Pobřeží O Grove

Přenocovali jsme v hezkém rodinném hotýlku a ráno jsme se vypravili na procházku podél pobřeží. Byla hustá bílá mlha, kterou tu a tam prosvítily sluneční paprsky. Moře bylo klidné a ani na stezce téměř nikdo nebyl. Procházeli jsme se mezi podivnými kamennými útvary, které nenápadně vystupovaly z bílého závoje. Okolní kopce byly pokryté kobercem nádherných fialovo-růžových květů a v malých keřích jsme pozorovali roztomilé barevné ptáky. Chvílemi se stezka vymotala z kopcovitého terénu a ocitli jsme se na krásných písečných plážích.

Cestou zpět již slunce zahnalo mlhu a my jsme zamířili na oběd do města Pontevedra. Najedli jsme se v malé vegetariánské restauraci, kde jsme ulovili poslední volné místo a odpoledne jsme si užívali poklidnou procházku městem. Historické centrum bylo maličké, ale dýchal na nás klid a pohoda. Pokud bych měl doporučit jedno zajímavé místo k prozkoumání, byly by to ruiny kostela San Domingos. Po budově z 13-15. století dnes zbyly jen části stěn a kupole, ale je fascinující dívat se na zříceninu přímo v centru města.

Mlýny na řece Chanca

Příští den jsme se vypravili na procházku po trase Ruta dos Muíños (Cesta mlýnů). Klikatila se po obou březích malé říčky Chanca, která byla obklopena hustou vegetací. Podél celé stezky bylo více než deset malých mlýnů postavených ve zvláštním stylu. Místo toho, aby měly mlýnské kolo z boku, bylo umístěno uvnitř samotné budovy. Voda protékala pod zdí do nízkého sklepení a tam roztáčela lopatky. Jejich pohyb byl posléze mechanicky přenášen o patro výš do hlavní místnosti, kde se mlelo.

Jak jsme pokračovali proti proudu, pozorovali jsme galicijský venkov. Vinice střídaly ovocné sady a tu a tam se objevil menší statek nebo vesnice. Krajina byla zelená, protože Galicie je zásobená mnohem větším množstvím srážek než většina Španělska. Nebýt všudypřítomných mandarinek a citronů, skoro bychom si připadali, jako doma.

Portugalsko

Naše cesta pokračovala přes hranice do Portugalského města Valença. Centrum města se nachází přímo uprostřed velké pevnosti nad řekou Minho. Její původ se datuje až do Římské říše, ale dnešní pevnost se začala budovat ve 13. století, a ještě byla během 17. a 18. století přestavěna. Uvnitř je spoustu natěsnaných domů a malých náměstí, ale překvapivě se do omezeného prostoru za zdmi vešlo i velké parkoviště. Abychom se tam dostali autem, museli jsme projet několika úzkými branami, kde byl provoz řízen semafory střídavě dovnitř a ven. Bylo to na dlouho a asi bychom tam byli už třikrát pěšky, ale jakmile se dostanete do kolony, už se z ní nedá odjet.

Odpoledne jsme se přesunuli do národního parku Peneda-Gerês. V srpnu se tam hrnuly přímo davy turistů a při příjezdu jsme v podstatě stáli v další koloně aut. Měli jsme pocit, že už tam snad ani pro nás není místo, ale tentokrát jsme se spletli. Podařilo se nám vybrat skvělé ubytování u přehrady Caniçada na řece Gerês. Jako bychom narazili na poklidný venkovský kout vzdálený od všeho ruchu. Přímo z balkonu jsme měli nádherný výhled na vodní hladinu. Stačilo sejít jen několik schodů a mohli jsme se z opuštěné pláže ponořit do chladivých vod průzračného jezera.

Naše původní plány na poznávání severního Portugalska se neplánovaně změnily a museli jsme odjet domů dřív. Příští den nás čekal dlouhý přejezd zpátky do Madridu, ale tak hezké místo jsme nemohli opustit jen tak. Večer jsme si rozložili židličky se stolkem na balkoně a kochali jsme se pohledem na zapadající slunce nad vodní hladinou. Na okolních kopečkách se pomalu rozsvěcely pouliční lampy, malé loďky se houpaly na vlnkách a celým krajem prostoupilo ticho. Pomalu se objevily první hvězdy, ale my jsme zůstali ještě dlouho do večera a užívali jsme si nádherný letní večer.

