Poslední tři dny naší Skandinávské cesty jsme strávili hezkými procházkami po Švédsku. Opustili jsme pobřeží a vydali jsme se k největšímu jezeru ve Švédsku i v celé EU – Vänern. Zaparkovali jsme na okraji asi 5 km dlouhého a jen desítky metrů širokého výběžku Hindens Rev, který se zařezával do rozlehlých vod jezera. Odtud jsme pokračovali po svých krásnou pěší trasou. Vedla uzoučkým proužkem lesa, ze kterého jsme mohli pozorovat vodní hladinu na obou stranách poloostrova. Končící léto je ve Švédsku obdobím dozrávání plodů, a tak jsme po cestě naráželi na malé svačinky ve formě lesních jahod nebo třeba borůvek.

Na samém konci stezky se pevnina zúžila natolik, že zmizela ve vodách jezera. Užívali jsme si příjemného teplého počasí, pozorovali hladinu jezera a ticho bylo jen tu a tam narušeno letadly, která prolétala nízko nad námi. Nakonec nám to nedalo a ponořili jsme se do chladné vody, abychom si alespoň jednou během této letní dovolené zaplavali.

Odpoledne jsme strávili v nedalekém městě Lidköping. Prošli jsme se po náměstí a zastavili jsme v místní kavárně. Ochutnali jsme typické švédské sladké pečivo, skořicový šnek kanelbulle, ale i jiné dobroty. Prošli jsme se ještě kolem řeky Lidan a pak jsme se již zamířili ubytovat na švédském venkově. Bydleli jsme na farmě, která byla částečně přestavěná na ubytování. V okolí ale stále byly i hospodářské budovy, políčka i zvířata.

Ještě před západem slunce jsme vyrazili na malou procházku. Šli jsme kolem ohradníku s krávami, které nás nedůvěřivě pozorovaly. Jedno z telátek se z ničeho nic vylekalo, a to způsobilo vlnu nevole v celém stádě. Raději jsme se tedy vzdálili, ale ukázalo se, že cesta nikam nevedla. Museli jsme se vrátit po stejné trase. I když jsme se snažili jít klidně a potichu, stádo se neuklidnilo a jedna z krav se z ničeho nic rozběhla přímo na nás. Už jsme si mysleli, že nás převálcuje, ale naštěstí zastavila těsně před ohradníkem. Rychle jsme zmizeli a tím směrem jsme se raději znovu nevydávali.

Ráno, ještě před naším odjezdem, jsme se zapovídali s majiteli a dostali jsme od nich krásný dárek na památku. Šlo o talířek pomalovaný motivem ze švédského příběhu Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem od spisovatelky Selmy Lagerlöfové. Vyráběl se v proslulé porcelánové továrně v Lidköpingu. Prý je tenhle talířek s motivem tak populární, že ho má doma spoustu Švédů.

Přírodní rezervace Hunneberg

Jen kousek od jezera Vänern jsme se vydali na túru po náhorní plošině Hunneberg. Je sice poměrně nízká a převyšuje okolní terén jen asi o 100 metrů, ale rozkládá se na ní nádherná přírodní rezervace plná jezer, lesů a mokřadů. Vede skrz ni několik turistických stezek a my jsme se rozhodli pro asi 14 km dlouhou okružní trasu. Po písčitém pobřeží Dánska a hornatém Norsku nám to ve Švédsku připadalo trochu jako doma. Přeci jen to tam ale bylo jiné. Příroda působila takovým divočejším dojmem a cítili jsme se být mnohem dál od civilizace.

Pobřežní rezervace Bjärekustens

Poslední den ve Švédsku jsme podnikli ještě dva malé výlety. Prvním byla procházka podél pobřeží v přírodní rezervaci Bjärekustens. Byly tam nádherné kamenité pláže, ostré skály, kvetoucí vřes, a hlavně jsme mohli pozorovat spoustu ptáků, jak kroužili kolem. Foukal příjemný vítr a toho využívali i nadšenci pro paragliding. kteří vzlétali z vysokého útesu a plachtili vysoko nad našimi hlavami.

Na oběd a malý nákup jsme se zastavili v Helsingborgské Ikei a pokračovali jsme k poslední procházce v národním parku Dalby Söderskog. Šlo o nejmenší národní park, který jsem kdy viděl a vlastně připomínal spíš jakýsi městský park než divokou přírodu. Přesto jsme si nakonec procházku ve stínu pod listnatými stromy užili.

Už se blížil večer a my jsme zamířili přes obrovský Öresundský most do dánského přístavu Gedser. Očekávali jsme, že jen přespíme na ubytování a ráno poplujeme domů, ale tohle malé městečko nám připravilo dobrodružnou noc. Už po příjezdu na nás trochu dýchla jakási atmosféra nejistoty a opatrnosti. Majitelka ubytování nám vysvětlila, že měli v Gedseru minulou noc vloupání a že bude pro jistotu na noc zamykat bránu do dvora. Prý nám ráno včas odemkne, abychom stihli trajekt.

