Uběhlo několik let a navrhnul jsem Jitušce: „V Los Christianos se dá vyrazit za velrybami! A já pojedu taky!“ Vytřeštila oči a nevěřícně na mě zírala. Ujistil jsem jí, že si sednu doprostřed lodi, nepůjdu na příď a bude to v pohodě. Moc se jí to nezdálo, ale vyrazili jsme. Moře naštěstí nebylo rozbouřené, cucal jsem mentolové bonbóny a plavba nebyla dlouhá. Konečně jsem si mohl zblízka prohlédnout nádhernou skupinku kulohlavců, jak odpočívají na hladině.

Následující den jsme navštívili botanickou zahradu v Puerto de la Cruz. Byla obrovská a mohli jsme obdivovat pestrou flóru z různých koutů světa. Všude bylo spoustu barevných květů, obrovských listů i nádherných leknínů. Uprostřed zahrady stál gigantický fíkus jehož vzdušné kořeny za mnoho let vytvořily přímo stromovou katedrálu.

Blížil se závěr naší cesty a my jsme pořád ještě neviděli jednu z hlavních přírodních atrakcí – národní park Pico del Teide. Je pojmenován po gigantické sopce v jeho středu, která je zároveň nejvyšší horou celého Španělska. Výstup na ní je ale potřeba plánovat s velkým předstihem kvůli povolenkám. Je jich málo a jsou zarezervované měsíce dopředu. Ani na lanovce už pro nás nezbylo místo. Přemýšleli jsme, co podniknout. Jako ideální řešení se ukázal výšlap na protější horu Guajara. Byla sice menší, ale i tak se svými 2718 metry poskytovala úchvatný výhled na celé Tenerife, okolní ostrovy i na samotné Teide.

Ještě jsme ani nedorazili autem na začátek treku a už jsme obdivovali nádherné výhledy v okolí horské silnice do národního parku. Aby také ne. Na silnici z Taganany do Paradores Cañadas del Teide, výchozího místa trasy, jsme se setkali s několika různými druhy krajiny. Nejprve jsme projeli hustými vavřínovými lesy zahalenými mlhou. Naše cesta pokračovala městem San Cristóbal a zemědělskou krajinou kolem La Esperanzy, až do borovicového lesa. Ten obepíná národní park ve středu ostrova jako prstencový pás. Prudce jsme stoupali. Mlha halící celou okolní krajinu se zvolna rozplynula a les samotný začal řídnout. V otevřenější krajině se objevovaly hezké vyhlídky, jako např. Mirador de Ayosa. V srdce národního parku les zmizel úplně a vystřídala ho vyprahlá lávová pustina, kde jen tu a tam rostla tráva nebo shluky suchomilných keřů.

Podobnou krajinou vedl i samotný výšlap. Obdivovali jsme nádherné skalní útvary a pod ostrým poledním sluncem jsme stoupali na horu Guajara. Trasa samotná nebyla až tak náročná, ale nerostly tam žádné stromy. Chyběl nám stín. Jak jsme stoupali, otevíral se pohled na větší a větší část ostrova. Na vrcholu samotném jsme mohli obdivovat sopku Teide, jižní pobřeží Tenerife i okolní ostrovy Gran Canaria, La Palma a La Gomera. Nahoře jsme strávili asi hodinku. Odpočívali jsme, pozorovali mráčky, které pluly pod námi a kochali se tou nádherou. Pro cestu dolů jsme zvolili trasu po opačné (západní) straně hory. Klikatila se mezi průrvami a propastmi, ale místy klesala opravdu prudce. Naše kolena tentokrát dostala zabrat, ale dolů jsme dorazili v pořádku. Celá trasa nakonec zabrala lehce přes pět hodin chůze.

Když jsme jeli zpět na ubytování, slunce se už přibližovalo k obzoru a my jsme zastavili na jedné z vyhlídek podél silnice. Naskytlo se nám přímo dechberoucí představení. Obrovská sopka a za ní horský hřeben ostrova La Palma obklopený kobercem mraků. Nebe hrálo barvami od oranžové po tmavě modrou. Stíny se prodlužovaly, až ohnivý kotouč zmizel za horizontem a krajina se zvolna ponořila do tmy. Jak nádherné rozloučení s ostrovem Tenerife.

Přes třemi roky jsme navštívili ostrov Gran Canaria a tentokrát jsme se rozhodli prozkoumat Tenerife. Zvolili jsme si ubytování v tradičním domě v odlehlé vesnici Taganana na severovýchodě ostrova. Bylo to místo s nádherným výhledem na pohoří Anaga i na oceán, ale jízda autem po úzkých horských silnicích byla náročná. Nejprve jsme se museli vyškrábat od úrovně moře až po samotný horský hřeben a poté zase dalšími serpentinami dolů. Na závěr jsme museli projet titěrnými uličkami Taganany, které byly v prudkém svahu. Některé odbočky byly tak ostré, že jsme je museli minout, otočit se na vhodném místě a zatočit z opačného směru.

Nakonec jsme na ubytování dorazili až kolem jedenácté hodiny večer. Vyzvedli jsme klíče z připravené schránky, ale ouha. Klíč se zasekl takovým způsobem, že s ním nešlo otočit, aniž bychom ho zlomili. Majitelka byla asi dvě hodiny cesty daleko na jižní straně ostrova, takže pomoc nebyla zrovna nadosah. Naštěstí jsme si všimli, že v sousedním domě se ještě svítí. Zaklepali jsme a zpoza mříží na nás koukala vyděšená starší paní. Svojí neslavnou španělštinou jsem jí vysvětlil náš problém. Ukázalo se, že paní zná majitelku, a dokonce v domě po turistech uklízí. Komunikace se ale nedařila úplně na sto procent. Paní nám nabízela náhradní klíč, ale to nám nepomohlo. Hledal jsem ve slovníku překlad „zaseknutý v zámku“, ale úspěšný jsem moc nebyl. Až po ukázce situace na místě jsme si konečně porozuměli. Paní sice také nevěděla, jak klíč ze zámku dostat, ale zapůjčila nám kleště a ty zabraly. S trochou síly jsem otočil klíčem, ten se naštěstí nezlomil a podařilo se nám odemknout.

Autem po hřebenové silnici

Příští den jsme pojali hlavně odpočinkově. Po náročném večeru jsme se chtěli hlavně vykoupat a užít si příjemného sluníčka. Nejprve jsme vyzkoušeli černou pláž Roque de las Bodegas kousek od Taganany. Byla nádherná, ale vlny byly moc velké na bezstarostné koupání. Vydali jsme se tedy na opačnou stranu horského hřebene Anaga. Znovu jsme projížděli serpentiny z předchozí noci, ale tentokrát to bylo jiné. Otevíraly se nádherné vyhlídky na oceán, okolní hory i na vesničku v údolí. Vyškrábali jsme se až nahoru a krátkým tunelem jsme projeli na jižní stranu hor. Proměna krajiny byla neuvěřitelná. Z otevřených travnatých a křovinatých svahů s občasnými stromy jsme se ocitli pod stínem koruny hustého vavřínového lesa. Byla to nádhera. Všude bujela vegetace a zem byla prosycena vláhou. Nedalo nám to a museli jsme podniknout alespoň krátkou procházku k vyhlídce el Bailadero. Šli jsme po úzkých strmých stezkách, nad kterými se uzavíraly větve tak hustě, že pro nás zbyl jen malý tunel zelení.