Vesnička Brez

Naše auto se potilo v klikatých serpentinách a my jsme rychle nabírali výšku na východních svazích pohoří Picos de Europa. Pod přímým letním sluncem jsme neměli chuť vyrážet na dlouhé a náročné túry. Místo toho jsme těžkou dřinu nechali na motoru auta a vyvezli jsme se až do malé osady Brez. Odtud jsme pokračovali pěšky po nádherné okružní trase pod vrcholem Alto de los Cabezos (1272 m). Stín stromů se střídal s otevřenější krajinou a my jsme si mohli užívat jak úchvatných výhledů, tak i úkrytu před horkem. Nechvátali jsme. Šli jsme pomalu, užívali si vůně květů, pozorovali mraky a dýchali horský vzduch. Byl jsem přímo fascinován, jak jsou úbočí pokrytá úzkými špičatými skalami vystupujícími z hustých lesů nebo jasně zelených plání.

Vlčí past u řeky Cares

Následující den jsme se vydali přímo do srdce národního parku. První zastávku jsme podnikli ve městečku Posada de Valdeón. Bylo ještě ráno, ale slunce se již přehouplo přes vrcholky okolních hor a brzy zahnalo noční chlad. Malé náměstí se pozvolna probouzelo k životu. Zastavili jsme se v místní pekárně, nakoupili drobné zásoby a vyrazili jsme do údolí několik kilometrů na sever. Vydali jsme se na procházku po pěší stezce řídkým lesem podél řeky Cares. Cestou jsme naráželi na opuštěné kamenné domy, a dokonce i malou vesnici s kostelíkem. Zdálo se, už tam několik desetiletí nikdo nebydlí.

Kousek opodál jsme objevili další zajímavost. Středověkou past na vlky nazývanou Chorco de lobos. Byla to svým způsobem děsivá stavba. Zpočátku široký koridor obehnaný hradbou se postupně zužoval, až končil malým průchodem vedoucím do uzavřené jámy. Původní farmáři vlky systematicky naháněli do tohoto koridoru, aby pak neměli jinou možnost než skončit uvnitř pasti. Došlo to tak daleko, že v celé oblasti nezbyl téměř žádný vlk. Až v poslední době, po vyhlášení národního parku, se tyto šelmy pomalu vracejí a osidlují dávno opuštěný kraj.

Okolí národního parku

Byla by škoda, kdybychom se podívali jen do pohoří Picos de Europa a nenavštívili nádherná místa v jeho okolí. Jako první jsme se vydali podívat na tzv. Bufones de Pría. Jde o zvláštní úkaz na podemletých útesech severního pobřeží. Ve skále tam jsou totiž otvory, které vedou od povrchu desítky metrů do hloubky k mořské hladině. Pokud jsou zrovna velké vlny, voda se může protlačit skrz a vytrysknout nahoře, jako by to byl gejzír. My jsme ale natrefili na hezké počasí a malé vlny, takže jsme žádnou dramatickou událost nezpozorovali. Jen se ozýval hukot a z dutin občas zafoukal studený vítr.

Naším dalším cílem bylo malé městečko Riaño. Zastavili jsme tam v podstatě náhodou. Chtěli jsme si nakoupit, doplnit benzín a v okolí moc jiných míst nebylo. Ihned po příjezdu nás ale zaujalo místní panorama. Silnice na jihozápad vedla po obrovském mostě přes tyrkysové vody přehradní nádrže a za nimi se až k nebi tyčily vysoké horské štíty. Abychom si tu atmosféru užili ještě více, koupili jsme si zmrzlinu v malé cukrárně kousek od náměstí a vyrazili jsme na krátkou procházku podél břehu.

