Bariloche – jezera a čokoláda

Bariloche by se dalo označit jako vstupní brána do Argentinské Patagonie. Město i přilehlý region se tak trochu podobá Alpám ve Švýcarsku. Není tak divu, že zde naleznete výbornou čokoládu, zasněžené vrcholky, hluboké lesy a nádherná horská jezera.

Okolní region je ideálním místem pro výlety autem. Nedaleko města se nachází jedna z nejslavnějších vyhlídkových silnic – tzv. Ruta de los Siete Lagos která vás provede kolem sedmi nádherných křišťálově čistých jezer na úpatí And. Alternativou je kratší okruh Circuito Chico. Podél této trasy narazíte mimo jiné i na vyhlídkový vrchol Cerro Campanario s lanovkou nebo na malé jezírko Escondido, který je ideálním místem pro relaxaci a piknik. Region nabízí také spoustu túr po horách.

Pokud, stejně jako my, milujete čokoládu, musíte se zastavit i v čokoládovně Rapa Nui. Najdete tam zmrzliny, dezerty, horkou čokoládu, kávu, pralinky, a dokonce i ledovou plochu, kde se dá bruslit.

Pozorování zvířat na poloostrově Valdés

Poloostrov Valdés byla pro nás velká zajížďka, strávili jsme téměř dva dny na cestě tam a podobnou dobu na cestě zpět. Museli jsme přetrpět rozbité silnice, mračna prachu a horko na tisíci kilometrech v každém směru. Stálo to ale za to! Místní národní park překypuje životem, a to hlavně v mělkých pobřežních vodách. Můžete zahlédnout obrovskou kolonii tučňáků, lachtany, rypouše, velryby jižní, a dokonce i kosatky. Pokud bych si měl vybrat jen jedno místo z celé Argentinské Patagonie, kam se vrátím, byl by to právě poloostrov Valdés. Bylo to místo, o kterém jsme dříve slýchali jen v přírodovědných dokumentech a zažít ho na vlastní kůži bylo nezapomenutelné.

Na ostrově se toho dá podniknout spoustu a doporučuji si vyhradit minimálně 3 dny na jeho prozkoumávání. Rozhodně doporučuji:

• Plavba za velrybami v lodi s okénky pod hladinou (loď Yellow Submarine) – Nejdřív jsme si říkali, jestli zbytečně nevyhazujeme peníze za takovou turistickou past. Teď bychom ale jinou loď už nebrali. Seděli jsme v podpalubí, dívali se do hlubin moře a najednou se objevil stín, který postupně nabíral jasný obrys. Jen několik metrů od nás proplula velryba jižní s mládětem. Byl jsem tak uchvácen, že jsem ani nezvednul foťák. Jen jsme tiše zírali a obdivovali tyhle nádherné tvory.
• Procházka nad pláží, kde sídlí kolonie rypoušů – Tuhle aktivitu můžete s vlastním autem podniknout i sami. Dojedete na odlehlý okraj poloostrova zvaný Punta Norte a po vyznačené trase se vypravíte na procházku podél pláže. Stezka vede v uctivé vzdálenosti, takže si nezapomeňte vzít dalekohled.
• Návštěva hnízdiště tučňáků (Estancia San Lorenzo) – Takhle aktivita je až nečekaně drahá (okolo 45 dolarů na osobu), ale tak úžasné místo k pozorování tučňáků magellanských jsme nikde jinde v Patagonii neviděli. Průvodci vás opatrně a šetrně vedou po stezce přímo skrz kolonii, takže uvidíte tučňáky opravdu zblízka. Dalekohled klidně nechte na ubytování.
• Výprava na moře na kajacích – My jsme zvolili možnost jednodenního výletu se společností Patagonia Explorers (cca 120 dolarů na osobu). Vydali jsme se podél pobřeží z městečka Puerto Pirámides a přímo z kajaků jsme pozorovali neuvěřitelnou pestrost mořského života. Hraví a zvědaví lachtani proplouvali mezi naší skupinou a v dáli jsme zahlédli i gejzíry velryb jižních. Aby toho nebylo málo, během obědové přestávky jsme podnikli procházku mezi tisíci fosilií mořských živočichů z dob, kdy byla hladina o několik metrů výše.