Během odpoledne jsme dorazili na pláž Playa de Las Teresitas. Tenhle obrovský pruh jemného bílého písku skrytý za vlnolamy byl přímo ideálním místem k odpočinku. Lidé se rozprostřeli do velkého prostoru tak, že si nikdo nepřekážel a my jsme mohli nerušeně plavat. S příchodem večera jsme nasedli do auta a vydali jsme se zpátky do Taganany. Tentokrát jsme ale zvolili delší cestu přes Santa Cruz a Las Mercedes, která vede přímo po horském hřebeni a podél ní se nachází několik nádherných vyhlídkových míst. Načasování nemohlo být lepší. Na vyhlídku Cruz del Carmen ve výšce téměř 1000 m n. m. jsme dorazili těsně před západem slunce. Celý ostrov se již zahalil do zlato-oranžové barvy. Pod námi se do dáli táhly ulice hlavního města ostrova a pomalu se ztrácely pod hustým mračnem. Na něj shora dopadaly poslední sluneční paprsky toho dne. V dáli se nad oblaky tyčila gigantická silueta nejvyšší hory Španělska – Pico del Teide. Se západem slunce se stíny prodloužily a celá scenérie přešla ze zlatavé barvy do fialové. Stáli jsme tam a dívali jsme se na to úžasné divadlo, jako smyslů zbavení.

Z Taganany do San Andrés

Na Štědrý den jsme podnikli túru napříč pohořím Anaga. Vydali jsme se z Taganany u severního pobřeží do San Andrés na jižní straně. Hned na začátku naší ospalost zahnal prudký výstup. Ranní slunce se zvolna přehouplo přes hřeben a během chvilky se udělalo teplo. Procházeli jsme otevřenou krajinou plnou malých keřů a sukulentů. S každým výškovým metrem se otevíral hezčí výhled na oceán i na horská úbočí. Asi v polovině stoupání jsme odbočili a vylezli jsme na malou skálu u sedla Cumbrecilla, abychom měli ještě lepší rozhled. Chvilku jsme strávili fotografováním, pozorováním rozhlehlé krajiny a pak jsme usoudili, že je čas pokračovat dál.

V druhé polovině cesty nahoru přibývalo stromů a kousek pod hřebenem jsme již procházeli pod zkroucenými větvemi vavřínů. Svahy byly porostlé mechem, stezka byla rozbahněná a všude kolem nás se zelenalo kapradí. Les byl sice hustý, ale nebyl nijak vysoký. Stačilo nám tedy malé vyvýšené místo a mohli jsme se dívat do krajiny i přes koruny stromů. Odtud jsme pokračovali po hřebeni směrem na východ a pozorovali jsme mraky, jak se pozvolna převalují přes svahy hor. Občas se některý dostal až k nám a výhled se pomalu vytratil v husté bílé mlze.

Dolů jsme šli údolím podél malého potůčku. Krajina se opět proměnila. Les zmizel a vystřídaly ho suché svahy porostlé křovisky a kaktusy. Jen podél potoka stále bujela vegetace. Rákos, bambus, ale i nádherný palmový háj. Jako by to byla oáza kdesi v nekonečné poušti. Cestou z kopce přibývalo lidských obydlí. Nejprve malá odlehlá farma, pak několik domů, silnice, ulice a přímo před námi bylo městečko San Andrés. Konec treku jsme oslavili výbornou místní palačinkou, vykoupali jsme se v moři a zpátky už jsme se svezli, abychom mohli v klidu oslavit Štědrý večer.

Benijo

Příští ráno jsme zamířili na procházku do osady Benijo na pobřeží kousek od Taganany. Cestou jsme se opět zastavili na pláži Roque de las Bodegas. Vlny byly ještě větší než posledně. Na koupání to tedy nebylo, ale dostal jsem místo toho spoustu příležitostí k fotografování rozbouřeného moře. Vykoupat se na téhle nádherné pláži jsme mohli až poslední den naší cesty, ale bylo to úžasné. Houpání se ve vlnách, jemný černý sopečný písek a krásné slunečné počasí.

Náš výlet pokračoval do Benija, kde začíná krásná okružní stezka. Vede nejprve podél moře a po několika kilometrech se stočí do prudkého, ale krátkého stoupání. To je odměněno nádhernou vyhlídku na členité severní pobřeží z výšky necelých 500 metrů. Trasa pak již zvolna klesá a přes několik menších kopců se vrací do Benija. Nabažili jsme se pohledu na azurové vody Atlantiku i na útesy porostlé hustou vegetací. Pohoří Anaga na si nás za těch několik dní získalo. Je to takový malý, skoro zapomenutý, ráj. Náš čas na Tenerife ale nebyl neomezený a chtěli jsme navštívit i jiné části ostrova, jako třeba národní park Pico del Teide nebo zajímavá místa na pobřeží. O tom ale zase příště.

Pokračovat na další díl

Pobřeží O Grove

Přenocovali jsme v hezkém rodinném hotýlku a ráno jsme se vypravili na procházku podél pobřeží. Byla hustá bílá mlha, kterou tu a tam prosvítily sluneční paprsky. Moře bylo klidné a ani na stezce téměř nikdo nebyl. Procházeli jsme se mezi podivnými kamennými útvary, které nenápadně vystupovaly z bílého závoje. Okolní kopce byly pokryté kobercem nádherných fialovo-růžových květů a v malých keřích jsme pozorovali roztomilé barevné ptáky. Chvílemi se stezka vymotala z kopcovitého terénu a ocitli jsme se na krásných písečných plážích.

Cestou zpět již slunce zahnalo mlhu a my jsme zamířili na oběd do města Pontevedra. Najedli jsme se v malé vegetariánské restauraci, kde jsme ulovili poslední volné místo a odpoledne jsme si užívali poklidnou procházku městem. Historické centrum bylo maličké, ale dýchal na nás klid a pohoda. Pokud bych měl doporučit jedno zajímavé místo k prozkoumání, byly by to ruiny kostela San Domingos. Po budově z 13-15. století dnes zbyly jen části stěn a kupole, ale je fascinující dívat se na zříceninu přímo v centru města.

Mlýny na řece Chanca

Příští den jsme se vypravili na procházku po trase Ruta dos Muíños (Cesta mlýnů). Klikatila se po obou březích malé říčky Chanca, která byla obklopena hustou vegetací. Podél celé stezky bylo více než deset malých mlýnů postavených ve zvláštním stylu. Místo toho, aby měly mlýnské kolo z boku, bylo umístěno uvnitř samotné budovy. Voda protékala pod zdí do nízkého sklepení a tam roztáčela lopatky. Jejich pohyb byl posléze mechanicky přenášen o patro výš do hlavní místnosti, kde se mlelo.

Jak jsme pokračovali proti proudu, pozorovali jsme galicijský venkov. Vinice střídaly ovocné sady a tu a tam se objevil menší statek nebo vesnice. Krajina byla zelená, protože Galicie je zásobená mnohem větším množstvím srážek než většina Španělska. Nebýt všudypřítomných mandarinek a citronů, skoro bychom si připadali, jako doma.

