Byla tam tříproudá cesta s dvěma pruhy do kopce a dvojitou plnou čárou oddělující jeden pruh v protisměru. Silnice mizela za kopcem, takže bylo vidět sotva na pár desítek metrů. Spatřili jsme kamion, jak lenivě stoupá v pravém pruhu rychlostí asi 10 km/h. Toho předjížděl jiný, jen o maličko rychlejší a oba zároveň předjížděl přes dvě plné čáry v protisměru třetí, nejrychlejší stroj. Jel asi 30 km/h. Všechny kamiony tak jely vedle sebe a vytvořily na silnici neprostupnou hradbu. Naštěstí zrovna nic nejelo proti a po dlouhém čekání se opět seřadily za sebe. Až tedy na nejrychlejší kamion. Ten si spokojeně pokračoval přímo na dělící čáře mezi pruhy, takže ho několik kilometrů vůbec nešlo předjet.

Šobak

Dorazili jsme ke křižáckému hradu Šobak (Krak de Montréal) a zaparkovali jsme u infocentra asi 400 metrů od hlavní brány. Jak už to na turistických místech bývá, čekal tam pán v malém vozíku, aby dopravoval výletníky mezi parkovištěm a bránou. Přesvědčoval nás, že to je daleko a do kopce a že nám to rozhodně stojí za zlevněnou cenu 5 JD. Hrad jsme ale měli přímo před nosem. Zlákat jsme se přeci jen nenechali. Místo toho jsme se dali do řeči o místním podnebí. Všude kolem byla vyprahlá krajina tvořená podivnými zvrásněnými kopci a vyschlými koryty řek. Dřív tomu ale tak prý nebývalo. Ještě před několika desítkami let v korytech tekly řeky.

Hrad byl již dost rozbořený, ale přesto bylo zajímavé projít si některé zachovalejší části. Jako všude v Jordánsku jsme i tady pozorovali mísení kultur. Vedle sebe stála hradní kaple a trochu novější mešita. Hradby původně křižáckého hradu byly popsány arabskými znaky. Procházeli jsme různá místa nad i pod zemí a užívali jsme si krásné vyhlídky z pozůstatků kdysi masivních hradeb.

Přírodní rezervace Dana

Odpoledne jsme přijeli do hezkého kempu Al Nawatef na okraji hlubokého kaňonu v přírodní rezervaci Dana. Ubytovali jsme se v malém stanu a domlouvali jsme se na odpoledním plánu. Ptali jsme se, kde bychom se mohli najíst a v kempu prý dělají bohaté večeře i snídaně. No, a protože bylo do večeře ještě daleko, dostali jsme hummus se zeleninou a plackami na svačinu jako pozornost podniku. Aby naše překvapení nebylo malé, jeden ze zaměstnanců na nás dokonce promluvil několik českých slov.

Místní průvodce nám nabídl krátkou procházku zvanou Shaq Al Reesh, která vede několika nádhernými místy v přírodní rezervaci a zároveň se dala stihnout i během pozdního odpoledne. Popojeli jsme autem na opačnou stranu údolí a odtud jsme se vydali dál pěšky. Šli jsme úchvatnou krajinou posetou pískovcovými skalami. Na rozdíl od nehostinné pouště všude kolem, tady bylo hodně zeleně. Samé keře, nízké stromy a travnaté plochy. Mezi nimi bylo i spoustu dubů – národních stromů Jordánska. Byly ale jen vzdáleně podobné těm, které najdeme u nás. Šlo o duby kermesové, které dorůstají jen několikametrové výšky a překvapují svými listy. Jsou opravdu maličké, jen asi 3 centimetry dlouhé a jejich okraje jsou zakončené maličkými ostny.

Prošli jsme údolím, kde pastevec spolu s hlídacími psy vedl své stádo ovcí. Psi jsou prý vycvičeni tak, že zahání cokoliv, co se přiblíží k ovcím. Jeden oslík to nejspíš netušil, přimotal se moc blízko stádu a najednou měl kolem sebe štěkající smečku, která ho odháněla pryč. My jsme zůstali v uctivé vzdálenosti a pokračovali jsme mezi skalami vzhůru na vyhlídku. Tam jsme se sešli ještě s druhou skupinou, popíjeli jsme čaj a pozorovali nádherný západ slunce, jak obarvuje okolní skály do zlatavých odstínů.

Večer se prudce ochladilo a spustil se déšť. My jsme se spolu s ostatními cestovateli sešli na večeři v jediné vytápěné místnosti v kempu. Byla to, jako ostatně pokaždé v Jordánsku, obrovská hostina. Ochutnávali jsme další neznámé místní pokrmy, mezitím mezi námi procházel pán a pravidelně doléval čaj. Nakonec jsme ale vyhřátá místa přeci jen opustili a schoulili jsme se ve studeném stanu pod několik tlustých dek.

Mrtvé Moře

Ráno jsme se probudili do husté mlhy. Byla stále zima, a ještě nepřestalo pršet. Naštěstí jsme zvládli procházku předchozí den. Turisté, kteří chtěli vyrazit tohle ráno, měli smůlu. My jsme se rychle zabalili, ohřáli se u snídaně ve společné místnosti, nastartovali auto a zamířili na sever. Náš další cíl bylo město Tafila. Chtěli jsme si vybrat z bankomatu peníze na poslední dva dny a také se podívat na nějaké místní zboží. Celou cestu lilo, byla hustá mlha a minimální viditelnost. Naštěstí to nebylo daleko. Našli jsme bankomat, vybral jsem hotovost a v dešti jsem oběhnul okolní ulice. Zdálo se, že na nákupy to nebude. Buď neměli nic moc zajímavého, nebo bylo rovnou zavřeno.

Když jsem se vrátil k autu, přišlo nemilé překvapení. Vedle nás stál další vůz ve druhé řadě a nechal jen uzoučký průjezd ven. Popojížděl jsem, točil volantem a snažil se odtud dostat, ale marně. Několik místních se sešlo kolem našeho auta a začali ihned navigovat. Měli s podobnými situacemi dost zkušeností. Vysvětlili mi, jak točit volantem, ukázali, kolik můžu popojet a za krátko jsem byl venku. Poděkoval jsem jim a zamával na rozloučenou.

Jeli jsme do údolí Mrtvého moře. Ještě před samotnou vodní plochou jsme zastavili v muzeu nejnižšího místa na zemi. Měli tam zajímavou výstavu o historii regionu. Údolí totiž bývalo oblastí, kde se zpracovával cukr a prý dokonce samotné slovo „cukr“ má svůj původ v původním názvu místního města Zughar. Dnes je země na jih od Mrtvého moře velkou pěstitelskou oblastí. I přes velmi vysoké letní teploty tu prý lze dobře pěstovat některé plodiny. Výhodou je totiž to, že při poloze asi 350 metrů pod hladinou moře je nad rostlinami vyšší sloupec vzduchu a ten filtruje více UV záření. Projížděli jsme kolem různých sadů a zahrad. Kolem cest stály stánky s čerstvou zeleninou, ale jinak jsme měli pocit, že je všude chudoba. Zemědělci žili jen ve stanech nebo malých boudách. V ostrém kontrastu s políčky se po levé straně objevily gigantické odpařovací nádrže na těžbu potaše.

Konečně jsme přijeli k Mrtvému moři. Poznali jsme ho neomylně podle zkrystalizované soli na kamenných plážích. Ubytovali jsme se přímo u břehu v hezkých chatičkách Mujib Chalets. Bylo to sice nejdražší ubytování za celou naši cestu, ale ten výhled za to rozhodně stál. Předpověď počasí hlásila déšť, a i se nám zdálo, že se kdesi na horizontu kupí mraky. Neváhali jsme, rychle jsme se převlékli a vrhli jsme se na pláž. Nejprve jsme museli sejít po dlouhých kamenných schodech až k samotné hladině, která každoročně klesá o více než jeden metr. Rozsáhlé zavlažování a přehrady na přítocích způsobily, že mrtvé moře vysychá.

Při koupání jsme na chvíli zapomněli na ekologické problémy. Užívali jsme si nadnášení extrémně slanou vodou a plavali jsme, jako korkové špunty. Jen dostat se do vody a z vody bylo trochu náročnější. Sůl, která vykrystalizovala na kamenech byla velmi ostrá a musel jsem našlapovat hodně opatrně. Jituška to vychytala lépe, protože si vzala s sebou pantofle do vody.

