Túra pod vulkánem v národním parku Laguna del Laja

Národní park Laguna del Laja je vlastně trochu odstrčený. Leží cca 600 kilometrů na jih od Santiaga a zároveň 600 kilometrů na sever od Puerto Montt. Je to z obou stran daleko, a i od turisticky známého Pucónu je to sem pořád ještě více než čtyři hodiny jízdy autem. Díky tomu stále zůstává doménou hlavně turistů z Chile. My jsme navíc park navštívili v polovině října, což bylo ještě dlouho před začátkem hlavní sezóny.

Co je tedy v parku k vidění? Hlavní dominantou je téměř třítisícový vulkán Antuco. Uvidíte ho už z velké dálky, když pojedete po silnici z Los Ángeles a snad v celém parku se nad vámi bude tyčit jako majestátní strážce podhůří And. V říjnu, kdy sníh stále zakrýval krajinu zhruba od 1500 výškových metrů, byla kónická sopka celá bílá. Krásný výhled (viz foto) si užijete na treku Sierra Velluda, ale pozor. Vede přes asi kilometr široké lávové pole, kde nás v říjnu zastihlo sněžení. Mnohem odpočinkovější, ale přesto zajímavé, jsou kratší procházky kolem řeky Laja, jako například Sendero Las Chilcas, které vás provede kolem několika nádherných vodopádů. Pokud budete mít štěstí, spatříte z vyhlídky Chacay gigantické kondory andské s rozpětím křídel více než tři metry, jak plachtí nad hlubokými údolími. Trochu dál směrem k Argentinské hranici leží ještě jedna zajímavost – obrovské tyrkysové jezero Laja obklopené vrcholky And.

Araukáriové lesy v národním parku Huerquehue

Vstup do národního parku se nachází u křišťálově čistého jezera Tinquilco, které přímo svádí ke koupání. Oblast nabízí několik různých turistických tras a je možné vyrazit i na vícedenní přechod horského průsmyku. Během naší říjnové návštěvy bylo ale ve vyšších polohách hodně sněhu, a tak jsme zvolili populární jednodenní trasu k horským jezerům Chico, Toro a Verde. Během teplejších měsíců je možné navštívit i výše položená jezera Huerquehue a Las Patos, ale nám vysoká bílá pokrývka znemožnila pokračovat dál. Husté vláhou prosycené lesy jsou samy o sobě fascinující, ale jakmile překonáte hranici 1000 metrů nad mořem, přivítají vás gigantické araukárie a budete si připadat jako v pralesu z dob dinosaurů.

Pacifické pobřeží ostrova Chiloé

Ostrov Chiloé je takovým zvláštním světem částečně odděleným od kultury zbytku Chile. Můžete navštívit desítky nádherných dřevěných kostelíků nebo se podivovat nad tamními mytickými bytostmi, které mají sochy snad na každém náměstí. Nás ale nejvíce zaujalo pacifické pobřeží na okraji národního parku Chiloé. V okolí vesničky Cucao totiž najdete jak dlouhé pruhy jemného žlutého písku lemující rozbouřený pacifik, tak i bažiny, a hlavně valdiviánský deštný les. Na ostrově Chiloé prší opravdu hodně a často, ale díky tomu tam najdete pralesy, jaké jsou jen na málo místech po celém světě. Kromě několika kratších tras okolo vstupu do parku se dá podniknout i procházka k vyhlídkovému molu Las Almas nebo dlouhý trek podél pobřeží na pláž Cole-Cole.

Procházky a koupání v národním parku Pumalín

Národní park Pumalín je jedním z často opomíjených klenotů Chile. Leží na začátku tzv. jižní silnice (Carretera Austral) a pokrývá rozsáhlé oblasti deštných lesů nad nimiž se tyčí vulkány a zasněžené vrcholky And. Najdete zde obrovské množství řek, jezera, vodopády, ledovce nebo také tisíce let staré stromy Fitzroya. Turistické trasy jsou velmi dobře udržované a v parku je i několik hezkých oficiálních kempů. My jsme podnikli několik procházek a všechny stály za to. Sendero Cascadas Escondidas nás provedla skrz hustý promáčený les až ke dvěma nádherným vodopádům. Sendero Alerce naopak ukazuje obrovitánské tisícileté stromy a trochu delší trasa k Vulkánu Chaitén představí nezapomenutelný pohled na dopady nedávné erupce. V parku jsou ale i místa na odpočinek. Když se přihnala bouře s vydatným slejvákem, ponořili jsme se do koupaliště Termas El Amarillo a na nevlídné počasí jsme se dívali z horké vody.

Jezero, les, ledovec a gigantický vodopád v národním parku Queulat

Silnice Carretera Austral vede skrz nádhernou panenskou přírodu a protíná několik národních parků. Queulat leží o několik set kilometrů jižněji než Pumalín. Jeho hlavní dominantou je ledovec Ventisquero Colgante sedící na vysoké skalní stěně. Led odtává a řítí se více než 500 metrů vysokým vodopádem až se spojuje s jezerem Témpanos v údolí. Jen samotný pohled na tohle místo stojí za ty stovky kilometrů cesty, ale park toho může nabídnout více. Pěší trasa k vyhlídce na ledovec totiž vede skrz hustý zelený prales plný kapradí a mechu. Když budete mít štěstí, uslyšíte po cestě klepání datlů magellanských a možná i nějakého uvidíte. Nejsou plaší a při pomalém pohybu se můžete přiblížit klidně i na pět metrů.