Portugalsko

Naše cesta pokračovala přes hranice do Portugalského města Valença. Centrum města se nachází přímo uprostřed velké pevnosti nad řekou Minho. Její původ se datuje až do Římské říše, ale dnešní pevnost se začala budovat ve 13. století, a ještě byla během 17. a 18. století přestavěna. Uvnitř je spoustu natěsnaných domů a malých náměstí, ale překvapivě se do omezeného prostoru za zdmi vešlo i velké parkoviště. Abychom se tam dostali autem, museli jsme projet několika úzkými branami, kde byl provoz řízen semafory střídavě dovnitř a ven. Bylo to na dlouho a asi bychom tam byli už třikrát pěšky, ale jakmile se dostanete do kolony, už se z ní nedá odjet.

Odpoledne jsme se přesunuli do národního parku Peneda-Gerês. V srpnu se tam hrnuly přímo davy turistů a při příjezdu jsme v podstatě stáli v další koloně aut. Měli jsme pocit, že už tam snad ani pro nás není místo, ale tentokrát jsme se spletli. Podařilo se nám vybrat skvělé ubytování u přehrady Caniçada na řece Gerês. Jako bychom narazili na poklidný venkovský kout vzdálený od všeho ruchu. Přímo z balkonu jsme měli nádherný výhled na vodní hladinu. Stačilo sejít jen několik schodů a mohli jsme se z opuštěné pláže ponořit do chladivých vod průzračného jezera.

Naše původní plány na poznávání severního Portugalska se neplánovaně změnily a museli jsme odjet domů dřív. Příští den nás čekal dlouhý přejezd zpátky do Madridu, ale tak hezké místo jsme nemohli opustit jen tak. Večer jsme si rozložili židličky se stolkem na balkoně a kochali jsme se pohledem na zapadající slunce nad vodní hladinou. Na okolních kopečkách se pomalu rozsvěcely pouliční lampy, malé loďky se houpaly na vlnkách a celým krajem prostoupilo ticho. Pomalu se objevily první hvězdy, ale my jsme zůstali ještě dlouho do večera a užívali jsme si nádherný letní večer.

Vesnička Brez

Naše auto se potilo v klikatých serpentinách a my jsme rychle nabírali výšku na východních svazích pohoří Picos de Europa. Pod přímým letním sluncem jsme neměli chuť vyrážet na dlouhé a náročné túry. Místo toho jsme těžkou dřinu nechali na motoru auta a vyvezli jsme se až do malé osady Brez. Odtud jsme pokračovali pěšky po nádherné okružní trase pod vrcholem Alto de los Cabezos (1272 m). Stín stromů se střídal s otevřenější krajinou a my jsme si mohli užívat jak úchvatných výhledů, tak i úkrytu před horkem. Nechvátali jsme. Šli jsme pomalu, užívali si vůně květů, pozorovali mraky a dýchali horský vzduch. Byl jsem přímo fascinován, jak jsou úbočí pokrytá úzkými špičatými skalami vystupujícími z hustých lesů nebo jasně zelených plání.

Vlčí past u řeky Cares

Následující den jsme se vydali přímo do srdce národního parku. První zastávku jsme podnikli ve městečku Posada de Valdeón. Bylo ještě ráno, ale slunce se již přehouplo přes vrcholky okolních hor a brzy zahnalo noční chlad. Malé náměstí se pozvolna probouzelo k životu. Zastavili jsme se v místní pekárně, nakoupili drobné zásoby a vyrazili jsme do údolí několik kilometrů na sever. Vydali jsme se na procházku po pěší stezce řídkým lesem podél řeky Cares. Cestou jsme naráželi na opuštěné kamenné domy, a dokonce i malou vesnici s kostelíkem. Zdálo se, už tam několik desetiletí nikdo nebydlí.

Kousek opodál jsme objevili další zajímavost. Středověkou past na vlky nazývanou Chorco de lobos. Byla to svým způsobem děsivá stavba. Zpočátku široký koridor obehnaný hradbou se postupně zužoval, až končil malým průchodem vedoucím do uzavřené jámy. Původní farmáři vlky systematicky naháněli do tohoto koridoru, aby pak neměli jinou možnost než skončit uvnitř pasti. Došlo to tak daleko, že v celé oblasti nezbyl téměř žádný vlk. Až v poslední době, po vyhlášení národního parku, se tyto šelmy pomalu vracejí a osidlují dávno opuštěný kraj.

Okolí národního parku

Byla by škoda, kdybychom se podívali jen do pohoří Picos de Europa a nenavštívili nádherná místa v jeho okolí. Jako první jsme se vydali podívat na tzv. Bufones de Pría. Jde o zvláštní úkaz na podemletých útesech severního pobřeží. Ve skále tam jsou totiž otvory, které vedou od povrchu desítky metrů do hloubky k mořské hladině. Pokud jsou zrovna velké vlny, voda se může protlačit skrz a vytrysknout nahoře, jako by to byl gejzír. My jsme ale natrefili na hezké počasí a malé vlny, takže jsme žádnou dramatickou událost nezpozorovali. Jen se ozýval hukot a z dutin občas zafoukal studený vítr.

Naším dalším cílem bylo malé městečko Riaño. Zastavili jsme tam v podstatě náhodou. Chtěli jsme si nakoupit, doplnit benzín a v okolí moc jiných míst nebylo. Ihned po příjezdu nás ale zaujalo místní panorama. Silnice na jihozápad vedla po obrovském mostě přes tyrkysové vody přehradní nádrže a za nimi se až k nebi tyčily vysoké horské štíty. Abychom si tu atmosféru užili ještě více, koupili jsme si zmrzlinu v malé cukrárně kousek od náměstí a vyrazili jsme na krátkou procházku podél břehu.

Pomalu se schylovalo k západu slunce a my jsme pokračovali po horské silnici parkem Montaña de Riaño y Mampodre. Zlatá hodinka tentokrát dostála svému jménu. Světlo se přelévalo údolími a celá krajina skoro ani nevypadala reálně. Zdálo se nám, jako by vypadla z nějaké kýčovité pohlednice. Zastavovali jsme, fotili a obdivovali krásu hor severního Španělska. Na ubytování v osadě La Raya jsme dorazili až po setmění. Leží asi 1500 metrů nad mořem vklíněná mezi horské hřebeny a my jsme snad poprvé za celou cestu Španělskem vytáhli bundy. I uprostřed srpna tady teplota v noci klesla až k šesti stupňům.

Ráno jsme zamířili dál na západ do Galicie, ale cestou jsme narazili na dvě místa, které určitě stojí za to zmínit. Prvním byly nádherné románské kostelíky Iglesia de San Miguel de Lillo a Iglesia de Santa María del Naranco na svahu u městečka Oviedo. Pocházejí z devátého století, ale stále jsou krásně zachovalé, a navíc stojí na poklidném místě s vyhlídkou na město. Po krátké procházce jsme pokračovali na druhé místo, a to maják Faro de Vidio na severním pobřeží. Maják se tyčí na obrovském kolmém útesu nějakých sto metrů nad hladinou moře. Procházeli jsme se po stezce na okraji útesu a užívali jsme si příjemného vánku prosyceného vůní moře. Kdesi z hlubin se ozývalo šumění vln a výhled na pláže zaklíněné mezi kolmými skalami byl přímo dechberoucí.

