Následující ráno, po úchvatném východu slunce nad pohořím, jsme začali jógou. Cvičila se v malém altánku kousek od hlavní budovy. Bylo to asi poprvé, co jsem cvičil jógu, a tak nějak jsem si to představoval. Příjemný chladivý vánek, švitoření ptáků a zpěv, který se k nám nesl ze vzdálených chrámů v údolí. Samotné cvičení mi tolik nešlo. Zoufale jsem se snažil napodobit sestavy co nejsprávněji a byl jen div, že jsem nespadl na zem. Atmosféra mě ale nadchla natolik, že jsem ranní jógu opakoval i následující den.

Po cvičení a vydatné snídani nás vyzvedl průvodce a vydali jsme se na tzv. Helloya trek, který vede skrz Srí Lanský venkov až po vodopád v mlžném lese na úbočí hor. Tuktuk nás popovezl několik kilometrů od ubytování na místo, kde se malá nenápadná stezka odpojila od hlavní silnice a mířila kamsi mezi stromy. Hned po několika minutách chůze nás průvodce upozornil na papoušky, kteří poskakovali ve větvích nad námi. Opět jsme žasli nad rozmanitostí života na Srí Lance. Za chvilku jsme viděli nepřeberné množství různých ptáků, páva přelétajícího mezi palmami, spoustu ještěrek i dalšího pavouka nefila, který seděl v síti vedle stezky.

Před námi se brzy otevřela krajina rýžových plantáží. Zrovna byla sklizeň. Na terasových políčkách protkaných zavlažovacími kanály pracovalo spoustu vesničanů. Svými srpy postupně sekaly klasy rýže a shromažďovali je na větší kupy. Poté se prý všechna rýže odvozí na velké kamenné plochy u vesnic a tam se používají vodní buvoli, kteří svým dupáním “vymlátí” zrnka ven. Průvodce nám zasvěceně vyprávěl o celém procesu, ale my jsme určité části nechápali. Po chvilce to vzdal a vzal nás rovnou mezi pracovníky na poli. Chvilku se s nimi na čemsi domlouval, pak nám půjčil srp a vyslal nás sklízet rýži. Chvilku jsme s Jituškou sekali klasy a skládali je na hromadu, a nakonec jsme se všichni spolu s místními smáli.

Vesničky a políčka jsme nechali za sebou a pokračovali jsme krajinou, kde džungle střídala napůl opuštěné čajové plantáže. Bujelo tam velké množství pestrých rostlin a hlavně koření. Konečně jsme viděli na živo, jak vypadá pepř, bobkový list, kakao, káva nebo třeba kardamon. Ochutnali jsme místní divoké jahody, a nakonec jsme si prohlédli tzv. „fishtail” palmu. Z jejích květů se vyrábí populární sirup anebo také jakási pálenka.

Stezka se stočila více do kopce a brzy jsme stoupali po svazích hor Knuckles. Vstoupili jsme do mlžného lesa. Byl řidší než například deštný les Sinharaja a skrz stromy jsme pozorovat okolní krajinu. Les byl plný vzrostlých eukalyptů a nádherných květů oranžové barvy. Prý jsme měli přijít o pár týdnů dříve. Teď už byla většina odkvetlá, ale jinak celý les hraje barvami.

Konečně jsme dorazili k průzračným tůňkám kousek pod peřejemi, naobědvali jsme se a skočili jsme do vody. Schladit se pod vodopády během treku je úžasná věc. Náš průvodce nám ukázal i malé překvapení. Stačilo si sednout na kámen, dát nohy do vody, trochu zašplouchat a připlulo hejno rybiček, které okusují odumřelou kůži. Během odpoledne se spustil déšť a les se zahalil do husté mlhy. Což vlastně bylo v pořádku, když to byl „mlžný” les. Moc jsem nefotil, protože se mi nechtělo vytahovat foťák v dešti, ale ten pohled byl nezapomenutelný. Hustý bílý závoj se převaloval po úbočí hor a proplétal se mezi vysokými stromy. Náš trek se pomalu chýlil ke konci. Dorazili jsme do nedaleké vesnice, vyzvedl nás tuktuk a jeli jsme zpátky. Na ubytování jsme si vychutnali úžasnou večeři a zamířili jsme do postýlek.

Ráno jsme opět vstali před východem slunce a kochali jsme se pohledem na první paprsky, které ozařovali mlhu v údolí. Během snídaně jsme zaslechly zapraskání v koruně nedalekého stromu. Skákala tam obrovitánská veverka. Větve se hluboce zhouply pod její váhou a ona zmizela kdesi v zeleni. Byla to ratufa černoprstá, jinak zvaná i „giant squirrel”. Slýchali jsme o ní po celou dobu našeho pobytu a konečně jsme jí viděli naživo. Měli jsme z toho radost a čekali jsme, že to bylo poslední zvíře, které vidíme, ale Jituška spatřila kousek za ubytováním i kančila (“Mouse Deer”). Malinkatý druh jelínka, který vypadá neuvěřitelně roztomile.