Túra k vrcholu Cerro Castillo

Pokračujeme dál po silnici Carretera Austral k dalšímu úžasnému místu. Trek na vrchol Cerro Castillo skrz stejnojmenný národní park patří k těm nejlepším z celé výpravy po Jižní Americe. Nám se dokonce líbil více, než proslavené trasy na Fitz Roy nebo Torres del Paine. Za tu nádheru si ale musíte trochu připlatit. Vstup na trek stál 18000 chilských pesos na osobu (asi 550 Kč) a kempy v přilehlé vesnici také nejsou nejlevnější.

Trasa samotná začíná pozvolným stoupáním skrz hezký les. Když se dostanete nad stromy, otevřou se úžasné výhledy na údolí řeky Ibáñez i vrcholky okolních hor. Na samotném konci treku stanete u tmavomodrého jezera, nad nímž se tyčí obrovský vrchol Cerro Castillo s ostrými štíty a desítkami věží. Jeho jméno je trefné, protože skutečně připomíná gigantický hrad.

Pěšky k majáku San Isidro na jihu Patagonie

Tahle procházka vede pryč od civilizace na daleký jih Chile. Z Punta Arenas je potřeba jet až na samotný konec silnice číslo 9 a odtud jít po svých podél Magellanova průlivu. Z jedné strany šumí vlny moře a z druhé strany se táhne hustý studený les. Při troše štěstí narazíte i na delfíny, kteří vás budou provázet jen několik desítek metrů od břehu. Po asi pěti kilometrech stojí maják, od kterého je úžasný výhled na neobydlené jižní ostrovy. My jsme se tady otočili, ale je možné pokračovat dalších 30 kilometrů a dojít až na samotný mys Froward – nejjižnější bod jihoamerické pevniny.

Poušť, skály a jezera – San Pedro de Atacama

V malém turisty zaplaveném městečku San Pedro v srdci nejsušší pouště světa by člověk klidně mohl strávit více než týden a pořád by měl co podnikat. Nejúchvatnější ale bylo takzvané měsíční údolí (Valle de La Luna) a několik jezer v okolí.

Měsíční údolí je vyprahlá krajina posetá načervenalými ostrými skalami, solnou krustou a písečnými dunami. Při západu slunce se zabarví do neuvěřitelných odstínů od bílé přes oranžovou až po fialovou. Skvělým místem na pozorování všech těch barev je vršek tzv. velké duny (Duna Mayor).

Z nedalekých jezer bych zmínil hlavně Lagunu Chaxa, která je úžasným místem na pozorování plameňáků. Viděli jsme je na mnoha místech při naší cestě po Jižní Americe, ale nikde jich nebylo tolik, jako tady. Nehybná vodní hladina, vyprahlá poušť a šestitisícové vulkány na obzoru tvoří vynikající kombinaci pro fotografování. Další dvě jezera, Laguna Cejar a Baltinache, jsou naopak skvělým místem ke koupání. Nacházejí se uprostřed solné pláně, což má za následek dvě věci. Přítomnost minerálů zbarvuje vodu do nádherných odstínů azurové i tyrkysové a díky vysoké slanosti plavete na hladině jako korkový špunt.

Kde se poušť setkává s oceánem – národní park Pan de Azúcar

Národní park Pan de Azúcar je dalším z míst více méně mimo hledáček zahraničních turistů. Kombinace vyprahlé pouště a sytě modrého oceánu ale působí přímo magicky. My jsme podnikli krátký výšlap po stezce na vyhlídku a obdivovali jsme krásné kvetoucí kaktusy, pouštní ještěrky i téměř neskutečný výhled na pacifické pobřeží.

Nádherná pláž v národním parku Llanos de Challe

Na tohle místo jsme narazili skoro náhodou. Náš pobyt v Chile se blížil ke konci a mířili jsme do Antofagasty vrátit auto. Na mapě jsme objevili, že by měl být po cestě národní park Llanos de Challe s hezkou pláží, a tak jsme vyrazili se vykoupat. Vůbec jsme nečekali, jak krásné to tam bude. Narazili jsme na širokou plochu jemného bílého písku, kde téměř nikdo nebyl. Moře bylo sice studené, ale koupání na takovém místě se nedalo odolat.

Bonusový tip: na kajaku po řece Maullín

Vybrali jsme sice TOP 10 z Chile, ale nějak mi bylo líto nezmínit tady naši plavbu na kajacích. Přidávám malý bonusový jedenáctý tip. Z městečka Llanquihue můžete pádlovat po stejnojmenném jezeře až k místu odtoku. Odtud se pokračuje po proudu řeky Maullín skrz nádherný mangrovový porost. Voda je průzračná, na řece je ticho, klid a po celou dobu můžete pozorovat nepřeberné množství ptactva.

Město jsme nechali za sebou a ubytovali jsme se v malé vesničce uprostřed údolí Elqui nedaleko stejnojmenné řeky. Ta odvádí vody z And jižním okrajem pouště Atacama, až se v La Sereně vlévá do Pacifiku. Jinak suchému regionu, kde dominují hlavně kaktusy, dodává potřebnou vláhu. Po celém údolí tak bují čerstvá zeleň, barevné květy a nádherné vinice. Když jsme přijeli v polovině ledna, zrovna se blížila sklizeň. Réva přímo překypovala dozrávajícími hrozny.

