Loď se zvolna pohupovala na moři a kousek před námi přeletělo několik nádherných pelikánů. Pohybovali se těsně nad vodní hladinou a loď minuli jen o několik metrů. Byli obrovští. S rozpětím křídel převyšujícím dva metry připomínali spíš menší letadlo. Vzhlédli jsme k obzoru a jen několik kilometrů před námi z mlhy vystupovaly kopečky ostrova Chiloé. Nebyl daleko od pevniny. Po necelé půl hodince plavby jsme opět nasedli do našeho malého obytného auta a vyrazili jsme až na západní pacifické pobřeží do osady Puñihuil. Byla proslulá díky nedalekým ostrůvkům, na kterých hnízdí tučňáci.

Ihned po příjezdu nás zarazilo, že silnice končí a auta pokračují v cestě po pláži. Moc se nám tam nechtělo, ale místní nás ujistili, že je vše v pořádku a máme jet dál. Přejeli jsme tedy kus pláže až k malému domku, kde jsme si zařídili výlet lodí za tučňáky. Abychom se nemuseli do lodi brodit, převozníci nám přisunuli malý můstek na kolečkách. Na ten jsme všichni nastoupili a oni nás tlačili do moře až k místu, kde jsme pohodlně nastoupili do loďky. Připadali jsme si sice trochu divně, ale nakonec bylo fajn, že jsme nemuseli ponořit boty do slané vody. Výlet byl hodně zajímavý. Tentokrát jsme viděli i ohrožené Humboldtovy tučňáky a spoustu hnízdících kormoránů. Všichni byli koncentrovaní na několika malých travnatých a kamenitých ostrůvcích.

Příští den jsme si chtěli půjčit kajaky a podívat se na ponořený les v ústí řeky Chepu. Po zemětřesení před několika desítkami let totiž zem poklesla o několik metrů a moře vtrhlo mezi stromy. Dnes jsou tam jen holé kmeny trčící z vody. Plán nám nakonec zhatilo počasí. Celé dopoledne pršelo, až jsme to nakonec vzdali a zamířili jsme si prohlédnout východní pobřeží ostrova. Projížděli jsme malými městečky a dívali jsme se na nesčetné množství pestrobarevných dřevěných kostelíků. Na celém ostrově je jich prý asi šedesát a z toho šestnáct dokonce patří na seznam UNESCO.

Ve večerních hodinách jsme zamířili opět k Pacifiku. Tentokrát do národního parku Chiloé. Narazili jsme na jeden z nejkrásnějších kempů, kde jsme dosud spali. Byl jen kousek od pláže schovaný v arrayánovém lese. Bylo tam čisto a spolu s námi ho obývalo jen několik lidí. Když se slunce pomalu přiblížilo k obzoru, vydali jsme se podívat na oceán. Ukázalo se, že dojít k vodě není tak jednoduché. Několikrát nás zastavil plot, až jsme konečně dorazili k místu, kde měla být dle mapy turistická stezka. Nějakým záhadným způsobem ale byla na druhé straně ohrady. Nezbylo nám nic jiného, než najít vhodné místo a podlézt. Konečně jsme dorazili na pláž. Byl to nádherný pohled. Zpěněné vlny narážely na vzdálené skály zalité zlatavým světlem a kousek od nás se poklidně pásli divocí koně, jako by se jich celá ta scenérie vůbec netýkala. Byl to jeden z nejkrásnějších západů slunce, které jsme zažili.