Pomalu jsme se rozloučili s tímto nádherným místem, nasedli jsme do tuktuku a zamířili jsme na letiště. Cesta to byla sice dlouhá, ale utekla rychle. Přejeli jsme vlakem z Kandy do Kolomba, pak do Negomba, tam jsme si nakrátko odpočinuli na ubytování a v noci jsme odletěli zpět domů. Srí Lanka v nás nechala spoustu zážitků. Sice jsme se tam setkali s úmornou hromadnou dopravou, davy lidí, odpadem i spoustou těch, pro které jsme byli jen chodící peněženky. Na druhou stranu jsme ale poznali krásy neskutečně pestré přírody, ochutnali jsme výborné kari na mnoho způsobů a překvapila nás pohostinnost a přátelskost místních.

Postupně jsme došli až na samotný hřeben, odkud byl nádherný výhled po celé vysočině. Z jedné strany těsně pod námi pokračovala železniční trať a z té druhé byla ve svahu vysazena čajová plantáž. Dělali jsme přestávky na focení, svačinky nebo jsme jen relaxovali při pohledu do krajiny. Den nám utekl jako voda a na ubytování jsme se vrátili akorát k večeři. Byla opět vynikající. Jedli jsme sice další rýži s kari, ale chutnala jinak. Jako by to byl úplně nový a neznámý pokrm.

Následující den jsme začali procházkou na vlakové nádraží. Měli jsme namířeno až do Kandy, což byla dlouhá cesta. Původní plán, zarezervovat si pohodlná místa třeba ve druhé třídě, nevyšel. Ukázalo se, že den předem bylo již pozdě. Na druhou stranu jsme ale zjistili, jak je fajn třetí třída s rezervací. Jde o samostatný čistě místenkový vagón, nikdo tam tedy nestojí a cesta je překvapivě pohodlná.

Vyrazili jsme z Haputale a pomalu stoupali kolem lesa. Předchozí den jsme tam byli na procházce a teď jsme jeli stejnou trasu vlakem. Po chvilce cesty nám průvodčí nabídl, že můžeme koukat na krajinu a fotit z otevřených dveří v zadní části lokomotivy. „Dejte si pozor, ať nevypadnete, já bych pak musel zastavit vlak!“ dodal. Kolem nás míjely krásné lesy, říčky, čajová políčka i zeleninové zahrádky. V nížinách je totiž moc horko, a tak se například mrkev pěstuje na horách. Krajina co chvíli nabírala jiný ráz. Vlak jel opravdu vysoko a občas se pod námi objevila hluboká zelená údolí táhnoucí se kamsi do dáli. Spatřili jsme dokonce i proslulou Adamovu horu, jedno z nejpopulárnějších poutních míst. My jsme tam ale nemířili. Raději jsme zvolili relaxaci a klid u méně známého pohoří Knuckles.

O občerstvení nebyla nouze. Dali jsme si přeslazený čaj se samosou od pána, co procházel vlak s malým vozíkem. Když nám po chvíli vyhládlo, skrz okno vagónu jsme na nádraží nakoupili ještě slané pečivo zabalené v novinovém papíru. V odpoledních hodinách jsme pozvolna začali klesat a brzy se to projevilo na teplotě. Bylo vedro. Když jsme konečně vystoupili v Kandy, setkali jsme se s obrovskými davy. Snad všichni se někam přesouvali a oblast před nádražím byla úplně přecpaná. Návštěvu místních památek jsme nakonec vzdali. Snažili jsme se sehnat oběd a papírové kapesníčky, což skončilo neúspěchem. Nakonec jsme raději našli autobus do Digany, což bylo asi v polovině cesty k našemu ubytování.

Autobus jel pomalu a strašlivě dlouho. Mysleli jsme, že se těch pár kilometrů přesouváme věky. Když jsme zpocení a unavení konečně vystoupili v Diganě, okamžitě na nás vyjeveně zírali všichni místní. Bylo to maličké městečko, skoro všechny obchody byly zavřené a jako jediní turisté široko daleko jsme hodně vyčnívali. Měli jsme takový ten pocit, jako když cizinec přijede do westernového městečka. Všichni sledovali náš pohyb. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby se schovávali do domů a zavírali okenice.

Vrátili jsme se k hledání oběda a kapesníčků. Nebylo to ale vůbec jednoduché. Byl totiž zrovna svátek. V prvním obchodě nám majitel vysvětlil, že nemá a poslal nás přes ulici. Ještě zakřičel na druhého prodavače, co chceme. Ten nás uvedl dovnitř a vítězoslavně položil na pult jeden maličký sáček a kapesníčky. „Four“ řekla Jituška a ukázala čtyřku na prstech. Prodavač vytřeštil oči a zoufale hledal. Nakonec se mu podařilo opravdu sehnat čtyři. Trochu vyjeveně dokončil transakci a my jsme se vydali hledat místo na oběd.