Kromě vína je ale oblast proslulá ještě jednou věcí. Je to ideální místo na pozorování hvězd díky minimálnímu světelnému smogu a bezmračné obloze. Na okolních kopcích stojí spoustu observatoří. Všechny organizované výlety za pozorováním hvězd obřími teleskopy ale byly zaplněny, a tak jsme se rozhodli dívat se večer z ubytování. Měli jsme tam malou hezkou nezastřešenou terasu s lehátky a mohli jsme odtud nerušeně pozorovat nádhernou noční oblohu. Nelitovali jsme. Nebe bylo skutečně plné hvězd. Pozorovali jsme souhvězdí Orion, jak se hlavou dolů sklání nad horským hřebenem. Dívali jsme se i na jižní kříž a různé další obrazce, které u nás člověk nikdy neuvidí. Jakmile se dostatečně setmělo, nad námi se vykreslil světlý pruh mléčné dráhy. Dokonce se nám podařilo spatřit i několik perseidů, které jako tenké bílé čáry protnuly temnou oblohu.

Nezůstali jsme ale jen u pozorování hvězd. V minulém článku jsem se zmiňoval o rostlinách na pacifickém pobřeží Atacamy, které sbírají vláhu z mlhy. Vynahrazují si tak nedostatek deště. V národním parku Fray Jorge jižně od La Sereny se tento jev projevuje mnohem silněji. Husté mraky, které přichází od oceánu, se opírají o horský hřeben. Převalují se přes něj a dodávají místní flóře nepřetržitý přísun vlhkosti. Je jí tolik, že uprostřed pouště najednou roste mlžný les. Je to naprostý unikát, protože nejbližší podobné lesy se nachází několik set kilometrů na jih v místech, které jsou pravidelně prolévány deštěm.

Tenhle národní park jsme si prostě nemohli nechat uniknout. Jediné štěstí, že jsme měli auto s náhonem na všechny čtyři kola, protože poslední kilometry stoupání po prašné cestě byly hodně prudké a klikaté. Přístupná část parku sice byla maličká, ale i tak jsme si mohli prohlédnout tenhle fascinující ekosystém. Na vnitrozemské straně hřebenu byla krásná zelená louka posetá mračny kaktusů, drobných květin, keřů a občas mezi tím stál menší strom. Jakmile jsme ale přešli na opačnou stranu, ochladilo se a stanuli jsme uprostřed hustého lesa překypujícího životem. Vůně květů přímo prosycovala vlhký vzduch. Po dvou týdnech cestování pod spalujícím pouštním sluncem nám bylo najednou krásně.

Během posledních dvou dnů v Atacamě nás čekal přejezd zpátky na sever do Antofagasty. Museli jsme již vrátit auto. Bylo to hodně kilometrů a většinu času jsme strávili za volantem. Přesto jsme ale navštívili dvě zajímavá místa. Jedním z nich byla olivová zahrada s čajovnou v údolí řeky Huasco. Původně jsme tudy chtěli jen projet, ale po několika stech kilometrech jízdy pouští jsme potřebovali odpočinek. Byla to přímo oáza. Ochutnali jsme výborný vegetariánský sendvič, užívali jsme si stínu olivovníků a relaxovali jsme mezi barevnými květinami. Každý takový ostrůvek zeleně v poušti člověka přímo nabije energií. Vejdete umoření z horkého dne, prachu a silného slunce. Odcházíte osvěžení, jako po vydatném spánku.

Druhým místem byl národní park Llanos de Challe. Doteď nevím, jak je to možné, ale objevili jsme tam jednu z nejkrásnějších pláží, co jsme kdy viděli. Byla jen kousek od cesty a byla skoro prázdná. Asi na kilometru pobřeží lemovaném hladkým bílým pískem se slunilo nebo koupalo nějakých dvacet lidí. Ano, oceán je v těchto místech studený díky Humboldtovu proudu, ale koupat se v něm dalo. Navíc se kousek od pláže tyčily z vody skály, o které se rozbíjely velké vlny. U břehu se hladina jen příjemně pohupovala a člověk se nemusel bát, že by se z ničeho nic ocitl pod vodou.

Odtud už nás čekala jen dlouhá cesta nehostinnou krajinou. Poslední zastávku jsme udělali u podivné několikametrové sochy ruky (Mano del desierto – Pouštní ruka) trčící ze země. Pak už jsme si jen sbalili věci a odevzdali auto na letišti. Poušť Atacama byla úplně jiná, než jsme si jí představovali. Byla plná krásných překvapení a měnila se nám přímo před očima. Viděli jsme, jak i trocha vláhy dokáže proměnit písek a prach v rozkvetlou zahradu. Atacama v nás zanechala silné dojmy, ale my pokračujeme dál. Čeká nás Peru a jsme zvědaví, co nám tahle země přinese.

Měli jsme nové 4×4 auto, a ještě jeden den v San Pedru. Dostali jsme tip na další slané jezero – Baltinache, kde bychom se mohli vykoupat. Chvíli jsme debatovali, jestli pojedeme tam anebo vysoko do hor na gejzíry. Nakonec koupání vyhrálo. Ukázalo se, že to nebylo jen jedno jezero, ale celá řada. Měly různou barvu, od červeno-bílé, přes zelenou, až po sytě modrou. Všude kolem se do dáli táhla solná pláň Salar de Atacama přerušená až horským hřebenem na horizontu. Naložili jsme se do extrémně slané vody a opět jsme se nechali nadnášet, jako korkové špunty.