Příští den jsme chtěli podniknout procházky v národním parku. Začátek byl ale trochu zmatený. Nejprve jsme přehlédli vchod do parku a jen tak jsme bloudili po silnici a hledali, kudy dovnitř. Pak jsem se vrátil do kempu, zeptal se na treky a správce mi doporučil, ať jedeme autem na sever do druhé části parku, kde jsou i delší trasy. Prašná cesta ale brzy zahnula na pláž a před námi stála cedule zakazující průjezd. Pěšky to bylo ještě hodně daleko, a tak nám nezbylo nic jiného než se vrátit. Když už jsme byli téměř u kempu, všimli jsme si obrovské vstupní brány. „Jak jsme ji mohli minout?“ říkali jsme si. Zamířili jsme tedy dovnitř. V této části parku sice bylo jen několik kratičkých tras, ale i tak ta návštěva rozhodně stála za to. Podívali jsme se do nádherného bažinatého deštného lesa. Všude kolem rostlo nepřeberné množství zeleně. Listy některých rostlin mohly být i kolem metru široké, stromy pokrývala vrstva mechu, lián a do toho rostlo kolem nás obrovité kapradí. Mezi korunami cvrlikali ptáci a kolem sebe jsme viděli spoustu zajímavého hmyzu. Jaro bylo v plném proudu. Sytě červené a žluté květy přímo zářily v jinak nekonečném zeleném porostu.

Odpoledne jsme měli již všechny trasy prošlé. Zamířili jsme ještě o několik kilometrů dál na vyhlídkové molo „Muelle de las Almas“. Měl odtud být nádherný pohled na skalnaté pobřeží a okolní husté lesy. Cesta tam ale byla horší, než jsme čekali. Byla prašná se spoustou kamení a děr, a hlavně s prudkým stoupáním. Auto mělo co dělat. Do některých kopců jsme se museli pořádně rozjet, abychom nezačali v polovině hrabat. Kola chvílemi prokluzovala na rozbahněném povrchu, ale naštěstí jsme nezapadli. Počasí se mezitím opět změnilo. Na ostrově jsme strávili necelý týden a proměny ze sluníčka do vichřice a prudkého deště byly po celou dobu na denním pořádku. Chvíli bylo krásně a během půl hodinky nebe zčernalo a silný vítr s sebou z boku přinášel proudy vody. Z mola jsme tak viděli hlavně mlhu a déšť. I tak to tam ale bylo zajímavé a alespoň jsme se prošli dalším krásným lesem.

V pátek jsme opět přejeli na východní – obydlené pobřeží a svezli jsme se kratičkým přívozem na ostrov Quinchao. Nakonec se ale ukázalo, že tam toho nebylo tolik k vidění. Podívali jsme se na dva hezké kostelíky, prozkoumali jsme pobřeží, maličký trh s ručními výrobky, a to bylo pomalu vše. Když jsme na jedné hezké vyhlídce nad městečkem Achao dojedli oběd a přemýšleli jsme, že se ještě týž den vrátíme na Chiloé, málem jsem zničil motorku. Po jídle jsme se totiž usadili v autě a mezi tím, co jsme debatovali nad plány, těsně za námi zaparkoval motorkář. Nebyl vidět ani v jednom zrcátku. Zařadil jsem zpátečku, pomalu jsem začal couvat a v tom se ozvalo podivné tlumené ťuknutí. Ihned jsem zastavil a vyběhl ven. Naštěstí jsem jel hodně pomalu a jen jsme se opřeli o přední kolo motorky. Helma sice spadla na zem, ale nepoškrábala se a motorka zůstala stát na místě.

Na víkend jsme se ubytovali v Castru – největším městě na ostrově. Chtěli jsme si ještě trochu užít pohodlí civilizace, než vyrazíme trajektem dál, do nekonečné liduprázdné Patagonie. Víkend jsme tak strávili z větší části lenošením a také krátkou procházkou po centru. Prohlédli jsme si místní dřevěný kostel sv. Františka, a hlavně krásné barevné domy postavené na vysokých dřevěných kůlech (takzvané palafitos). V době přílivu stojí přímo nad hladinou moře.

Ostrov Chiloé je takovým zvláštním kouskem světa. Je opředený spoustou bájí, námořnických povídek a prazvláštních mytologických postav, které mají sochy snad v každém místním městě. A není divu, že tu vzniklo tolik podivných příběhů. Stačí pohled na rozbouřený oceán, neprostupné zelené pralesy zahalené do mlhy, stádo divokých koní běžících po pobřeží a hned uvidíte, jak tajůplný i překrásný ostrov to je.

Pokračovat na další díl

Autor