Pomalu se schylovalo k západu slunce a my jsme pokračovali po horské silnici parkem Montaña de Riaño y Mampodre. Zlatá hodinka tentokrát dostála svému jménu. Světlo se přelévalo údolími a celá krajina skoro ani nevypadala reálně. Zdálo se nám, jako by vypadla z nějaké kýčovité pohlednice. Zastavovali jsme, fotili a obdivovali krásu hor severního Španělska. Na ubytování v osadě La Raya jsme dorazili až po setmění. Leží asi 1500 metrů nad mořem vklíněná mezi horské hřebeny a my jsme snad poprvé za celou cestu Španělskem vytáhli bundy. I uprostřed srpna tady teplota v noci klesla až k šesti stupňům.

Ráno jsme zamířili dál na západ do Galicie, ale cestou jsme narazili na dvě místa, které určitě stojí za to zmínit. Prvním byly nádherné románské kostelíky Iglesia de San Miguel de Lillo a Iglesia de Santa María del Naranco na svahu u městečka Oviedo. Pocházejí z devátého století, ale stále jsou krásně zachovalé, a navíc stojí na poklidném místě s vyhlídkou na město. Po krátké procházce jsme pokračovali na druhé místo, a to maják Faro de Vidio na severním pobřeží. Maják se tyčí na obrovském kolmém útesu nějakých sto metrů nad hladinou moře. Procházeli jsme se po stezce na okraji útesu a užívali jsme si příjemného vánku prosyceného vůní moře. Kdesi z hlubin se ozývalo šumění vln a výhled na pláže zaklíněné mezi kolmými skalami byl přímo dechberoucí.

Pokračovat na další díl

Pobřeží u městečka Hondarribia

Prvním z krásných míst je pobřeží u hranic s Francií. Přímo u majáku na okraji městečka Hondarribia začíná nádherná pěší trasa podél Biskajského zálivu. Klikatí se podél členitého břehu, které je plný ostrých výběžků a nádherných kamenitých pláží s průzračně čistou vodou. Voda je sice v této části Španělska studená, ale to nám nezabránilo si alespoň krátce zaplavat. Stezka se chvílemi vzdálila od moře a my jsme se najednou objevili v hustém kapradí pod korunami stromů. Na rozdíl od většiny Španělska není severní pobřeží vůbec suché. Naopak. Prší tu často a vydatně, takže jsme si místi připadali skoro jako v džungli. Co chvíli jsme přecházeli přes drobné potůčky a obdivovali jsme pestrou flóru. Sychravé počasí a slaný mořský vzduch dodávaly tomuto místu tu správnou atmosféru. Cesta zpátky vedla více vnitrozemím. Brzy jsme opustili hustý listnatý les a objevili jsme se v prosvětleném prostoru plném borovic na stezce, která nás pozvolna dovedla zpátky k majáku.

Přírodní rezervace Aiako Harria

Dalším z míst, které nás v Baskicku nadchly byla přírodní rezervace Aiako Harria. Leží na samotném konci Pyrenejí. Horský masiv tam zvolna klesá, vysoké štíty se mění v mírné kopečky a ty se ztrácejí pod hustou zelenou vegetací. Mezi lesy plnými mechu a kapradí se klikatí spoustu potůčků a řek, které si tu a tam ukrátí cestu do oceánu přes peřeje nebo vodopády. Mezi tím vším se občas objeví poklidná venkovská krajina s pastvinami a osamělými domy.

Po několika krátkých zastávkách jsme se rozhodli, že pro poznání oblasti zvolíme nenáročnou procházku kolem bývalého železného dolu Irugurutzeta. Hned po několika stech metrech jsme zastavili u pozůstatků sléváren. Po mnoha desetiletích si ale příroda začíná brát bývalý průmyslový komplex zpátky. Mezi budovami a pecemi roste tráva a tu a tam i nějaký strom nebo keř. Stejně tak i cesta, která pokračuje vzhůru k důlním šachtám, dnes jeví jen málo známek po bývalé hornické činnosti. O to překvapenější jsme byli, když se vedle nás objevila hluboká stará štola, porostlá liánami. Jako by vypadla z nějakého dobrodružného filmu o hledačích pokladu. Krátký výšlap nás nakonec dovedl až k zamřížovanému vstupu do dolu u hezkého vodopádu. Zastavili jsme na krátkou svačinu a pozorovali život kolem sebe. Voda šuměla, ze stromů se ozýval zpěv ptáků a tu a tam se nám dokonce podařilo zahlédnout jednoho z orlů, který kroužil nad údolím.

