Arequipa – historické centrum

Město Arequipa bylo prvním místem, které jsme navštívili během naší dvouměsíční cesty po Peru. Ihned po příjezdu na nás udělalo dojem. Nádherné opravené koloniální centrum, zdobené katedrály, parky a příjemné horské klima. To vše doplňují výborné restaurace a kavárny.

Rozhodně doporučuji navštívit obrovský komplex kláštera svaté Kataliny. Dalo by se říct, že jde o město ve městě. Narazíte na nádherné zahrady, spoustu cizokrajných květin, červené a modré domy, fontány a s trochou štěstí i na kolibříka.

S nadmořskou výškou kolem 2400 m je Arequipa také vhodným místem na menší aklimatizaci před pokračováním do vyšších míst jako Cuzco, kaňon Colca nebo jezero Titicaca.

Colca Kaňon

Kaňon řeky Colca patří mezi nejhlubší na světě. I díky tomu se můžete těšit na dechberoucí výhledy do nádherné krajiny peruánského venkova. Uvnitř kaňonu se nachází několik menších vesniček a rozlehlé plochy poseté typickými terasovými políčky. Velké rozdíly v nadmořské výšce umožňují pěstovat teplomilné i studenomilné rostliny na různých úrovních. Narazíte na nádherné květiny, spoustu kaktusů a s trochou štěstí spatříte i majestátní kondory andské, jak plachtí vysoko nad údolím.

Ostrovy na jezeře Titicaca

Obrovské jezero Titicaca ležící v nadmořské výšce téměř čtyři kilometry je místem, které rozhodně stojí za návštěvu. Vodní plocha se rozprostírá na hranicích Peru a Bolívie uprostřed náhorní plošiny zvané Altiplano. Někteří cestovatelé doporučují spíše Bolívijskou část, ale my jsme hranice nepřekročili, takže se můj cestovatelský tip týká čistě Peru.

Město Puno, které se s velkou pravděpodobností stane vaší základnou pro výlety po okolí, není samo o sobě příliš hezkým místem. Kromě procházky po promenádě okolo nádrže „Laguna Artificial“ nás zajímal hlavně přístav a plavby po jezeře Titicaca.

Jedním z proslulých turistických cílů jsou plovoucí rákosové ostrovy Uros, na kterých si místní staví domky rovněž z rákosu a žijí zde po už staletí. V poslední době se život na ostrůvcích trochu proměnil a jejich hnacím motorem se stal turismus. Těžko říct, jak by se na takovou situaci člověk měl dívat. Na jednu stranu téměř vymizel původní styl života a z ostrůvků se stal spíše jakýsi skanzen. Na druhou stranu by místní bez turismu dnes pravděpodobně neměli moc možností obživy a museli by se přesunout do města.

Dalším místem, kam stojí za to plout, je ostrov Taquile. Se svým kopcovitým terénem nabízí nádherné výhledy do okolní krajiny, procházky mezi terasovými políčky a příjemnou venkovskou atmosféru. Na malém náměstí můžete podniknout krátkou zastávku a vychutnat si oběd na terase nad hladinou jezera. Místní obyvatelé stále nosí tradiční barevné čepičky a dodávají tím ostrovu nezapomenutelný ráz.

Věže Sillustani a jezero Umayo

Návštěva pohřebních věží Sillustani může být zajímavým a odpočinkovým jednodenním výletem z Puna u jezera Titicaca. Prohlédnete si krajinu peruánského Altiplana (náhorní plošiny), která je plná malých vesniček, polí a rozlehlých pastvin. Samotné věže a vyprávění o nich jsou zajímavé, ale nás snad nadchnula ještě více vyhlídka na slunce sklánějící se k obzoru nad jezerem Umayo.

Amazonie – Národní park Manu

Národní park Manu stále patří mezi téměř nedotčené části amazonské džungle. To je dáno jednak vysokým stupněm ochrany a zároveň složitou dostupností. Cesta do Manu je náročná a dlouhá. Nejprve vás čekají dlouhé hodiny jízdy z Cuzca přes horské průsmyky, asfaltovou silnici postupně vystřídá nezpevněná cesta plná děr a obklopená prudkými srázy. Za posledním průsmykem se ale krajina náhle promění, překročíte hranici národního parku a přivítá vás horský mlžný les. Jak budete sestupovat dolů, narazíte na spoustu druhů ptactva, jako třeba Kvetzal, Skalňák a také spoustu různých kolibříků. V nižší nadmořské výšce je mlžný les nahrazen hustou amazonskou džunglí a cestu vám přehradí obrovská řeka Madre de Dios. Dál už se musí lodí. Samotná cesta nakonec zabere v podstatě celý den, když jde všechno dobře…

Jakmile cestu zvládnete, bude na vás čekat jedno z nejúžasnějších míst v Peru. Rozmanitost života v Amazonii je až neskutečná. My jsme si připadali, jako bychom se objevili v jednom z přírodovědných dokumentů. Dívali jsme se na neutuchající proud pracujících mravenců, papoušky zobající minerály z hliněných svahů, opice skákající mezi stromy nebo kapybaru, jak si poklidně plave po zarostlém jezeře. Úplně jiný zážitek je vypravit se do džungle v noci. Okolní zvuky se promění a les je najednou působí tajemným dojmem. Uvidíte třeba kajmana, spoustu zvláštního hmyzu, hada nebo pavouka. Když už máte procházek džunglí dost, stačí jen odpočívat, poslouchat neutuchající švitoření a jen vnímat tohle nádherné místo.

Incká pevnost Pisac

Ruiny Incké pevnosti Pisac jsou místem pro nádherný jednodenní výlet z Cuzca. Mohlo to být jen počasím nebo náladou, ale nám se tady líbilo víc než na Machu Picchu. Nahoru se můžete vyvézt ze stejnojmenné vesničky taxíkem, ale dolů rozhodně běžte pěšky. Je to pohodová procházka asi na 2 až 3 hodiny. Samotná pevnost stojí poměrně vysoko a můžete tak obdivovat nejen architekturu a terasovitá políčka, ale i dechberoucí výhledy na okolní údolí. Cestou od pevnosti dolů budete objevovat nové a nové ruiny. Narazíte na spoustu domů, další pevnosti, políčka, ale i vodopády a potůčky. I když je Pisac poměrně známým výletem z Cuzca, nebudete se prodírat davy turistů. Jakmile opustíte hlavní pevnost a vydáte se po stezce do údolí, potkáte už jen tu a tam skupinku lidí.