Chvilku jsme marně koukali na dveře několika zavřených restaurací, ale našli jsme i jednu v provozu. Dali jsme si klasické kari s rýží a s plnými žaludky jsme se vydali hledat cestu z tohoto podivného městečka. Zarezervovali jsme si ubytování ve Welikande Trekking Center, ale bylo to na zapadlém místě kdesi v kopcích. Tuktukáři to tam neznali, ale ihned mě obestoupili a řešili, kde to je. Křečovitě jsem držel telefon s puntíkem na mapě, zatímco na něj zíralo asi deset lidí. Snažil jsem se, aby se najednou neztratil kdesi v davu. Když konečně pochopili, kam chceme jet, řekli si o nehoráznou sumu. Smlouvat se s nimi nedalo a docela rádi jsme odtud odešli.

Jak jsme stáli, ztracení u křižovatky, přišel za námi jeden mladší pán. Prý si nás všiml o chvíli dříve, jak jedeme autobusem a bloudíme městem. Nabídl nám pomoc a rádi jsme přijali. Sehnal pro nás tuktuk za méně než poloviční cenu! Drama ale ještě nebylo u konce. Z ničeho nic se objevila jakási starší paní a začala na nás křičet: „GIVE ME MONEY!“ Málem se na nás zuřivě vrhla. Pán říkal, ať jí nic nedáváme, že se nás snaží jen využít a protentokrát jsem s ním souhlasil. Vůbec se mi nelíbilo, jak na nás bezdůvodně křičela. Konečně přijel tuktuk a my jsme vyrazili na ubytování.

Pokračovat na další díl

Asi v půli cesty jsme museli přestoupit a v mezičase jsme zašli na oběd – klasickou rýži s kari. Jídlo bylo sice dobré, ale návštěva tamních toalet ve mně zanechala hrozivé vzpomínky, o kterých se tady nechci dále rozepisovat. Ještě kus cesty nacpaným autobusem a konečně jsme vystoupili v krásném a klidném městečku Haputale. Na ubytování nás vřele přivítali, dostali jsme úžasnou večeři a uložili jsme se ke spánku v příjemném chládku.

18. 3. Na skútru po horách

Na celý příští den jsme si opět vypůjčili skútr. Tentokrát jsme vstávali velmi brzo, abychom se stihli dostat na vyhlídku Lipton’s Seat do východu slunce. Náš hostitel byl velmi vstřícný. I když jsme mu říkali, že to není potřeba, tak nám v pět hodin připravil snídani v balíčku na cestu. Přidali jsme ji do batůžku, nasedli jsme a vyrazili do tmy. Všude bylo ještě ticho a na klikatých horských silničkách jsme jen zřídka potkali tuktuk či motorku. Postupně jsme stoupali, až jsme za necelou hodinu dorazili na vyhlídkové místo. Bylo umístěné na vrcholku obklopeném čajovými plantážemi, kam až oko dohlédne. Postavil ho pan Lipton, aby odtud mohl pozorovat své políčka pěkně shora. Zaparkovali jsme skútr a kochali jsme se pohledem na vycházející slunce. Teplé ranní světlo postupně proniklo mraky a zalilo krajinu do nádherné zlatavé barvy.

Posnídali jsme, chvilku jsme relaxovali u čaje a když už jsme se nabažili vyhlídek, zamířili jsme dolů. Naším dalším cílem byla čajová továrna Dambatenne. Projeli jsme několik serpentin, minuli jsme skupinky tamilů sbírajících čaj a přijeli jsme k velké tovární hale prosycené vůněmi. Procházeli jsme jednotlivými fázemi výroby černého čaje, sledovali jsme, co který stroj dělá, a nakonec jsme si do batůžku nakoupili tolik, kolik jsme zvládli uvézt.

Odpoledne jsme zamířili k vodopádům Dyialuma. Cesta byla náročnější, než jsme původně čekali. Krásnou asfaltku vystřídala poněkud rozbitá horská silnice. Navíc jsme si ale museli dávat velký pozor na protijedoucí a předjíždějící autobusy. Ozvalo se troubení za zatáčkou a už jsem strhával motorku k okraji cesty. Udělal jsem dobře. Za několik vteřin za vyřítil autobus, který zrovna předjížděl jakýsi tuktuk. To ale ještě nebylo všechno. Za jednou zatáčkou nás překvapilo kluzké bahno rozprostřené po celé šířce vozovky. Jeli jsme skoro krokem, ale kola přesto sklouzla a byli jsme na zemi. Stupačka přimáčkla Jitušce nohu. Naštěstí to nebylo vážné zranění a mohli jsme jet dál.

Konečně jsme zaparkovali kus pod vodopádem. Zbytek se musel dojít pěšky. Ujišťovali jsme jednoho místního, že nepotřebujeme pomoc, ale ukázalo se, že to tak nebylo. Ztratili jsme se hned za první odbočkou, a nakonec jsme ještě rádi šli s ním. Po krátkém výšlapu skrz džungli se před námi objevila říčka, která se drala skrz tři kamenné prohlubně až na samotný okraj skály. Odtud pokračovala dlouhým vodopádem kamsi do údolí. A právě v těch prohlubních se dalo krásně koupat. Oblékli jsme si plavky a ponořili se do příjemně chladivé vody.