Rezervace – Na severní pobřeží Španělska jsme se vypravili uprostřed léta, což je doba, kdy se sem hrnou davy turistů z celého Pyrenejského poloostrova. Díky tomu je spoustu míst plně rezervovaných, což úplně neladilo s naším nahodilým stylem cestování. Kempy byly plné, ubytování se hledalo těžko a před restauracemi často stály fronty čekající na usazení. Na některá místa, jako například skalnatý ostrůvek Gaztelugatxe, jsme se ani nedostali. I přesto se ale dalo najít spoustu krásných cílů, kde jsme jen stěží potkali živáčka.

Urkiola

Třetím nádherným místem v Baskicku byl průsmyk v přírodním parku Urkiola. Nachází se asi půl hodiny cesty jihovýchodně od Bilbaa a jde o oblíbený výletnický a piknikový cíl. V celé rezervaci je spoustu krásných turistických tras, ale my jsme se tentokrát nevypravovali nikam daleko. Inspirovali jsme se španělskými rodinami a rozhodli jsme se podniknout piknik uprostřed nádherného lesa plného pokroucených stromů. Husté koruny poskytovaly příjemný stín před poledním sluncem a jen o pár kroků dál jsme se mohli kochat výhledy na okolní krajinu. Na závěr naší zastávky jsme si prohlédli ještě nedokončený kostel Urkiolako z přelomu 19. a 20. století s jeho nádhernými barevnými vitrážemi. Pak jsme již nechali Baskicko za sebou a vypravili jsme se dál na západ – do národního parku Picos de Europa.

Pokračovat na další díl

Národní park Aigüestortes

Následují ráno jsme se vypravili k přehradě Estany de Cavallers vysoko v horách. Cestou jsme nabrali stopaře – francouzský pár, který vyrazil na měsíční pěší přechod Pyrenejí. Bohužel jsme ale nedojeli daleko. Za osadou Caldes de Boí byla cesta uzavřena. „Nahoře už není kde zaparkovat. Dál musíte pěšky.“ řekl jeden ze správců národního parku. Celý výšlap by se tím ale protáhl skoro na dvojnásobek. Přemýšleli jsme co dál, a nakonec nám poradili Francouzi, které jsme vezli. Prý bude mnohem lepší jít k jezerům Estany Gémena. Nebude tam takový dav jako u přehrady a cesta je o něco kratší. Plánovali tudy také jít a od jezer pokračovat do dalšího údolí. Vyrazili jsme tedy chvilku po nich. Stezka se brzy stočila a pod stínem stromů se klikatila nahoru. Asi v polovině jsme objevili spoustu borůvčí obsypaného lahodnými modrými plody. Zrovna jsme s sebou neměli velkou zásobu jídla, a tak jsme s nadšením uvítali tuhle nečekanou svačinku. Čekal nás ještě výstup do strmého kamenitého svahu, ale brzy se před námi otevřel výhled na průzračná jezera obklopená špičatými třítisícovými vrcholky. U břehu bylo krásně. Pofukoval mírný větřík, chvílemi svítilo slunce a jen tu a tam kolem nás prošel nějaký turista. Potkali jsme se opět i s Francouzi, kteří se zdrželi na odpolední piknik před výšlapem do průsmyku a pochodem do dalšího údolí. My jsme také zůstali ještě chvíli, abychom se nabažili nádherného výhledu a odpočinuli si před zpáteční cestou.