Nazca

Gigantické obrazce na planině Nazca jsou už delší dobu jedním z hlavních turistických cílů v Peru. Přesto se jedná o místo, které stojí za to navštívit a pokud máte silný žaludek, nejlepší zážitek budete mít při absolvování jednoho z vyhlídkových letů. Nazca ale není jen o geoglyfech v poušti. Najdete zde mnohem víc památek na dva tisíce let starou kulturu.

Jedna je přímo na okraji dnešního města Nazca a jedná se o akvadukty Cantalloc. Soustava podzemních i nadzemních kanálů a hlubokých spirálových studní je dodnes funkční a plná vody. Další je o trochu dál, ale snad ještě zajímavější. Dodnes se spekuluje, co přesně bylo účelem nádherných pyramid v Cahuachi – monumentálních komplexů postavených z nepálených cihel. To, co spatříte, je však jen zlomek skutečného rozsahu. V lokalitě se stále nachází desítky pyramid, které již splynuly s terénem a jsou vlastně zasypané zemí.

Čtvrti Miraflores a Barranco v Limě

Tyto dvě bohatší čtvrti hlavního města jakoby do Peru ani nepatřily. Široké bulváry, uklizené parky, drahé restaurace a luxusní rezidence u pobřeží Pacifiku. Přestože se na našich cestách často velkým metropolím vyhýbáme, pobyt v Limě nás přímo nadchnul. Každá čtvrť je úplně jiná a jako by měla svou vlastní duši.

Miraflores je typickým místem, kde bydlí bohatší vrstvy obyvatelstva a sídlí velké množství hotelů, hostelů či jiných ubytovacích zařízení. Mimo to tu najdete široké spektrum restaurací nabízející kulinářské speciality z celého světa. Asi nejhezčí místa se nacházejí podél pobřeží, takže nevynechejte procházku po promenádě nad městskou pláží skrz různé parky až k majáku La Marina.

Čtvrť Barranco je naproti tomu místem umělců. Má svůj osobitý barevný a rozevlátý styl. Je plná galerií, muzeí, studií, divadel a hlavně street-artu. Snad každou zídku, podchod nebo vhodnou stěnu zdobí nádherné umělecké dílo. Jde bez pochyby o nejromantičtější a nejvíce bohémskou část Limy.

Treky v pohoří Cordillera Blanca

Mezi nejlepšími místy v Peru jsem už zmínil incké či koloniální památky, města, jezera, deštný les i hluboký kaňon. Stále ale nepřišla řeč na hory. Na tisíce kilometrů dlouhý hřeben And, který odděluje prales na východě a poušť na západě. Je spoustu míst, kde se můžete vydat na treky do hor, ale jedním z nejlepších je bez pochyby Cordillera Blanca (bílé pohoří). Tyčí se jako bílá hradba nad městem Huaraz a v jeho srdci leží i nejvyšší hora celého Peru – Huascarán (6768 m. n. m.).

Celý region nabízí velké množství turistických tras a můžete si vybírat od krátkých výšlapů až po několikadenní pochody. Já bych rozhodně doporučil absolvovat následující:

Laguna Wilcacocha (cca 3700 m. n. m.) – Poměrně lehký výšlap k laguně, který je ideální pro počáteční aklimatizaci. Samotná vodní plocha není příliš zajímavá. Co stojí za tu námahu je hlavně výhled na hřeben Cordillera Blanca na protější straně údolí. Výhodou je, že se stačí svézt kousek collectivem (minibus) a není tak potřeba organizovaný výlet.

Laguna Churup (cca 4500 m. n. m.) – Nádherný trek k jezeru pod vrcholem Churup. Můžete se těšit na úchvatné výhledy do okolní krajiny, křišťálově čistou vodu a zasněžené vrcholky. Výšlap je i díky nadmořské výšce trochu náročnější, nicméně není příliš dlouhý. Včetně pikniku u jezera a cesty dolů může zabrat asi 5 hodin. Výhodou je opět spojení collectivem na začátek treku. Navíc tahle trasa není tolik frekventovaná – odhadem nižší desítky turistů za den.

Laguna 69 (cca 4600 m. n. m.) – Už samotná cesta autobusem kolem jezer Llanganuco nabízí nádherné výhledy, a to trek ještě nezačal. Vyrazíte po stezce mezi pastvinami a stromovým hájem, kde se zvolna klikatí malé říčky. Pozvolné stoupání se promění ve strmý kopec, místo říčky uvidíte vodopády a za dobrého počasí dohlédnete až na vrchol Huascarán. Na konci túry dorazíte ke krásnému tyrkysovému jezeru zásobenému vodopádem z obrovského ledovce. Jde bezpochyby o jednu z nejhezčích, ale také nejpopulárnějších tras. Výchozí místo treku je dostupné hlavně pomocí organizovaných výletů. Na vlastní triko může být dost komplikované se tam dostat.

Ruiny města Chan Chan

Na pobřeží severního Peru nedaleko města Trujillo se nachází ruiny největší předkolumbovské metropole v Jižní Americe. Její původ sahá kamsi do devátého století našeho letopočtu a v době své největší slávy poskytovala bydlení asi 40 – 60 000 lidem.

Ruiny jsou skutečně obrovské a jen část je přístupná turistům, ale i přesto byste je na cestě severním Peru neměli vynechat. Můžete si prohlédnout nádherné zdobení staveb rozličnými geometrickými obrazci nebo symboly zvířat. Na okraji celé lokality je hezké muzeum plné archeologických nálezů právě z Chan Chanu.

Bylo kolem osmé hodiny ranní a my jsme mžourali na zvonek. Po celodenním výletu, noční cestě autobusem a půlhodině v taxíku jsme konečně stáli před hostelem v Huanchacu – malém přímořském letovisku u Trujilla. Dveře se otevřely a uvítala nás milá paní. Spolu s ní a její rodinou sdílelo tento dům i několik koček a roztomilých psíků. Hned za vchodem jsme si všimli pomalované stěny, kde vynikaly portréty všech domácích mazlíčků. Pejsek, který se na nás přišel podívat, si sedl přímo vedle svého obrázku a opravdu: „Jako by si z oka vypadl!“

Po důkladném odpočinku jsme zamířili na pláž. Podobně jako na jiných místech pacifického pobřeží, i tady byly vlny příliš velké na plavání. Na druhou stranu jsme si ale mohli stoupnout na mělké místo kousek od břehu a bavit se přeskakováním zpěněné vody. Osvěžili jsme se a načerpali jsme novou energii, abychom příští den mohli navštívit ruiny města Chan Chan.