Výšlapy kolem osady Pampa Linda

Když si v Bariloche zadáte do navigace osadu Pampa Linda, ležící hluboko v národním parku Nahuel Huapi, ukáže vám pouhých 73 km cesty. Ale pozor! Jakmile opustíte hlavní silnici „Ruta 40“, cesta bude ubíhat zoufale pomalu. Prašná úzká silnice plná kopečků, zatáček a děr vám dá zabrat. Obzvláště, pokud nemáte terénní vůz. Stejně by vás to ale nemělo odradit.

Příroda v okolí osady je skutečně nádherná. Uvidíte hluboké lesy, vodopády, horská jezera, ledovce a nad tím vším se ve výšce 3478 m. n. m. tyčí vrchol Tronador. Přímo z osady vychází spoustu různých treků skrz národní park. Některé jsou kratší a dají se zvládnou za odpoledne. Na jiné si musíte vyhradit i několik dní. Pokud ale dorazíte na jaře, jako my (listopad), delší treky mohou být ještě hluboko pod sněhem. Z půldenních výletů rozhodně doporučuji například túru k ledovci Castaño Overo. Budete pozvolna stoupat nádherným zeleným lesem a kolem vás se mezi postupně otevřou vyhlídky na údolí, kopce a malé říčky. Na samotném konci výšlapu se najednou rozevře les a přímo před sebou ve velké výšce spatříte obrovitánský ledovec a několik hučících vodopádů, které odvádějí tající vodu.

Když už budete mít unavené nohy, můžete na několik míst dojet i autem, případně s malou procházkou od parkoviště. Mezi takové cíle patří například ledovec Ventisquero Negro, vodopád Las Nalcas nebo krátký pěší okruh původním lesním porostem na jihozápadním okraji jezera Mascardi.

Trek na Fitz Roy a Cerro Torre

Malé městečko El Chaltén v jižní části argentinské Patagonie je dnes populárním turistickým cílem díky světoznámým trekům do přilehlých hor. Místní národní park je protkaný stezkami a naleznete zde i několik veřejných nocovišť pro vícedenní pochody. Jednou z krásných tras přírodou je dvoudenní výprava kolem vrcholů Fitz Roy (zvaný i El Chaltén) a Cerro Torre. My jsme šli v tomto pořadí, ale trek se dá projít i obráceně.

Cesta od parkoviště se pomalu klikatí vzhůru. Chvíli to trvá, ale přímo před vámi se zpoza nízkých stromů objeví vysoká skála – Fitz Roy. Po asi deseti kilometrech chůze dorazíte do kempu. Můžete rozbít tábor a vypravit se k jezeru pod Fitz Royem ještě ten večer nebo brzy ráno na východ slunce. Každá možnost má své výhody. Při východu slunce světlo dopadá přímo na skály před vámi a naskytne se vám nezapomenutelný pohled. Večerní výšlap má naopak výhodu v tom, že v tu dobu míří nahoru mnohem méně turistů a můžete si užít i trochu samoty na jinak přelidněném místě. Dál se pokračuje po mnohem méně frekventované trase Senda Madre e Hija (stezka matky a dcery) k jezeru pod špičatým vrcholem Cerro Torre a odtud lehkou mírně vlnitou cestou zpět do El Chalténu.

Celá trasa poskytuje úchvatné výhledy a je to trek, který stojí za to jít i přesto, jak je populární. Přeci jen ale musím zmínit jedno úskalí – kemp pod Fitz Royem je v sezóně přelidněný, vládne tam trochu party atmosféry a toalety bývají v zoufalém stavu. Jediné štěstí je, že si můžete vystát frontu na lopatu a vypravit se do lesa namísto kadibudky. Lepší možností může být naplánovat pochod jinak a využít jednoho z méně frekventovaných nocovišť podél trasy.

Obě místa (Fitz Roy i Cerro Torre) se dají zvládnout také jako jednodenní výšlapy, ale počítejte s tím, že půjdete v dlouhé řadě stovek turistů a přijdete tak o možnost strávit u Fitz Roye východ slunce či poklidný večer.