Večer bylo na pokoji horko a dusno. Oknem nešlo moc větrat, a tak jsme pootevřeli dveře na dvorek, aby nám šel dovnitř vzduch. Vprostřed noci nás najednou zbudilo světlo z baterek mířící přímo nám do obličeje. Mžoural jsem na skupinu lidí s vážným výrazem, kteří stáli na našem prahu a nahlas říkali cosi dánsky. Vstal jsem a šel zjistit, co se děje. Začal jsem anglickým vysvětlením, že nerozumím švédštině. Byl jsem ještě rozespalý a nevrlý po tak hrubém probuzení. Ani mi nedošlo, že už jsme v jiném státě. To je zmátlo, ale nenechali se odradit a spustili v angličtině sérii otázek – kdo jsme, co tam děláme a že našli náš klíč kdesi na ulici. Vypadalo to, jako uskupení místní domobrany. Nakonec se ukázalo, že to je klíč od jiného pokoje a nejspíš také pochopili, že napůl spící turista ve špatné náladě jim moc nepomůže.

Přeci jen se ale nevzdali. Posunuli se k vedlejšímu pokoji a zuřivě tloukli na dveře. V šoku jsem na ně zíral a stejně vyjeveně vypadali i turisté spící vedle nás. Zbývala tak poslední možnost. Začali bušit a zvonit na dveře majitelky. Byli vytrvalí a po chvíli se objevila rozčílená hlava v okně. Rozhovor pokračoval v dánštině, a tak nevím, jak se situace vyřešila. Pořád mi ale vrtalo hlavou, jak se dostali dovnitř, když brána do dvora byla zamčená. Ukázalo se, že se prodrali živým plotem na opačné straně.

Příští ráno jsme zamířili do přístavu a vypluli jsme směrem k domovu. I přes dobrodružnou poslední noc nás Skandinávie opět nadchla svou fascinující přírodou i kulturou a určitě se někdy zase vrátíme.

Naše trasa po Skandinávii se stočila zpátky na jih a my jsme překročili Norsko-Švédskou hranici. Bylo už pozdní odpoledne, ale měli jsme v plánu ještě jednu zastávku, dokud bylo světlo. Šlo o skalní rytiny v Tanum. Pocházejí z doby bronzové a vyobrazují spoustu výjevů z tehdejšího života. Jejich častou součástí jsou nejrůznější lodě, válečníci, výjevy z bitev a také různá místní zvířata. Mezi nimi jsou ale i jiné výjevy anebo třeba obyčejné tečky. Skály a kameny s různými rytinami jsou rozeseté po celém regionu, ale největší koncentraci naleznete na třech hlavních lokalitách – Tanum, Aspeberget a Litsleby. Jsou od sebe jen cca 1 až 2 kilometry a u každé můžete pohodlně zastavit na parkovišti a využít připravených stezek a chodníčků.

Původní rytiny nejsou barevné. Jde jen o rýhy v kameni o hloubce několika milimetrů a na jejich spatření je potřeba bystré oko. Pomáhá využít odlesky, když je povrch skal mokrý, nebo počkat na dlouhé stíny při západu slunce. Ty nejhezčí obrazce jsou ale dnes dobarveny červeně nebo bíle, aby byly jasně rozeznatelné v kteroukoli denní dobu.

Později večer jsme dorazili na ubytování. Bydleli jsme na hostelu postaveném v bývalé škole. Celé místo vypadalo opuštěně. Interiéry byly sice hezky zrekonstruované, ale nikde nikdo nebyl. Bloudili jsme prázdnými chodbami, až jsme nakonec našli ještě jednu turistku ve společenské místnosti. Byla ráda, že tam nezůstala sama – prý si připadala trochu jak ve strašidelném filmu. Jak jsem už zmínil v předchozích článcích, v polovině srpna totiž více méně skončila turistická sezóna v celé Skandinávii a najednou nikde nikdo nebyl.

Ostrov Skaftö

Příští ráno jsme se vydali do Lysekilu, odkud jezdí přívoz na ostrov Skaftö. Po propršeném úterý bylo ve středu krásné slunečné počasí. V přístavu jsme si dali oběd ze stánku s tureckou kuchyní a nastoupili jsme na loď do osady Östersidans, kde začínala pěší trasa po ostrově. Šlo o nádhernou procházku. Vedla nejprve přes skalnatý terén porostlý fialovým kvetoucím vřesem. Později se stočila do stínu hustého lesa a překročila úzký pruh země mezi dvěma zálivy. Na závěr trasy jsme dorazili do malého městečka Fiskebäckskil, v jehož středu stále stojí zachovalý větrný mlýn. Snad jedinou podivností na této trase bylo místní turistické značení. Stezka byla označena vcelku srozumitelně značkami na kamenech, ale šipky na křižovatkách byly pro nás záhadou. Na dřevěném sloupku totiž bylo logo turistické trasy, kolem něj několik stejných modrých šipek a každá z nich mířila jiným směrem.