Cestou zpátky jsme se rozhodli říčku přebrodit, abychom nemuseli skákat po skalách. Ukázalo se, že chození po kluzkém dnu není mojí silnou stránkou. Udělal jsem několik kroků, zakolísal jsem a ponořil jsem se do vody i s batohem. Měl jsem v něm samozřejmě všechny doklady i mobilní telefon. Naštěstí byly v horní části a udržely se nad hladinou. Byl jsem sice mokrý, ale zima mi nebyla. Ještě nás čekala asi hodinu a půl dlouhá cesta na ubytování, ale jelo se dobře a silnice byla lepší a lepší. Protivítr téměř usušil mokré oblečení a když jsme po příjezdu dostali vynikající večeři, úplně jsme zapomněli na všechny trable toho dne.

Pokračovat na další díl

Ohníčky a kouř – Během naší cesty po Srí Lance jsme se setkávali se spoustou míst, kde lidé rozdělávali ohně, vypalovali meze a vůbec nechávali hořet všechno možné. Ve okolí městečka Tissa bylo tolik ohňů, že byl vzduch úplně prosycen štiplavým kouřem. Všude kolem místní lidé vypalovali velké plochy polí. Nedovedl jsem si představit, jak v takovém ovzduší mohou vůbec žít. Po jediném dnu mě škrábalo v krku tak, že jsem se sotva mohl nadechnout.

Následující den jsme vstávali ještě před úsvitem. Nastoupili jsme do džípu, který na nás čekal kousek od ubytování a vyrazili jsme směrem k národnímu parku. Po asi půl hodině jízdy řidič z ničeho nic zastavil. Potom kousek couval a namířil světlomety na slona, který poklidně stál v křoví u cesty. Ten chvilku mžoural do bílé záře, prohlédl si nás, ale nevěnoval nám žádnou větší pozornost. Zase se vrátil k chroupání větviček, jako bychom tam nebyli.

U vjezdu do parku jsme na chvíli zastavili. Využili jsme této příležitosti k návštěvě toalet, ale co se nestalo. Jituška zavřela dveře od kabinky a v tom si všimla vyděšené veverky, která na ní koukala z podlahy. Neměla kam utéci. Jituška se také lekla, což veverku vyděsilo ještě víc. Pootevřela tedy dveře a po chvíli veverka vyběhla ven. Způsobila ještě trochu pozdvižení u umyvadel a pak zmizela dveřmi kamsi do tmy.

Konečně se blížil čas, kdy otevřou brány. Množství džípů, které čekaly na vjezd bylo ohromující. Věděli jsme, že Yala je populární, ale tohle bylo opravdu moc. Desítky a desítky vozidel se řadily do dlouhé fronty, projížděly pod otevřenou závorou a jely jako nekonečná kolona skrz prašné cesty v národním parku. Naštěstí se jednotlivé džípy postupně rozjely do různých míst a brzy jsme byli skoro sami. Kolem nás bylo spoustu zvířat. Narazili jsme na axisy, sambary, mangusy, orly, ledňáčky, krokodýly, a dokonce jsme z dálky viděli i dalšího slona. Pak ale řidiči přišlo vysílačkou echo, že někdo kdesi spatřil levharta. Okamžitě se vydal tím směrem. Brzy se sjelo asi čtyřicet džípů na jednom místě. Levhart byl již dávno pryč. Místo toho tu byla obrovská kolona a trvalo dlouho, než se nám podařilo, vymotat se odtud ven.

Asi v polovině výletu jsme krátce zastavili u nádherné pláže. Chvilku jsme si odpočinuli, prošli jsme se a pozorovali jsme moře, které jako by bylo rozbouřené před očekávaným deštěm. A taky že ano. Brzy začalo pršet. Ještě jsme zpozorovali krásného šakala, který proběhl kolem nás, ale poté jsme zamířili ven z parku. „Když prší, zvířata jsou zalezlá.“ vysvětlil řidič. Nedalo se nic dělat, ale i tak jsme toho během dopoledne viděli spoustu.

Pokračovat na další díl

Večer se nám stala nemilá věc. Jituška ve sprše omylem strčila do kohoutku a ten praskl. Ulomil se a voda stříkala po celé koupelně. Jituška se snažila rukama zastavit proud vody a křičela o pomoc. Naštěstí jsme neměli pokoj daleko, a tak jsem jí slyšel. Vystřídali jsme se u držení tlaku vody. Jituška se oblékla a zavolali jsme pana domácího. Zavřel vodu a pustil se do oprav. Nakonec musel celý kohoutek vyměnit, ale do večera sprcha zase fungovala a všechno bylo v pořádku. „Tyhle výrobky nic nevydrží, nedělejte si s tím starost“ řekl nám.