Když jsme se vrátili z koupání, obloha se už zřetelně zatahovala. Rychle jsme se umyli a vyrazil jsem na krátkou obchůzku s foťákem. Zapadající slunce se opíralo do temných mraků a zároveň probarvovalo sůl i vodní hladinu. Ještě jedno panorama tmavomodrého horizontu a zamířili jsme na večeři. Vyšlo to akorát. Když jsme se najedli a vrátili do chatky, přihnala se silná bouře. Obloha přímo hořela blesky. Déšť unášený větrem bubnoval na prosklenou stěnu naší chatky i přesto, že měla před sebou tři metry dlouhou zastřešenou terasu. Byla to neuvěřitelná a děsivá podívaná. Přehnalo se to rychle a za několik desítek minut byl klid.

Příští ráno už nás čekala jen cesta na letiště. Vyráželi jsme brzy a akorát jsme stihli východ slunce. Po dramatické scenérii z předchozího večera přišel obrat. Svět se zahalil do pastelových barev a paprsky slunce zvolna obarvily skály na Izraelské straně do odstínů fialové a růžové. Všude panovalo ticho a klid. Ještě poslední pohled a odbočili jsme na dlouhé serpentiny směrem do Madaby. Fascinovalo nás, jak se krajina proměnila po vydatných deštích. Před týdnem jsme vyráželi ze stejného místa a všude byla jen vyprahlá poušť. Po třech dnech vydatných srážek se celá krajina zazelenala. Na nekonečných polích klíčily plodiny, stromy obrážely novými listy a my jsme skoro ani nepoznali, že jsme tam už jednou byli. Minuli jsme několik mladších kluků, kteří stáli u cesty, mávali talířem a lákali projíždějící vozy na občerstvení a Madabu jsme ale nechali za sebou. Pak už nás čekalo jen letiště, vrácení auta a hurá domů.

Cestou domů nás dostihly zprávy z Jordánska, které se dostaly i do našich televizních kanálů. Ty deště, které byly několik nocí za sebou, měly své následky. Jen tři dny po naší návštěvě zasáhly proslulé skalní město Petra bleskové povodně. Voda se valila do úzkých roklí s takovou vervou, že muselo být evakuováno více než 1500 lidí. Naštěstí se to obešlo bez ztrát na životech.

Jordánsko v nás zanechalo hluboký dojem. Ať už to byly úchvatné památky, nádherná příroda, vynikající jídlo nebo pohostinnost místních. Tím, že jsme jeli v zimě jsme se vyhnuli letní výhni a užívali jsme si příjemné teploty kolem 10-20 stupňů. Jen na nocování ve stanech jsme se museli vybavit nějakými přikrývkami navíc. Teploty totiž nezřídka klesají až k nule. Jako jediné zásadní riziko cestování v zimě tedy zbývají právě bleskové povodně. Některé treky jsou úplně zavřené a je potřeba bedlivě hlídat předpověď počasí. Hlavně, když se vydáváte do proslulých Jordánských úzkých soutěsek.

Cesta do Vádí Rum byla náročná. Dobrou hodinu jsme jeli za tmy v neprostupné mlze, ze které tu a tam nečekaně vykouknul zpomalovací práh. Jeli jsme pomalu po klikaté horské asfaltce, až k napojení na širokou pouštní dálnici. Zbytek jízdy už probíhal poklidně. Mlha se pozvolna roztrhala a před námi se objevily podivuhodné načervenalé hory. Přijeli jsme do Vádí Rum.

Přesunuli jsme se na korbu pickupu průvodců z Rum Stars Camp a zamířili jsme do pouště. Už kousek za vesnicí nás uchvátila okolní krajina. Z oranžovo-rudého písku vystupovaly obrovské skály, které svým tvarem připomínaly města, pilíře, monumenty nebo katedrály. Bylo až neuvěřitelné, co vytvoří tisíce let eroze v pískovci.

První zastávku jsme podnikli u pramene pojmenovaném po proslulém britském vojákovi a dobrodruhovi – Lawrencovi z Arábie. Naučil se Arabsky, sblížil se s beduínskými kmeny a zanechal po sobě spoustu stop právě v poušti Vádí Rum. Bylo fascinující pozorovat, jak je každý pramen obklopený oázou zeleně. Rostliny se stahovaly za každou sebemenší možností, jak získat vzácnou vláhu. Odtud jsme pokračovali přes kamenné mosty, vyhlídky a písečné duny do hluboké rokle Siq al Khazali. Tam jsme obdivovali prastaré nabateánské i arabské rytiny a úzkou soutěsku, kudy protékal malý potok. Průvodce mezitím uvařil na ohni vynikající oběd. Usadili jsme se na rozlehlou plachtu a nabírali jsme různé pokrmy z misek umístěných uprostřed.

Odpoledne jsme pokračovali kolem několika zajímavých přírodních útvarů k Lawrencovu domu a pak i do malého obchůdku s rukodělným zbožím. Tady konečně měli zajímavé výrobky od náušnic, přes textil, až po broušené minerály. Kromě samotného nákupu tu samozřejmě podávali i silnou arabskou kávu. Nám chutnala i přes hutný lógr na dně a po náročném dni byla příjemně povzbuzující. Pro italské členy skupiny to ale bylo příliš a tvrdili, že asi pijí popel.

Před západem slunce jsme vylezli na nízkou skálu, odkud byl hezký výhled, průvodce nám uvařil čaj a my jsme sledovali, jak se krajina zvolna halí do fialových odstínů. Zatímco přes den bylo příjemných 15-20 stupňů, večer se zvedl vítr a prudce se ochladilo. Všechny zimní věci jsme nechali v krosnách, které nám odvezli rovnou do kempu. U sebe jsme tak měli jen tenké bundy, což nebylo to nejlepší oblečení pro cestování na korbě pickupu.

Zimu nám ale brzy vynahradil nádherný pohodlný stan s dvoulůžkovou postelí, teplo ohně a vynikající večeře. Dostali jsme zarb. Jde o jídlo, které je zajímavé hlavně svou přípravou. Nejprve se rozdělá oheň uvnitř kovového barelu zakopaného v zemi. Když zůstane dost žhavých uhlíků, umístí se nad něj zelenina a maso. Navrch se barel zasype pískem a nechá několik hodin ležet. Na Štědrý večer jsme si tak mohli užít výbornou hostinu, i když velmi odlišnou od klasického českého bramborového salátu.

Slavnostní den jsme zakončili pozorováním hvězd a uložili jsme se ke spánku v pohodlném stanu. V noci přišla bouřka a silný déšť. Stan naštěstí nepromokl a ráno se nám naskytl fascinující pohled. Původně vyprahlá poušť byla skrz naskrz nasáklá. Kolem kempu jsme si všimli i vymletých koryt po valící se vodě a podobné překvapení nás čekalo i po návratu do vesnice Rum. Cesta z parkoviště, kde jsme nechali auto, byla podemletá. Zbýval jen asi dva metry široký pruh. Nejprve jsem pozoroval, jak vcelku bezpečně projeli místní s pickupem. To mě utvrdilo, že se to dá zvládnout a s trochou adrenalinu se i nám podařilo překonat nebezpečný úsek. Opustili jsme nádhernou rudou poušť Vádí Rum a zamířili jsme na sever za krásami přírodní rezervace Dana.

Pokračovat na další díl

Následující ráno jsme vstávali brzy. Chtěli jsme vyrazit do skalního města za svítání, abychom se vyhnuli velkému davu turistů, který se vrhne dovnitř obvykle kolem osmé hodiny. Cestou jsme odmítli několik nabídek svezení na koni nebo maličkém vozítku a za pomalého rozednívání jsme procházeli údolím vyschlého potoka Vádí Músá. Už tady, na začátku procházky, jsme si všímali různých zajímavých staveb. Tu a tam byly okolní skály proděravěné malými okénky nebo z nich vystupovaly zvláštní kvádrové bloky. Jen několik minut chůze od vstupní brány jsme uviděli první větší památku – hrobku Bab al-Siq Triclinium.

Petra a Voda – Už krátce po vstupu jsme pozorovali první známky komplexního odvodňovacího a zavlažovacího systému města. V této oblasti prší velmi málo a vodu je nutné svádět pomocí kanálů do různých nádrží a přehrad. Zároveň se v Petře využívá i několika pramenů. Nedostatek vody ale nebyl jedinou hrozbou pro město. Obzvláště v zimních měsících může čas od času dojít k bleskovým záplavám, kdy se voda z přívalových dešťů může hrnout v obrovském množství skrz úzké soutěsky. Dnes již ale kanály nefungují tak dobře, jak v době svého vzniku a Petra není plně odolná vůči vydatným slejvákům. V letech 2018 a 2022 (jen pár dní po naší návštěvě) došlo k takovým záplavám, že si vyžádaly kompletní evakuací celého komplexu.