Kdysi to bývalá velká metropole říše Čimú. S populací kolem 40 až 60 tisíc obyvatel to bylo největší Americké předkolumbovské město, a dokonce největší město na světě postavené z nepálených cihel. I dnes jde o rozsáhlé archeologické naleziště a navštívili jsme pouze jeho zlomek. Začali jsme průchodem pod několik metrů širokými hradbami a brzy jsme se ocitli uprostřed obrovského čtvercového náměstí. Stěny po jeho obvodu byly pokryty rytinami stovek veverek. Stály jedna za druhou v dlouhé řadě, která snad ani neměla skončit. V dalších částech města jsme našli zase jiné opakující se vzory – ryby, pelikány, ale i zajímavé geometrické obrazce. Z mnoha chrámů a obytných čtvrtí dnes stojí už v podstatě jen základy. Přesto bylo město natolik fascinující, že i náš cestovní plyšák mumínek vylezl z batohu a nechal se vyfotit.

Poté už konečně přišel čas pokračovat na sever. Další dlouhá cesta autobusem. Sedačky byly pohodlné a jelo se nám dobře, ale přesto to byl úmorný přesun. Chvílemi jsem se díval z okénka a pozoroval jsem, jak se mění krajina. S každým dalším kilometrem byla méně vyprahlá a více zelená. Poušť, která se táhne podél pobřeží od středního Chile, po třech tisících kilometrech pomalu skončila. Za okénky se míhala čerstvá vegetace, rozlehlé lesy, banánové plantáže a řady kakaovníků. Strávili jsme skoro dvacet hodin v autobusu a ekvádorský Guayaquil byl již přímo před námi.

První výlet, který jsme podnikli, byl aklimatizační výšlap k laguně Wilcacocha. Trasa vedla skrz hezkou venkovskou krajinu. Míjeli jsme různé farmy a malé domky, u kterých místní chovali slepice, prasata a krávy. Na svazích se rozkládala pole s kukuřicí a bramborami. Dýchalo se nám těžko, ale nebyla to náročná trasa. Bez větších potíží jsme nakonec došli až k laguně. Připomínala spíše malý rybníček než horské jezero. Byla mělká, po okrajích rostl hustý rákos a na hladině plavalo několik kachen. Přesto ale výšlap stál za to. Otevřel se nám pohled na vysoký horský hřeben. Jeden špičatý štít vedle druhého lemovaly obzor. Na nejvyšších místech byla usazena řada ledovců, díky nimž se pohoří jmenuje Cordillera Blanca (Bílé pohoří). Kdesi v dálce mezi mraky vykukovala obrovská bílá hora – Huascarán, která je se svými 6768 metry nejvyšším vrcholem Peru.

Na aklimatizační výstup jsme ale hned tak nenavázali. Trávicí potíže, které nás pronásledovaly během cesty po Peru, zasáhly Jitušku v plné síle. Zůstala dva dny v nemocnici a trvalo to přes týden, než se jí opět podařilo nabrat síly na další cestování. Během posledních několika dní, kdy Jituška ještě potřebovala odpočívat, jsem se vypravil sám na kratší túry národním parkem Huascarán.

Růžový telefon – Pobyt v nemocnici byl samozřejmě doprovázen finančními záležitostmi. Opět jsme museli komunikovat ve španělštině a propojit pojišťovnu s nemocnicí. Střídavě za námi chodily dvě paní z ekonomického oddělení a pomalu jsme se posouvali dobrým směrem. Jedna z nich dokonce vytočila pojišťovnu a společně jsme se domluvili, že se platba provede přes jakousi spřízněnou agenturu v Peru. Pán z pojišťovny nám řekl: „Bude to velký účet, kdyby to najednou chtěli platit od vás, nedejte se a co nejdřív mi dejte vědět.“ Tak se samozřejmě i stalo. Asi po půl hodině přišla druhá paní s fakturou za hospitalizaci. „Musíte zaplatit hned, pojišťovna nic nepotvrdila!“ prohlásila. Jazyková bariéra nám bránila v jasné komunikaci, ale podařilo se nám vysvětlit, že s pojišťovnou mluvila její kolegyně. „Ale jaká kolegyně? Kdo mluvil s pojišťovnou?“ dožadovala se paní z ekonomického oddělení. Vzpomněli jsme si na jediné poznávací znamení. „Měla růžový telefon…“ řekla Jituška. „Aha, tak to bude Angela“ prohlásila paní a zmizela. Dlouhé hodiny se nikdo neukázal. Faktura ležela opuštěná na stole a mezitím rozhodl doktor o propuštění z nemocnice. Na cestě jsme se raději zeptali, jak je to s platbou. „Vše ok, pojišťovna to za vás zaplatí.“ zněla odpověď. Děsivý účet v řádu desítek tisíc korun zůstal naštěstí ležet ladem.

První výlet, který jsem podnikl, zatímco Jituška odpočívala, byl krátký výšlap na kopec za městem. Byla tam moc hezká příroda i výhled na hory. Tahle část And se mi zalíbila. Hned následující den jsem vyrazil na výšlap k laguně Churup do téměř 4500 metrů nad mořem. Bylo to nádherné místo. Skrz křišťálové čistou vodu jsem viděl až na samé dno v několikametrové hloubce. Nahoře bylo ticho a klid. Jen několik turistů odpočívalo na balvanech a užívalo si výhledu na okolní horské masivy, které byly stále pokryty sněhem.

Jezera v národním parku mě nadchla a pokračoval jsem tedy túrou k laguně 69. Tentokrát se jednalo o náročnější výlet. Začalo to vstáváním ve čtyři ráno a dlouhou cestou autobusem. Na to navázal čtrnáct kilometrů dlouhý trek vedoucí do 4600 metrů. Funěl jsem a šel jsem pomalu. Navíc jsem byl nesvůj z omezeného času do odjezdu autobusu, ale nádherná příroda kolem všechno brzy vynahradila. Stezka začala mezi loukami a stromovým hájem, kde se páslo několik osamocených krav. Podél malé říčky jsem došel až k vysokému vodopádu, odkud začalo prudké stoupání. Výhled byl hezčí a hezčí. Dokonce se na chvíli rozestoupily mraky a opět jsem spatřil vrchol Huascarán. Poslední a nejstrmější část výstupu mi dala pořádně zabrat. Ještě několik kroků a přímo přede mnou se objevila úchvatná tyrkysová laguna. Nad ní visel ledovec, jehož tající voda šuměla a padala podél strmé skály dolů. Usadil jsem se na kamenech, jedl svačinu a díval jsem se na tu nádheru všude kolem sebe.