Lysekil

Výlet po ostrově Skaftö nebyl zvlášť dlouhý a měli jsme ještě dost času na další procházku. Přímo u Lysekilu se nachází hezká rezervace Stångehuvuds, která oplývá skalnatým pobřežím a hezkými kamenitými i písčitými plážemi. Procházeli jsme mezi skálami, trsy vřesu a zlatavou trávou pozdního léta. Některé zátoky přímo lákaly ke koupání a skutečně se i někteří z místních koupali. My jsme si to nakonec rozmysleli při pohledu na medúzy, kterých se podél pobřeží pohybovalo obrovské množství. Na závěr dne jsme zašli na dobrou zmrzlinu přímo na náměstí a odpočívali jsme v hezkém místním parku. Noc jsme strávili opět na stejném hostelu a příští ráno jsme se vypravili k rozlehlému jezeru Vänern, ale o tom budu vyprávět zase v příštím článku.

Pokračovat na další článek

Sluneční stezka nad Rjukanem

Když jsme kolem poledne dorazili do Rjukanu, bylo překvapivě horko. Teploměr se zastavil až u 24 stupňů a vůbec nám nepřipadalo, že jsme v Norsku. Chtěli jsme vyrazit na nějakou kratší odpolední procházku a padla nám do oka tzv. Sluneční stezka. Rjukan totiž leží v hlubokém údolí a během dlouhých severských zim je to hodně temné místo. Slunce bývá tou dobou nízko nad obzorem a ani se nepřehoupne nad okolní hory. Dnes mají místní obyvatelé i turisté dva způsoby, jak si oživit posmutnělé dny. Prvním je soustava zrcadel na nedalekém kopci, která odráží sluneční světlo přímo doprostřed města. Druhým je téměř sto let stará lanovka Krossobanen. Z její horní stanice vede krásná pěší stezka prosluněnou krajinou.

I my jsme se vypravili po této trase. Šli jsme po hezkých kopcích porostlých kvetoucím vřesem a kolem nás se otevírala panoramata okolních hor. Mezi vrchovinou a menšími horami dominoval vrchol Gausta, který své okolí převyšoval o několik set metrů.

Vrchol Gausta

Příští ráno jsme zamířili právě k vrcholu Gaustatoppen na opačné straně údolí. Kousek pod vrchol se dá vyjet podivnou lanovkou Gaustabanen, která prochází vnitřkem hory. Nejprve se jede malým vláčkem téměř vodorovně asi 850 metrů a pak se přestoupí na druhou trať, která vede strmě vzhůru. Po převýšení necelých 800 metrů končí na stanici s vysílačem, malou restaurací a dechberoucím výhledem. Samozřejmě jsme si nenechali ujít ani samotný vrchol. Nebyl daleko, ale cesta vyžadovala trochu přelézání kamenů. Dostat se nahoru nám přeci jen chvíli zabralo. Stálo to ale za to. Pohled do krajiny byl neskutečný. Jde o místo s největším rozhledem v jižním Norsku a za dobrého počasí můžete spatřit celou šestinu rozlohy této severské země.

Jituška se ještě necítila úplně fit a tak se svezla dolů lanovkou, zatímco já jsem šel pěšky do Stavsro. Šlo se příjemně. Stezka vedla pozvolna dolů a velkou část trasy jsem měl přímo pod sebou nádherné jezero Heddersvatn. Přestože je Gausta populární turistickou atrakcí, nikde nebyly davy. Potkával jsem malé skupiny mířící nahoru i dolu, ale zdálo se, že hlavní část turistické sezóny je již pryč. Bylo patnáctého srpna a to je právě datum, kdy se množství turistů ve Skandinávii výrazně snižuje. Překvapilo nás, jak moc se to projevilo. Po nocování v plných kempech jsme najednou byli v poloprázdné ubytovně. Místo hledání parkovacího místa na jednom ze čtyř velkých parkovišť, jsme zastavili přímo u lanovky. Zvláštní bylo, že počasí tomu vůbec neodpovídalo. Slunce se jen tu a tam schovalo za malý mráček a teploměr (v údolí) se pořád držel nad dvaceti stupni.