Cesta se zúžila a my jsme vstoupili do hluboké soutěsky zvané Siq. Průchod po jejím dně je sám osobě impozantní. Není to ale nic proti tomu, když vystoupíte ven na jejím opačném konci a z ničeho nic se otevře dechberoucí pohled na obrovský a skvěle zachovalý chrám Al-Khazneh (zvaný také pokladnice). Bylo ještě brzy ráno a v údolí vládl takový rozespalý klid. Několik skupinek turistů obdivovalo krásy téhle úchvatné stavby a v jejím okolí mezitím místní prodejci připravovali své stánky. V tuhle hodinu se mi zdáli i obchodníci více taktní a nenutili nám své zboží tak neústupně, jako později odpoledne. Dokonce jsem se dal do řeči o počasí s pánem, který prodával náramky. Tohle se mi na Jordánsku vlastně líbilo, můžete se nezávazně zapovídat s úplně neznámými lidmi. Škoda, že se pohodové naladění v turistických místech pozvolna ztrácí pod tlakem komerce.

Od pokladnice jsme pokračovali po širší cestě dál do centra města. Prohlíželi jsme si podivné nekropole vytesané ve skalách kolem nás a všimli jsme si malého mostku a schodů kamsi nahoru. Zkusili jsme se po nich vypravit a za chvilku jsme došli k paní, která zrovna otevírala malou kavárnu na úžasné vyhlídce. Objednali jsme si čaj a usadili jsme se přímo nad proslulým skalním divadlem. Postavili ho Nabatejci spolu s většinou skalního města na počátku našeho letopočtu. Později, během římské správy, došlo k velkému rozšíření, takže divadlo pojmulo i několik tisíc diváků. Slunce se pomalu vyhouplo nad okolní skály a krajina pod námi se zahalila do příjemného zlatavého světla. Dívali jsme se na obrovský chrám Qasr al-Bint, vysoké skály nad ním i na monumentální hrobky vytesané ve skále nedaleko od nás.

Po příjemném ránu na vyhlídce s čajem jsme pokračovali kolem skalních hrobek směrem k byzantskému kostelu, kde jsme si prohlíželi další nádherné mozaiky z maličkých dlaždic o rozměrech asi 1×1 cm. Nepřeberné množství zvířat, ale i fontán a jiných motivů, zdobilo podlahu obklopenou pozůstatky stěn. Kousek opodál jsme si prohlíželi další rozbořené svatyně z dřívější doby a hledali jsme motivy vytesané do jejich sloupů a říms. Zvolna jsme sestoupili zpátky do údolí, prošli jsme kolem 450 let starého pistáciovníku a nakonec jsme stanuli před gigantickým chrámem Qasr al-Bint, který se původně tyčil až do výšky 23 metrů.

Po krátkém občerstvení jsme se vydali výš do hor k další památce zvané Ad Deir (také přezdívané „Monastery“). Cesta vedla poměrně strmě vzhůru a byla obklopena nekonečnými řadami stánků s levným zbožím a suvenýry vyráběnými nejspíš masově kdesi v obrovských továrnách. Až na několik výjimek měla většina stánků vlastně to samé. O to urputněji se ale snažili prodejci oslovovat kolemjdoucí turisty. V tu chvíli nám nezbývalo než opustit zdvořilosti, nezastavovat a omezit rozhovor na úsměv a slova “ne, děkuji”. Jinak bychom se v podstatě nehnuli z místa. Narazili jsme i na několik případů obchodu, který byl přinejmenším v šedivé zóně a před kterým nás varovala i oficiální brožurka. Jeden se týkal malých dětí, které obíhaly turisty a prodávaly jim různé drobné věci od pohledů až po kapesníčky. Doporučení je od nich zboží nekupovat, protože by se tím podporovala dětská práce. Dalším problémem byly staré římské mince, které místní nalézali v okolí ruin a prodávali je turistům jako suvenýry.

Jak jsme se blížili na konec stezky, stánky pozvolna ubývaly a nahoře byl už skoro klid. Dívali jsme se na obrovskou stavbu Ad Deir vytesanou v horách a téměř stejně nás fascinovala i okolní krajina. Některé pískovcové skály byly zerodované takovým způsobem, že vlastně připomínaly další budovy ve svém vlastních architektonickém stylu. Když už jsme došli až sem, byla by škoda se podívat jen na proslulý chrám. Zamířili jsme tedy po šipkách k jednomu z několika „The best view in the world“ (Nejlepší výhled na světě) a přivítala nás maličká kavárna postavená na několik set metrů vysokém strmém útesů. Výhled byl opravdu impozantní, pod námi byl hluboký kaňon. Na jeho dně tekla drobná říčka obklopená oázou zeleně v jinak vyprahlých horách. Kam až oko dohlédlo se tyčily ostré pískovcové skály a když jsme se zaposlouchali do zvuků přírody, zaslechli jsme i šumění malého vodopádu, který byl pod námi. Popíjeli jsme beduínskou kávu a užívali si chvilku samoty.

Pro cestu zpátky jsme si zvolili delší, ale velmi zajímavou trasu přes obětní místo Al-Madbah ležící na skále vysoko nad městem. Cesta se klikatila skrz různé soutěsky a kaňony. Všude kolem bylo spoustu domů postavených ve skále a některé z nich byly stále ještě obydlené. Dalo se to poznat třeba podle připevněných solárních panelů. Míjeli jsme další a další chrámy, hrobky nebo cisternu na vodu. Některé ze staveb byly dokonce přístupné veřejnosti i zevnitř. Čekaly nás ještě dlouhé schody na závěr a vystoupali jsme až k obětnímu místu. Bylo již pozdní odpoledne a údolí pod námi se opět halilo do zlatavých odstínů. Dívali jsme se na tu nádheru a pozorovali jsme mraky, jak zvolna zahalují oblohu. Zdálo se, že se navečer chystá déšť.

Po romantických procházkách na skoro opuštěné vyhlídky přišel opět tvrdý střet s realitou. Sešli jsme do údolí a vraceli jsme se zpátky na hotel kolem proslulé pokladnice Al-Khazneh. Zatímco ráno tam vládla poklidná ospalá atmosféra, po čtvrté hodině odpolední byl všude obrovský dav. Část lidí se hrnula ven a část naopak dovnitř, aby stihla ještě na poslední chvíli spatřit tu nejslavnější stavbu z Petry, než se celý areál zavře. Cestou skrz kaňon Siq nás míjela nekončící kolona vozítek odvážejících turisty zpátky do města. I když závěr naší návštěvy Petry byl trochu hektický, dojem to určitě nezkazilo a musím říct, že šlo o úžasný zážitek.

Po více než 20 km dlouhé procházce jsme ocenili obrovskou večeři, kterou jsme dostali na hotelu a plní dojmů jsme se uložili ke spánku. Kdesi zdáli byl slyšet tlumený pláč dítěte a z ničeho nic se ozvalo bušení na dveře. Někdo z turistů na patře se rozčílil, že mu dítě narušilo poklidný spánek a vydal se to řešit. Bohužel jeho způsob spočíval v tom, že spustil na zoufalého tatínka s takovou vervou, že nejmíň desetinásobně přehlušil dětský pláč. Hlasitá hádka se rozléhala po celém hotelu. Jituška to nevydržela, otevřela dveře, prohlásila jejich směrem: “Promiňte, jste moc nahlas!” a zase zavřela. To vyvedlo rozčíleného pána z míry natolik, že přestal mluvit a v tichosti se vrátil na pokoj. I pláč dítěte po chvilce ustal a my jsme mohli poklidně spát za zvuku dešťových kapek bubnujících na okna.

Pokračovat na další díl

Do Ammánu jsme přiletěli pozdě odpoledne s více než tříhodinovým zpožděním. Chvíli trvalo, než jsme si vyřídili víza, simky a směnili peníze. Do autopůjčovny jsme tak dorazili s téměř čtyřhodinovým zpožděním. Auto jsme ale nakonec přece jen dostali. Byla to starší Kia Picanto v ořezané výbavě. Musím říct, že cena pronájmu byla srovnatelná s našimi výlety po severní i západní Evropě, ale auto bylo horší. V tom nás utvrdilo i zpětné zrcátko, které upadlo na prvním retardéru jen pár kilometrů od letiště.