Navečer jsme se vydali trochu za historií a navštívili jsme 700 let starou pevnost Pukará de Quitor. Postavili ji původní obyvatelé Atacamy na obranu před okolními jihoamerickými národy. Rozkládá se na strmém svahu, kde na terasách stojí jednotlivé budovy obehnané hradbami. Dodnes přežily už jen základy domů a zdi, které barevně splývají s okolními skalami. Je jich ale spoustu a celá pevnost působí impozantním dojmem.

Při návštěvě pevnosti jsem udělal jednu zásadní chybu – napil jsem se nepřefiltrované vody. Po noci plné utrpení bylo jasné, že nemám sílu na téměř pětitisícový průsmyk a cestu do Argentiny. Raději jsme zůstali další dva dny v San Pedru. Ten první jsem sice proležel, ale po pořádném spánku se mi udělalo lépe a mohli jsme podniknout další výlet po okolí. Jen kousek za městem jsme navštívili pískem zasypané pozůstatky asi 2000 let staré vesnice Aldea de Tulor. Dozvěděli jsme se spoustu informací o životě původních obyvatel regionu. Stejně jako oni před mnoha lety jsme i my byli fascinováni výhledem na čerstvě zasněžený takřka šestitisícový vulkán Licancabur. Na závěr našeho pobytu v San Pedru jsme si ještě prohlédli jezírka Ojos del Salar a Tebinquinche. Bylo zvláštní pozorovat obrovské modré vážky, jak nerušeně poletují nad vodou uprostřed nehostinné pouště.

Na návštěvu Argentinské strany hor nám již nezbývalo moc času, a tak jsme změnili plán. Místo toho jsme se vydali na pobřeží a jižní Atacamy v Chile. Jeli jsme několik set kilometrů skrz nehostinnou a bezútěšnou kamenitou poušť. Minuli jsme města Calama a Antofagasta a projížděli jsme podivnou průmyslovou zónou. Vypadalo to, jako v nějakém sci-fi filmu o kolonizaci Marsu. Všude byla oblaka prachu, načervenalá vyprahlá zem a hory, které nepamatovaly déšť snad desetiletí. Mezi tím stály rozsáhlé továrenské komplexy, futuristické věže chemiček a opravna gigantických těžebních strojů. Všechno bylo pokryto vrstvou jemného nažloutlého písku, proti kterému nebylo úniku. Ulevilo se nám, když jsme to místo nechali za sebou a pokračovali jsme k pacifickému pobřeží.

Poušť opět pozvolna změnila svou tvář. Blízko oceánu se začaly objevovat rostliny a spoustu obrovských kaktusů. Nejpatrnější to bylo v národním parku Pan de Azúcar. Krajina tam byla písčitá a kamenitá, ale žilo v ní spoustu zvířat a rostlo množství suchomilné flóry. Nejen kaktusy, ale i různé keře a malé stromy. Spatřili jsme několik různě velkých ještěrek, a dokonce i lišku (tu jsme jako obvykle viděli u parkoviště). Říkali jsme si, kde se tu najednou bere tolik života a je to díky mlze. Místní jí nazývají „camanchaca“. Přichází pravidelně od Pacifiku a zásobí všechny rostliny potřebnou vláhou. Díky ní jsme si mohli prohlédnout nádherné květy žluté, červené i modré barvy uprostřed pouště, kde takřka nikdy neprší.

Tenhle podivný, ale krásný kus světa končil na 300 metrů vysokém útesu, pod nímž se třpytily sytě modré vody Pacifiku. Byl to přímo dechberoucí pohled. Divoký, nezkrotný oceán vlnu za vlnou narážel ve změti bílé pěny na pobřeží hluboko pod námi. Místy se vlny tříštily o kameny a skály, ale jinde se za hlasitého hřmění převalovaly na bílých písčitých plážích. Dole u vody jsme spatřili spousty ptactva. Jen několik desítek metrů před námi seděla na malém ostrůvku skupinka pelikánů, mezi které se zamíchali i kormoráni a dalších ptáci. Při podrobnějším průzkumu jsme objevili dokonce i dva tučňáky Humboldtovy, kteří se tvářili nenápadně a splývali s ostatními druhy.

Pobřeží u pouště Atacama ale není jen o přírodě. Je tu také několik zvláštních měst. Jednu noc jsme strávili v přístavu Taltal, který zažil během historie úplnou proměnu. Ještě v devatenáctém století to bylo město, které žilo z těžebního průmyslu. Vedla tam železnice z dolů, materiál se překládal na lodě a odplouval do různých konců světa. Centrum se stále skládalo hlavně z hezkých barevných dřevěných domů v koloniálním stylu. Promenáda podél moře i náměstí ale ukazovaly, že se časy změnily. Po železnici zbyl jen památník a celé město se proměnilo na turistický resort. Stánky s občerstvením, restaurace, koktejlové bary a všudypřítomná party hudba dokreslovaly atmosféru přímořského letoviska.