Pokračovat na další díl

Pobřeží u městečka Hondarribia

Prvním z krásných míst je pobřeží u hranic s Francií. Přímo u majáku na okraji městečka Hondarribia začíná nádherná pěší trasa podél Biskajského zálivu. Klikatí se podél členitého břehu, které je plný ostrých výběžků a nádherných kamenitých pláží s průzračně čistou vodou. Voda je sice v této části Španělska studená, ale to nám nezabránilo si alespoň krátce zaplavat. Stezka se chvílemi vzdálila od moře a my jsme se najednou objevili v hustém kapradí pod korunami stromů. Na rozdíl od většiny Španělska není severní pobřeží vůbec suché. Naopak. Prší tu často a vydatně, takže jsme si místi připadali skoro jako v džungli. Co chvíli jsme přecházeli přes drobné potůčky a obdivovali jsme pestrou flóru. Sychravé počasí a slaný mořský vzduch dodávaly tomuto místu tu správnou atmosféru. Cesta zpátky vedla více vnitrozemím. Brzy jsme opustili hustý listnatý les a objevili jsme se v prosvětleném prostoru plném borovic na stezce, která nás pozvolna dovedla zpátky k majáku.

Přírodní rezervace Aiako Harria

Dalším z míst, které nás v Baskicku nadchly byla přírodní rezervace Aiako Harria. Leží na samotném konci Pyrenejí. Horský masiv tam zvolna klesá, vysoké štíty se mění v mírné kopečky a ty se ztrácejí pod hustou zelenou vegetací. Mezi lesy plnými mechu a kapradí se klikatí spoustu potůčků a řek, které si tu a tam ukrátí cestu do oceánu přes peřeje nebo vodopády. Mezi tím vším se občas objeví poklidná venkovská krajina s pastvinami a osamělými domy.

Po několika krátkých zastávkách jsme se rozhodli, že pro poznání oblasti zvolíme nenáročnou procházku kolem bývalého železného dolu Irugurutzeta. Hned po několika stech metrech jsme zastavili u pozůstatků sléváren. Po mnoha desetiletích si ale příroda začíná brát bývalý průmyslový komplex zpátky. Mezi budovami a pecemi roste tráva a tu a tam i nějaký strom nebo keř. Stejně tak i cesta, která pokračuje vzhůru k důlním šachtám, dnes jeví jen málo známek po bývalé hornické činnosti. O to překvapenější jsme byli, když se vedle nás objevila hluboká stará štola, porostlá liánami. Jako by vypadla z nějakého dobrodružného filmu o hledačích pokladu. Krátký výšlap nás nakonec dovedl až k zamřížovanému vstupu do dolu u hezkého vodopádu. Zastavili jsme na krátkou svačinu a pozorovali život kolem sebe. Voda šuměla, ze stromů se ozýval zpěv ptáků a tu a tam se nám dokonce podařilo zahlédnout jednoho z orlů, který kroužil nad údolím.

Rezervace – Na severní pobřeží Španělska jsme se vypravili uprostřed léta, což je doba, kdy se sem hrnou davy turistů z celého Pyrenejského poloostrova. Díky tomu je spoustu míst plně rezervovaných, což úplně neladilo s naším nahodilým stylem cestování. Kempy byly plné, ubytování se hledalo těžko a před restauracemi často stály fronty čekající na usazení. Na některá místa, jako například skalnatý ostrůvek Gaztelugatxe, jsme se ani nedostali. I přesto se ale dalo najít spoustu krásných cílů, kde jsme jen stěží potkali živáčka.

Urkiola

Třetím nádherným místem v Baskicku byl průsmyk v přírodním parku Urkiola. Nachází se asi půl hodiny cesty jihovýchodně od Bilbaa a jde o oblíbený výletnický a piknikový cíl. V celé rezervaci je spoustu krásných turistických tras, ale my jsme se tentokrát nevypravovali nikam daleko. Inspirovali jsme se španělskými rodinami a rozhodli jsme se podniknout piknik uprostřed nádherného lesa plného pokroucených stromů. Husté koruny poskytovaly příjemný stín před poledním sluncem a jen o pár kroků dál jsme se mohli kochat výhledy na okolní krajinu. Na závěr naší zastávky jsme si prohlédli ještě nedokončený kostel Urkiolako z přelomu 19. a 20. století s jeho nádhernými barevnými vitrážemi. Pak jsme již nechali Baskicko za sebou a vypravili jsme se dál na západ – do národního parku Picos de Europa.

Pokračovat na další díl

Národní park Aigüestortes

Následují ráno jsme se vypravili k přehradě Estany de Cavallers vysoko v horách. Cestou jsme nabrali stopaře – francouzský pár, který vyrazil na měsíční pěší přechod Pyrenejí. Bohužel jsme ale nedojeli daleko. Za osadou Caldes de Boí byla cesta uzavřena. „Nahoře už není kde zaparkovat. Dál musíte pěšky.“ řekl jeden ze správců národního parku. Celý výšlap by se tím ale protáhl skoro na dvojnásobek. Přemýšleli jsme co dál, a nakonec nám poradili Francouzi, které jsme vezli. Prý bude mnohem lepší jít k jezerům Estany Gémena. Nebude tam takový dav jako u přehrady a cesta je o něco kratší. Plánovali tudy také jít a od jezer pokračovat do dalšího údolí. Vyrazili jsme tedy chvilku po nich. Stezka se brzy stočila a pod stínem stromů se klikatila nahoru. Asi v polovině jsme objevili spoustu borůvčí obsypaného lahodnými modrými plody. Zrovna jsme s sebou neměli velkou zásobu jídla, a tak jsme s nadšením uvítali tuhle nečekanou svačinku. Čekal nás ještě výstup do strmého kamenitého svahu, ale brzy se před námi otevřel výhled na průzračná jezera obklopená špičatými třítisícovými vrcholky. U břehu bylo krásně. Pofukoval mírný větřík, chvílemi svítilo slunce a jen tu a tam kolem nás prošel nějaký turista. Potkali jsme se opět i s Francouzi, kteří se zdrželi na odpolední piknik před výšlapem do průsmyku a pochodem do dalšího údolí. My jsme také zůstali ještě chvíli, abychom se nabažili nádherného výhledu a odpočinuli si před zpáteční cestou.

Národní park Ordesa y Monte Perdido

Příští den naplno zasáhla Španělsko vlna veder. V jižních oblastech se teploty přehouply přes čtyřicet stupňů, a i v Pyrenejích se držely kolem třicítky. Na nějaký větší výšlap to bylo příliš horko. Museli jsme pozměnit plán. Zamířili jsme na východní okraj národního parku Ordesa y Monte Perdido, do horské vesničky Tella. Úzká silnička se klikatila do ostrého kopce a museli jsme projet spoustou serpentin, než jsme dorazili na místo. Tam nás ale potěšila hezká restaurace s výhledem na hory, kde jsme si mohli posedět u kávy.
Z Telly vede krátká, asi hodinová procházka kolem vrcholu nad vesnicí se zastávkami u tří kaplí. Jak jsme obcházeli horu, otevíraly se nám pořád nové výhledy na Pyreneje. Viděli jsme zalesněná údolí, hluboké kaňony i holé štíty vysokých hor.