Tipy na cestování po Jordánsku – Během naší cesty jsme nasbírali nějaké drobné cestovatelské zkušenosti, které stojí za to sdílet.
Jak získat místní měnu? Přestože většina rad nás odrazovala od směny / výběru peněz na letišti, objevili jsme tip na dobrý bankomat. Přímo na letišti, jen kousek za pobočkami autopůjčoven, naleznete bankomat Arab Bank. Účtoval si sice poplatek 4 JOD (cca 127 Kč na konci roku 2022), ale bez problému se daly vybrat i velké obnosy. Pokud je kurz vaší banky dobrý, neměli byste prodělat. My jsme vybrali naráz 300 JOD, ale myslím, že by nebyl problém ani s větší částkou. Směnárny na letišti se obecně moc nevyplatí, takže tohle byla nejspíš jediná dobrá možnost, jak si zajistit hotovost ihned po příletu.
Sim karty – Přímo v příletové hale jsou pobočky tří velkých operátorů. My jsme zvolili 20 GB předplacenou SIM u Orange, ale nejspíš budou nabídky podobné. Obecně jsme v Jordánsku měli dobré pokrytí a využili jsme i 20 min mezinárodních hovorů zdarma. Jedno malé upozornění – v Jordánsku nám nefungovalo volání přes WhatsApp, ale šlo to např. přes Messenger. Chat běžel normálně v obou aplikacích.
Drobné – Snažte se mít u sebe vždy co nejvíc drobných bankovek a mincí. Menší obchody a restaurace často nemívají moc hotovosti na vrácení.
Platby kartou – Během naší cesty se platby kartou znatelně rozmáhaly a už jsme narazili i na malé stánky s logy VISA a MasterCard. Přeci jen ale pořád vede hotovost, a hlavně dál od turistických míst s kartou nezaplatíte.
Jazyk – Anglicky jsme se domluvili bez problémů. Přesto určitě neuškodí naučit se alespoň pár slov arabsky (pozdravit, poděkovat, …) a také přečíst číslice.

Původně jsme chtěli navštívit nějaké památky hned první den, ale bylo už příliš pozdě. Zamířili jsme rovnou na ubytování do nedaleké Madaby. Pomalu jsem si zvykal na místní provoz. Nikdo nepoužíval blinkry, pruhy na silnici byly spíš jen orientační, předjíždění zprava i zleva se zdálo běžné a křižovatky pro mě byly jen nepochopitelná změť propletených vozidel. Z okének jsme pozorovali vyprahlou, bezútěšnou krajinu. Kolem cest se válely hromady odpadků, kterými se prohrabávaly smečky divokých psů. Dokonce jsme spatřili i psa, který si v zubech nesl zakousnutou kočku.

Bezútěšný pocit z cesty pustou krajinou brzy zmizel. Ubytovali jsme se v hezkém rodinném hotýlku v centru Madaby (Tell Madaba). Vřelé přivítání, hezký pokoj a veselé (i když trochu kýčovité) vánoční dekorace brzy rozptýlily naše chmury. Paní nám vyprávěla, že tyhle Vánoce se už nepouštěla do velkého zdobení, jako dříve. To nás udivilo, protože výzdoba byla naprosto všude. Od světelných řetězů kolem vchodu, přes stromečky, dárky, vyšívané dečky, potahy polštářů až po dvě velké postavy. Jedna vypadala přesvědčivě jako Santa Claus, ale u té druhé jsem si nebyl tak jistý. Místo typického červeného oblečení měl tento mužík zlato-bílý kabát a v rukou držel saxofon.

Vánoce v Jordánsku – Jordánsko je muslimská země, tím pádem slavení Vánoc tam není ani zdaleka tak populární, jako u nás. Většinou jsme se setkávali s výzdobou hlavně v hotelech a jiných místech, kde je větší koncentrace turistů. Jedinou výjimkou byla ale právě Madaba. Je to totiž město s velkou křesťanskou komunitou, což dokládá i přítomnost několika kostelů. Tam jsme viděli výzdobu mnohem častěji a někdy i ve větší míře, než bývá běžné u nás.

Ten večer jsme byli dost unavení po přesunech a dlouhých čekáních. Vyrazili jsme tedy jen na krátkou procházku a zastavili jsme se na večeři. Ochutnali jsme místní specialitu – mísu s pečenými bramborami a zeleninou. Tím začal náš nepřetržitý kulinářský zážitek trvající celý týden. Jídlo v Jordánsku bylo totiž přímo vynikající, a navíc bylo vždy snadné vybrat si vegetariánský pokrm.

Cestou zpátky jsem zaběhl do malého obchůdku pro potraviny. U pultu seděly dvě paní popíjející kávu a kousek od nich se poflakoval malý kluk. Opatrně jsem se zeptal, jestli mají ještě otevřeno. Než jsem se vzpamatoval, už jsem měl v ruce kelímek silné arabské kávy. Prohodili jsme pár slov anglicky, pochválil jsem nápoj a další dolévání jsem raději odmítnul, abych vůbec mohl usnout. Paní se zasmála, přihodila mi k nákupu sušenku a rozloučili jsme se.

Ráno pokračovaly naše kulinářské zážitky bohatou hotelovou snídaní. Dali jsme si vynikající hummus, mouttabal (omáčka z uzeného lilku), trochu ovoce, zeleniny a spoustu dalších dobrot, u kterých jsme neznali jména. Patřilo mezi ně i několik druhů vynikajícího cukroví, jako například datle obalované v těstíčku, které jsme si přímo zamilovali.

Džaraš

Naším prvním větším cílem byly ruiny starého řecko-římského města Gerasa, dnes Džaraš, psáno také Jerash. Pravděpodobně ho založil Alexandr Veliký kolem roku 331 před naším letopočtem i když známky osídlení se našly i z mnohem dávnějších dob. Město prosperovalo a spolu s dalšími metropolemi regionu tvořilo tzv. Decapolis – uskupení deseti bohatých měst významně ovlivněných řeckou kulturou. Po římské kampani si města dokázala udržet velkou míru autonomie a k samotné říši byla připojena až v roce 106 našeho letopočtu. Džaraš byl nadále významným sídlem, což dokládá i obrovský oblouk postavený během návštěvy císaře Hadriana. Postupně celá oblast konvertovala na křesťanství, takže vedle chrámů zasvěcených bohyni Artemis a bohu Diovi naleznete i ruiny byzantského kostela s nádhernou mozaikovou podlahou. V sedmém století oblast získal Rášidský chalífát a mezi chrámy tak přibyla i mešita. Město si nakonec udrželo svůj význam až do roku 749, kdy ho zasáhlo silné zemětřesení.

Dnes jde o jednu z největších římských památek mimo Itálii a také o druhý nejoblíbenější turistický cíl v Jordánsku. Rozloha ruin původního města je skutečně impozantní. Doporučuji vyhradit si alespoň tři hodiny na pořádnou prohlídku. Kromě již zmíněných chrámů zde naleznete dvě dobře zachovalá divadla, hipodrom, dlážděné ulice, brány, lázně, zásobárnu vody (nymphaeum) a dokonce i obrovské oválné fórum. Pokud Džaraš navštívíte, můžete se vydat podobnou trasou jako my – začít u Diova chrámu, pokračovat přes jižní divadlo a byzantský kostel až k Artemidinu chrámu. Odtud dál k severnímu divadlu a zpátky po hlavní dlážděné ulici podél dalších památek.

Po prohlídce města jsme se zastavili na oběd v restauraci přímo u parkoviště naproti vstupu. Ceny byly trochu vyšší, ale mohli jsme si pochutnat na vynikající čočkové polévce s koriandrem, několika variacemi vynikajících salátů a na dalších místních pokrmech. Jedinou chybou bylo, že jsme si sedli na venkovní zahrádku a museli jsme tak po celou dobu odolávat loudění místních koček. Chvílemi jsme si připadali jako v obležení, když se kočky blížili pod stolem, na stole, po židlích, po okolních zídkách, a dokonce i po střeše nad námi.

Odpoledne jsme se vraceli do Madaby. Cestou jsem bohužel minul jednu odbočku, a to nás zavedlo do centra Ammánu. Musím přiznat, že jsem se trochu zapotil. Hlavně, když se spojovaly dvě několikaproudé silnice a vozidla se plynule proplétala mezi sebou, aniž by se kdokoliv zabýval namalovanými pruhy. Zastavili jsme se ještě na hoře Nebo proslavené hlavně biblickým vyprávěním o Mojžíšovi, ale ukázalo se, že jde o oplocený areál a vstup byl uzavřen krátce před naším příjezdem.