Postupně jsme se přesouvali podél pobřeží dál na jih. Trochu jsme si odpočali u zálivu Bahía Inglés, kde jsme si také poprvé za naši cestu zaplavali v Pacifiku. I když koupání bylo moc hezké, nechtělo se nám zůstávat dlouho na turisty zaplavených plážích a raději jsme pokračovali až do oblasti kolem města La Serena. Těšili jsme se na region, kde je více zeleně, ovocných sadů a také spoustu vyhlášených míst na pozorování hvězd…

Pokračovat na další díl

Cestou do malého městečka San Pedro de Atacama se krajina postupně měnila. Minuli jsme několik opuštěných měst a dolů, které zažívaly svou slávu během ledkové horečky devatenáctého století. Dnes už zchátralé hliněné stavby navštěvuje jen vítr a oblaka vířícího prachu. Na Nový rok jsme vystoupali do prvního Andského průsmyku Barros Arena (3432 m). Všude kolem nás byly najednou malé rostlinky s nádhernými růžovými, fialovými a červenými květinami. Bylo až k neuvěření, kde se berou v jinak vyprahlé krajině. Kopce jimi byly úplně pokryté. Později jsme se dozvěděli, že jde o přírodní jev zvaný invierno altiplano (zima na náhorní plošině). I přesto, že všude kolem je léto v plném proudu, se v lednu nebo únoru objeví dešťové mraky a krátce zaprší. I tahle troška vody stačí k tomu, aby poušť rozkvetla.

Městečko San Pedro leží uprostřed oázy v údolí vklíněném mezi vysokými horami. Na rozdíl od okolní krajiny tam rostou stromy a ve městě je tak mnohem příjemněji než v okolní poušti. Většina domů je nízká a jako materiál se používá hlavně hlína a nepálené cihly. Dnes se ale ze San Pedra stalo přímo turistické centrum regionu. Ulice v centru jsou naplněné cestovními kancelářemi, restauracemi, kavárnami a obchody se suvenýry. Dál od centra jsou spousty hostelů, hotelů a ubytoven. Město žije čistě jen turistickým ruchem.

Ubytovali jsme se v hostelu asi kilometr od centra a odtud jsme vyráželi na výlety po okolí. Jako první jsme zamířili do měsíčního údolí (Valle de la Luna) a údolí Marsu (Valle del Marte). Leží jen několik kilometrů od města a jsou to opravdu zvláštní místa. Celé oblasti dominují červené, oranžové a žluté skály podivných tvarů. Mezi nimi se setkávají písečné duny s vyprahlou solnou krustou. Eroze vytvořila spoustu převisů, puklin a roklí. Připadali jsme si úplně jako na jiné planetě. Některými místy jsme projížděli autem, občas jsme podnikli malou procházku, ale ta výška byla znát. Okolí San Pedra je cca 2500 metrů nad mořem. Jakmile jsme vyrazili do kopce, funěli jsme jako lokomotivy. Nakonec jsme v údolích strávili celé odpoledne a den jsme uzavřeli výšlapem na písečnou dunu. Slunce pomalu zapadalo za obzor a krajinou se rozlévalo zlatavé večerní světlo. Celá poušť ožila barvami a scénu dokreslovaly nafialovělé šestitisícové vulkány shlížející na údolí.

Příští den jsme se vydali na výlet po okolí. Jen kousek za San Pedrem jsme narazili na malý lesík, který byl přímo naplněn zvířaty. Nejprve nás zastavilo obrovitánské stádo koz. V dlouhé řadě přecházely silnici a na nějakých pět minut zablokovaly provoz. Opodál se páslo několik oslů a také lamy alpaky (oprava – byly to lamy krotké). Okamžitě jsme je rozeznali, protože na rozdíl od guanako jsou huňaté a vypadají moc roztomile. Když se silnice konečně uvolnila, pokračovali jsme do městečka Toconao. Je to další oáza uprostřed vyprahlých skal. Říčka Jerez se tam vine skrz malý kaňon a kolem ní je hustý zelený porost. Lidé tam pěstují různé plodiny, jako třeba fíky, a na místo se stahují ptáci z celého okolí. Skalní obrazce připomínají osídlení už od pradávných dob. Po krátké procházce jsme si zuli boty a jen tak jsme brouzdali vodou. Nakonec jsme uspořádali malý piknik pod stromy, kde jsme v příjemném stínu snědli oběd.

Odpoledne jsme zamířili na nedalekou solnou pláň Salar de Atacama a k jezeru Chaxa. Uprostřed nehostinné bílé pustiny se shromažďovala voda a k ní se stahovalo spoustu ptactva. Byla tam asi stovka plameňáků. Brodili se v mělké laguně, občas jeden odlétl či přilétl, ale nás si vůbec nevšímali. Procházeli jsme jen několik metrů od nich. Mezi jezerem a vyschlou solnou krustou se tu a tam objevila malá kaluž. Ten kontrast barev byl ohromující. Bílé hrudky soli, modrá laguna, červené kaluže a nad tím vším se tyčily obrovské nafialovělé sopky.

Pouštní jezera nás natolik nadchla, že jsme se hned druhý den ráno vydali k laguně Cejar, ve které se dalo dokonce i koupat. Byla natolik slaná, že nás voda nadnášela jako v Mrtvém moři. Zjistili jsme, jak je obtížné v takové vodě plavat. Chcete udělat tempo, ale ruce máte nad vodou. Když je dostanete pod hladinu, vynoří se zase nohy, a tak je to pořád dokola. Překvapivě bylo těžké dostat chodidla pod sebe a stoupnout si na mělčině.