I když už bylo poměrně horko, zamířili jsme ještě na jedno nedaleké místo. Popojeli jsme autem k osadě Revilla a tam jsme podnikli další krátkou procházku. Tentokrát k vyhlídce na kaňon Yaga. Úplně na dně se klikatila říčka obklopená hustým zeleným lesem. Stěny údolí lemovaly vysoké, kolmé skály, ale nad nimi opět pokračoval les, i když už trochu prořídlý. Výš už byly jen holé takřka třítisícové hory. Listí lehounce šumělo ve větru a čas od času se přes údolí mihl stín, jak obrovští orli pátrali po své příští kořisti.

Navečer jsme zamířili na opačnou stranu parku, ale ukázalo se, že jsme podcenili nával turistů v hlavní sezóně. Snad celé Španělsko jelo sem. Cestu do proslulého údolí Ordesa zablokovala jedna dlouhá kolona. Když už jsme konečně dorazili do kempu, ukázalo se, že je již plný. A nejen ten. Žádný kemp v této části parku neměl volné místečko ani pro jeden malý stan. Otáčeli nás rovnou na vrátnici. Vzal jsem tedy telefon a začal jsem obvolávat další vzdálenější kempy. Všude bylo plno. Postupně jsem hledal dál a dál a uspěl jsem až po deseti telefonátech v kempu, který byl hodinu a půl daleko. No, nedalo se nic dělat. Všude bylo takové množství lidí, že se nám to vzdálené místo jevilo stejně jako nejlepší volba.

Stan jsme nakonec stihli postavit těsně před setměním. Místo bylo nacpané, a ne zrovna čisté, ale rozhodně lepší než nic. Vedle nás nocoval německý motorkářský pár. Jeden z nich dokonce pocházel z Čech. Na rozdíl od spousty jiných našich cest jsme ve Španělsku téměř nenarazili na žádného krajana. Tohle byl jediný za celou devatenáctidenní cestu. Večer jsme si chvíli povídali a dozvěděli jsme se spoustu tipů na cestování po Španělsku. Asi nejcennější rada zněla: „Jeďte na severozápadní pobřeží. To je jediné místo ve Španělsku, kde teď není horko.“

San Juan de la Peña

Příští den ráno jsme navštívili klášter San Juan de la Peña, který byl jen kousek od kempu. Ve skutečnosti se pod tímto názvem skrývají dvě stavby. Dolní a starší komplex je umístěn pod obrovskou převislou skálou a místy to vypadá, jaké by ji klášter přímo podpíral. Naleznete zde nádherné starobylé interiéry a také například křížovou cestu ve formě scén vytesaných z kamene na desítkách sloupů. Horní klášter je novější a jeho nejzajímavější částí bylo muzeum. Pozůstatky původních staveb byly totiž zakryty moderní prosklenou podlahou, takže se můžete procházet nad ruinami a prohlížet si je shora.

Odpoledne na nás dopadlo opět vedro, a tak jsme se dle rady od našich česko-německých sousedů vydali do Baskicka, ke studenému a deštivému pobřeží.

Pokračovat na další díl

Cestu jsme začali v Madridu. Přiletěli jsme odpoledním spojem z Prahy a rovnou u letiště jsme si půjčili auto. „Máte tu Škodu Fabia“ řekl nám pracovník autopůjčovny. „Stejný model, jaké máme doma. Ještě aby bylo červené a ani nepoznáme, že není naše.“ řekl jsem. Auto samozřejmě bylo červené, takže až na trochu lepší výbavu skutečně nebylo k rozeznání.

Madrid jako takový jsme si nechali až na konec cesty a zamířili jsme do nedalekého městečka Guadalajara, kde jsme měli zamluvenou první noc. Večerní procházka historickým centrem na nás dýchla pohodovou letní atmosférou. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a do úzkých uliček se vracel život. Po parném dni teploty klesly k příjemným hodnotám a zahrádky místních restaurací se začaly plnit. Procházeli jsme kolem monumentálního paláce del Infantado, navštívili jsme jeho zahrady a poté jsme jen tak míjeli úzké uličky ze kterých hrála rozličná živá hudba.

Příští ráno jsme vyrazili směrem do Zaragozy, ale už po chvilce jízdy si Jituška všimla zajímavého hradu na kopci kousek od dálnice. Sjeli jsme při první příležitosti a brzy jsme dorazili do idylické španělské vesničky Torija. Bylo kolem desáté ráno a malé náměstíčko se pozvolna probouzelo. Společně s několika skupinkami místních jsme vypili kávu a šli jsme si prohlédnout hrad. Muzeum uvnitř ale nebylo zaměřené jen na blízké okolí. Naopak, načerpali jsme inspiraci na spoustu dalších zajímavých míst v regionu. Plán jsme hned změnili a místo rovné cesty po dálnici jsme jeli do Sigüenzy a přilehlého kaňonu řeky Dulce. Obdivovali jsme monumentální katedrálu i krásné zahrady, ale snad ještě větší dojem v nás zanechala další zastávka. Maorský hrad Zafra.

Cesta byla náročnější, než jsme čekali. Kousek před cílem skončil asfalt a nahradila ho štěrko-kamenito-písčitá cesta. Naši nízké Fabii to dalo trochu zabrat a nakonec jsme posledních sto metrů raději došli pěšky, ale stálo to za to. V krajině plné zlatavé trávy, zelených křovisek a spousty skal všelijakých tvarů stály dvě věže hradu Zafra, které majestátně shlížely na okolní krajinu. Byl to skutečně nádherný pohled a ani nám nevadilo, že vstup dovnitř hradu možný nebyl.

Večer jsme se zastavili ještě v Monasteriu de Piedra. Kromě krásných prostor v zachovalých interiérech a pozůstatků kopulí v rozbořené části jsme se prošli i přilehlou přírodní rezervací. Údolí řeky Piedra v jinak suché krajině je přímo nasáklé vodou. Ze spousty míst prýští odkudsi z podzemí, stéká po skalách a nakonec se spojuje v jediný tok. Za vysokým a mohutným vodopádem se skrývá tajemná jeskyně. Při západu slunce pronikne nažloutlé světlo skrz vodní závoj a celý podzemní prostor plný mechu, ostrých skal a potůčků se rozzáří spoustou barev. Kapky padající ze stropu se promění ve stříbřité provázky míhající se před očima a mizící v malém klidném jezírku.

Než jsme se vydali na další část cesty, byl už skoro večer. Minuli jsme noční Zaragozu a ubytovali jsme se nedaleko v bývalém klášteře na kopcovitém venkově. Tu noc jsme z oken našeho pokoje viděli jen světla Zaragozy, ale ráno nás přivítal východ slunce v krásné zemědělské krajině. Bohužel nesla stopy nedávného požáru, ale i přesto byl pohled na terasovité sady a malé kapličky na kopcích přímo nezapomenutelný.