15. 3. 2019 Výlet na skútru

Ráno jsme si od našeho domácího půjčili malý skútr. Měl jsem drobné obavy, jestli na Srí Lance platí český řidičák. „To je v pohodě. Řidičák máte!“ prohlásil domácí. Bylo to sice ten samý člověk, kterému jsme za skútr platili, ale což. Trochu nejistě jsme tedy nasedli a vyrazili na projížďku po okolí. Jako první jsme přijeli ke skalnímu chrámu Mulkirigala. Zaparkovali jsme a ihned se nás ujal jeden průvodce. Byl docela drahý, ale zdálo se, že má slušný přehled. Rozhodli jsme se tedy jít s ním. Povídal nám o historii buddhistického chrámu vytesaného ve skále a procházel s námi jednotlivé sály. Fascinovaly nás nádherně malované stropy jeskyní. Přímo na hrubý kámen byly namalované barevné a velmi propracované ornamenty. Skoro to vypadalo, jako by někdo na strop natáhl koberec. Uprostřed jeskyní ležely obrovské sochy Buddhy a vchod strážili překvapivě hinduističtí bohové. Tenhle mix náboženství byl na Srí Lance velmi zajímavý. Nakonec jsme vystoupali až na samotný vrchol skály, odkud byl krásný výhled po okolní krajině. Chtěli jsme se tam nasvačit, ale ihned se k nám přibližovaly mlsné opice, a tak jsme jídlo raději zase zabalili.

Na malém skútru jsme pokračovali dál Srí Lanským venkovem. Naše další zastávka v městečku Weeraketiya by normálně nebyla ničím zajímavá. Klasická rýže s kari v místním bistru a pokračovali bychom dál. Jituška se ale zeptala na toalety. Ukázalo se, že nic takového v restauraci není, ale majitel byl velmi ochotný a snažil se vyhovět, jak to jen šlo. Nakonec našel řešení a pustil Jitušku do koupelny v jeho vlastním domě.

Pomalu jsme mířili k přírodní rezervaci Kalametiya. Cestou jsme zastavili ještě na hezkém místě u jezírka, kde jsme chvíli odpočívali, pozorovali ledňáčka a také páva, který přelétal mezi korunami palem. Konečně se začal blížit večer a s ním i ideální čas na pozorování ptactva. Trochu jsme zabloudili, ale projeli jsme po několika polních cestách a brzy jsme dorazili jsme do malého městečka. Leželo na samém okraji rezervace. Přemýšleli jsme, kde najdeme průvodce a v tom jsme si všimli cedule na jednom domě. „Kalametiya Bird Watching“ (Kalametiya pozorování ptáků). Jeden z obyvatelů si nás ihned všiml a byl to zrovna průvodce. Motorku nám schoval u domu svého strýce, připravil lodičku s občerstvením a brzy jsme vyráželi do laguny. Množství ptáků, které jsme tam viděli, bylo ohromující. A co víc, byli jsme tam úplně sami. Jediná lodička uprostřed široké laguny. Jen během prvních několika minut plavby jsme spatřili tři různé druhy ledňáčků včetně jednoho černo-bílého. Kolem nás bylo moře volavek, kormoránů, pelikánů a nad hlavami nám co chvíli prolétl orel. Na okrajích laguny se poklidně pásli vodní buvoli a my jsme jen vyjeveně zírali na to neskutečné množství života. Na závěr jsme ještě vylezli na malou skálu a pokochali jsme se pohledem na celou lagunu shora.

Večer toho dne byl trochu rozporuplný. Na doporučení našeho hostitele jsme zamířili na pláž, kde želvy kladou svá vajíčka. Za svitu červeného světla (které želvy prý nevidí) a doprovodu ochránců pláže jsme dorazili až k želvě a dívali se, jak umisťuje malé bílé „míčky“ do vyhrabané jámy. Na jednu stranu musím uznat, že se hlídači snažili želvu nijak nevyrušit, ale skupina asi padesáti turistů byla přeci jen trochu moc. Nakonec nás vlastně mrzelo, že jsme tam vůbec šli a nedopřáli jsme želvám trochu soukromí…

Večer jsme vyprávěli naše zážitky majiteli ubytování a ten se najednou chytil za hlavu. „Vy jste si do toho chrámu vzali průvodce?“ zeptal se. „Ano, vzali.“ odpověděl jsem nejistě. „Neee, to nee, já jsem vám přeci říkal, ať si průvodce neberete! Oškubal vás! Já vám to říkal!“ Ukázalo se, že jsme zaplatili výrazně přemrštěnou cenu, ale už to bylo za námi a prohlídka se nám líbila, tak jsme se s tím dál nezabývali.

Pokračovat na další díl

13. 3. 2019 Trek pralesem

Ráno jsme začali vydatnou snídani. Jedna věc se musí Srí Lančanům nechat. Dělají úžasné pokrmy. Dali jsme si vajíčka, vynikající ovoce a navrch místní specialitu – buvolí tvaroh s palmovým sirupem. Když jsme byli dostatečně posílení, vydali jsme se džípem směrem ke vstupu do pralesa. Cestou jsme potkávali spoustu zvířat. Jen za tu chvilku jsme viděli lepoještěra (green garden lizard), ledňáčky, ibisy, vodní buvoly, kormorána, a dokonce i obrovského varana, který se povaloval u potoka nedaleko cesty.

Betel – Cestou k pralesu jsme narazili na skupinku vesničanů, kteří žvýkali podivné „balíčky“ listí a plivali rudé sliny. Pali nám vysvětlil, že se jedná o betel – drogu používanou takřka po celé jihovýchodní Asii. Po alkoholu, nikotinu a kofeinu jde o čtvrtou nejpoužívanější návykovou látku na světě. Působí povzbudivě a zahání hlad i žízeň, ale vzniká na ní silná závislost a způsobuje zčernání i vypadání chrupu.