Ledovec Perito Moreno

Tohle je přesně to místo, kam se davy turistů hrnou po tisících. Žádná odlehlá divočina. Naopak. Přijedete po frekventované asfaltové silnici na obří parkoviště. Odtud vás odveze autobus několik kilometrů k rozlehlému turistickému centru s restaurací a obchody se suvenýry. Když už tohle všechno překonáte a vydáte se po kovovém molu směrem k vyhlídkám, říkáte si: „Proč jsem vlastně tady?“ A najednou se dostaví odpověď v podobě gigantické, sedmdesát metrů vysoké, ledové stěny, která stojí jen kousek před vámi. Na tak úchvatné místo, jako je ledovec Perito Moreno, jen tak nenarazíte. Ihned zapomenete na všechna úskalí a jen pozorně posloucháte praskání, dunění a rachot tajícího ledu. Čas od času se utrhne obrovitánský kus o velikosti činžovního domu a sklouzne do hlubokých tyrkysových vod přilehlého jezera.

My jsme vydrželi sledovat ledovou stěnu asi čtyři hodiny a ani potom se nám nechtělo odejít. I ten obří dav turistů se nakonec rozprostře po několika kilometrech stezek. Pokud chcete mít trochu víc soukromí, stačí se místo autobusu vypravit pěšky zpět k parkovišti a prohlédnout si ledovec i z jiného úhlu.

Část turistů preferuje vyhlídkovou plavbu, ale já místo toho doporučuji procházku po molech. Na lodích je to totiž hlava na hlavě a pokud nevyrazíte mimo sezónu nebo v málo frekventovaný čas, pěší výlet je mnohem příjemnější alternativa.

Plachetnicí na ostrov H

Pokud si svoji cestu po Patagonii rozšíříte i na Ohňovou zemi (Tierra del Fuego) a cestu na tzv. „konec světa“ v Ushuaii, doporučuji vypravit se plachetnicí na ostrov H (my jsme využili společnost Tres Marias). Během poklidné plavby mezi Ohňovou zemí a ostrovem Navarino můžete pozorovat nepřebernou pestrost mořského života. Od tisícihlavých kolonií kormoránů až po lachtany vyhřívající se na malých ostrůvcích. A kdyby vás zajímala spíše botanika, rozhodně si užijete procházku po ostrově H. Na začátku léta je přímo posetý květy ať už různých keřů, tak i drobných rostlin. Když zvednete oči, všude kolem se na obzoru tyčí ostré vrcholky hor, které dramaticky ukončují tisíce kilometrů dlouhý hřeben And.

Nekonečná step

Řízení po stovky kilometrů dlouhých rovných silnicích má svá úskalí. Krajina se moc nemění, pomalu na vás padá únava a v tom se objeví velká jáma uprostřed cesty nebo pásovec, který volným tempem přechází na druhou stranu. Když ale najezdíte desítky hodin skrz rozlehlou patagonskou step, objevíte i její krásnou stránku. Je tam totiž spoustu zvířat a v otevřené krajině jsou dobře vidět. Z okénka auta tak můžete pozorovat stáda lam guanako, velké běhavé ptáky nandu, pásovce a psa horského či argentinského. Občas narazíte i na zelené oázy, kam se stahují papoušci patagonští nebo třeba plameňáci.

V rozhlehlé stepi jsme narazili na několik míst, kde stálo za to zastavit a trochu se porozhlédnout:

• Skalní útvary okolo městečka Los Altares – více info v cestopisu Patagonie – NP Los Alerces (8)
• Zelené údolí řeky Tecka podél silnice č. 40, což bylo první místo během naší cesty, kde jsme narazili na plameňáky – více info v cestopisu Patagonie – NP Los Alerces (8)
• Prastaré jeskynní malby v Cueva de las Manos a přilehlý kaňon řeky Pinturas – více info v cestopisu Patagonie – Nekonečná step (16)