Ještě před odjezdem do Pyrenejí nás čekala právě návštěva Zaragozy. Prošli jsme se po mostě „Puente del Piedra“. Prohlédli jsme si místní monumentální katedrálu i pozůstatky původního římského města Caesaraugusta. Nejvíc nás ale zaujalo muzeum malíře Goyi. A to nejen malby, ale hlavně tisky jeho rytin, které parafrázovaly bouřlivé dění ve Španělsku na přelomu 18. a 19. století.

Poobědvali jsme v příjemné vegetariánské restauraci, ale odpolední teploty srpnového Španělska pomalu nabíraly na intenzitě. Byl čas zamířit do hor a na nás čekal národní park Aigüestortes.

Pokračovat na další díl

Ráno jsme se rozloučili s krásným ubytováním ve městečku Tejeda a vydali jsme se po úzkých silničkách k přehradě Presa de los Perez. Auto jsme nechali u silnice, sbalili batůžky a vydali jsme se na túru. Hned na začátku jsme narazili na překážku. Jak se dostat na druhou stranu přehrady? Cesta po hrázi vypadala, že vede k soukromému obydlí, a tak jsme se vydali po betonové římse. Nebyla zrovna široká, na jedné straně byla voda a na druhé pozemek se štěkajícími psy. Šli jsme z počátku nejistě, ale nebyl to dlouhý úsek a brzy jsme v pořádku přešli na druhou stranu. Tam jsme zjistili, že cesta nevedla k obydlí a mohli jsme po ní celou dobu pohodlně jít.

Stoupali jsme skrz nádherný borovicový les, který poskytoval dostatečný stín před sluncem. Byla to nejspíš jedna z vlhčích částí ostrova. Stromy byly krásně zelené a dokonce i porostlé mechem. Na některých místech byla zem pokrytá porostem kapradí, ale to už bylo uschlé. Odpoledne jsme konečně dorazili na vrchol hory Tamabada. Byl odtud rozhled po celé severovýchodní části ostrova. Prohlíželi jsme si terasovitá políčka, přehrady na vnitrozemské straně a směrem k moři zase bylo vidět krásné zelené lesy a v dáli siluetu ostrova Tenerife. Pořádně jsme se nasvačili, nabažili jsme se vyhlídky a za chvíli jsme zamířili zpět k autu. Překvapilo nás, že na vrchol nikdo jiný nešel. Těch několik turistů, kteří šli naši trasu, prošlo kousek pod námi a vůbec je nenapadlo se jít podívat nahoru.

Během večera jsme klesali nekonečnými serpentinami do městečka Gáldar. Krajina úplně změnila ráz. Místo borovicových lesů jsme viděli obrovité banánové plantáže potažené igelitovými plachtami, asi kvůli vlhkosti. V dáli za těmito bílými plochami se tyčila kuželovitá hora a na jejím úpatí se rozléhalo město Gáldar. Byl to zajímavý pohled, protože domy vytvářely jakýsi prstenec kolem celé hory. My jsme ale Gáldar nejprve minuli. Měli jsme tam sice ubytování, ale našli jsme na mapě pláž Sardina jen několik kilometrů daleko a museli jsme se jít vykoupat. Byla to další krásná malá městská pláž, kde bylo jen několik lidí a my jsme si tak mohli nerušeně plavat a pohupovat se na vlnách.

29. – 30. 12. 2018 Relaxace na plážích

Následující den jsme se vydali na cestu po východním pobřeží. Dostali jsme tip od majitele ubytování na krásnou a odlehlou pláž kousek od města Agaete. Nejprve jsme projeli několik set metrů po štěrkové silnici, ale dál jsme pokračovali pěšky. Asi za deset minut jsme dorazili do krásné zátoky s pláží, na kterou se zvolna převalovaly vlny. Polehávalo tam několik místních i turistů a všichni si užívali poklidnou atmosféru daleko od měst a davů. Voda byla sice docela studená, ale koupat se dalo. Rochnili jsme se, plavali a skákali ve zpěněných vlnách.

Když jsme byli dostatečně vykoupaní, pokračovali jsme podél pobřeží až na vyhlídku Mirador del Balcon. Východní okraj ostrova je hornatý, plný vysokých útesů a z malého parkoviště v sedle mezi skálami jsme měli úžasný výhled. Ihned, jakmile jsme vystoupili, za námi přišel pán, který zde měl svůj stánek s kávou a dobrotami. Neodolali jsme, dali jsme si cappucino a ochutnali jsme plod opuncie (kaktusu). Tentokrát byla ale horská přirážka tučnější, než jsem čekal. Když jsem uslyšel částku 12,50€, zhrozil jsem se, ale už jsme měli nakoupeno a kávu rozpitou, tak se nedalo nic dělat.

Večer už se nám opět stýskalo po koupání a zrovna jsme narazili na pláže ve vesničce Playa de San Nicolás. Nešli jsme ale na tu hlavní, velkou pláž v centru. Přelezli jsme jeden kopeček a dostali jsme se k úžasné pláži v maličké zátoce. Moře tam bylo klidné a neuvěřitelně čisté. Viděli jsme si nejen na nohy, ale mohli jsme pozorovat i dno. Bylo to úžasné místo, kde si člověk mohl lehnout na hladinu, splývat a užívat si pomalé houpání. Koupání jsme prostřídali s focením pláže i roztomilých vodních šneků v tůňkách na kamenech. Nakonec jsme tam strávili několik hodin a vydali jsme se na cestu zpět až po západu slunce.

Ráno dalšího dne bylo nečekaně dobrodružné. Chtěli jsme se vydat z ubytování ve městečku La Aldea de San Nicolas dál na jih, ale ani jedna z navigací na telefonu neměla zaznamenané informace o jednosměrných a uzavřených cestách. Kroužili jsme zoufale neznámými ulicemi, až jsme po několika pokusech konečně nalezli cestu ven. Během jízdy po další klikaté silnici jsme si užívali nádherné výhledy na okolní hory, které se otevíraly snad za každou serpentinou. Ve vesničce Tasarte jsme podnikli procházku údolím plným různých květin, kaktusů, bambusu, a dokonce i pomerančů a banánů. O kousek dál jsme zase čirou náhodou zastavili u barevných skal Los Azulejos. Byly vrstvené z různých hornin a jejich pestrost byla opravdu překvapující. Od takřka bílé barvy, přes sytě žlutou a oranžovou, až po azurovou.

30. – 31. 12. 2018 Cesta domů

Náš čas na Kanárských ostrovech se pomalu blížil ke konci a zamířili jsme za posledním cílem naší cesty. Do městečka Playa del Inglés (Anglická pláž) za dunami Maspalomas. Mířili jsme tedy na jih a stala se nečekaná věc. Spustil se déšť! Poprvé za naši cestu plnou suchého a slunného počasí. Nevydržel ale dlouho. Navíc jsme se přesouvali na velmi suchý jih ostrova a nejspíš jsme z mraku ujeli pryč. Dál byly už jen takřka holé skály a dálnice.