Příští ráno jsme se zašli podívat na slavný kostel sv. Jiří v Madabě. Je proslulý hlavně tzv. Madabskou mapou. Jde o gigantickou mozaiku na podlaze pocházející z šestého století našeho letopočtu. Zachycuje část blízkého východu zahrnující dnešní Izrael, Jordánsko, severovýchodní Egypt i části okolních zemí. Poté jsme se rozloučili s majiteli ubytování a vypravili jsme se po tzv. královské silnici na jih.

Kerak a královská silnice

Nějakou dobu trvalo, než jsme se vymotali z Madaby a spleti vesnic, které obklopovaly severní část královské silnice. Osídlení ale pomalu ubývalo. Provoz téměř zmizel. Kdykoliv jsme ale narazili na nějaké město, bylo všude plno aut a skrz celé centrum se táhla dlouhé kolona. Přemýšlel jsem, proč tomu tak je. Vypozoroval jsem, že to způsobuje velké množství aut, které zrovna buď parkuje, vyjíždí, odbočuje, křižuje hlavní silnici nebo na ní najíždí. Přednost se zas tak moc neřešila. Museli jsme mít oči na stopkách a sledovat, co se děje kolem. Asi nejvíc jsem se vyděsil, když jsme stáli na semaforu a z ničeho nic se utrhlo asi 15 aut a vyrazili na červenou do křižovatky. Mezitím ale dostali zelenou auta na boční silnici, takže se potkali zhruba uprostřed. Za hlasitého troubení se nějak propletli a provoz pokračoval dál.

Silnice se víc a víc klikatila, až jsme přijeli na okraj hlubokého údolí Vádí Mudžíb. Otevřel se nám nádherný pohled na pustý hluboký kaňon hnědo-červené barvy. Na dně jsme dokonce spatřili přehradní hráz, ale téměř žádná voda za ní nebyla. Přímo na parkovišti u vyhlídky stála maličká útulná kavárna, a tak jsme se zastavili na trochu silné arabské kávy. Popíjeli jsme hutný horký nápoj prosycený lógrem a užívali si příjemného slunného počasí. Když jsme se loučili, majitel nás poprosil, abychom mu v češtině napsali: „Moje káva je lepší než Starbucks.“ Prý si to pak ve větším vymaluje na zeď vedle obdobných nápisů v arabštině a angličtině. Měli jsme pocit, že Jordánsko je poměrně častým cílem turistů z Česka a nejednou nás překvapilo, že místní obchodníci znali i několik českých frází.

Příjezd do Keraku provázely opět dlouhé kolony. Městské silnice byly plné aut. Aby toho nebylo málo, na posledním úseku cesty nás čekal strmý kopec úzkou ulicí v městské zástavbě. Nahoře jsem si trochu oddychl, projeli jsme přímo skrz místní tržiště a zastavili jsme kousek od slavného hradu, který je také zvaný Krak de Moab.

Je to monumentální stavba. Víceúrovňové hradby s několik metrů silnými zdmi působí impozantně už zdáli, ale bohužel je hrad z velké části pobořený. Pochází z roku 1142, kdy ho vybudovali křižáci. Ještě před koncem 12. století padl do rukou muslimů a jeho pánem se stal bratr proslulého Saladina. Vojenským účelům sloužil až do 19. století, kdy byl značně poškozen během vzpoury.

Nás zaujala nejvíc spletitá síť podzemních tunelů. Provrtávají kopec skrz naskrz a procházejí pod hradem v několika úrovních. V některých místech se již propadají nebo jsou zasypány, ale přesto je zpřístupněná část poměrně rozsáhlá a její průzkum nám zabral spoustu času.

Odpoledne jsme pokračovali na jih po rychlejší, i když méně scénické pouštní dálnici. Cesta po královské cestě přes hory by byla ještě dlouhá a nechtěli jsme jet za tmy. Jednak kvůli neoznačeným retardérům, kterých si člověk sotva všiml za plného slunce, a také kvůli silničním blokádám. Asi týden před naším příjezdem totiž vypukly protesty řidičů kamionů kvůli pracovním podmínkám a nízkým mzdám. Blokovali silnice a došlo i na incidenty, kdy házeli kameny po osobních autech. Situace se mezitím uklidnila, ale místní nám doporučili nejezdit později večer, abychom se vyhnuli případným problémům.

Během cesty na nás čekalo jen několik menších dopravních překvapení. Na dálnici jsme potkali bagr, který křižoval pruhy v protisměru, v osídlených oblastech se občas objevil retardér, a nakonec nám ještě ušla pneumatika. Jordánci jsou ale vstřícní a brzy jsme nalezli místo s kompresorem. V podvečer jsme tak dorazili k proslulému skalnímu městu Petra, o kterém budu vyprávět v následujícím článku.

Pokračovat na další díl

Poslední tři dny naší Skandinávské cesty jsme strávili hezkými procházkami po Švédsku. Opustili jsme pobřeží a vydali jsme se k největšímu jezeru ve Švédsku i v celé EU – Vänern. Zaparkovali jsme na okraji asi 5 km dlouhého a jen desítky metrů širokého výběžku Hindens Rev, který se zařezával do rozlehlých vod jezera. Odtud jsme pokračovali po svých krásnou pěší trasou. Vedla uzoučkým proužkem lesa, ze kterého jsme mohli pozorovat vodní hladinu na obou stranách poloostrova. Končící léto je ve Švédsku obdobím dozrávání plodů, a tak jsme po cestě naráželi na malé svačinky ve formě lesních jahod nebo třeba borůvek.

Na samém konci stezky se pevnina zúžila natolik, že zmizela ve vodách jezera. Užívali jsme si příjemného teplého počasí, pozorovali hladinu jezera a ticho bylo jen tu a tam narušeno letadly, která prolétala nízko nad námi. Nakonec nám to nedalo a ponořili jsme se do chladné vody, abychom si alespoň jednou během této letní dovolené zaplavali.

Odpoledne jsme strávili v nedalekém městě Lidköping. Prošli jsme se po náměstí a zastavili jsme v místní kavárně. Ochutnali jsme typické švédské sladké pečivo, skořicový šnek kanelbulle, ale i jiné dobroty. Prošli jsme se ještě kolem řeky Lidan a pak jsme se již zamířili ubytovat na švédském venkově. Bydleli jsme na farmě, která byla částečně přestavěná na ubytování. V okolí ale stále byly i hospodářské budovy, políčka i zvířata.

Ještě před západem slunce jsme vyrazili na malou procházku. Šli jsme kolem ohradníku s krávami, které nás nedůvěřivě pozorovaly. Jedno z telátek se z ničeho nic vylekalo, a to způsobilo vlnu nevole v celém stádě. Raději jsme se tedy vzdálili, ale ukázalo se, že cesta nikam nevedla. Museli jsme se vrátit po stejné trase. I když jsme se snažili jít klidně a potichu, stádo se neuklidnilo a jedna z krav se z ničeho nic rozběhla přímo na nás. Už jsme si mysleli, že nás převálcuje, ale naštěstí zastavila těsně před ohradníkem. Rychle jsme zmizeli a tím směrem jsme se raději znovu nevydávali.

Ráno, ještě před naším odjezdem, jsme se zapovídali s majiteli a dostali jsme od nich krásný dárek na památku. Šlo o talířek pomalovaný motivem ze švédského příběhu Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem od spisovatelky Selmy Lagerlöfové. Vyráběl se v proslulé porcelánové továrně v Lidköpingu. Prý je tenhle talířek s motivem tak populární, že ho má doma spoustu Švédů.

Přírodní rezervace Hunneberg

Jen kousek od jezera Vänern jsme se vydali na túru po náhorní plošině Hunneberg. Je sice poměrně nízká a převyšuje okolní terén jen asi o 100 metrů, ale rozkládá se na ní nádherná přírodní rezervace plná jezer, lesů a mokřadů. Vede skrz ni několik turistických stezek a my jsme se rozhodli pro asi 14 km dlouhou okružní trasu. Po písčitém pobřeží Dánska a hornatém Norsku nám to ve Švédsku připadalo trochu jako doma. Přeci jen to tam ale bylo jiné. Příroda působila takovým divočejším dojmem a cítili jsme se být mnohem dál od civilizace.

