely pod nulou, ale ne tak hluboko, jako předchozí dny. Vzal jsem tedy dvě mikiny přes sebe, na to tenkou jarní budu, čepici půjčenou od Jitušky (měla dvě) a mohli jsme vyrazit na procházku. Zvolili jsme krátkou trasu k jezeru Tshahkajärvi pod horou Saana. Šlo se nám dobře. Stezka byla uježděná od skútrů, tak jsme ani nepotřebovali sněžnice. Vyhlídky byly hezké, ale vypadalo to, že z malého kopce po pravé straně by byly lepší. Cesta nahoru ale nebyla uježděná ani prošlapaná. Nezastavilo nás to a za pár minut jsme se bořili nad kolena ve sněhu. Stálo to za to. Výhled byl nádherný a mohli pozorovat, jak se mraky převalují nad jezery, přes hory a střídavě zakrývají nebo odkrývají slunce.

Na cestu dolů jsme zvolili trochu jinou trasu. Ze začátku jsme se bořili méně, ale jak jsme se blížili k původní uježděné trase, byl sníh hlubší a hlubší. Na posledních dvaceti metrech jsme se propadali po pás. Horší bylo, že jen kousek před námi zrovna odpočívali dva běžkaři a zírali na nás, jako na zjevení. Byli jsme až po hlavu obalení sněhem a brodili jsme se vší silou – chvílemi po dvou, chvílemi po čtyřech, a dokonce jsme se i plazili. Konečně jsme se vyhrabali na cestu, nejistým hlasem jsme pozdravili a šli jsme směrem k autu.

Odpoledne jsme zamířili do norského Trømsa. Kousek před hranicemi se objevil malý outdoorový obchod. Neváhal jsme. Měli tam čepici i rukavice. Předpověď hlásila přívětivější počasí, a tak jsem bundu neřešil. „Dvě mikiny přes sebe a bude mi teplo.“ řekl jsem Jitušce a vyrazili jsme k hranici vstříc novým zážitkům.

Pokračovat na další díl

První dva dny pro nás znamenaly hlavně dlouhý přesun na sever. Když jsme vyzvedli auto a nakupili potraviny v Lidlu, bylo již odpoledne. Čekal nás ještě dlouhý přejezd až na chatu severně od města Sundsvall. Jízda po hlavní silnici E4 utíkala rychle. Mohli jsme pozorovat, jak v okolní krajině přibývá sníh. Kolem Stockholmu byl jen vzácně, ale čím více jsme byli na sever, tím zabíral větší plochy. Jezera byla zamrzlá, a i rozlehlé lesy se zvolna halily do bílého závoje. Pozdě večer jsme dorazili do krásné dřevěné tmavě červené chatky s bílými okny. Vypadala stejně jako většina venkovských budov podél pobřeží Botnického zálivu. Všude jen červená a bílá. Jakoby se ve Švédsku ani jiné barvy nepoužívaly. Jen výjimečně jsme narazili na dům, který byl celý bílý anebo žlutý.

Následující ráno jsme navštívili národní park Skuleskogen. Jedná se o fascinující místo hlavně z geologického pohledu. V poslední době ledové totiž zdejší krajina ležela pod 3 km tlustým ledovcem. Jeho váha stlačila zemskou kůru o celých 800 metrů. To se ale během tání otočilo a terén se vracel zpátky. I v současnosti se každý rok posune o necelý centimetr vzhůru. Samotný národní park je charakteristický kopcovitou krajinou pokrytou řídkým jehličnatým lesem. Tu a tam se mezi zelení objeví kameny, větší skály i hluboké průrvy. Na začátku dubna byl sníh stále hluboký, ale zhutněný po dlouhé zimě. Po vyšlapaných stezkách jsme mohli jít i bez sněžnic. Vyrazili jsme ze západního vchodu do parku a podnikli jsme krátkou – asi pětikilometrovou procházku přes dvě vyhlídky. Jarní slunce se již opíralo do zmrzlé krajiny a teplota pozvolna stoupala k nule. Užívali jsme si krásného počasí, pozorovali jsme ptactvo ve větvích a rozhlíželi jsme se po celém parku až k hladině moře na opačné straně.