Podél pobřeží jsme se přesouvali mnohem rychleji a zakrátko jsme zaparkovali kousek od proslulých kanárských písečných dun. Byli jsme ale v úplně jiném světě. Po týdnu v hezkých horských vesničkách a na malých plážích, kde sotva bylo více jak třicet lidí, jsme se octli uprostřed turistických resortů. Nekonečné řady apartmánů, hotelů, restaurací, stánků se suvenýry a autobusů. Přestože duny samotné byly nádherné, celé město Playa del Inglés a i vyhlášená několikakilometrová pláž nás přímo odrazovaly. Po krátké procházce po místní poušti jsme tak raději zamířili nakoupit jídlo a ujet pryč. Cestou k obchodnímu centru jsme ale spatřili podivnou věc. Měli tam modely slavných budov z různých evropských zemí a mezi nimi i náš Týnský chrám. Přímo nad logem supermarketu SPAR.

Konečně jsme ujeli z města tisíců resortů a mířili jsme na hostel kousek od letiště. Parkování jsme zvládli, najít vchod také, ale jak dovnitř? V informacích o rezervaci jsem našel telefonní číslo, a i jsem se dovolal majitelce, ale ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, nemohl jsem jí vysvětlit, že už jsme přede dveřmi. Jediné, co jsem pochytil bylo, že jí mám napsat na WhatsApp, ale to jsem nechtěl, to by mohlo trvat kdoví, jak dlouho. Jituška to naštěstí zachránila a podařilo se jí konečně vysvětlit naší situaci. Paní přišla asi za pět minut a my jsme měli kde spát.

Druhý den ráno jsme zamířili domů. V letadle jsme na vlastní kůži zažili, jak to vypadá, když Ryanair nasadí politiku rozsazování těch, kteří si nepřiplatí za výběr sedadla. Lidé si vyměňovali místa a vytvářeli překvapivě komplikované kombinace, aby se jim podařilo usadit se vedle svých blízkých. Já jsem si přesedl asi dvakrát, Jituška také a pán, kterého jsem nakonec přesvědčil, aby si vyměnil místo s Jituškou, si přesedl asi čtyřikrát, než se konečně usadil správně. My jsme s Jituškou získali celou trojici sedadel pro sebe a mohli jsme se tak pohodlně natáhnout, užívat si let a pohled z okénka na východ slunce nad Marokem a pohořím Vysoký Atlas.

V Berlíně jsme si mysleli, že už jsme skoro doma, ale cesta se nám nečekaně zkomplikovala. Nejprve jsme zjistili, že na nádraží Südkreuz je pořádná zima a skoro všude je na Silvestra odpoledne zavřeno. Ještě, že měla otevřeno jedna asijská restaurace a kavárna opodál, jinak bychom hladověli a mrzli. Když už konečně přišel čas odjezdu vlaku do Prahy, ohlásili malé zpoždění asi pět minut. Pak přišlo další hlášení, že je vlak zrušen, pak znovu zpoždění pět minut a znovu zrušen. Potom už se nedělo nic. Po chvilce čekání jsme se s několika cestujícím vydali na informace a tam nám řekli, že prý máme jet na Hauptbahnhof příměstskou linkou a že odjíždí za čtyři minuty. Uff, na poslední chvíli jsme jí stihli, přejeli jsme na hlavní nádraží a tam měl být v horním patře vlak do Prahy. Raději jsme se rozběhli, protože už bylo dlouho po plánovaném odjezdu a další vlak ten den nejel. Přiřítili jsme se ještě s několika cestujícími na nástupiště, naskočili do nejbližšího vagónu a vlak se rozjel. Bojím se, že ti, kteří s námi neběželi, zůstali v Berlíně. Po zbytek cesty už se toho naštěstí moc nedělo a na Silvestrovský večer jsme dorazili domů do Prahy.

24. – 26. 12. 2018 Zelená údolí, města a pláže na východě

Jako první, hned po příletu, jsme zamířili do údolí Barranco de Guayadeque. Po klikaté silničce jsme stoupali zvolna vzhůru a fascinovalo nás nepřeberné množství nádherných rostlin, a hlavně obrovských volně rostoucích kaktusů. Mezi nimi se proplétaly agáve, aloe vera a spousty palem. Občas jsme narazili i na kvetoucí mandloně nebo na zralé citróny rostoucí na malých zahrádkách před vesnickými domky. Tamní prosinec mi připomínal náš květen. Bylo příjemných dvacet stupňů a všechny rostliny přímo bujely životem. Po několika zastávkách jsme dorazili až k muzeu původních obyvatel – Guančů a jejich obydlí. Na Štědrý den bylo zavřené, ale mohli jsme se alespoň projít skrz nedalekou vesničku postavenou v prudkém svahu. Dodnes mají lidé domy částečně zahloubené ve skále. Vlastně to trochu připomínalo hobití nory a k dokonalému pocitu chybělo snad jen zakulatit dveře a okna. Z hospodářského přístřešku se ozval hlasitý hýkavý zvuk, až nám skoro tuhla krev v žilách, ale on to byl jen roztomilý oslík. Kolem pobíhaly slepice, krůty, kočky a celé místo působilo náramně romanticky.

Guančové – Ještě před příchodem Španělů obývali Kanárské ostrovy Guančové. Tihle lidé jsou známí hlavně svým hvízdavým jazykem, kterým si předávali zprávy napříč údolími a také svými obydlími, které hloubili ve skalách. Dodnes je na ostrově Gran Canaria několik míst, kde jsou stále dochované původní guančské jeskyně. Španělé ostrovy dobyli a kolonizovali během patnáctého století. Byla to vlastně jedna z jejich prvních kolonií a jakýsi odrazový můstek pro následné cesty do Ameriky. Dnes po původních obyvatelích zbyly v podstatě jen vykopávky a jeskyně. Na druhou stranu prý ale v žilách současných Kanářanů koluje stále spoustu guančské krve.

Na štědrý večer jsme zamířili na nedalekou pláž Melenara. Slunce se pomaličku sklánělo k obzoru, pofukoval vítr a zvedly se vlny, takže se již nedalo koupat. To nám ale nevadilo. Vyndali jsme si piknik a jen tak jsme se brouzdali bosí mokrým pískem. Na to, že se jednalo o městskou pláž, byla překvapivě hezká. Nebyla nijak velká. Kromě rybáře, který asi na poslední chvíli sháněl pokrm na štědrovečerní tabuli, tam nikdo nebyl. Z okolí svítila spíš okénka obytných domů než prázdninových resortů.

Druhý den ráno jsme se vydali na procházku nádhernou sopečnou kalderou Bandama. Bydleli jsme totiž v apartmánu přímo na jejím okraji a jen pár kroků ode dveří se nám otevřel úžasný pohled. Celý kráter byl zelený a porostlý nepřeberným množstvím rostlin od kaktusů po kvetoucí stromy. Z vyhlídky na přilehlém kopci jsme mohli pozorovat i lodičky plující v nedalekém oceánu, ale nejzajímavější byl sestup do samotného kráteru. Brzy jsme byli v nádherném údolí plném divoce rostoucích palem, mandarinkovníků i vzrostlých stromů. Všude cvrlikalo spoustu ptactva a v porostu kolem nás šustily ještěrky. Občas jsme i nějakou viděli, jak se nahřívá na kameni, ale jakmile nás spatřila, během sekundy byla pryč. Některé z nich byly takové mohutnější a svým vzhledem připomínaly malého varana. Později jsme zjistili, že se jednalo o veleještěrku obrovskou (anglicky „Gran Canaria Giant Lizard“), která dorůstá až 80 centimetrů. Je to endemický druh a nikde jinde než na Kanárech se nevyskytuje. Byly ale příliš rychlé, a tak se Jitušce podařilo vyfotit jen menší druh ještěrky slunící se na kameni.

