Jordánsko – Šobak, Dana a Mrtvé moře (4)
Jeli jsme z Vádí Rum zpátky na sever po pouštní dálnici a cesta příjemně ubíhala. To se ale změnilo ve chvíli, kdy nás objížďka nasměrovala na klikatou horskou silnici. Míjeli jsme kamiony, které nezvládly to nečekané převýšení a zůstaly odstavené u krajnice. Některé zdatně bojovaly se stoupáním a jely vzhůru sotva rychlostí jízdního kola. To ale ještě nebylo nic proti šoku, který nás čekal za ostrou zatáčkou.
Byla tam tříproudá cesta s dvěma pruhy do kopce a dvojitou plnou čárou oddělující jeden pruh v protisměru. Silnice mizela za kopcem, takže bylo vidět sotva na pár desítek metrů. Spatřili jsme kamion, jak lenivě stoupá v pravém pruhu rychlostí asi 10 km/h. Toho předjížděl jiný, jen o maličko rychlejší a oba zároveň předjížděl přes dvě plné čáry v protisměru třetí, nejrychlejší stroj. Jel asi 30 km/h. Všechny kamiony tak jely vedle sebe a vytvořily na silnici neprostupnou hradbu. Naštěstí zrovna nic nejelo proti a po dlouhém čekání se opět seřadily za sebe. Až tedy na nejrychlejší kamion. Ten si spokojeně pokračoval přímo na dělící čáře mezi pruhy, takže ho několik kilometrů vůbec nešlo předjet.
Šobak
Dorazili jsme ke křižáckému hradu Šobak (Krak de Montréal) a zaparkovali jsme u infocentra asi 400 metrů od hlavní brány. Jak už to na turistických místech bývá, čekal tam pán v malém vozíku, aby dopravoval výletníky mezi parkovištěm a bránou. Přesvědčoval nás, že to je daleko a do kopce a že nám to rozhodně stojí za zlevněnou cenu 5 JD. Hrad jsme ale měli přímo před nosem. Zlákat jsme se přeci jen nenechali. Místo toho jsme se dali do řeči o místním podnebí. Všude kolem byla vyprahlá krajina tvořená podivnými zvrásněnými kopci a vyschlými koryty řek. Dřív tomu ale tak prý nebývalo. Ještě před několika desítkami let v korytech tekly řeky.
Hrad byl již dost rozbořený, ale přesto bylo zajímavé projít si některé zachovalejší části. Jako všude v Jordánsku jsme i tady pozorovali mísení kultur. Vedle sebe stála hradní kaple a trochu novější mešita. Hradby původně křižáckého hradu byly popsány arabskými znaky. Procházeli jsme různá místa nad i pod zemí a užívali jsme si krásné vyhlídky z pozůstatků kdysi masivních hradeb.
Přírodní rezervace Dana
Odpoledne jsme přijeli do hezkého kempu Al Nawatef na okraji hlubokého kaňonu v přírodní rezervaci Dana. Ubytovali jsme se v malém stanu a domlouvali jsme se na odpoledním plánu. Ptali jsme se, kde bychom se mohli najíst a v kempu prý dělají bohaté večeře i snídaně. No, a protože bylo do večeře ještě daleko, dostali jsme hummus se zeleninou a plackami na svačinu jako pozornost podniku. Aby naše překvapení nebylo malé, jeden ze zaměstnanců na nás dokonce promluvil několik českých slov.
Místní průvodce nám nabídl krátkou procházku zvanou Shaq Al Reesh, která vede několika nádhernými místy v přírodní rezervaci a zároveň se dala stihnout i během pozdního odpoledne. Popojeli jsme autem na opačnou stranu údolí a odtud jsme se vydali dál pěšky. Šli jsme úchvatnou krajinou posetou pískovcovými skalami. Na rozdíl od nehostinné pouště všude kolem, tady bylo hodně zeleně. Samé keře, nízké stromy a travnaté plochy. Mezi nimi bylo i spoustu dubů – národních stromů Jordánska. Byly ale jen vzdáleně podobné těm, které najdeme u nás. Šlo o duby kermesové, které dorůstají jen několikametrové výšky a překvapují svými listy. Jsou opravdu maličké, jen asi 3 centimetry dlouhé a jejich okraje jsou zakončené maličkými ostny.