Se západem slunce jsme dorazili do městečka Gammelstad. Uprostřed stál kostel a okolo něj se rozbíhalo několik ulic obložených maličkými dřevěnými domky. Všechny byly samozřejmě červené s bílými okny, což spolu se sněhovými závějemi působilo přímo romanticky. Zaujalo nás, jak byly všechny domky malé – obvykle s jedinou místností. Důvod byl ten, že v severním Švédsku bývaly farnosti rozlehlé a kostely byly od sebe daleko. Věřící se k nim sjížděli na křesťanské svátky několikrát do roka. Kolem kostela tak vzniklo městečko plné malých chatek, které byly obývány poutníky jen několikrát do roka. Během svátků se tak z téměř opuštěné osady stalo město pulzující životem. Lidé nechodili jen do kostela, ale probíhaly i sňatky, schůze, obchody nebo také soudy. Dnes je Gammelstad se svými více než čtyřmi sty domy jedním z nejzachovalejších kostelních měst ve Švédsku a dostal se tak i na seznam světového dědictví UNESCO.

Večer jsme se ubytovali v malé vesničce Sagnis kousek od hranic s Finskem. Už jsme byli hodně na severu a tím se zvyšovala pravděpodobnost, že uvidíme polární záři. Obloha byla jasná a předpověď slibovala 35% šanci. Co chvíli jsme v průběhu večera vycházeli ven a koukali marně na nebe. Po několika hodinách jsme to už chtěli vzdát a zavrtali jsme se do peřin. „Ještě jednou se kouknu, alespoň z okna…“ řekl jsem. Moc toho malým okýnkem vidět nebylo, ale zdálo se mi, že vidím jakousi šmouhu. Vyrazili jsme tedy ven. Kolem ubytování bylo hodně světelného smogu, ale našli jsme místo na okraji mostu dál od lamp. Nad obzorem se pozvolna vlnila jemná zeleno-bílá polární záře. Na několik minut dokonce zesílila natolik, že jsme viděli i kolmé čáry vedoucí odkudsi z oblohy. Nenašel jsem sice nejlepší popředí na fotografování, ale i tak se mi podařilo udělat několik snímků tohoto nádherného přírodního úkazu.

Třetí den naší cesty jsme překročili hranice a zamířili jsme do finského přístavního města Kemi. Původně jsme neměli velké plány. Chtěli jsme se jen podívat na chvíli k moři, než se vydáme hluboko do vnitrozemí. Jak jsme přijížděli k pobřeží, všimli jsme si, že moře je kompletně zamrzlé. Na něm se pohybovalo spoustu lidí. Běžkovali, procházeli se, jezdili na skútrech, a dokonce i na kolech s širokou pneumatikou (fat bike) nebo na sněžné koloběžce. Úplná nedělní idylka. Bylo sice -6 stupňů, ale sluneční paprsky trochu té zimy zahnaly pryč. Přímo po ledě vedla rolbou upravená běžkařská a pěší cesta na nedaleký ostrov Selkasaari. To nás přímo nadchlo. Teple jsme se oblékli a vyrazili jsme. Trasa měla asi čtyři kilometry. Část vedla po jezeře, kde jsme mohli obdivovat město Kemi, jeho průmyslovou čtvrť i vzdálené větrné elektrárny z neobvyklé perspektivy. Zbytek se klikatil krásným zasněženým lesem na ostrově. Po návratu jsme se zastavili v přístavní restauraci. Posilnili jsme se kávou, palačinkou a Jituška ochutnala vynikající lososovou polévku lohikeitto. Tím jsme udělali hezkou tečku za cestou podél zálivu a přišel čas vypravit se hlouběji do finského Laponska.

Pokračování příště…