Před odjezdem z Huarazu došlo ještě na dva výlety. Jednou jsem vyrazil jen já k ledovci Pastoruri v 5000 metrech nad mořem. Naštěstí jsem se mohl většinu cesty svézt autobusem a výšlap trval pouhých třicet minut. Byl to sice krásný, ale také smutný pohled. Ledovec každým rokem ustupuje i o desítky metrů. Cedule s nápisem „Tady byl v roce 2015“ stála dnes už hodně daleko od chladné bílé stěny.

Poslední výlet jsme podnikli opět s Jituškou. Už se cítila lépe, a tak jsme jeli navštívit téměř tři tisíce let staré ceremoniální centrum Chavín de Huantár. Autobus vyrazil poněkud rozpačitě. Nastoupili jsme kousek od náměstí v Huarazu a asi za půl hodinky jsme už projížděli městské ulice. Nabrali jsme ještě několik lidí a autobus se zaplnil. Čekali jsme, že konečně vyjedeme z města, ale byl to omyl. Po hodině a půl od našeho nástupu se autobus vrátil k původnímu náměstí. Zpátky tam, odkud jsme vyrazili…

Druhý pokus naštěstí vyšel a my jsme se vydali přes vysoký průsmyk napříč pohořím Cordillera Blanca. Ruiny chrámového komplexu Chavín byly zajímavé a hezké, ale nejvíce nás zaujalo podzemí. Pod budovami je propleteno spoustu chodeb, zákoutí, malých síni a schodišť. Stavba ale stojí v kopci, takže můžete jít několik pater dolů do sklepení a tam se najednou objeví maličké, pět metrů hluboké okno přivádějící špetku denního světla. Další okna naopak propojovala jednotlivé sály mezi sebou a někdy dokonce na sebe navazovala tak přesně, že se člověk mohl dívat skrz několik místností až na venkovní louku. Ještě, že tam byla dobře nasvícená turistická trasa. Člověk by se v té spleti chodeb ztratil velmi snadno.

Zatímco jsem dopisoval poslední řádky tohoto článku, spatřili jsme z okének autobusu na cestě do Huarázu západ slunce. Projeli jsme tunelem v horském průsmyku a krajina se zabarvila do zlatova. Postupně jsme klesali po dlouhých serpentinách k jezeru Querococha, když se oblaka rozzářila rudě a jejich ohnivý vzhled doplnil rozmazaný odraz na širé a klidné hladině.

Do Huarázu jsme dorazili až za tmy a po celodenním výletu autobusem nás čekala noční cesta na pobřeží. Tam si krátce odpočineme a budeme pokračovat do další země Jižní Ameriky – do Ekvádoru.

Pokračovat na další díl

Původně jsme tam chtěli strávit jen jeden den, a tak jsme se vydali hned ráno do historického centra. Přímo na náměstí se konala velká ceremonie střídání stráží prezidentského paláce. Hrála dechová hudba a vojsko slavnostně pochodovalo po nádvoří. Až později jsme se dozvěděli, že jde jen o jakousi show pro turisty. Za palácem prý už čekal autobus, který všechny účinkující odvezl hned po akci domů. V centru také stálo několik nádherných koloniálních katedrál a stará železniční stanice, která je dnes přeměněna na knihovnu. Do průčelí jsou zabudovány velké hodiny spolu s nápisem „Ferrocarril central“ (Hlavní nádraží), ale pod nimi jsou novější velká písmena tvořící název „CASA DE LA LITERATURA PERUANA“ (Peruánský dům literatury). V původních čekárnách stojí regály s řadami výtisků a mezi nimi potichu studují či pracují skupinky lidí. Z nástupiště se stala hezká romantická kavárna, ale prý se tu přeci jen jednou měsíčně objeví turistický vlak.

Odpoledne jsme se přesunuli do čtvrti Barranco, která je proslulá svým bohémských stylem života. Byl to opět jiný svět. Napříč Jižní Amerikou jsme viděli spoustu graffiti maleb, ale Barranco nás přesto překvapilo. Stěny domů, zdi podél ulic i mosty byly pokryty nádhernými uměleckými díly. A když už se nejednalo o malby, stály tam alespoň citáty nebo básně. Procházeli jsme kolem obrazáren a útulných kaváren, až jsme došli na promenádu podél okraje útesu. Slunce se pomalu ztrácelo v mlze nad obzorem a oceán pod námi se zabarvil ve zlatavém večerním světle.

Podle původního plánu jsme příští den nasedli na autobus do malého městečka na pobřeží asi 4 hodiny cesty na sever. Chtěli jsme si prohlédnout ruiny pradávného města Caral, ale to se nám nakonec nepodařilo. Trávicí potíže, které nás střídavě provázely už skoro měsíc, se opět zhoršily. Co se dalo dělat. Nastoupili jsme do autobusu zpátky do Limy, abychom navštívili doktora.

Na doporučení naší pojišťovny jsme zvolili soukromou kliniku. Hned první překvapení bylo, když na místě zvaném „Clínica Anglo Americana“ nemluvil nikdo na recepci anglicky. Doktorka ale naštěstí tento jazyk zvládala, a tak jsme nebyli úplně ztracení. Testy dopadly dobře a nejspíš se tak jednalo o následky silných antibiotik, které jsme brali v Cuzcu. Dostali jsme dietu a probiotika.

Přišla na řadu byrokracie, a to samozřejmě ve španělštině, protože jsme už byli zpátky na recepci. První část se týkala platby. Pojišťovna se za nás sice zaručila, ale v nemocnici to odmítli a naúčtovali nám více než 15 tisíc korun. No, naštěstí bychom to měli dostat od pojišťovny zpátky…

Druhá část se týkala výsledků posledního testu. Dozvěděli jsme se několik protichůdných informací: výsledky budou online pod heslem – to jsme ale nedostali, výsledky budou po telefonu a výsledky budou na emailu. Nakonec jsme museli zatelefonovat a nadiktovat e-mail, kam mají výsledky poslat. Já jsem se ale nikdy pořádně nenaučil španělskou abecedu. Výsledky chodily kdoví kam, jen ne na náš email. Situaci zachránil až obrázek s výslovností španělských písmen, který jsem našel na internetu.