Prošli jsme údolím, kde pastevec spolu s hlídacími psy vedl své stádo ovcí. Psi jsou prý vycvičeni tak, že zahání cokoliv, co se přiblíží k ovcím. Jeden oslík to nejspíš netušil, přimotal se moc blízko stádu a najednou měl kolem sebe štěkající smečku, která ho odháněla pryč. My jsme zůstali v uctivé vzdálenosti a pokračovali jsme mezi skalami vzhůru na vyhlídku. Tam jsme se sešli ještě s druhou skupinou, popíjeli jsme čaj a pozorovali nádherný západ slunce, jak obarvuje okolní skály do zlatavých odstínů.
Večer se prudce ochladilo a spustil se déšť. My jsme se spolu s ostatními cestovateli sešli na večeři v jediné vytápěné místnosti v kempu. Byla to, jako ostatně pokaždé v Jordánsku, obrovská hostina. Ochutnávali jsme další neznámé místní pokrmy, mezitím mezi námi procházel pán a pravidelně doléval čaj. Nakonec jsme ale vyhřátá místa přeci jen opustili a schoulili jsme se ve studeném stanu pod několik tlustých dek.
Mrtvé Moře
Ráno jsme se probudili do husté mlhy. Byla stále zima, a ještě nepřestalo pršet. Naštěstí jsme zvládli procházku předchozí den. Turisté, kteří chtěli vyrazit tohle ráno, měli smůlu. My jsme se rychle zabalili, ohřáli se u snídaně ve společné místnosti, nastartovali auto a zamířili na sever. Náš další cíl bylo město Tafila. Chtěli jsme si vybrat z bankomatu peníze na poslední dva dny a také se podívat na nějaké místní zboží. Celou cestu lilo, byla hustá mlha a minimální viditelnost. Naštěstí to nebylo daleko. Našli jsme bankomat, vybral jsem hotovost a v dešti jsem oběhnul okolní ulice. Zdálo se, že na nákupy to nebude. Buď neměli nic moc zajímavého, nebo bylo rovnou zavřeno.
Když jsem se vrátil k autu, přišlo nemilé překvapení. Vedle nás stál další vůz ve druhé řadě a nechal jen uzoučký průjezd ven. Popojížděl jsem, točil volantem a snažil se odtud dostat, ale marně. Několik místních se sešlo kolem našeho auta a začali ihned navigovat. Měli s podobnými situacemi dost zkušeností. Vysvětlili mi, jak točit volantem, ukázali, kolik můžu popojet a za krátko jsem byl venku. Poděkoval jsem jim a zamával na rozloučenou.
Jeli jsme do údolí Mrtvého moře. Ještě před samotnou vodní plochou jsme zastavili v muzeu nejnižšího místa na zemi. Měli tam zajímavou výstavu o historii regionu. Údolí totiž bývalo oblastí, kde se zpracovával cukr a prý dokonce samotné slovo „cukr“ má svůj původ v původním názvu místního města Zughar. Dnes je země na jih od Mrtvého moře velkou pěstitelskou oblastí. I přes velmi vysoké letní teploty tu prý lze dobře pěstovat některé plodiny. Výhodou je totiž to, že při poloze asi 350 metrů pod hladinou moře je nad rostlinami vyšší sloupec vzduchu a ten filtruje více UV záření. Projížděli jsme kolem různých sadů a zahrad. Kolem cest stály stánky s čerstvou zeleninou, ale jinak jsme měli pocit, že je všude chudoba. Zemědělci žili jen ve stanech nebo malých boudách. V ostrém kontrastu s políčky se po levé straně objevily gigantické odpařovací nádrže na těžbu potaše.