Ihned při vstupu do pralesa jsme pocítili změnu ovzduší. Bylo najednou chladněji a ve vzduchu byla cítit vysoká vlhkost. Vstoupili jsme do fascinující zelené živé džungle, která byla plná podivných exotických vůní. Stačilo se jen zastavit, ztišit a rázem jsme slyšeli nádhernou symfonii složenou ze zvuků ptáků, hmyzu a potůčků. Kdesi v korunách stromů jsme slyšeli tlupu opic. Netrvalo to dlouho a narazili jsme na ně. Poskakovaly po větvích přímo nad naší stezkou. Chvíli jsme tam postávali, prohlíželi si je, ale opice si s námi nedělaly těžkou hlavu. Sbíraly ovoce z větví a s naprostým klidem si nás prohlížely. Jen o pár metrů dál jsme narazili na další ještěrky, obrovské stonožky i na zmiji spící ve větvích. To množství života všude kolem bylo až k neuvěření.

Za nedlouho jsme narazili na velkého pavouka Nefila sedícího na síti roztažené nad naší stezkou. Nejprve jsem se trochu zalekl, přeci jen mám z pavouků respekt a nerad bych se k němu moc přiblížil. Pavouk se ale nehýbal, a tak mi trochu otrnulo. Vylovil jsem foťák a snažil jsem se na něj zaostřit. Trochu jsem popocházel, ladil kompozici, díval se do hledáčku a vtom prohlásil jeden pán z naší skupiny: „Na to, že se bojíš pavouků, jsi docela odvážný.“ To mě zarazilo. Sundal jsem hledáček fotoaparátu z oka a trochu jsem se vyděsil. Byl jsem asi půl metru od pavouka! Opatrně jsem tedy couval zpátky, větším obloukem jsem ho obešel a rychle jsem se vzdálil.

Zatímco jsem obdivoval nádherné obrovské motýly, Jituška objevila zajímavou věc. Nejprve si myslela, že fotí nehybného velkého brouka, ale Pali nám vysvětlil, že to je jen jeho stará skořápka. Dělá prý něco podobného, jako když se svlékají hadi. Vyleze ze své staré „kůže“ a nechá jí na místě.

V odpoledních hodinách jsme dorazili k nádhernému vodopádu, převlékli jsme se do plavek a ponořili se do osvěžující vody. Kolem nás plavaly roztomilé rybičky a my jsme si užívali úžasné osvěžení po procházce parným lesem. Poobědvali jsme výborné kari, které jsme dostali na cestu, a po dostatečném odpočinku jsme zamířili zpět. Bohužel náš návrat byl nakonec nešťastný. Paliho trápila bolest kolena. Jituška mu půjčila kostivalovou mast, kterou jsme měli s sebou a Pali zkusil k tomu i nějakou místní medicínu, ale nic nepomohlo. Musel pro nás přijet džíp. Na ubytování koleno prohlédla jedna doktorka, která tam byla shodou okolností na dovolené. Ukázalo se, že Pali bude muset na čas odložit chození po pralese a vyrazí na rentgen do Kolomba.

Ranní loučení následující den bylo dojemné, předali jsme si navzájem drobné dárky, popřáli jsme Palimu brzké uzdravení a s Jituškou jsme se vydali zpátky na jižní pobřeží. Tentokrát jsme cestovali jen autobusy a bylo to úmorné. Museli jsme dvakrát přestupovat a jeden z autobusů byl narvaný až k prasknutí. Při poslední části cesty navíc Jitušku začal obtěžovat podivný chlapík sedící za námi a raději jsme se tedy přesunuli na druhý konec autobusu. To naštěstí pomohlo a večer jsme konečně dojeli do Tangalle, kde na nás čekalo ubytování kousek od pláže. Občerstvení, moře a výborná večeře nám dodaly energii a přemýšleli jsme, jaké další zážitky nás na tomto magickém ostrově ještě čekají.

Pokračovat na další díl

Negombo již bylo za námi. Usadili jsme se v místním autobuse do Kolomba a zamířili jsme na dlouhou cestu na jih, až k deštnému lesu Sinharaja. Místní autobus nás nejprve velmi zaujal. Nádherně pomalovaný stroj, plný barevných sošek a hlasité hudby se ale brzy ukázal jako velmi nepohodlný způsob přepravy. Pořád troubil, brzdil, rozjížděl se, kličkoval mezi tuktuky a vyzvedával lidi na nesčetném množství zastávek. Trvalo to celé dvě hodiny, než jsme urazili čtyřicet kilometrů do centra Kolomba.