Když jsme se dostatečně nabažili ležení na vodě, zamířili jsme do hor. Silnice se vinula v serpentinách výš a výš. Kousek pod hranicí 4000 metrů jsme odbočili na nezpevněnou cestu k lagunám Miscanti a Miñiques. Zvedala se prudce do kopce a chvílemi jsme se báli, že nevyjedeme nahoru. Kola trochu hrabala, ale nakonec jsme to zvládli a zastavili jsme na parkovišti cca 4230 metrů nad mořem. Zhasnul jsem motor a šel jsem koupit lístky do nedalekého domku. Každý pohyb byl namáhavý a srdce mi bušilo. Najednou jsem uslyšel Jitušku, jak volá o pomoc. Pohlédl jsem směrem k autu a vyděsil jsem se. Zespodu kapoty se valilo obrovské množství páry a pod autem vytékal proud kapaliny. Motor se uvařil. Požádali jsme jednoho ze zaměstnanců rezervace o pomoc. Otevřeli jsme kapotu a nádržka chladící kapaliny zela prázdnotou. Nezbylo nám, než chvilku počkat a pak pomalu dolévat vodu. Sice jsme spotřebovali většinu pitné vody, ale nádrž jsme opět naplnili.

Rozhodli jsme se, že návštěvou lagun tenhle výlet ukončíme a dál raději nepojedeme. I tak to ale bylo nádherné místo. Na břehu pobíhalo spoustu lam, ale tentokrát to byl menší druh vikuňa, který obývá vysoké náhorní plošiny And. Pozorovali jsme, jak se mezi sebou dvě lamy popraly a vítězná hnala poraženou před sebou daleko do pustiny. Celé stádo se, co chvíli utrhlo a utíkalo chvíli tam a pak zase zpátky.

Cestu zpátky do San Pedra auto naštěstí zvládlo a příští den ráno jsme volali do půjčovny, co s tím. Raději pro nás poslali odtahovou službu, která vzala mě i auto do Calamy, kde měli náhradní vůz. Cesta nakonec ubíhala rychle. I přes mojí malou znalost španělštiny jsme si s řidičem docela dobře popovídali. V Calamě jsem dostal velký 4×4 pickup. Opět jsme byli připraveni na jízdu pouští Atacama a na další cestovatelská dobrodružství.

Pokračovat na další díl

Ani nám se ale rozblácené silnice úplně nevyhnuly. Vyrazili jsme po asi čtyřicet kilometrů dlouhé prašné cestě k vraku lodi Desdémona a nedalekému majáku. Mohlo nám dojít, že po dlouhém vydatném dešti to není dobrý nápad, ale nestalo se. Spodní část auta se nejprve obalila jemným blátem. Brzy jsme skrz zadní okénko ani neviděli ven. Už jsme ale měli kus cesty za sebou a nechtělo se nám otáčet. Jeli jsme spoustou zatáček po nesčetných kopečkách. Chvílemi se zdálo, že dojedeme do cíle, ale bahno přibývalo. Auto se nepříjemně zmítalo po kluzkém povrchu a před námi se najednou objevilo prudké klesání. Dolů by to šlo snadno, ale dostali bychom se zpět? Raději jsme to otočili a jeli jsme umýt auto, které bylo tou dobou zablácené až po střechu.

Po cestě nás zastavila policejní hlídka. Upozornili nás na nefunkční světlo, ale náhradní žárovku jsme neměli. Navíc se pod kryt vůbec nedalo dostat. Jako při předchozích problémech s autem jsme zamířili do Gomeríe. Ukázalo se, že ale často spravují pouze pneumatiky a rozhodně nemají náhradní žárovku. Vždycky byli vstřícní a nasměrovali nás na jiné místo, kde prý žárovky mění. Realita ale byla jiná. Dojeli jsme tak dle instrukcí například do lakovny. Tam se upřímně divili, proč po nich chceme světlo, ale opět nám ochotně doporučili mechanika o blok dál. Mezi tím se na druhé straně lakovny strhla rvačka. Nevěděli jsme proč a ani jsme to neřešili. To byl ten pravý čas zmizet. Napočtvrté se nám konečně zadařilo a sehnali jsme člověka, co byl po velkém úsilí schopen vyměnit žárovku.

Příští den jsme opět překročili hranice a vydali jsme se do chilského Porveniru, kde nás čekal přívoz do Punta Arenas. Bylo to maličké městečko a vlastně tam nebylo moc co dělat, ani kde se usadit na noc. Popojeli jsme o několik kilometrů dál a našli jsme hezké místo na spaní u pláže s výhledem na moře. Vybrali jsme si dobře. Zaparkovali jsme jen kousek od jakéhosi ptačího koridoru. Co dvě minuty kolem nás něco prolétlo. Hejna kormoránu, rackové, kachny i jiné, větší druhy ptáků. Celý večer jsme se dívali z okénka a pozorovali dění nad pobřežím.

Plavba do Punta Arenas proběhla hladce a my jsme měli ještě dva dny do vrácení auta. Vyrazili jsme po silnici na jih, abychom podnikli půldenní trek podél pobřeží k majáku San Isidro. Šli jsme podél nádherné pláže, na jedné straně šumělo moře a na druhé stál hustý zelený prales. Kolem nás poletovali ptáci a z vody z ničeho nic vykoukly ploutve. „Delfíni!“ zvolala Jituška a ukazovala na hladinu. Skutečně. Hladina se opět rozčeřila a jen nějakých dvacet metrů od nás propluli dva delfíni. Než jsme došli k majáku, viděli jsme ještě další tři.