Heddal

Následující ráno se zatáhlo a spustil se dlouhý, vytrvalý déšť. Vůbec nám to ale nevadilo. Seděli jsme v suchu v autě a projížděli jsme hornatou krajinou. Byl to náš poslední den v Norsku a měli jsme naplánovaný dlouhý přejezd do Švédska. Kolem nás se valila mlha a tu a tam z ní vykoukl vrchol nějaké hory. Krátce před polednem jsme sjeli z hor na hlavní silnici do Osla a zastavili jsme se na benzínce, abychom sehnali něco k snědku. Dali jsme si pizzu. Přemýšleli jsme, čím byla kořeněná. Měla takovou neobvyklou chuť a najednou nám to došlo. Lékořice! Ve Skandinávii jí přímo milují a nebojí se jí dát ani na pizzu.

Poslední zastávku v Norsku jsme podnikli u nádherné dřevěné katedrály v Heddalu. Pochází z počátku 13. století a je největší v Norsku. Nejprve jsme si prohlédli místní muzeum, kde jsme se dozvěděli spoustu informací o mytologii, vikinských příbězích i o tom, jak se staré zvyky zvolna mísily s křesťanstvím. To pak dokreslila i samotná katedrála. Nádherné dřevořezby na jednu stranu obsahovaly křesťanské motivy, ale také silně připomínaly původní severskou kulturu. Asi nejpůsobivější byly obrazce kolem rámů všech čtyřech vstupních dveří, které byly plné symboliky a měly za úkol chránit vnitřek kostela před temnými silami působícími venku.

Po prohlídce Heddalu jsme zamířili ke Švédské hranici. Naše cesta po Skandinávii ale ještě nekončila. Měli jsme v plánu strávit několik dní na pobřeží regionu Bohuslän a u jezera Vänern.

Pokračovat na další článek

Později večer jsme se utábořili na okraji kempu ve městečku Geilo. Vůbec jsme neodhadli místní počasí. Zatímco předchozí noci u fjordů byly příjemně teplé, tady ve vnitrozemí byla zima. Ráno jsme se tak museli nejprve rozmrazit ve vytápěné kuchyňce a po snídani jsme byli opět schopni vyrazit za dalším dobrodružstvím. Dopoledne jsme popojeli autem do asi půl hodinky vzdáleného Golu, kde stála nádherná replika jednoho z typických norských dřevěných kostelů. U něj bylo i hezké muzeum, kde jsme se podívali na film o stavbě severských chrámů. Trochu to připomínalo stavebnici. Spoustu částí bylo připraveno předem, aby se na místě rovnou složily dohromady a vytvořily fascinující budovu. Toto byla sice replika, ale v Norsku jsme navštívili i některé původní kostely staré mnoho set let.

Odpoledne jsme se vrátili do Geila. Jituška se necítila moc dobře, a tak jsem se na večerní výšlap v národním parku Hallingskarvet vypravil sám. Cesta autem vedla po nezpevněné prašné cestě ke statku a restauraci Prestholtseter, odkud zároveň vycházela turistická trasa na nedaleký vrchol. Nechal jsem tedy auto na rozlehlém parkovišti a vyrazil jsem po nekonečných kamenných schodech vzhůru. Už po několika stech metrech se pode mnou otevíral úchvatný výhled na okolní krajinu.

Cesta na vrchol Prestholtskarvet byla nakonec rychlejší, než jsem čekal. Brzy jsem byl za polovinou a přede mnou se objevilo široké sněžné pole. Říkal jsem si, že jsem přeci jen mohl přečíst víc informací, než jsem se rozhodl vyrazit v sandálech. Už se ale nedalo nic dělat. Nohy mi trochu provlhly a musím přiznat, že mi byla i zima. Sníh naštěstí brzy skončil a i ponožky mi uschly celkem rychle. Zbytek cesty vedl trochu nepříjemným terénem plným velkých balvanů. Chvílemi jsem ztrácel značenou trasu, ale směr k vrcholu byl jasný. Nahoře byla hezká vyhlídka, ale musím říct, že rozhled do krajiny byl mnohem krásnější odjinud. Zpátky jsem nešel po stejné trase, ale vydal jsem se jižněji podél vysoké skalní římsy. Na jejím okraji jsem našel to nejhezčí místo z celého výšlapu. Byla skvělá viditelnost a pode mnou se do dáli rozprostírala zlatavá krajina plná jezer a řek. Na obzoru jsem spatřil i 85 km vzdálenou horu Gausta, která značně převyšovala cokoliv ve svém okolí.

Cestou zpátky jsem ze schodů pozoroval stádo ovcí a koz, jak se žene nekonečnými pastvinami a jak se odstíny krajiny mění se zapadajícím sluncem. Vrátil jsem se do kempu v Geilu a ráno jsme zamířili na jih za horou Gausta a k obrovskému dřevěnému kostelu v Heddalu.

Pokračovat na další článek.