Národní park Ordesa y Monte Perdido

Příští den naplno zasáhla Španělsko vlna veder. V jižních oblastech se teploty přehouply přes čtyřicet stupňů, a i v Pyrenejích se držely kolem třicítky. Na nějaký větší výšlap to bylo příliš horko. Museli jsme pozměnit plán. Zamířili jsme na východní okraj národního parku Ordesa y Monte Perdido, do horské vesničky Tella. Úzká silnička se klikatila do ostrého kopce a museli jsme projet spoustou serpentin, než jsme dorazili na místo. Tam nás ale potěšila hezká restaurace s výhledem na hory, kde jsme si mohli posedět u kávy.
Z Telly vede krátká, asi hodinová procházka kolem vrcholu nad vesnicí se zastávkami u tří kaplí. Jak jsme obcházeli horu, otevíraly se nám pořád nové výhledy na Pyreneje. Viděli jsme zalesněná údolí, hluboké kaňony i holé štíty vysokých hor.

I když už bylo poměrně horko, zamířili jsme ještě na jedno nedaleké místo. Popojeli jsme autem k osadě Revilla a tam jsme podnikli další krátkou procházku. Tentokrát k vyhlídce na kaňon Yaga. Úplně na dně se klikatila říčka obklopená hustým zeleným lesem. Stěny údolí lemovaly vysoké, kolmé skály, ale nad nimi opět pokračoval les, i když už trochu prořídlý. Výš už byly jen holé takřka třítisícové hory. Listí lehounce šumělo ve větru a čas od času se přes údolí mihl stín, jak obrovští orli pátrali po své příští kořisti.

Navečer jsme zamířili na opačnou stranu parku, ale ukázalo se, že jsme podcenili nával turistů v hlavní sezóně. Snad celé Španělsko jelo sem. Cestu do proslulého údolí Ordesa zablokovala jedna dlouhá kolona. Když už jsme konečně dorazili do kempu, ukázalo se, že je již plný. A nejen ten. Žádný kemp v této části parku neměl volné místečko ani pro jeden malý stan. Otáčeli nás rovnou na vrátnici. Vzal jsem tedy telefon a začal jsem obvolávat další vzdálenější kempy. Všude bylo plno. Postupně jsem hledal dál a dál a uspěl jsem až po deseti telefonátech v kempu, který byl hodinu a půl daleko. No, nedalo se nic dělat. Všude bylo takové množství lidí, že se nám to vzdálené místo jevilo stejně jako nejlepší volba.

Stan jsme nakonec stihli postavit těsně před setměním. Místo bylo nacpané, a ne zrovna čisté, ale rozhodně lepší než nic. Vedle nás nocoval německý motorkářský pár. Jeden z nich dokonce pocházel z Čech. Na rozdíl od spousty jiných našich cest jsme ve Španělsku téměř nenarazili na žádného krajana. Tohle byl jediný za celou devatenáctidenní cestu. Večer jsme si chvíli povídali a dozvěděli jsme se spoustu tipů na cestování po Španělsku. Asi nejcennější rada zněla: „Jeďte na severozápadní pobřeží. To je jediné místo ve Španělsku, kde teď není horko.“

San Juan de la Peña

Příští den ráno jsme navštívili klášter San Juan de la Peña, který byl jen kousek od kempu. Ve skutečnosti se pod tímto názvem skrývají dvě stavby. Dolní a starší komplex je umístěn pod obrovskou převislou skálou a místy to vypadá, jaké by ji klášter přímo podpíral. Naleznete zde nádherné starobylé interiéry a také například křížovou cestu ve formě scén vytesaných z kamene na desítkách sloupů. Horní klášter je novější a jeho nejzajímavější částí bylo muzeum. Pozůstatky původních staveb byly totiž zakryty moderní prosklenou podlahou, takže se můžete procházet nad ruinami a prohlížet si je shora.

Odpoledne na nás dopadlo opět vedro, a tak jsme se dle rady od našich česko-německých sousedů vydali do Baskicka, ke studenému a deštivému pobřeží.

Pokračovat na další díl

Cestu jsme začali v Madridu. Přiletěli jsme odpoledním spojem z Prahy a rovnou u letiště jsme si půjčili auto. „Máte tu Škodu Fabia“ řekl nám pracovník autopůjčovny. „Stejný model, jaké máme doma. Ještě aby bylo červené a ani nepoznáme, že není naše.“ řekl jsem. Auto samozřejmě bylo červené, takže až na trochu lepší výbavu skutečně nebylo k rozeznání.