Na konci stezky byl nádherný výhled. Dívali jsme se na jih přes Magellanský průliv a všude kolem se tyčily vrcholky posledních And, které se pomalu ztrácejí v oceánu. Bylo aprílové počasí. Chvilku svítilo sluníčko a hned na to se spustil malý deštík. Kolem kvetlo spoustu keřů a pofukoval příjemný vítr. Navečer jsme navštívili nejstarší osadu na jihu chilské Patagonie – pevnost Bulnes. Dnes už je na místě jen replika původní dřevěné stavby. Kousek opodál jsme si ale mohli prohlédnout nádherné námořní muzeum popisující staletí průzkumů a objevování okolo Magellanského průlivu.

Vánoce byly již za dveřmi a s nimi přišel i čas na vrácení auta a přípravu další části naší cesty. Do krabice jsme zabalili stan, karimatky, stativy k foťákům a spoustu dalších věcí, které už nebudeme potřebovat nebo které jsme dosud příliš nevyužívali. Na poštu jsme nakonec donesli devítikilový balík a odeslali jsme ho zpátky do Čech. Připadal jsem si, jako by s tou odlehčenou váhou zmizelo i spoustu starostí a dál pojedeme jen s (relativně) lehkými batůžky. Auto jsme umyli a vydali jsme se do půjčovny. Předání bylo nakonec příjemnější, než jsme čekali. Jen za vylomené dveře nám naúčtovali standardizovanou sazbu v přepočtu asi 2000 Kč. Prý se to kvůli místnímu silnému větru stane u každé druhé výpůjčky a mají pro to název „Patagonské dveře“. Jinak bylo všechno v pořádku. „Najeli jste 10019 km!“ řekl pán z půjčovny. „Tolik jsme tu ještě neměli.“

Před Vánoci jsme se vydali vyřídit ještě jednu věc. Po dvou a půl měsících na cestě bylo potřeba navštívit kadeřnictví. Děsil jsem se toho, jak kadeřnici vysvětlím ve španělštině, co chci. Jituška si před vchodem přeložila několik slovíček a v krátkosti pověděla paní co a jak. Mně se tolik nedařilo. Nakonec jsem zvolil opatrnou taktiku a řekl jsem, že je chci jen o trošku zkrátit. Poté, když ubyl asi centimetr vlasů jsem si řekl ještě o maličko. Podařilo se mi nějak předat informaci, jak chci ostříhat kolem uší a po třetím kole drobného zkracování měly vlasy konečně správnou délku. Tím jsme měli vyřízeno vše potřebné. Čekalo na nás posledních několik dní v patagonském Punta Arenas před odletem do pouště Atacama…

Odpoledne jsme přijeli do jednoho z nejpodivnějších míst naší cesty. Jmenovalo se Estancia San Gregorio. Před několika desítkami let to bývala velká farma, ale dnes budovy postupně chátrají. Vypadalo to tam jako opuštěné městečko z divokého západu. Většina domů ještě stála, ale okna byla rozbitá, omítka opadávala a uvnitř byly pozůstatky bujarých oslav. Okolní pozemky zarůstaly křovím, jak si příroda brala zpět svou půdu. Kousek pod farmou se na pláži rozpadaly vraky dvou lodí. Z lodi Ambassador postavené roku 1869 již zbyla jen kostra. Palubu i dřevěné obložení dávno vzal čas a na pláži zůstaly ležet jen kovové části trupu. Připomínalo to kostru velryby, až na rezavé nýty a ulamující se plech. Druhá loď ležící kousek opodál byla o trochu novější. Mohli jsme si prohlédnout zbytky paluby i úctyhodný obrovský parní kotel, který ležel částečně zabořený v mokrém písku.

Chvilku jsme si prohlíželi lodě, udělal jsem několik snímků a pak jsme zamířili na opačný konec farmy. Byl to o poznání děsivější pohled. Nahlédli jsme skrz vysklená okna do jedné z větších budov. Nejprve jsme spatřili obrovské hromady prastaré ovčí vlny, které pokrývaly velkou část podlahy. Jak se naše oči přizpůsobily šeru, spatřili jsme mezi vlnou spousty kostí, kůží i dávno mrtvé ovce. Jako by je všechny pobili, zavřeli farmu a nechali je ležet uvnitř. Trochu otřesení jsme zamířili zpátky do auta a odjeli jsme směrem k přívozu mezi pevninou a Ohňovou zemí.

Příští den ráno jsme se rozhodli vyvážit tenhle zážitek něčím roztomilým. Vydali jsme se za kolonií tučňáků patagonských (jinak zvaných také královští – pingüino rey). Je to druhý největší druh tučňáka a v celé Jižní Americe je pouze jediná kolonie. Ostatní jsou rozesetí po ostrovech blízko Antarktidy, ale v roce 2010 se z ničeho nic usídlilo osm jedinců v zálivu Bahía Inútil na Ohňové zemi. Dnes je jich již několik desítek a pravidelně, rok, co rok, se vracejí na stejné místo. Pozorovali jsme je dalekohledem z uctivé vzdálenosti v malém přístřešku. Mohli jsme si dobře prohlédnout zlatavé límečky i oranžové peří kolem hlavy, které skutečně připomínalo královskou korunu.