Po krátké procházce jsme pokračovali přívozem do Oanes odkud jsme chtěli pokračovat dál na sever. Silnice ale byla zavřená. Krátce před naším příjezdem došlo k nehodě, která zablokovala průjezd a jediná možnost byla kyvadlová doprava po úzké silničce podél pobřeží. Než jsme se dostali na řadu, nějakou dobu to trvalo. Odpoledne jsme tak konečně projeli problematický úsek a dostali jsme se do města Jørpeland. Teplé slunečné počasí přímo vybízelo k pikniku. Nakoupili jsme si tedy v místním obchodě zásoby a užívali jsme si poklidné odpoledne na plážích ostrůvku Jørpelandsholmen.

Zbytek dne jsme strávili dlouhým přejezdem do města Sauda. Když jsme se konečně blížili k cíli, už se pomalu šeřilo. Přesto jsme stihli ještě malou zastávku u krásného vodopádu Svandalsfossen. Tenhle sice nebyl tak vysoký a majestátní jako Månafossen, ale za to se dalo dojít až těsně k padající vodě. Od vodopádu jsme zamířili rovnou do kempu u Saudafjordu, abychom stihli postavit stan ještě před tím, než padne úplná tma.

Příští ráno pokračovala naše cesta na sever a jen kousek od Saudy jsme zastavili v bývalém zinkovém dole hluboko v soutěsce Allmannajuvet. Původně jsme tam ani neměli namířeno, ale v okolí dolu je skutečně nádherná příroda. Řeka Storelva se klikatí na dně hluboké rokle obklopená hustými zelenými lesy a vysokými skálami. Užívali jsme si tak hezkou procházku mezi místy původní těžby. Blížil se konec léta, a to znamenalo spoustu zralých plodů. Kam jsme se podívali rostly maliny, ostružiny, plané jahody, borůvky, brusinky i další bobule, které jsou u nás méně známé. Vycházky se nám tak obvykle protáhly, protože jsme tam ty nádherné obrovské a sladké plody přeci nemohli nechat.

Silnice ze Saudy do Skare byla opravdu panoramatická. Od fjordu jsme vystoupali do horského průsmyku skoro o tisíc metrů výš. Krajina se proměňovala s každým ujetým kilometrem. Lesy zmizely. Vystřídaly je skály, jezera a křoviska. Podnikli jsme několik zastávek, uvařili jsme si oběd a užívali jsme si fascinující cestu Norskem. Za průsmykem silnice začala klesat a z ničeho nic se před námi otevřel dechberoucí výhled na jezero Røldalsvatnet. Ještě jednou jsme tedy zastavili a kochali se výhledem, než jsme se dali po větší silnici směrem k Hardangerfjordu.

Pomalu jsme se dostali do jedné z nejturističtějších oblastí Norska. Bylo to znát. Silnice v okolí města Odda byly zaplněny obrovským množstvím aut a karavanů. Provoz byl tak hustý, že jsme ze Skare až do Eidfjordu jeli v jedné dlouhé koloně. Na druhou stranu šlo o opravdu nádherný region. Hned za Skare jsme zastavili u vodopádu Låtefossen. Tohle místo jsme navštívili vlastně již po několikáté. Byli jsme se tu už při mé vůbec první cestě po Norsku v roce 2015 a poté během prodlouženého víkendu v okolí Bergenu o tři roky později. Díky většímu množství turistů jsem trochu zápolil s možnostmi, jak vodopád vyfotit, a nakonec jsem se rozhodl pro trochu jiný pohled – detail na pravé části. Po zbytek cesty do Eidfjordu jsme se ještě zastavili na dvou vyhlídkách. Podívali jsme se na ledovec Folgefonna a také na samotný fjord předtím, než jsme opustili moře a zamířili jsme po serpentinách na náhorní plošinu Hardangervidda.

Tak klikatou cestu, jako stoupání z Eidfjordu jsem dlouho nezažil. Na poměrně krátké vzdálenosti překonávala více než 600 výškových metrů. Aby to vůbec bylo možné, silnice místy mizela v tunelu a v hloubi hory kroužila, až na několika místech křižovala sama sebe. Konečně jsme nechali spleť tunelů za sebou a zastavili jsme u gigantického vodopádu Vøringsfossen. I tohle bylo místo, kde jsme nebyli poprvé, ale rozhodně stálo za to se sem podívat znovu. Obrovská masa vody se totiž řítí do hlubokého kaňonu, přičemž nejvyšší stupeň vodopádu má úctyhodných 163 metrů. Není divu, že jde o jedno z nejnavštěvovanějších míst v celém Norsku. Odtud cesta pokračovala náhorní planinou dál do Norského vnitrozemí, do města Geilo a do národního parku Hallingskarvet. O tom budu ale vyprávět zase příště…

Pokračovat na další díl.