Ještě několik dní jsme zůstali v Limě, abychom se pořádně zotavili před další cestou. Procházeli jsme se podél hezkého pobřeží, lenošili jsme u moře a když už nám bylo lépe, zkusili jsme poslední den před odjezdem surfování. Zaplatili jsme si úvodní kurz a vyrazili jsme s instruktorem na moře. Přestože se na našich cestách často vyhýbáme velkým městům, v Limě se nám zalíbilo a skoro se nám ani nechtělo pokračovat dál na sever…

Pokračovat na další díl

Příští den začal vyhlídkovým letem nad proslulými geoglyfy (obrazci v poušti) starými asi 2000 let. Jituška se vypravila tentokrát sama. Houpání v letadlech mi nedělá zrovna dobře a tady se jednalo o malý stroj, který dělá nejrůznější obrátky v rychlém sledu za sebou, aby turisté viděli co nejlépe. Nakonec byl ještě menší, než jsme čekali. Uvnitř se usadila Jituška spolu se třemi dalšími turisty, pilotem a kopilotem. Samotný let byl sice hodně náročný na žaludek, ale nádherný. Z okénka mohli pozorovat více než deset obrazců v poušti, jako například velrybu, kolibříka, kondora, opici, ještěrku, strom, pavouka a další. Pradávná civilizace Nazca vytvořila spoustu útvarů a některé z nich dosahují délky i stovek metrů. Vyhlídkový let trval pouze třicet minut a Jituška raději nefotila, aby měla dost času na pozorování. Do článku tedy přikládám pouze několik obrázků z pozorovací věže, kterou jsme posléze navštívili oba.

Planina Nazca ale neznamená jen geoglyfy. V okolí je totiž mnohem více památek na dva tisíce let starou kulturu. Proslulé jsou například Acuaductos de Cantalloc (jinak zvané také Puquios). Jedná se o jakési studny kombinované s podzemními i nadzemními kanály. Jsou hluboké až deset metrů, ale jejich největší zvláštností je tvar. Nahoře jsou velmi široké a po obvodu studny vede dolů po spirále stezka. Abyste se dostali až k pramenu, musíte udělat asi pět koleček. Dole už jsou studny velmi úzké. Na samém dně dodnes protéká potůček, ve kterém plavou i malé rybky.

Asi hodinu cesty od města leží další zajímavé místo – pyramidy Cahuachi. Kdysi jich tu stály desítky, ale dnes je většina kdesi pod zemí. Nedávné archeologické vykopávky odkryly část tohoto nádherného a monumentálního komplexu postaveného z nepálených hliněných cihel. Místo pravděpodobně sloužilo jako chrám, kde probíhaly slavnostní obřady a scházel se lid ze širokého údolí. Za zmínku stojí hlavně vstupní brána pyramidy. Po celý den se nahřívá na slunci, takže když večer zastavíte mezi jejími stěnami, z obou stran prý sálá teplo. Na vlastní kůži jsme to ale nevyzkoušeli, protože dovnitř je turistům vstup zakázán.

Pohádky průvodců – V Peru jsme se na vlastní kůži přesvědčili, jak moc si průvodci historii přibarvují či domýšlejí. Například na Machu Picchu jsme šli sice sami, ale ze všech stran jsme slyšeli různá vyprávění pro skupiny turistů. O účelu města se toho ale dodnes moc neví, natož aby historici znali podrobnosti o té či které budově. To nicméně nebrání šíření spousty teorií, které se v rukou průvodce změní na nezpochybnitelnou pravdu. Podobný případ jsou právě i obrazce na planině Nazca. Vyprávěli nám o nich s velkým zápalem dva průvodci. Oba sice zmínili, že existuje více teorií, ale pak nás zarytě přesvědčovali, která z nich je ta pravdivá. Víme tak, že to byl bezpochyby kalendář a také to, že to určitě kalendář nebyl a že lidé prostě vytvářeli obrazy toho, co vídali a místo bylo jakýmsi venkovních chrámem.

Naše cesta podél pobřeží pokračovala na sever do pouštní oázy Huacachina. Jedná se o malé jezero obrostlé palmovým hájem vsazeným mezi nádherné duny z jemného zlatavého písku. Je tam ale také vidět těžký dopad turismu. Kromě krásných stromů totiž jezero lemuje i řada hotelů, restaurací a hromada odpadků. Jednu věc jsme si tam ale nemohli nechat uniknout – výlet do pouště na buggyně (čtyřkolové terénní vozítko) a tzv. „sandboarding“ (sjíždění písečných dun na prkně). Vůbec jsme ale nečekali, že jízda přes poušť bude jako na horské dráze. Řidič se s námi pouštěl do prudkých kopců a vzápětí jsme se řítili dolů po nejstrmější části duny. Písek létal všude kolem, ale buggyna se vesele hnala dál. Po chvilce divoké jízdy jsme vystoupili a dostali jsme prkna, která nápadně připomínala snowboard. Lehli jsme si na břicho a klouzali jsme dolů. Byla to sranda. Připadali jsme si jako děti se sáňkami a se stejným nadšením jsme sjížděli jeden svah za druhým. Zrovna když se Jituška svižnou rychlostí blížila do údolí, nadskočila na hrbolu, spadly jí sluneční brýle a zmizeli kdesi pod sandboardem. Chvilku jsme hledali a objevili jsme jen několik rozlámaných kousků v písku. Nádherný západ slunce nám to ale brzy vynahradil. Zahalil krajinu do zlatavého odstínu. Světlo se přelévalo mezi dunami, dokud se slunce neskrylo za horizontem. V ten moment ztratil svět všechny barvy a poušť byla najednou šedá, studená a jednotvárná.

Příští den jsme pokračovali dál na sever do Paracas, kde jsme se vypravili po moři na ostrovy Ballestas. Přezdívá se jim také „Galapágy pro chudé“, protože se tam shromažďuje spoustu života a cesta stojí jen cca 400 Kč. A opravdu. Jak jsme přijížděli, kolem nás prolétalo více a více ptactva. Spoustu kormoránů se míhalo sem a tam, ale oblohu brázdili i obrovitánští pelikáni. Ostrovy byly doslova posety opeřenci, což dokresloval i výrazný všudypřítomný pach. Ze skal na nás koukalo několik tučňáků Humboldtových a hlavně lachtani. Obrovská kolonie lachtanů se usadila pod skalním mostem a zrovna měli mladé. Jejich barva byla tmavší a hemžili se mezi skoro jako mravenci. Hopsali, přelézali jeden druhého a pozorovali starší jedince, jak mizí v moři.