Pobřežní rezervace Bjärekustens

Poslední den ve Švédsku jsme podnikli ještě dva malé výlety. Prvním byla procházka podél pobřeží v přírodní rezervaci Bjärekustens. Byly tam nádherné kamenité pláže, ostré skály, kvetoucí vřes, a hlavně jsme mohli pozorovat spoustu ptáků, jak kroužili kolem. Foukal příjemný vítr a toho využívali i nadšenci pro paragliding. kteří vzlétali z vysokého útesu a plachtili vysoko nad našimi hlavami.

Na oběd a malý nákup jsme se zastavili v Helsingborgské Ikei a pokračovali jsme k poslední procházce v národním parku Dalby Söderskog. Šlo o nejmenší národní park, který jsem kdy viděl a vlastně připomínal spíš jakýsi městský park než divokou přírodu. Přesto jsme si nakonec procházku ve stínu pod listnatými stromy užili.

Už se blížil večer a my jsme zamířili přes obrovský Öresundský most do dánského přístavu Gedser. Očekávali jsme, že jen přespíme na ubytování a ráno poplujeme domů, ale tohle malé městečko nám připravilo dobrodružnou noc. Už po příjezdu na nás trochu dýchla jakási atmosféra nejistoty a opatrnosti. Majitelka ubytování nám vysvětlila, že měli v Gedseru minulou noc vloupání a že bude pro jistotu na noc zamykat bránu do dvora. Prý nám ráno včas odemkne, abychom stihli trajekt.

Večer bylo na pokoji horko a dusno. Oknem nešlo moc větrat, a tak jsme pootevřeli dveře na dvorek, aby nám šel dovnitř vzduch. Vprostřed noci nás najednou zbudilo světlo z baterek mířící přímo nám do obličeje. Mžoural jsem na skupinu lidí s vážným výrazem, kteří stáli na našem prahu a nahlas říkali cosi dánsky. Vstal jsem a šel zjistit, co se děje. Začal jsem anglickým vysvětlením, že nerozumím švédštině. Byl jsem ještě rozespalý a nevrlý po tak hrubém probuzení. Ani mi nedošlo, že už jsme v jiném státě. To je zmátlo, ale nenechali se odradit a spustili v angličtině sérii otázek – kdo jsme, co tam děláme a že našli náš klíč kdesi na ulici. Vypadalo to, jako uskupení místní domobrany. Nakonec se ukázalo, že to je klíč od jiného pokoje a nejspíš také pochopili, že napůl spící turista ve špatné náladě jim moc nepomůže.

Přeci jen se ale nevzdali. Posunuli se k vedlejšímu pokoji a zuřivě tloukli na dveře. V šoku jsem na ně zíral a stejně vyjeveně vypadali i turisté spící vedle nás. Zbývala tak poslední možnost. Začali bušit a zvonit na dveře majitelky. Byli vytrvalí a po chvíli se objevila rozčílená hlava v okně. Rozhovor pokračoval v dánštině, a tak nevím, jak se situace vyřešila. Pořád mi ale vrtalo hlavou, jak se dostali dovnitř, když brána do dvora byla zamčená. Ukázalo se, že se prodrali živým plotem na opačné straně.

Příští ráno jsme zamířili do přístavu a vypluli jsme směrem k domovu. I přes dobrodružnou poslední noc nás Skandinávie opět nadchla svou fascinující přírodou i kulturou a určitě se někdy zase vrátíme.

Naše trasa po Skandinávii se stočila zpátky na jih a my jsme překročili Norsko-Švédskou hranici. Bylo už pozdní odpoledne, ale měli jsme v plánu ještě jednu zastávku, dokud bylo světlo. Šlo o skalní rytiny v Tanum. Pocházejí z doby bronzové a vyobrazují spoustu výjevů z tehdejšího života. Jejich častou součástí jsou nejrůznější lodě, válečníci, výjevy z bitev a také různá místní zvířata. Mezi nimi jsou ale i jiné výjevy anebo třeba obyčejné tečky. Skály a kameny s různými rytinami jsou rozeseté po celém regionu, ale největší koncentraci naleznete na třech hlavních lokalitách – Tanum, Aspeberget a Litsleby. Jsou od sebe jen cca 1 až 2 kilometry a u každé můžete pohodlně zastavit na parkovišti a využít připravených stezek a chodníčků.

Původní rytiny nejsou barevné. Jde jen o rýhy v kameni o hloubce několika milimetrů a na jejich spatření je potřeba bystré oko. Pomáhá využít odlesky, když je povrch skal mokrý, nebo počkat na dlouhé stíny při západu slunce. Ty nejhezčí obrazce jsou ale dnes dobarveny červeně nebo bíle, aby byly jasně rozeznatelné v kteroukoli denní dobu.

Později večer jsme dorazili na ubytování. Bydleli jsme na hostelu postaveném v bývalé škole. Celé místo vypadalo opuštěně. Interiéry byly sice hezky zrekonstruované, ale nikde nikdo nebyl. Bloudili jsme prázdnými chodbami, až jsme nakonec našli ještě jednu turistku ve společenské místnosti. Byla ráda, že tam nezůstala sama – prý si připadala trochu jak ve strašidelném filmu. Jak jsem už zmínil v předchozích článcích, v polovině srpna totiž více méně skončila turistická sezóna v celé Skandinávii a najednou nikde nikdo nebyl.

Ostrov Skaftö

Příští ráno jsme se vydali do Lysekilu, odkud jezdí přívoz na ostrov Skaftö. Po propršeném úterý bylo ve středu krásné slunečné počasí. V přístavu jsme si dali oběd ze stánku s tureckou kuchyní a nastoupili jsme na loď do osady Östersidans, kde začínala pěší trasa po ostrově. Šlo o nádhernou procházku. Vedla nejprve přes skalnatý terén porostlý fialovým kvetoucím vřesem. Později se stočila do stínu hustého lesa a překročila úzký pruh země mezi dvěma zálivy. Na závěr trasy jsme dorazili do malého městečka Fiskebäckskil, v jehož středu stále stojí zachovalý větrný mlýn. Snad jedinou podivností na této trase bylo místní turistické značení. Stezka byla označena vcelku srozumitelně značkami na kamenech, ale šipky na křižovatkách byly pro nás záhadou. Na dřevěném sloupku totiž bylo logo turistické trasy, kolem něj několik stejných modrých šipek a každá z nich mířila jiným směrem.

Lysekil

Výlet po ostrově Skaftö nebyl zvlášť dlouhý a měli jsme ještě dost času na další procházku. Přímo u Lysekilu se nachází hezká rezervace Stångehuvuds, která oplývá skalnatým pobřežím a hezkými kamenitými i písčitými plážemi. Procházeli jsme mezi skálami, trsy vřesu a zlatavou trávou pozdního léta. Některé zátoky přímo lákaly ke koupání a skutečně se i někteří z místních koupali. My jsme si to nakonec rozmysleli při pohledu na medúzy, kterých se podél pobřeží pohybovalo obrovské množství. Na závěr dne jsme zašli na dobrou zmrzlinu přímo na náměstí a odpočívali jsme v hezkém místním parku. Noc jsme strávili opět na stejném hostelu a příští ráno jsme se vypravili k rozlehlému jezeru Vänern, ale o tom budu vyprávět zase v příštím článku.

Pokračovat na další článek

Sluneční stezka nad Rjukanem

Když jsme kolem poledne dorazili do Rjukanu, bylo překvapivě horko. Teploměr se zastavil až u 24 stupňů a vůbec nám nepřipadalo, že jsme v Norsku. Chtěli jsme vyrazit na nějakou kratší odpolední procházku a padla nám do oka tzv. Sluneční stezka. Rjukan totiž leží v hlubokém údolí a během dlouhých severských zim je to hodně temné místo. Slunce bývá tou dobou nízko nad obzorem a ani se nepřehoupne nad okolní hory. Dnes mají místní obyvatelé i turisté dva způsoby, jak si oživit posmutnělé dny. Prvním je soustava zrcadel na nedalekém kopci, která odráží sluneční světlo přímo doprostřed města. Druhým je téměř sto let stará lanovka Krossobanen. Z její horní stanice vede krásná pěší stezka prosluněnou krajinou.

I my jsme se vypravili po této trase. Šli jsme po hezkých kopcích porostlých kvetoucím vřesem a kolem nás se otevírala panoramata okolních hor. Mezi vrchovinou a menšími horami dominoval vrchol Gausta, který své okolí převyšoval o několik set metrů.