Lékořice – Ve Skandinávii přímo milují lékořici. Snad v každém supermarketu, na benzínkách i na spoustě dalších míst najdete pultík s různými druhy lékořicových bonbónů, pendreků, čokolád a jiných cukrovinek. Naberete si dle libosti do sáčku a zaplatíte podle váhy. I my jsme neodolali a během první zastávky v Norsku jsme nakoupili balíček s různými druhy. Některé byly opravdu dobré, hlavně lékořicová čokoláda. Jiné byly na náš vkus až příliš extrémní. Například smrťák. Měl tvar lebky a velmi silná chuť lékořice byla zkoncentrovaná do malého kousku černé hmoty. Aby toho nebylo málo, celá „sladkost“ byla obalena v silné vrstvě soli. To bylo příliš i na Jitušku, a tak jsme další smrťáky už nekupovali. Místo toho jsme si raději dali lékořicovou pizzu.

Lindesnes

Litinový maják Lindesnes není zajímavý jen sám o sobě, ale i díky svému okolí. Je totiž obklopen a podtunelován opevněním z druhé světové války. Síť chodeb je přístupná pro veřejnost. Můžete vejít z jedné strany skály a vyjít na opačné. V některých částech najdete třeba i malou galerii. Až na místě jsme zjistili, že na onom útesu jsou vlastně majáky dva. Vedle současného totiž stojí ještě původní malá budova. Sloužila jako ohniště i sklad. Správce majáku musel ručně vynosit metráky uhlí nahoru a potom udržovat otevřený oheň tak, aby byl viditelný z širého moře. Za hezkého počasí se můžete kochat vyhlídkami na skalnaté a členité norské pobřeží. V srpnu kvete obrovské množství fialového vřesu, takže krajina dostane pestrobarevný ráz.

Když jsme si pořádně prohlédli maják, zbývalo nám ještě několik hodin do západu slunce. Vyrazili jsme tedy na cca 6 km dlouhou procházku podél kamenitého pobřeží. Vyhlídky byly skutečně impozantní. Maják zahalený do oranžovo-fialových tónů večerního slunce, kvetoucí vřes, kameny podivných tvarů, zálivy, ostrůvky, a dokonce i dvě jezera. Když je člověk v takové severské krajině, pochopí, odkud se berou všechny pověsti o trollech, trpaslících a dalších bytostech. Skály jsou tak podivně tvarované, že vypadají úplně jako zkamenělý troll. Když se stmívá, ty tmavé obrysy vypadají skoro jako živé.

Ten večer jsme nakonec už daleko nejeli a postavili jsme si stan v kempu v Lyngdalu u stejnojmenného fjordu. Až ráno jsme zjistili, jak hezké to tam je. Klidná hladina moře, písčitá pláž a pásmo menších hor ohraničujících záliv z obou stran. Užili jsme si tedy snídani na pláži a zamířili jsme dál na západ. Během cesty jsme pozorovali krajinu jižního Norska. Bylo to přeci jen trochu jiné, než na západních fjordech nebo dál na sever. Nebyly tam vysoké hory, ale spíš členitá krajina plná menších skal, kopců, fjordů zařezávajících se do vnitrozemí, a hlavně spousty jezer.

Krátce před polednem jsme dorazili do Flekkefjordu. Měli jsme hlad a nechtělo se nám vařit. I přes vysoké norské ceny jsme se tak rozhodli zajít do místní pekárny a dát si něco malého k snědku. A myslím, že jsme vybrali dobře. Podnik Tollboden bakeri stojí totiž přímo u vody a má hezkou zahrádku s výhledem na moře. Seděli jsme v pohodlných křesílkách, foukal příjemný vítr a před námi se zvolna pohupovaly loďky.

Jøssingfjord a Kolbolten

Odpoledne jsme dorazili k Jøssingfjordu. Je to skvělé místo na výlety a procházky, ale zároveň bylo dějištěm dramatických událostí na počátku druhé světové války. My jsme na chvilku zastavili u informační cedule, abychom si přečetli o konfliktu mezi britskou a německou lodí v tehdy ještě neutrálních norských vodách. Pak jsme se vydali po místy strmé, úzké a kluzké stezce vedoucí nad fjordem. Už od začátku jsme si mohli užívat nádherné výhledy. Na jedné straně sytě modrá hladina moře hluboko pod námi a na druhé skalnatá krajina porostlá křovisky a nízkými stromky. Některé vyhlídky byly tak hezké, že jsme vyfotili i našeho cestovního plyšáka – Mumínka. Na konci se trasa stočila dolů, slezli jsme asi polovinu kopce a došli jsme k velkému balvanu Kolbolten zaklíněnému v průrvě mezi skalami. Podobných míst najdete v Norsku víc, například Kjergabolten asi 100 km severně. Na rozdíl od něj je ale Kolbolten méně populární. Za celou túru jsme potkali jen asi 10 lidí.