Odpoledne jsme se přesunuli opět na pláž Melenara, která byla tentokrát již otevřená. Na pláži se opalovalo několik skupinek lidí a občas šel někdo i do vody. My jsme samozřejmě neodolali a vrhli jsme se do vln. Moře bylo sice studené, ale po chvilce se na to dalo zvyknout, a nakonec jsme se rochnili ve vodě asi půl hodiny. Když jsme byli dostatečně vykoupaní, zamířili jsme do historického centra hlavního města Las Palmas. Mělo typický koloniální vzhled a snad ve všech kostelech se právě konaly Vánoční mše. Dovnitř jsme nechodili, ale skrz pootevřené dveře byly do ulic slyšet slavnostní mše. Jinak bylo ve městě ticho a klid. Jen občas se někdo procházel, a i na náměstí před samotnou katedrálou sv. Anny si hrálo jen několik dětí a po okrajích posedávali jejich rodiče. Vánoční atmosféru dokreslovaly palmy po okrajích ozdobené světelnými řetězy.

Následující den nás čekala cesta do vnitrozemí a do hor. Nikam jsme ale nechvátali, a tak jsme si nejprve užili snídani na balkonu s výhledem do údolí plného terasovitých políček. Dopoledne jsme se ještě vykoupali na pláži a podnikli jsme nákup oblečení v Decathlonu. Nějak jsme totiž neodhadli, jak je vlastně na Kanárech teplo a úplně nám chyběly kratší kalhoty a kšiltovka. Bylo totiž asi 24 stupňů a na obloze nebyl ani mráček.

26. – 27. 12. 2018 Hornaté vnitrozemí a vesnička Tejeda

Od moře jsme vyrazili přímo do hor po klikaté silničce číslo 130. Tam jsem zjistil, že řízení na Kanárech není až taková sranda. Cesty byly samozřejmě kvalitní, ale také úzké, se spoustou zatáček, rychlostních omezení a nekonečných serpentin. Rychle jsme nabírali výšku i přesto, že se naše malé auto nezdálo zrovna nadšené z prudkého stoupání. Občas už nestačila ani dvojka, ale posouvali jsme se vpřed a brzy jsme zastavili na úchvatné vyhlídce nad kalderou Los Marteles ve výšce 1500 metrů nad mořem. Vybalili jsme studený oběd a dívali jsme se na malá políčka uprostřed kráteru pod námi. V dáli nad kráterem se tyčily nejvyšší vrcholky ostrova Gran Canaria a na druhé straně jsme se dívali na vzdálené moře a městečka na pobřeží.

Jen kousek od kaldery jsme vyjeli až na nejvyšší vrchol Pico de las Nieves s téměř dvěma tisíci metry. Odtud byl opravdu nádherný rozhled takřka po celém ostrově. Na západě jsme spatřili i proslulý skalní útvar Roque Nublo, nádherné zelené borovicové lesy, moře a kdesi v dáli vykukoval z mlhy nejvyšší vrchol sousedního ostrova Tenerife – Pico del Teide. Pokračovali jsme dál po úzkých klikatých silničkách. Občas to bylo opravdu náročné, třeba když se ze serpentiny vyřítil autobus a museli jsme couvat, abychom se mu nějak vyhnuli. Všechno ale proběhlo dobře a v pozdním odpoledni jsme přijeli do romantického horského městečka Tejeda, kde jsme měli zamluvené ubytování na další dvě noci.

Na Kanárských ostrovech není angličtina úplně běžný jazyk a já jsem španělsky uměl sotva napočítat do deseti. Jituška se naštěstí asi měsíc před odjezdem vrhla do učení slovíček, a tak jsme nebyli úplně ztracení. Dle pokynů jsme přijeli do místní restaurace a nahlásili jsme se na ubytování. Paní nás pochopila a řekla nám cosi španělsky. Jituška si vzpomněla na jakýsi článek o Španělech. Milerádi Vám cokoliv vysvětli ve svém rodném jazyce, a pokud nerozumíte, klidně to i třikrát zopakují. My jsme nakonec pochytili toto: „Počkejte na kolegyni a pojedete autem dolů na ubytování.“ Postavili jsme se tedy před restauraci a čekali jsme. Paní se po chvíli zarazila a podivila se, že tam pořád jsme. Po čtvrtém opakován nám to konečně docvaklo. Původní věta totiž znamenala: „Jeďte autem dolů na ubytování, kde na vás počká kolegyně.“

Ubytování bylo na krásném místě kousek pod Tejedou. Ze společné terasy jsme měli výhled na celé údolí i okolní hory. Ještě ten večer jsme zamířili na procházku. Vystoupali jsme na malý kopec opodál a vychutnali jsme si pohled na zapadající slunce i městečko, kde se pozvolna rozzářily lampy a vánoční osvětlení. Nakonec jsme se šli podívat i do centra, kde měli krásné bílé domky s červenými střechami. Spousta z nich byla hezky vyzdobená – viděli jsme i šicí stroj na zídce nebo třeba krásný miniaturní betlém schovaný pod kaktusem. Na promenádě jsme zastavili u otevřené cukrárny a ochutnali jsme obrovský zákusek chutí připomínající kremroli. Byl vynikající, ale bylo ho prostě moc. Po spořádaní takového množství cukru mi nebylo zrovna dobře, a tak jsme se pomalu vrátili na ubytování a těšili jsme se na další den v horách.

Řádně jsme se prospali a hned ráno jsme zamířili na krátkou procházku ke skále Roque Nublo. Stojí nad řídkým borovicovým lesem a jsou odtud opět nádherné výhledy po celém okolí. Viděli jsme od Tenerife až po jakési daleké vrcholky hor kdesi v mlze na východě. Měli jsme podezření, že to bude Maroko, ale jistí jsme si nebyli. Odpoledne jsme se vrátili do Tejedy, ale Jitušce nebylo dobře. Zůstala tedy v posteli a já jsem se šel projít po okolí skrz nádherné mandlové háje. Stezka zvolna stoupala a obtáčela se z druhé strany pod skálou Roque Nublo. Všude kolem byly bílé a růžové mandloně v květu a já jsem si užíval posledních paprsků slunce toho dne. Na druhé straně údolí jsem zase obdivoval nádherná políčka a domky postavené na terasách se spoustou pater. Všechno se zelenalo, kvetlo a nejraději bych otrhal ty zralé olivy a mandarinky, které vypadali velmi lákavě. Večer jsme se sešli s Jituškou v Tejedě, uvařili jsme si večeři a těšili jsme se na další prosluněný kanárský den.

Pokračovat na další díl