Abychom si také trochu užili moře, půjčili jsme si kola a vyrazili jsme se vykoupat do přírodní rezervace na nedalekém poloostrově. Byla by to příjemná a pohodová cesta, kdyby nevedla skrz poušť za jasného slunného počasí. Už po pár kilometrech jsme se pekli a funěli horkem. Do toho jsme si museli zvyknout na všudypřítomné troubení aut a kamionů. Návštěva rezervace ale stála za to. Spatřili jsme spoustu plameňáků, jak se poklidně brodí v mělkém moři. Viděli jsme nádhernou sytě červenou pláž, která tvořila kontrast s azurovým mořem a vyprahlou žlutou pouští. Nakonec jsme dorazili až do cíle našeho výletu – pláž La Mina, kde se dalo koupat. Hezkých pláží není v Peru příliš mnoho. O téhle by se možná dalo i říci, že je krásná. To si bohužel kromě nás uvědomovaly i stovky dalších lidí. Bylo tam tak narváno, že jsme dlouho hledali, abychom si vůbec měli kam sednout. Ještě že voda byla příjemně chladivá. Pořádně jsme se osvěžili a nabrali jsme nové síly.

Na poslední části cesty autobusem do Limy jsme podnikli ještě jednu zastávku. Tentokrát v haciendě San José. Tahle koloniální usedlost stále připomíná smutnou otrokářskou historii bývalé španělské kolonie. Jedná se ale o krásnou stavbu. Prostorné vzdušné sály, rozkvetlá nádvoří, obrovské zelené zahrady, bazény a k tomu i hezký malý kostelík. Jako kontrast k tomu všemu pozlátku se pod komplexem nachází rozlehlý systém chodeb. Celých sedmnáct kilometrů tunelů. Sloužily jako skladiště, vězení pro otroky, ale i jako cesta, jak pašovat zboží do přístavu, aniž by bylo potřeba platit daně. Jen krátká procházka v úzkých temných tunelech stačila na to, abych se opět těšil na denní světlo. Pak už bylo před námi hlavní město a méně známá severní část Peru…

Pokračovat na další díl

Z Inckých ruin v tzv. posvátném údolí nedaleko Cuzca nás asi nejvíc zaujal Pisac. Jedná se o pevnost skládající se z několika staveb na horském hřebenu nad řekou Vilcanota. Svezli jsme se taxíkem nahoru k prvnímu opevnění a odtud jsme šli pěšky po nádherné stezce až k řece do údolí. Jako první nás uchvátil pohled na terasovitá políčka vytesaná ve skále, na jejímž vrcholu stály kamenné hradby chránící několik domů a dalších budov. Tím to ale nekončilo. Jak jsme sestupovali po hřebeni, naráželi jsme na další a další pevnosti, zemědělské stavby, ale i malé říčky a vodopády. Užívali jsme si nádherný výhled na hluboké údolí, až jsme krátce před západem slunce dorazili na konec stezky.

Dalším zajímavým místem byla incká „laboratoř“ Moray. Jedná se jakousi jámu vyplněnou terasovými políčky vystavěnými do kruhu. Dnes se přesně neví, k jakému sloužila účelu. Předpokládá se, že zde Inkové experimentovali s pěstováním plodin v různé nadmořské výšce. Jen kousek odtud jsme navštívili obrovský solný „důl“. Slovo „důl“ ale není úplně přesným názvem. Z podzemí totiž vytéká slaná voda a ta je rozvedena do stovek a stovek hliněných van umístěných na terasách ve svahu. Tam se voda pomalu odpařuje a na dně krystalizuje sůl. Celé údolí poseté bílými ploškami uprostřed oranžových schodů působí, jako by bylo z jiné planety.

Když jsme procestovali okolí Cuzca, přišel čas navštívit jedno z nejslavnějších míst v Jižní Americe – Machu Picchu. Vyrazili jsme brzo ráno, abychom stihli dojet tam i zpátky za jediný den. Cesta byla dlouhá a drahá, ale jízdu vlakem jsme si užili. Jak jsme se blížili k cíli, projížděli jsme mlžným lesem v nádherném údolí rozbouřené řeky Urubamba. Vlak nás vysadil v malém městečku Aguas Calientes, odkud jsme se dál přepravovali autobusem. Bylo to snad nejvíce turistické místo, kde jsme kdy byli. Neutuchající příval prodejců, průvodců a restaurací s přemrštěnými cenami nás opravdu vyděsil. Za pouhou třicetiminutovou jízdu autobusem tam a zpátky jsme zaplatili každý 24 dolarů. Machu Picchu ale za to stálo. Když jsme se prodrali davem za vstupem a usadili jsme se na hezké vyhlídce kousek od hlavní trasy, bylo nám najednou dobře. Před námi stálo kamenné město, nad ním se tyčila hora porostlá zelení ve tvaru cukrové homole a o několik set metrů níže to vše obtékala rozvodněná řeka. Obrovské vrcholky And na nás shlížely snad ze všech stran. Jen kousek od místa, kde jsme se usadili, se páslo několik lam a alpak. Samotné Machu Picchu nás nezaujalo tolik, jako krajina, ve které bylo postaveno.

Poslední místo, které jsme navštívili v okolí Cuzca, bylo také pro nás nejnáročnější. Zaplatili jsme si organizovaný výlet na tzv. duhovou horu. Začalo to náročným vstáváním brzo ráno. Už ve čtyři hodiny nás vyzvedl průvodce a pak nás čekala zhruba několikahodinová cesta do hor v minibusu. Nejenže zrovna nevoněl, ale navíc tam nebylo ani místo na nohy. Vystoupili jsme na parkovišti v 4600 metrech nad mořem a odtud jsme pokračovali pěšky k duhové hoře. „Vamos! Vamos!“ (Jdeme! Jdeme!) popoháněl nás průvodce vzhůru, abychom zvládli trek v plánovaném časovém oknu. Vzduchu ale bylo málo. Těžce jsme oddychovali a každý krok byl horší a horší. Několik lidí z naší skupiny si krátce po startu najalo koně a nechali se vyvézt.