Odtud jsme zamířili na sever. Byl nádherný slunečný večer, teploty se pohybovaly kolem dvaceti stupňů a my jsme projížděli krajinou plnou jezer. Kolem nás se zvolna zdvihaly štíty hor, až jsme skrz dlouhý úzký tunel přijeli k Frafjordu, kde byl malý kemp u hladiny moře. Čekala nás cesta kolem několika vodopádů vedoucí přes horské průsmyky i podél hlubokých fjordů.

Pokračovat na další díl

Lønstrup

Po asi hodině cesty jsme dorazili na fascinující místo – k majáku Rubjerg Knude. Stojí na vysokém větrem bičovaném písečném útesu a je obklopen několika zvlněnými dunami. Síla moře a vichru působí enormní erozi a krajina se přetváří „v přímém přenosu“. I maják samotný se po zhruba 120 letech existence octl na okraji ubývajícího útesu. Měl být zbourán, ale díky velké popularitě se nakonec rozhodlo o jeho záchraně. Připravily se kolejnice, nové uložení a po velkolepé akci se maják přesunul o 70 metrů do vnitrozemí. Tam by měl zůstat v bezpečí dalších několik desítek let.

Z majáku jsme vyrazili na hezkou procházku podél pobřeží, až do nedalekého městečka Lønstrup. Cesta vedla nejprve přes duny a poté po travnato-písčitém útesu až k okraji obce. Davy lidí skotačící v písku jsme nechali za sebou. Svítilo slunce, bylo příjemných dvacet stupňů a mohli jsme se tak radovat, že jsme unikli parným srpnovým dnům v Čechách. Celou dobu jsme se kochali nádhernými výhledy na moře hluboko pod námi i na maják, který jsme nechali za sebou. Výlet jsme zakončili v útulné Lønstrupské kavárně umístněné přímo v keramické dílně.

Skagen

K večeru jsme dorazili až do města Skagen v nejsevernější části Dánska. Leží na okraji dlouhého, úzkého poloostrova a v jeho okolí jsme našli spoustu zajímavých míst. Jako první jsme se podívali na několik bunkrů z druhé světové války. Odtud naše kroky zamířily k mysu Grenen. Přímo tam na úplné špici pevniny se potkává Baltské a Severní moře. Od každého z nich jdou vlny ve svém vlastním směru, a právě na tomto výběžku se potkávají. Mohli jsme pozorovat podivnou hranici tříštících se vln, která se táhla od našich nohou až kamsi do dáli. Slunce se již téměř dotklo obzoru a krajina se zahalila do zlatavých odstínů. Na jedné straně se tyčil velký maják Skagen a na druhé se donekonečna táhla hladina dvou moří.

Už se pomalu stmívalo, ale my jsme chtěli stihnout navštívit ještě jedno místo. Kostel sv. Vavřince, který je zasypaný pískem. Pochází až ze čtrnáctého století a v době své slávy to byl největší kostel v regionu. Postupem času se ale ztrácel pod putující dunou. Během osmnáctého století už byl natolik zasypán, že bylo potřebo prokopat si cestu před každou mší. Když už byla situace neudržitelná, místní kostel opustili a zbourali. Jeho věž nicméně zůstala stát a během času mizela pod vysokou vrstvou písku. Dnes dosahuje terén téměř do úrovně střechy bývalého sálu.

Původně jsme se chtěli zastavit ještě u největší pohyblivé duny v severní Evropě – Råbjerg Mile. Byla ale už úplná tma a tohle místo jsme nakonec vynechali. Tím jsme zakončili dánskou část naší výpravy do Skandinávie. Příští ráno jsme zamířili do přístavu Hirthals a nalodili jsme se na trajekt do Kristiansandu v Norsku.

Pokračovat na další díl

Ostrov Rømø

K prvnímu cíli naší cesty, na Dánský ostrov Rømø u jihozápadního pobřeží, jsme dorazili večer 5. srpna. Ještě předchozí den jsme zažívali horké léto s teplotou 36 stupňů, ale tady bylo chladněji. Po obloze se honily mraky, střídavě vylezlo slunce a teploměr jen stěží dosáhl na 18. Už samotná cesta na ostrov byla zážitkem. Vede totiž po asi 8 km dlouhé umělé hrázi z obou stran obklopené mořem, které je tak mělké, že za odlivu ustupuje daleko od pevniny.

Na západní straně ostrova jsme vyrazili na krátkou procházku po pláži. Byla skutečně nádherná. Jemný písek se od moře velmi zvolna zvedal, až o několik desítek metrů dál vytvořil fascinující duny porostlé trsy trávy. Dál od pobřeží se mezi trávou objevily fialové vřesy i kvetoucí křoviska. Poslouchali jsme šumění moře a pozorovali čilý ruch. Díky stálému a silnému větru je tahle pláž skvělým místem pro windsurfing. Stačilo ale popojít o kousek dál a najednou jsme byli skoro sami. Poslední paprsky zapadajícího slunce osvítily temné dešťové mraky na východě a ostrov se tak s námi rozloučil pestrobarevnou duhou.