Autobusy na Srí Lance – Tenhle způsob dopravy je vlastně taková kapitola sama pro sebe. Jízda autobusem je totiž vždycky zážitek. Hned při příchodu na nádraží na člověka dýchne naprostý chaos, ale na druhou stranu vždycky někdo poradí, který autobus je ten správný. Po Srí Lance jezdí totiž opravdu velké množství linek, a navíc s krátkými intervaly. Pokud tedy nejedete přímo z nějaké vesnice, stačí dojít na nádraží a brzy budete nastupovat. Batohy hodíte za zábradlí k řidiči a vmáčknete se na jednu z maličkých sedaček. Dál už na vás bude čekat jen hlasitá hudba, brzda, plyn a mačkání se v davu. Při průjezdu městy a vesnicemi autobus zpomalí a chlapík, který pomáhá řidiči, vykoukne ven. V neuvěřitelně rychlém sledu vyvolává jména příštích zastávek a mávne na řidiče, když je potřeba někoho nabrat. Obvykle autobus ani nezastavuje. Lidé naskočí a jede se dál. Zajímavé je, že snad každý řidič má svůj vlastní styl hudby a výzdoby, takže může být tohle cestování kromě nepohodlí vlastně i trochu zábavné. Co ale rozhodně není zábavné, je jejich styl řízení. Autobusáci jsou tam naprosto šílení. Platí jen jedno nepsané pravidlo – autobus má přednost, když zatroubí. Jezdí tedy rychle, troubí a předjíždí. Je jedno, jestli vidí za zatáčku. Nehraje roli, jaké manévry musí provádět okolní řidiči. Autobus prostě jede maximální zvládnutelnou rychlostí a troubí.

Obrovský dav lidí, který se pohyboval v Kolombu mezi autobusovým a vlakovým nádražím nás trochu vyděsil, a tak jsme chvátali, abychom odtud zmizeli, co nejdříve. Po několika marných frontách u nesprávných přepážek se nám konečně podařilo koupit lístky do druhé třídy vlaku ve směru Galle. Konečně alespoň trochu příjemný způsob přepravy. Otevřeli jsme okna a nad námi se spustily ventilátory, takže nám i v tom vedru bylo vlastně docela příjemně. Vlak uháněl vcelku slušnou rychlostí podél jihozápadního pobřeží a uličkou procházeli prodejci všemožného občerstvení. Od různého ovoce, přes samosy (smažená kapsa plněná zeleninou), až po vodu a nápoje. Po chvíli cesty se uvolnil dostatek míst, takže jsme se s Jituškou oba usadili a bylo nám dobře.

V odpoledních hodinách jsme vystoupili ve městě Galle, kousek od velké koloniální pevnosti. Chtěli jsme si trochu odpočinout od přesunů a vydali jsme se tedy na prohlídku historického centra. Daleko jsme ale nedošli. Dostali jsme hlad a zapluli jsme do jedné z prvních restaurací na tradiční rýži s kari. Jídlo bylo dobré, ale museli jsme se neustále vyhýbat zákazníkům, kteří si kupovali sušenky z regálu za námi. Po návštěvě toalety umístěné takřka v kuchyni jsme trochu znejistěli, ale majitelé si získali naši důvěru zpět, když nám pohlídali krosny. Byli jsme rádi, že je s sebou nemusíme tahat po městě.

Samotné Galle bylo opravdu zajímavé místo a vůbec nepřipomínalo zbytek Srí Lanky. Bylo postaveno v nádherném koloniálním stylu. Uvnitř pevnosti se nacházel nespočet maličkých domů v úzkých uličkách plných turistických lákadel. Došli jsme až na samotné hradby s výhledem na moře a nádherný maják. Zaujala nás čistota vody. Oproti Negombu tu bylo moře opravdu nádherné. Neodolali jsme a alespoň jsme si sundali boty, abychom se mohli brouzdat mezi maličkými vlnkami.

Přišel čas pokračovat dál. Původně jsme chtěli autobusem, ale do městečka Deniyaya jsme žádný přímý spoj neobjevili a představa dalších přestupů a mnohahodinového kodrcání nás nelákala. I proto jsme nakonec kývli na nabídku tuktukáře, který nás chtěl odvézt až na místo za 4000 rupií (asi 500 Kč). Bylo to totiž kolem tří hodin cesty, a tak nám ta cena přišla vlastně docela rozumná. Řidič neuměl moc anglicky, ale snažil se nás nalákat na spoustu úžasných výletů, které by prý s námi v okolí Deniyayi podnikl. Dokonce jsem musel mluvit po telefonu i s jeho synem, který překládal. Prales prý za nic nestojí a ukážou nám tam hezčí místa.

Na to jsme naštěstí neskočili a udělali jsme dobře. Brzy se totiž ukázalo, že náš řidič v Deniyayi nikdy nebyl a ani tam nezná cestu. K naší GPS ale důvěru neměl. Naštěstí je na Srí Lance spoustu ochotných lidí, a tak se brzy dozvěděl správný směr. Cesta příjemně utíkala, vítr pofukoval, a nakonec jsme byli moc rádi, že jsme nejeli autobusem. Řidič to s námi ještě nechtěl vzdát a pokusil se nám vnutit jednoho z pralesních průvodců, kterého jsme potkali cestou. Prý je to mnohem lepší volba než si nechat zařídit výpravu přes ubytování. Raději jsme ale také odmítli a krátce po setmění jsme tak konečně dorazili do krásného domu na samém okraji deštného lesa.