Konečně jsme přijeli k Mrtvému moři. Poznali jsme ho neomylně podle zkrystalizované soli na kamenných plážích. Ubytovali jsme se přímo u břehu v hezkých chatičkách Mujib Chalets. Bylo to sice nejdražší ubytování za celou naši cestu, ale ten výhled za to rozhodně stál. Předpověď počasí hlásila déšť, a i se nám zdálo, že se kdesi na horizontu kupí mraky. Neváhali jsme, rychle jsme se převlékli a vrhli jsme se na pláž. Nejprve jsme museli sejít po dlouhých kamenných schodech až k samotné hladině, která každoročně klesá o více než jeden metr. Rozsáhlé zavlažování a přehrady na přítocích způsobily, že mrtvé moře vysychá.
Při koupání jsme na chvíli zapomněli na ekologické problémy. Užívali jsme si nadnášení extrémně slanou vodou a plavali jsme, jako korkové špunty. Jen dostat se do vody a z vody bylo trochu náročnější. Sůl, která vykrystalizovala na kamenech byla velmi ostrá a musel jsem našlapovat hodně opatrně. Jituška to vychytala lépe, protože si vzala s sebou pantofle do vody.
Když jsme se vrátili z koupání, obloha se už zřetelně zatahovala. Rychle jsme se umyli a vyrazil jsem na krátkou obchůzku s foťákem. Zapadající slunce se opíralo do temných mraků a zároveň probarvovalo sůl i vodní hladinu. Ještě jedno panorama tmavomodrého horizontu a zamířili jsme na večeři. Vyšlo to akorát. Když jsme se najedli a vrátili do chatky, přihnala se silná bouře. Obloha přímo hořela blesky. Déšť unášený větrem bubnoval na prosklenou stěnu naší chatky i přesto, že měla před sebou tři metry dlouhou zastřešenou terasu. Byla to neuvěřitelná a děsivá podívaná. Přehnalo se to rychle a za několik desítek minut byl klid.
Příští ráno už nás čekala jen cesta na letiště. Vyráželi jsme brzy a akorát jsme stihli východ slunce. Po dramatické scenérii z předchozího večera přišel obrat. Svět se zahalil do pastelových barev a paprsky slunce zvolna obarvily skály na Izraelské straně do odstínů fialové a růžové. Všude panovalo ticho a klid. Ještě poslední pohled a odbočili jsme na dlouhé serpentiny směrem do Madaby. Fascinovalo nás, jak se krajina proměnila po vydatných deštích. Před týdnem jsme vyráželi ze stejného místa a všude byla jen vyprahlá poušť. Po třech dnech vydatných srážek se celá krajina zazelenala. Na nekonečných polích klíčily plodiny, stromy obrážely novými listy a my jsme skoro ani nepoznali, že jsme tam už jednou byli. Minuli jsme několik mladších kluků, kteří stáli u cesty, mávali talířem a lákali projíždějící vozy na občerstvení a Madabu jsme ale nechali za sebou. Pak už nás čekalo jen letiště, vrácení auta a hurá domů.
Cestou domů nás dostihly zprávy z Jordánska, které se dostaly i do našich televizních kanálů. Ty deště, které byly několik nocí za sebou, měly své následky. Jen tři dny po naší návštěvě zasáhly proslulé skalní město Petra bleskové povodně. Voda se valila do úzkých roklí s takovou vervou, že muselo být evakuováno více než 1500 lidí. Naštěstí se to obešlo bez ztrát na životech.
Jordánsko v nás zanechalo hluboký dojem. Ať už to byly úchvatné památky, nádherná příroda, vynikající jídlo nebo pohostinnost místních. Tím, že jsme jeli v zimě jsme se vyhnuli letní výhni a užívali jsme si příjemné teploty kolem 10-20 stupňů. Jen na nocování ve stanech jsme se museli vybavit nějakými přikrývkami navíc. Teploty totiž nezřídka klesají až k nule. Jako jediné zásadní riziko cestování v zimě tedy zbývají právě bleskové povodně. Některé treky jsou úplně zavřené a je potřeba bedlivě hlídat předpověď počasí. Hlavně, když se vydáváte do proslulých Jordánských úzkých soutěsek.