Příští ráno jsme pokračovali na sever. Po cestě přes Německo byly v Dánsku najednou výrazně nižší rychlostní limity. Pomalu jsme si tak zvykali na dlouhé rovné úseky s osmdesátkou a na spoustu ostrůvku na okrajích vesnic, které zajišťovaly, že řidiči poctivě zpomalí na padesát. Cesta ale i přesto ubíhala příjemně a brzy jsme dorazili k městečku Ribe s malebným historickým centrem. Jde o nejstarší dosud stojící město v Dánsku, a dokonce v celé Skandinávii. Jeho kořeny sahají až do osmého století. Dlouhou historii nádherně ukazuje i tamní katedrála, která byla od svého založení tolikrát upravována a dostavována, že reprezentuje širokou škálu různých architektonických stylů.

Cesta dál na sever pokračovala přes úzký pruh pevniny oddělující lagunu Ringkøbing od širého moře. Abychom se mohli pořádně rozhlédnou, vylezli jsme na maják Lyngvig. Odtud jsme mohli pozorovat jak moře na západě, tak i lagunu na opačné straně. Uvnitř majáku mě zaujaly nádherné točité schody, které přímo vybízely k fotografování. Pro trochu zpestření jsem se rozhodl pro malou výzvu a pustil jsem se do černobílé fotografie zajímavých budov, které jsme navštívili. Na konec článku tak přidávám ještě několik černobílých fotografií z prvního úseku výpravy do Skandinávie.

Národní park Thy

K večeru jsme přijeli do Národního parku Thy. Ubytovali jsme se jen kousek cesty od pláže a stezka navíc vedla přes nádherné písečné duny místy porostlé travou a kvetoucími vřesy. Ideální místo na večerní procházku. Krajina se zvolna zbarvila do příjemných teplých tónů zlaté hodinky. Zuli jsme boty a brouzdali jsme šumějící vodou severního moře. Ještě pár obrázků fialových květů a slunce se mezitím ztratilo za obzorem.

Příští ráno jsme zamířili na menší výlet po okolí. Jako první jsme se zastavili u větrného mlýnu Faddersbøl. Překvapilo mě, že byl otevřený, přístupný pro veřejnost, ale nikde nikdo. Vstupní dveře byly dokořán a uvnitř jsme nalezli spoustu zajímavého povídání na cedulkách pro turisty. Dlouho jsme si lámali hlavu nad účelem podivných řetězů a ok v zemi rozmístěných kolem. Až později jsme zjistili, že se s celým mlýnem dalo otáčet podle směru větru.

Odtud jsme se přesunuli blíž k moři a vyrazili jsme na krátkou procházku. Vedla skrz hustý les, který roste na bývalých písečných dunách a pokračovala přes rozlehlá vřesoviště blíže k moři. Ušli jsme jen pár kroků a spustil se hustý déšť. Když jsme konečně dorazili k signální věži Bøgsted Rende Båke, byli jsme promáčení skrz naskrz. Šlo o podivnou stavbu na třech tyčích, které se nahoře sbíhaly do jakéhosi zrcadleného jehlanu (viz. foto) Podobných konstrukcí se nachází podél západního pobřeží Dánska několik. Každá vypadá trochu jinak a proplouvající lodě tak v minulosti mohly snáze odhadnout svou polohu. Déšť pomalu přestal, foukal příjemný vítr a my jsme brzo opět uschli. Zpáteční cesta vedla podél hezké pláže a přes zatravněné písečné přesypy.

Odpoledne jsme zamířili k majáku Lodbjerg. Vstupné bylo příliš vysoké, takže jsme se podívali jen zvenku a zamířili jsme na nedalekou pláž. V téhle části parku ležela pod strmým svahem. Byl vytvořen kdysi dávno navátým pískem, který nyní moře zvolna ukusuje a nenápadně se přibližuje do vnitrozemí. Podobný fenomén lze spatřit na více místech v Dánsku a ve svých článcích ho budu ještě několikrát zmiňovat.

Večer jsme se vrátili na ubytování a naposledy jsme se zašli podívat na nádherný západ slunce nad nedalekou pláží. Když jsme plánovali cestu, bral jsem tuhle oblast spíš jako hezké zastávky podél trasy na trajekt do Norska. Překvapilo mě, jak moc jsem se mýlil a jak krásná příroda je v rovinatém západním Dánsku. Tuhle krásnou zemi jsme ale ještě neopustili. Naše cesta vedla dál na severní pobřeží, ale o tom budu vyprávět zase příště…

Trocha černobílé fotografie na závěr

Pokračovat na další díl