Vrchol Gausta

Příští ráno jsme zamířili právě k vrcholu Gaustatoppen na opačné straně údolí. Kousek pod vrchol se dá vyjet podivnou lanovkou Gaustabanen, která prochází vnitřkem hory. Nejprve se jede malým vláčkem téměř vodorovně asi 850 metrů a pak se přestoupí na druhou trať, která vede strmě vzhůru. Po převýšení necelých 800 metrů končí na stanici s vysílačem, malou restaurací a dechberoucím výhledem. Samozřejmě jsme si nenechali ujít ani samotný vrchol. Nebyl daleko, ale cesta vyžadovala trochu přelézání kamenů. Dostat se nahoru nám přeci jen chvíli zabralo. Stálo to ale za to. Pohled do krajiny byl neskutečný. Jde o místo s největším rozhledem v jižním Norsku a za dobrého počasí můžete spatřit celou šestinu rozlohy této severské země.

Jituška se ještě necítila úplně fit a tak se svezla dolů lanovkou, zatímco já jsem šel pěšky do Stavsro. Šlo se příjemně. Stezka vedla pozvolna dolů a velkou část trasy jsem měl přímo pod sebou nádherné jezero Heddersvatn. Přestože je Gausta populární turistickou atrakcí, nikde nebyly davy. Potkával jsem malé skupiny mířící nahoru i dolu, ale zdálo se, že hlavní část turistické sezóny je již pryč. Bylo patnáctého srpna a to je právě datum, kdy se množství turistů ve Skandinávii výrazně snižuje. Překvapilo nás, jak moc se to projevilo. Po nocování v plných kempech jsme najednou byli v poloprázdné ubytovně. Místo hledání parkovacího místa na jednom ze čtyř velkých parkovišť, jsme zastavili přímo u lanovky. Zvláštní bylo, že počasí tomu vůbec neodpovídalo. Slunce se jen tu a tam schovalo za malý mráček a teploměr (v údolí) se pořád držel nad dvaceti stupni.

Heddal

Následující ráno se zatáhlo a spustil se dlouhý, vytrvalý déšť. Vůbec nám to ale nevadilo. Seděli jsme v suchu v autě a projížděli jsme hornatou krajinou. Byl to náš poslední den v Norsku a měli jsme naplánovaný dlouhý přejezd do Švédska. Kolem nás se valila mlha a tu a tam z ní vykoukl vrchol nějaké hory. Krátce před polednem jsme sjeli z hor na hlavní silnici do Osla a zastavili jsme se na benzínce, abychom sehnali něco k snědku. Dali jsme si pizzu. Přemýšleli jsme, čím byla kořeněná. Měla takovou neobvyklou chuť a najednou nám to došlo. Lékořice! Ve Skandinávii jí přímo milují a nebojí se jí dát ani na pizzu.

Poslední zastávku v Norsku jsme podnikli u nádherné dřevěné katedrály v Heddalu. Pochází z počátku 13. století a je největší v Norsku. Nejprve jsme si prohlédli místní muzeum, kde jsme se dozvěděli spoustu informací o mytologii, vikinských příbězích i o tom, jak se staré zvyky zvolna mísily s křesťanstvím. To pak dokreslila i samotná katedrála. Nádherné dřevořezby na jednu stranu obsahovaly křesťanské motivy, ale také silně připomínaly původní severskou kulturu. Asi nejpůsobivější byly obrazce kolem rámů všech čtyřech vstupních dveří, které byly plné symboliky a měly za úkol chránit vnitřek kostela před temnými silami působícími venku.

Po prohlídce Heddalu jsme zamířili ke Švédské hranici. Naše cesta po Skandinávii ale ještě nekončila. Měli jsme v plánu strávit několik dní na pobřeží regionu Bohuslän a u jezera Vänern.

Pokračovat na další článek

Později večer jsme se utábořili na okraji kempu ve městečku Geilo. Vůbec jsme neodhadli místní počasí. Zatímco předchozí noci u fjordů byly příjemně teplé, tady ve vnitrozemí byla zima. Ráno jsme se tak museli nejprve rozmrazit ve vytápěné kuchyňce a po snídani jsme byli opět schopni vyrazit za dalším dobrodružstvím. Dopoledne jsme popojeli autem do asi půl hodinky vzdáleného Golu, kde stála nádherná replika jednoho z typických norských dřevěných kostelů. U něj bylo i hezké muzeum, kde jsme se podívali na film o stavbě severských chrámů. Trochu to připomínalo stavebnici. Spoustu částí bylo připraveno předem, aby se na místě rovnou složily dohromady a vytvořily fascinující budovu. Toto byla sice replika, ale v Norsku jsme navštívili i některé původní kostely staré mnoho set let.

Odpoledne jsme se vrátili do Geila. Jituška se necítila moc dobře, a tak jsem se na večerní výšlap v národním parku Hallingskarvet vypravil sám. Cesta autem vedla po nezpevněné prašné cestě ke statku a restauraci Prestholtseter, odkud zároveň vycházela turistická trasa na nedaleký vrchol. Nechal jsem tedy auto na rozlehlém parkovišti a vyrazil jsem po nekonečných kamenných schodech vzhůru. Už po několika stech metrech se pode mnou otevíral úchvatný výhled na okolní krajinu.

Cesta na vrchol Prestholtskarvet byla nakonec rychlejší, než jsem čekal. Brzy jsem byl za polovinou a přede mnou se objevilo široké sněžné pole. Říkal jsem si, že jsem přeci jen mohl přečíst víc informací, než jsem se rozhodl vyrazit v sandálech. Už se ale nedalo nic dělat. Nohy mi trochu provlhly a musím přiznat, že mi byla i zima. Sníh naštěstí brzy skončil a i ponožky mi uschly celkem rychle. Zbytek cesty vedl trochu nepříjemným terénem plným velkých balvanů. Chvílemi jsem ztrácel značenou trasu, ale směr k vrcholu byl jasný. Nahoře byla hezká vyhlídka, ale musím říct, že rozhled do krajiny byl mnohem krásnější odjinud. Zpátky jsem nešel po stejné trase, ale vydal jsem se jižněji podél vysoké skalní římsy. Na jejím okraji jsem našel to nejhezčí místo z celého výšlapu. Byla skvělá viditelnost a pode mnou se do dáli rozprostírala zlatavá krajina plná jezer a řek. Na obzoru jsem spatřil i 85 km vzdálenou horu Gausta, která značně převyšovala cokoliv ve svém okolí.

Cestou zpátky jsem ze schodů pozoroval stádo ovcí a koz, jak se žene nekonečnými pastvinami a jak se odstíny krajiny mění se zapadajícím sluncem. Vrátil jsem se do kempu v Geilu a ráno jsme zamířili na jih za horou Gausta a k obrovskému dřevěnému kostelu v Heddalu.

Pokračovat na další článek.

Po krátké procházce jsme pokračovali přívozem do Oanes odkud jsme chtěli pokračovat dál na sever. Silnice ale byla zavřená. Krátce před naším příjezdem došlo k nehodě, která zablokovala průjezd a jediná možnost byla kyvadlová doprava po úzké silničce podél pobřeží. Než jsme se dostali na řadu, nějakou dobu to trvalo. Odpoledne jsme tak konečně projeli problematický úsek a dostali jsme se do města Jørpeland. Teplé slunečné počasí přímo vybízelo k pikniku. Nakoupili jsme si tedy v místním obchodě zásoby a užívali jsme si poklidné odpoledne na plážích ostrůvku Jørpelandsholmen.

Zbytek dne jsme strávili dlouhým přejezdem do města Sauda. Když jsme se konečně blížili k cíli, už se pomalu šeřilo. Přesto jsme stihli ještě malou zastávku u krásného vodopádu Svandalsfossen. Tenhle sice nebyl tak vysoký a majestátní jako Månafossen, ale za to se dalo dojít až těsně k padající vodě. Od vodopádu jsme zamířili rovnou do kempu u Saudafjordu, abychom stihli postavit stan ještě před tím, než padne úplná tma.

Příští ráno pokračovala naše cesta na sever a jen kousek od Saudy jsme zastavili v bývalém zinkovém dole hluboko v soutěsce Allmannajuvet. Původně jsme tam ani neměli namířeno, ale v okolí dolu je skutečně nádherná příroda. Řeka Storelva se klikatí na dně hluboké rokle obklopená hustými zelenými lesy a vysokými skálami. Užívali jsme si tak hezkou procházku mezi místy původní těžby. Blížil se konec léta, a to znamenalo spoustu zralých plodů. Kam jsme se podívali rostly maliny, ostružiny, plané jahody, borůvky, brusinky i další bobule, které jsou u nás méně známé. Vycházky se nám tak obvykle protáhly, protože jsme tam ty nádherné obrovské a sladké plody přeci nemohli nechat.