Madrid jako takový jsme si nechali až na konec cesty a zamířili jsme do nedalekého městečka Guadalajara, kde jsme měli zamluvenou první noc. Večerní procházka historickým centrem na nás dýchla pohodovou letní atmosférou. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a do úzkých uliček se vracel život. Po parném dni teploty klesly k příjemným hodnotám a zahrádky místních restaurací se začaly plnit. Procházeli jsme kolem monumentálního paláce del Infantado, navštívili jsme jeho zahrady a poté jsme jen tak míjeli úzké uličky ze kterých hrála rozličná živá hudba.

Příští ráno jsme vyrazili směrem do Zaragozy, ale už po chvilce jízdy si Jituška všimla zajímavého hradu na kopci kousek od dálnice. Sjeli jsme při první příležitosti a brzy jsme dorazili do idylické španělské vesničky Torija. Bylo kolem desáté ráno a malé náměstíčko se pozvolna probouzelo. Společně s několika skupinkami místních jsme vypili kávu a šli jsme si prohlédnout hrad. Muzeum uvnitř ale nebylo zaměřené jen na blízké okolí. Naopak, načerpali jsme inspiraci na spoustu dalších zajímavých míst v regionu. Plán jsme hned změnili a místo rovné cesty po dálnici jsme jeli do Sigüenzy a přilehlého kaňonu řeky Dulce. Obdivovali jsme monumentální katedrálu i krásné zahrady, ale snad ještě větší dojem v nás zanechala další zastávka. Maorský hrad Zafra.

Cesta byla náročnější, než jsme čekali. Kousek před cílem skončil asfalt a nahradila ho štěrko-kamenito-písčitá cesta. Naši nízké Fabii to dalo trochu zabrat a nakonec jsme posledních sto metrů raději došli pěšky, ale stálo to za to. V krajině plné zlatavé trávy, zelených křovisek a spousty skal všelijakých tvarů stály dvě věže hradu Zafra, které majestátně shlížely na okolní krajinu. Byl to skutečně nádherný pohled a ani nám nevadilo, že vstup dovnitř hradu možný nebyl.

Večer jsme se zastavili ještě v Monasteriu de Piedra. Kromě krásných prostor v zachovalých interiérech a pozůstatků kopulí v rozbořené části jsme se prošli i přilehlou přírodní rezervací. Údolí řeky Piedra v jinak suché krajině je přímo nasáklé vodou. Ze spousty míst prýští odkudsi z podzemí, stéká po skalách a nakonec se spojuje v jediný tok. Za vysokým a mohutným vodopádem se skrývá tajemná jeskyně. Při západu slunce pronikne nažloutlé světlo skrz vodní závoj a celý podzemní prostor plný mechu, ostrých skal a potůčků se rozzáří spoustou barev. Kapky padající ze stropu se promění ve stříbřité provázky míhající se před očima a mizící v malém klidném jezírku.

Než jsme se vydali na další část cesty, byl už skoro večer. Minuli jsme noční Zaragozu a ubytovali jsme se nedaleko v bývalém klášteře na kopcovitém venkově. Tu noc jsme z oken našeho pokoje viděli jen světla Zaragozy, ale ráno nás přivítal východ slunce v krásné zemědělské krajině. Bohužel nesla stopy nedávného požáru, ale i přesto byl pohled na terasovité sady a malé kapličky na kopcích přímo nezapomenutelný.

Ještě před odjezdem do Pyrenejí nás čekala právě návštěva Zaragozy. Prošli jsme se po mostě „Puente del Piedra“. Prohlédli jsme si místní monumentální katedrálu i pozůstatky původního římského města Caesaraugusta. Nejvíc nás ale zaujalo muzeum malíře Goyi. A to nejen malby, ale hlavně tisky jeho rytin, které parafrázovaly bouřlivé dění ve Španělsku na přelomu 18. a 19. století.

Poobědvali jsme v příjemné vegetariánské restauraci, ale odpolední teploty srpnového Španělska pomalu nabíraly na intenzitě. Byl čas zamířit do hor a na nás čekal národní park Aigüestortes.

Pokračovat na další díl