Na vyhlídku ve výšce 5036 metrů jsme se doplazili asi po hodině a půl. Panorama bylo úchvatné. Na jedné straně z mračen vykukoval ledovec sedící na vrcholu Wasaqucha a na opačné straně před námi stála duhová hora. Pokrývaly ji žluté, červené, azurové i hnědé proužky tvořené různými horninami. Jituška si bohužel tenhle výhled moc neužila. Právě ve chvíli, kdy jsme byli už skoro nahoře, na ní dopadla výšková nemoc, jako blesk z čistého nebe. Zatímco většinu treku šla daleko přede mnou, najednou nemohla popadnout dech. Aby se nemusela trápit celou cestu dolů, využila možnosti svézt se zpátky na koni. Naštěstí se celá naše skupina sešla na parkovišti u minibusu poměrně rychle a mohli jsme jet do Cuzca. Jak jsme klesali, nepříjemné příznaky z nedostatku kyslíku se umírňovaly. I tak jsme ale po návratu byli umoření a celý další den jsme strávili lenošením na pokoji. Po Cuzcu jsme se rozhodli zamířit blíže k moři a podívat se na proslulé obrazce v poušti Nazca. O tom ale budu vyprávět až příště…

Pokračovat na další díl

Brzy ráno nás tahle skupinka vyzvedla na hotelu a my jsme zamířili vstříc horským průsmykům severovýchodně od Cuzca. Silnice se klikatila nad hlubokými údolími posetými políčky a pastvinami. Pomalu přišel den, ale ranní mlha se stále převalovala přes štíty And. Po několika hodinách jízdy jsme dorazili k poslednímu průsmyku. Tady začínal národní park a také mlžný les, který se rozkládá na východní straně hor od 3500 metrů nad mořem až do Amazonie. Tam plynule přechází v nížinnou džungli. Změna klimatu byla znát v okamžiku, kdy jsme se ocitli na druhé straně hřebene. Najednou jsme byli v husté bílé mlze, všude byla extrémní vlhkost a bující vegetace. Spatřili jsme první květy orchidejí a začali jsme dlouhý sestup plný serpentin. Pozorovali jsme, jak se les s nadmořskou výškou mění. Stromy byly čím dál tím větší, vegetace hustší a objevovali se nové druhy ptáků. Cestou jsme podnikli několik zastávek, abychom si prohlédli oranžové a modré motýly, velkého smaragdového ptáka s oranžovým břichem zvaného kvesal i národního opeřence Peru – skalňáka (cock-of-the-rock) s červenou chocholkou, jak trénuje rituál sloužící k vábení samiček.

Krátce po poledni se spustil hustý déšť. Cesta byla úzká, rozbahněná, plná děr a klikatila se nad hlubokým údolím. Tu a tam ji přehrazoval vodopád řítící se odkudsi z hor, aby se připojil do velké řeky na dně propasti. Náš řidič se ale ničeho nezalekl a s chladnou hlavou projížděl skrz proudy vody. Několikrát jsme potkali i nákladní auto v protisměru, což si vyžádalo nějaké to couvání a vyhýbání se „na centimetry“.

Po asi deseti hodinách na cestě jsme konečně dorazili k prvnímu ubytování. Byla to bambusová chatka uprostřed zahrady plné fialových květů. Ty lákaly překvapivě velké množství kolibříků. Jejich různorodost byla fascinující. Někteří byli tak maličcí, že si je člověk spletl s můrou. Jiní byli větší a pyšnili se pestrými barvami. Celý večer i příští ráno jsme pobíhali po zahradě s foťákem a dalekohledem, abychom si je mohli pořádně prohlédnout. Vůbec nebyla sranda je vyfotit, protože jsou neuvěřitelně rychlí a jen výjimečně si odpočinou na větvičce.

Na druhém konci zahrady byla plantáž koky. Pěstovat tuhle plodinu je v Peru legální, ale všechny sklizené listy se musí prodávat státem vlastněné společnosti. Zrovna u národního parku Manu tohle prý funguje, protože existuje jediná přístupová cesta hlídaná policií. Jinde je ale situace mnohem horší. Nelegální organizace totiž vykupují koku od farmářů za mnohem vyšší cenu, aby z ní kdesi v hloubi pralesů vyráběly drogy. Odhalit takové varny skryté pod hustými korunami stromů je prý takřka nemožné.

V noci přišla tropická bouře. Burácel hrom a blesky rozsvěcovaly oblohu na všech stranách. Spustil se vydatný slejvák a pršelo celou noc až do odpoledne příštího dne. My jsme pokračovali dál do nížinného lesa, až se před námi objevila obrovitánská řeka Madre de Dios. Byla plná rozbouřené hnědé vody a obrovskou rychlostí si drala cestu na východ, aby se kdesi v Brazílii spojila s Amazonkou. Tady už jsme museli pokračovat lodí. Řidič se s námi rozloučil, nasedli jsme do motorového člunu a pustili jsme se po proudu řeky. Po krátké plavbě jsme dorazili na místo, kde jsme měli strávit následující tři dny. Ubytování Amazonia Lodge bylo umístěno v hustém pralese na úpatí posledních hřebenů And. Ani tam zrovna nebyli žádní další turisté. Měli jsme tak celé místo jen pro sebe. Kromě nás, našeho průvodce, kuchaře a převozníka tu byla už jen rodina majitele.

Během těch tří dní nás průvodce bral na různé vycházky skrz džungli nebo na výlety lodí. Procházeli jsme v holínkách po rozbahněných cestičkách, pozorovali jsme různé druhy opic, ptáků, ještěrů, žab a hlavně hmyzu. Kolem nás poletovali obrovští nádherní motýli, pestré můry urania i vážky a po zemi se procházeli různobarevní brouci. Byli jsme přímo fascinování mravenci, kteří si stavěli dálnice skrz pralesní podrost. Takzvaní „leafcutter ants“ stříhají listy stromů a odnášejí je do mraveniště, kde na nich pěstují zvláštní druh houby. Ta je pak potravou pro jejich larvy. Prý taková kolonie mravenců dokáže sklidit až pětinu všech nově rostoucích listů ve svém okolí. Pracují bez ustání a po jejich cestičkách proudí nepřetržitá řada dělníků v obou směrech. Spatřili jsme ale i jiné druhy, jako třeba proud válečníků útočících na jiná mraveniště nebo osamocené „bullet ants“ (tzv. projektilový mravenec), kteří dosahují až třícentimetrové délky. Jejich kousnutí je prý extrémně bolestivé a bez ošetření odezní až za cca 8-24 hodin.