Pokračovat na další díl

Řidič byl příjemný a uměl dobře anglicky. Rychle jsme tedy začali nasávat informace o Srí Lance. Co nevidět jsme byli na našem ubytování nedaleko pláže v Negombu. Hned při příchodu jsme na uvítanou dostali domácí džus a byl vynikající. Přeci jen bylo znát, že to ovoce bylo místní, a ne dovezené kdoví odkud. Ukázalo se také, že náš řidič byl vlastně majitel ubytování. „Žena vždycky řekne, že posílá řidiče, a pak jedu já.“ dodal.

Ubytovali jsme se ve vyhřátém pokoji a najednou se Jituška vyděsila. „Já nemám foťák! Zůstal pod sedačkou v letadle!“ Co bylo horší, Jituška si pořídila foťák asi před dvěma týdny, takže s ním dosud stihla pořídit jen několik snímků. Požádali jsme o pomoc naše hostitele a spustilo se dlouhé kolečko telefonátů. Ztráty a nálezy tvrdily, že tohle oni neřeší. Dali nám jiný kontakt, ale tam nás zas poslali zpátky. Po mnoha a mnoha telefonátech jsme dostali kontakt na přepážku našich aerolinek, ale ta už byla tou dobou zavřená. Měla znovu otevřít až v půl jedné ráno o den později. Rozhodli jsme se tedy, že zůstaneme v Negombu a zkusíme to vyřešit během příští noci.

11. 3. 2019 Negombo

Ráno jsme začali koupáním na místní pláži. Nebyla sice úplně nejčistší, ale nevypadala špatně, a tak jsme skočili do moře. Přímo nás šokovalo, že bylo stejně horké, jako venkovní vzduch. Žádné osmělování. Bylo to, jako ve vaně. Na pláži se nám ale brzy přestalo líbit. Místní se na nás (hlavně na Jitušku) dost podivně dívali. Když jsme se vraceli na ubytování, oslovil nás na okraji pláže jeden muž: „Kouříte?“ zeptal se. Odpověděl jsem, že ne a už jsme chtěli pokračovat dál, ale on se zase zeptal: „A nechcete nějaký krystal?“ To nás oba vyděsilo. Pokud vím, tak je to označení pervitinu. Přidali jsme tedy do kroku a ztratili jsme se mu z dohledu. Raději jsme zamířili na oběd a dali jsme si místní tradiční pokrm – rýži s kari. Dostali jsme různé druhy výborných omáček a zaplatili jsme pouhých 180 rupií za porci (cca 23 Kč).

Odpoledne jsme se vydali na průzkum místní laguny. Pronajali jsme si průvodce s lodičkou a vyrazili jsme po vodě skrz různé kanály. Kolem nás se pohupovaly zajímavé barevné bárky plné rybářů, ale brzy jsme opustili obydlenou oblast. Pluli jsme mezi mangrovovým porostem, všude poletovalo spoustu ptactva a my jsme si užívali plavbu. Konečně se nám tady začalo líbit. Po Negombu plném chaosu a odpadků byl tohle úplný ráj. Dokonce jsme zastavili na mělčině, vyložili jsme si židličky se stolkem a dostali jsme od našeho průvodce hromadu vynikajícího ovoce. Tak dobrý ananas jsem nikdy nejedl! To vše jsme završili vypitím kokosu.

12. 3. 2019 Noční cesta tuktukem

Po návratu z laguny jsme šli rovnou spát. Byli jsme trochu umoření z horka a čekalo nás noční obvolávání letiště. Zdálo se, že jsme sotva zamhouřili oči a už zvonil budík. Půl jedné! Přepážka by měla být otevřena. Ihned jsem vzal telefon a volal. „Mají ho tam! Našel se v letadle a můžeme pro něj přijet!“ sdělil jsem radostně Jitušce. Jediný problém byl, že přepážka zavírala v šest ráno. Museli jsme tam jet rovnou v noci. Neměli jsme vlastní venkovní klíče, a tak Jituška zůstala a čekala, než se vrátím, že mi pak otevře.

Stál jsem na ulici před domem. Byla tma a nikde ani živáčka. „Jak se teď dostanu na letiště?“ Bylo to přes deset kilometrů. Začal jsem uvažovat nad noční procházkou. To bych do šesti asi zvládl, ale z ničeho nic se ale na silnici objevil osamělý tuktuk (malá motorová tříkolka se stříškou, která obvykle plní funkci taxíku). Zastavil jsem ho a zjistil jsem, že mě odveze tam i zpět za 8 dolarů. Neváhal jsem a nasedl. Asi za hodinku jsem byl zpátky i s foťákem, Jituška měla velkou radost. Zapluli jsme opět do peřin a těšili jsme se na poznávání Srí Lanky. Ráno jsme ještě poděkovali našim hostitelům za všechnu pomoc a vydali jsme se na dlouhou cestu na jih, do městečka Deniyaya, kde na nás měl čekat trek skrz deštný prales.

Mapa naší cesty po Srí Lance

Pokračovat na další díl

• Pohoří Knuckles
• Vyhlídka Lipton’s Seat
• Vrchovina v okolí Haputale
• Vodopády Ravana Ella
• Vodopády Diyaluma
• Vodopád v pralese Sinharaja