Samotná Ohňová země se nám na mapě zdála, jako malý ostrůvek přilepený k jižnímu cípu Ameriky. Silnice od přívozu do města Ushuaia byla ale dlouhá více než 450 kilometrů. Nebyl to žádný malý ostrůvek. Rozlohou se blížil k velikosti Slovenska, ale žilo tam asi čtyřicetkrát méně lidí. Po dlouhém přejezdu zemí nikoho jsme konečně dojeli na hranici, dělící ostrov mezi Chile a Argentinu. Po vyřízení první části papírování jsme přišli k autu a uslyšeli jsme povědomé syčení od zadní pneumatiky. V té chvíli mohla být už tak z poloviny prázdná. „Přece nebudeme měnit kolo na hranicích…“ pomyslel jsem si. Jen o několik kilometrů dál měla být benzínka a malá vesnice. Rozhodli jsme se, že tam zkusíme dojet. Na Argentinské straně naštěstí nebyla fronta a za chvíli jsme byli na benzínce. Tam jsme dofoukali pneumatiku a vydali jsme se hledat opravnu aut. Nejbližší otevřená byla 80 kilometrů daleko, ale nakonec jsme tam zvládli dojet, aniž bychom museli nasazovat rezervu.

S opraveným kolem jsme pokračovali dál na jih. Krajina se opět začala měnit. Z rozhlehlých zelených travin pozvolna stoupaly malé kopečky, objevovalo se více stromů a před námi stály nejjižnější vrcholky And – takzvané Darwinovo pohoří. Během chvíle jsme projížděli hustým studeným a vlhkým lesem mezi horami a míjeli jsme průzračná jezera. U jednoho z nich jsme dokonce na parkovišti zahlédli mladou lišku. Teplota klesala. Bylo výrazně chladněji než na pevnině. Zatímco v Torres del Paine jsme mívali přes den i kolem patnácti stupňů, tady bylo jen lehce nad nulou.

Po více než dvou měsících na cestě a devíti tisících ujetých kilometrů skrz Patagonii jsme konečně dorazili na „konec světa“. Ushuaia, jako nejjižnější město na planetě, si vzala tento titul za svůj. Strávili jsme tam pět dní a za tu dobu jsme viděli opravdu spoustu konců a „nej“ míst. Nejslavnější samozřejmě byla kýčovitá cedule „Fin del Mundo“ v centru města, ale zavítali jsme i do nejjižnější pošty na světě zvané „Pošta na konci světa“. Kousek opodál končila více než 3000 kilometrů dlouhá silnice vedoucí z Buenos Aires a aby toho nebylo málo, na všech produktech v obchodech se suvenýry bylo také napsáno „Fin del Mundo“. Jinak ale Ushuaia byla hezké, civilizované a poměrně bohaté město, které vlastně vůbec jako konec světa nevypadalo.

Během našeho pobytu jsme podnikli několik treků v národním parku Tierra del Fuego i za nedalekou lagunou Esmeralda. Tamní příroda se teprve v polovině prosince pomalu probouzela ze zimního spánku. Na horách byl ještě sníh a v údolích rozkvétalo různými barvami spoustu květin. Většinu luk si zabraly pampelišky, ale setkali jsme se i se žlutou fialkou nebo s orchidejemi. Lesy byly listnaté, měly sytě zelenou barvu a všudypřítomný mech dodával místu tajůplný ráz. Pozorovali jsme spoustu různobarevných malých ptáčků a na jednom slunném místě jsme narazili i na obrovské hejno žlutozelených patagonských papoušků. Měli zrovna období námluv. Sesedali si po dvojicích na větvičky a jemně se ozobávali.

Abychom nezůstali jen u procházek, vydali jsme se na výlet po moři. Jeli jsme v malé skupince na plachetnici kolem ostrůvků rozdrobených mezi Ohňovou zemí a ostrovem Navarino. Byla to skvělá přehlídka mořského života. Spatřili jsme spoustu lachtanů i obrovitánskou kolonii kormoránů. Museli jich být tisíce a všichni se mačkali na jednom malém kousku země. Průvodci nás vzali na malou procházku po ostrově zvaném „H“. Ano, skutečně je jeho název jen jednopísmenný. Bylo to úplně jako prohlídka botanické zahrady. Rostlo tam spoustu různobarevných květin i nízkých keřů. Ještě před příchodem evropských kolonistů ostrov navštěvovali původní obyvatelé a zůstaly po nich na hromádce drobné kůstky zvířat poblíž bývalého ohniště. Nosili prý minimum oblečení a místo toho se natírali tukem a zahřívali u četných ohňů. Odtud pochází i jméno „Ohňová země“.

Po pěti dnech jsme se rozhodli vyrazit zpátky na sever. Ushuaiu jsme si moc oblíbili. Potkali jsme spoustu milých lidí, a dokonce i místního pána, který navštívil Kutnou Horu a Prahu. Pomalu ale přišel čas, zamířit do Punta Arenas. Zbýval necelý týden do vrácení auta a nechtěli jsme nikam chvátat. Rozloučili jsme se s koncem světa a vydali jsme se za dalšími dobrodružstvími.

Pokračovat na další díl