Silnice ze Saudy do Skare byla opravdu panoramatická. Od fjordu jsme vystoupali do horského průsmyku skoro o tisíc metrů výš. Krajina se proměňovala s každým ujetým kilometrem. Lesy zmizely. Vystřídaly je skály, jezera a křoviska. Podnikli jsme několik zastávek, uvařili jsme si oběd a užívali jsme si fascinující cestu Norskem. Za průsmykem silnice začala klesat a z ničeho nic se před námi otevřel dechberoucí výhled na jezero Røldalsvatnet. Ještě jednou jsme tedy zastavili a kochali se výhledem, než jsme se dali po větší silnici směrem k Hardangerfjordu.

Pomalu jsme se dostali do jedné z nejturističtějších oblastí Norska. Bylo to znát. Silnice v okolí města Odda byly zaplněny obrovským množstvím aut a karavanů. Provoz byl tak hustý, že jsme ze Skare až do Eidfjordu jeli v jedné dlouhé koloně. Na druhou stranu šlo o opravdu nádherný region. Hned za Skare jsme zastavili u vodopádu Låtefossen. Tohle místo jsme navštívili vlastně již po několikáté. Byli jsme se tu už při mé vůbec první cestě po Norsku v roce 2015 a poté během prodlouženého víkendu v okolí Bergenu o tři roky později. Díky většímu množství turistů jsem trochu zápolil s možnostmi, jak vodopád vyfotit, a nakonec jsem se rozhodl pro trochu jiný pohled – detail na pravé části. Po zbytek cesty do Eidfjordu jsme se ještě zastavili na dvou vyhlídkách. Podívali jsme se na ledovec Folgefonna a také na samotný fjord předtím, než jsme opustili moře a zamířili jsme po serpentinách na náhorní plošinu Hardangervidda.

Tak klikatou cestu, jako stoupání z Eidfjordu jsem dlouho nezažil. Na poměrně krátké vzdálenosti překonávala více než 600 výškových metrů. Aby to vůbec bylo možné, silnice místy mizela v tunelu a v hloubi hory kroužila, až na několika místech křižovala sama sebe. Konečně jsme nechali spleť tunelů za sebou a zastavili jsme u gigantického vodopádu Vøringsfossen. I tohle bylo místo, kde jsme nebyli poprvé, ale rozhodně stálo za to se sem podívat znovu. Obrovská masa vody se totiž řítí do hlubokého kaňonu, přičemž nejvyšší stupeň vodopádu má úctyhodných 163 metrů. Není divu, že jde o jedno z nejnavštěvovanějších míst v celém Norsku. Odtud cesta pokračovala náhorní planinou dál do Norského vnitrozemí, do města Geilo a do národního parku Hallingskarvet. O tom budu ale vyprávět zase příště…

Pokračovat na další díl.

Lékořice – Ve Skandinávii přímo milují lékořici. Snad v každém supermarketu, na benzínkách i na spoustě dalších míst najdete pultík s různými druhy lékořicových bonbónů, pendreků, čokolád a jiných cukrovinek. Naberete si dle libosti do sáčku a zaplatíte podle váhy. I my jsme neodolali a během první zastávky v Norsku jsme nakoupili balíček s různými druhy. Některé byly opravdu dobré, hlavně lékořicová čokoláda. Jiné byly na náš vkus až příliš extrémní. Například smrťák. Měl tvar lebky a velmi silná chuť lékořice byla zkoncentrovaná do malého kousku černé hmoty. Aby toho nebylo málo, celá „sladkost“ byla obalena v silné vrstvě soli. To bylo příliš i na Jitušku, a tak jsme další smrťáky už nekupovali. Místo toho jsme si raději dali lékořicovou pizzu.

Lindesnes

Litinový maják Lindesnes není zajímavý jen sám o sobě, ale i díky svému okolí. Je totiž obklopen a podtunelován opevněním z druhé světové války. Síť chodeb je přístupná pro veřejnost. Můžete vejít z jedné strany skály a vyjít na opačné. V některých částech najdete třeba i malou galerii. Až na místě jsme zjistili, že na onom útesu jsou vlastně majáky dva. Vedle současného totiž stojí ještě původní malá budova. Sloužila jako ohniště i sklad. Správce majáku musel ručně vynosit metráky uhlí nahoru a potom udržovat otevřený oheň tak, aby byl viditelný z širého moře. Za hezkého počasí se můžete kochat vyhlídkami na skalnaté a členité norské pobřeží. V srpnu kvete obrovské množství fialového vřesu, takže krajina dostane pestrobarevný ráz.

Když jsme si pořádně prohlédli maják, zbývalo nám ještě několik hodin do západu slunce. Vyrazili jsme tedy na cca 6 km dlouhou procházku podél kamenitého pobřeží. Vyhlídky byly skutečně impozantní. Maják zahalený do oranžovo-fialových tónů večerního slunce, kvetoucí vřes, kameny podivných tvarů, zálivy, ostrůvky, a dokonce i dvě jezera. Když je člověk v takové severské krajině, pochopí, odkud se berou všechny pověsti o trollech, trpaslících a dalších bytostech. Skály jsou tak podivně tvarované, že vypadají úplně jako zkamenělý troll. Když se stmívá, ty tmavé obrysy vypadají skoro jako živé.

Ten večer jsme nakonec už daleko nejeli a postavili jsme si stan v kempu v Lyngdalu u stejnojmenného fjordu. Až ráno jsme zjistili, jak hezké to tam je. Klidná hladina moře, písčitá pláž a pásmo menších hor ohraničujících záliv z obou stran. Užili jsme si tedy snídani na pláži a zamířili jsme dál na západ. Během cesty jsme pozorovali krajinu jižního Norska. Bylo to přeci jen trochu jiné, než na západních fjordech nebo dál na sever. Nebyly tam vysoké hory, ale spíš členitá krajina plná menších skal, kopců, fjordů zařezávajících se do vnitrozemí, a hlavně spousty jezer.

Krátce před polednem jsme dorazili do Flekkefjordu. Měli jsme hlad a nechtělo se nám vařit. I přes vysoké norské ceny jsme se tak rozhodli zajít do místní pekárny a dát si něco malého k snědku. A myslím, že jsme vybrali dobře. Podnik Tollboden bakeri stojí totiž přímo u vody a má hezkou zahrádku s výhledem na moře. Seděli jsme v pohodlných křesílkách, foukal příjemný vítr a před námi se zvolna pohupovaly loďky.

Jøssingfjord a Kolbolten

Odpoledne jsme dorazili k Jøssingfjordu. Je to skvělé místo na výlety a procházky, ale zároveň bylo dějištěm dramatických událostí na počátku druhé světové války. My jsme na chvilku zastavili u informační cedule, abychom si přečetli o konfliktu mezi britskou a německou lodí v tehdy ještě neutrálních norských vodách. Pak jsme se vydali po místy strmé, úzké a kluzké stezce vedoucí nad fjordem. Už od začátku jsme si mohli užívat nádherné výhledy. Na jedné straně sytě modrá hladina moře hluboko pod námi a na druhé skalnatá krajina porostlá křovisky a nízkými stromky. Některé vyhlídky byly tak hezké, že jsme vyfotili i našeho cestovního plyšáka – Mumínka. Na konci se trasa stočila dolů, slezli jsme asi polovinu kopce a došli jsme k velkému balvanu Kolbolten zaklíněnému v průrvě mezi skalami. Podobných míst najdete v Norsku víc, například Kjergabolten asi 100 km severně. Na rozdíl od něj je ale Kolbolten méně populární. Za celou túru jsme potkali jen asi 10 lidí.

Odtud jsme zamířili na sever. Byl nádherný slunečný večer, teploty se pohybovaly kolem dvaceti stupňů a my jsme projížděli krajinou plnou jezer. Kolem nás se zvolna zdvihaly štíty hor, až jsme skrz dlouhý úzký tunel přijeli k Frafjordu, kde byl malý kemp u hladiny moře. Čekala nás cesta kolem několika vodopádů vedoucí přes horské průsmyky i podél hlubokých fjordů.

Pokračovat na další díl