Snad ještě zajímavější byla noční procházka. Zvuky pralesa se najednou úplně proměnily. Místo švitoření ptáků jsme najednou slyšeli cvrkot hmyzu a kuňkání žab. Spatřili jsme ale i kajmany, různé pavouky a hada zvaného psohlavec. Při výletech na lodi jsme spatřili kapybaru, jak proplouvá místním jezírkem a drbe si hlavu o větvičky nad vodou. Z říčního břehu jsme také sledovali rodinu vřešťanů rezavých, jak si spokojeně sedí v koruně stromu a lenoší. Měli s sebou dokonce i roztomilé mládě, které přelézalo mezi dospělými a hrálo si. Snad ještě zajímavější byla návštěva u hliněného svahu, kam se každé ráno slétávají malí papoušci paraket i velké zelené ary. Krmí se hlínou bohatou na minerály, aby neutralizovali účinky jedovatých bobulí. Pozorovali jsme je z uctivé vzdálenosti pomocí teleskopu a byl to nezapomenutelný pohled. Desítky papoušků usedaly na malé ploše svahu a při sebemenším podezření všichni najednou vzlétli a kroužili kolem.

Náš čas v pralese uplynul rychle. Bylo tam krásně. Viděli jsme spoustu zvířat, užívali jsme si výborná jídla, která nám připravoval kuchař a relaxovali jsme obklopeni přírodou. I počasí v období dešťů nám vycházelo až překvapivě dobře. Pršelo obvykle přes noc, takže jsme pláštěnku vytáhli za celou dobu jen jednou. Měli jsme trochu strach z komárů, ale pohybovali jsme se v nadmořské výšce kolem 400 metrů, kde jich bylo překvapivě málo. Prý by stačilo jet nějakou tu dobu dolů po řece a byli by všude kolem.

Cesta zpátky do Cuzca se zprvu zdála poklidná, ale za jednou ze zatáček jsme si všimli padajícího kamení. Řidič zastavil a čekal, co se bude dít. Velká část svahu začala pomalu klouzat, až zavalila asi polovinu silnice. Pak se svah zastavil. Průvodce s kuchařem vyběhli vpřed a rychle odházeli ty největší balvany. Řidič vyrazil. Šlápl na plyn a minibus i s námi skákal po hlíně a kamenech napadaných na cestě. Trvalo to jen několik vteřin a kritické místo bylo za námi. Naštěstí jsme se brzy ocitli na asfaltce a po zbytek cesty jsme mohli nerušeně podřimovat.

Pokračovat na další díl

Když jsme se později vrátili na svá místa, bylo již prostřeno k obědu. Byli jsme v takovém přepychu trochu nesví. Připadali jsme si jako cestující v proslulém Orient Expresu. Náhorní planina pomalu ubíhala za okny a my jsme trávili čas jídlem, poslechem hudby a pozorováním přírody kolem nás. Došlo i na taneční představení. Mělo představovat tradiční regionální styl, ale přehnaně barevné šaty z levných látek doplněné kozačkami na vysokém podpatku vypovídaly své. Byla to prostě show pro turisty.

Po několika hodinách začala železnice klesat do údolí lemujícího bujarou řeku. Step náhorní plošiny pomalu zmizela a nahradily jí čerstvé lesy, pole, pastviny a louky. I horské masivy, které nás obklopovaly ze všech stran, byly zelenější. Krajina trochu připomínala Alpy. Minuli jsme ještě několik menších měst a večer jsme konečně dorazili do Cuzca.

Náš pobyt začal poněkud nešťastně. Trávicí problémy, které nás trápily několik posledních dní se zhoršovaly a my jsme se rozhodli raději navštívit lékaře. Paní na recepci hotelu zavolala na místní kliniku a během dvaceti minut byli lékař i s překladatelkou u nás na pokoji. Bylo potřeba provést několik testů, a tak nás vzali s sebou sanitkou do maličké nemocnice. Zatímco jsme čekali na výsledky, přišla na řadu finanční stránka celé věci. Naštěstí jsme byli pojištěni u důvěryhodné společnosti, a tak stačilo spojit pojišťovnu s klinikou a odpovědět na krátký dotazník. Věci se najednou řešily bez potřeby našeho zásahu. Mezitím dorazily výsledky. Oba jsme trpěli střevní infekcí. Dostali jsme patřičné léky a po půlnoci nás odvezli zpátky na hotel.

Během následujících dní jsme se stále necítili nejlépe, a tak jsme výlety omezili jen na blízké okolí Cuzca. Centrum je i mimo hlavní sezónu plné turistů, a to s sebou nese několik výhod. Mohli jsme navštěvovat výbornou vegetariánskou restauraci, lékárny byly dobře vybavené a narazili jsme i na několik obchodů s kvalitním outdoorovým vybavením. Bohužel má množství turistů i velký negativní dopad. Než jsme přešli jedinou ulici, dostali jsme nabídky na kávu, večeři, obrazy, čokoládu, několik výletů, pletené náramky, čepice, svetry s lamou, batohy s nápisem Cuzco, masáže a jen těsně jsme unikli focení s „baby alpakou“. Frázi „No, gracias“ jsme použili tolikrát, že jsme se už jen dívali do prázdna a snažili se prodrat davem prodejců.

Samotné historické centrum bylo ale nádherné. Úzké uličky lemované bílými domy s modrými okny, krásné koloniální chrámy a když přišla noc, kolem nás z výšky zářily odlehlé čtvrti postavené na úpatí hor. Kousek za městem jsme navštívili i velkou inckou pevnost Sacsayhuamán. Trefili jsme se ale zrovna do chvíle, kdy přijel výlet složený z příslušníků peruánské armády. Byly jich stovky a s nadšením se rozptýlili do všech stran. Fotili spoustou selfie a k našemu úžasu se shromáždili u hladké kamenné stěny. Po skupinkách za hřmotného jásotu klouzali dolů, smáli se a padali na sebe. Z povzdáli je s údivem pozorovalo několik lam, které se klidně pásly mezi ruinami pradávného opevnění.

Po několika dnech jsme se stále necítili dobře. Čekalo nás další odpoledne strávené na klinice a nová várka testů. Dostali jsme silnější léky a ty konečně zabraly. Bylo to na poslední chvíli, protože jsme měli naplánovanou cestu do deštného lesa v národním parku Manu. Využili jsme poslední volný den na regeneraci a příští ráno jsme nastoupili do minibusu jedoucího po nekonečných serpentinách dolů, do Amazonie.

Pokračovat na další díl