Ani nám se ale rozblácené silnice úplně nevyhnuly. Vyrazili jsme po asi čtyřicet kilometrů dlouhé prašné cestě k vraku lodi Desdémona a nedalekému majáku. Mohlo nám dojít, že po dlouhém vydatném dešti to není dobrý nápad, ale nestalo se. Spodní část auta se nejprve obalila jemným blátem. Brzy jsme skrz zadní okénko ani neviděli ven. Už jsme ale měli kus cesty za sebou a nechtělo se nám otáčet. Jeli jsme spoustou zatáček po nesčetných kopečkách. Chvílemi se zdálo, že dojedeme do cíle, ale bahno přibývalo. Auto se nepříjemně zmítalo po kluzkém povrchu a před námi se najednou objevilo prudké klesání. Dolů by to šlo snadno, ale dostali bychom se zpět? Raději jsme to otočili a jeli jsme umýt auto, které bylo tou dobou zablácené až po střechu.

Po cestě nás zastavila policejní hlídka. Upozornili nás na nefunkční světlo, ale náhradní žárovku jsme neměli. Navíc se pod kryt vůbec nedalo dostat. Jako při předchozích problémech s autem jsme zamířili do Gomeríe. Ukázalo se, že ale často spravují pouze pneumatiky a rozhodně nemají náhradní žárovku. Vždycky byli vstřícní a nasměrovali nás na jiné místo, kde prý žárovky mění. Realita ale byla jiná. Dojeli jsme tak dle instrukcí například do lakovny. Tam se upřímně divili, proč po nich chceme světlo, ale opět nám ochotně doporučili mechanika o blok dál. Mezi tím se na druhé straně lakovny strhla rvačka. Nevěděli jsme proč a ani jsme to neřešili. To byl ten pravý čas zmizet. Napočtvrté se nám konečně zadařilo a sehnali jsme člověka, co byl po velkém úsilí schopen vyměnit žárovku.

Příští den jsme opět překročili hranice a vydali jsme se do chilského Porveniru, kde nás čekal přívoz do Punta Arenas. Bylo to maličké městečko a vlastně tam nebylo moc co dělat, ani kde se usadit na noc. Popojeli jsme o několik kilometrů dál a našli jsme hezké místo na spaní u pláže s výhledem na moře. Vybrali jsme si dobře. Zaparkovali jsme jen kousek od jakéhosi ptačího koridoru. Co dvě minuty kolem nás něco prolétlo. Hejna kormoránu, rackové, kachny i jiné, větší druhy ptáků. Celý večer jsme se dívali z okénka a pozorovali dění nad pobřežím.

Plavba do Punta Arenas proběhla hladce a my jsme měli ještě dva dny do vrácení auta. Vyrazili jsme po silnici na jih, abychom podnikli půldenní trek podél pobřeží k majáku San Isidro. Šli jsme podél nádherné pláže, na jedné straně šumělo moře a na druhé stál hustý zelený prales. Kolem nás poletovali ptáci a z vody z ničeho nic vykoukly ploutve. „Delfíni!“ zvolala Jituška a ukazovala na hladinu. Skutečně. Hladina se opět rozčeřila a jen nějakých dvacet metrů od nás propluli dva delfíni. Než jsme došli k majáku, viděli jsme ještě další tři.

Na konci stezky byl nádherný výhled. Dívali jsme se na jih přes Magellanský průliv a všude kolem se tyčily vrcholky posledních And, které se pomalu ztrácejí v oceánu. Bylo aprílové počasí. Chvilku svítilo sluníčko a hned na to se spustil malý deštík. Kolem kvetlo spoustu keřů a pofukoval příjemný vítr. Navečer jsme navštívili nejstarší osadu na jihu chilské Patagonie – pevnost Bulnes. Dnes už je na místě jen replika původní dřevěné stavby. Kousek opodál jsme si ale mohli prohlédnout nádherné námořní muzeum popisující staletí průzkumů a objevování okolo Magellanského průlivu.

Vánoce byly již za dveřmi a s nimi přišel i čas na vrácení auta a přípravu další části naší cesty. Do krabice jsme zabalili stan, karimatky, stativy k foťákům a spoustu dalších věcí, které už nebudeme potřebovat nebo které jsme dosud příliš nevyužívali. Na poštu jsme nakonec donesli devítikilový balík a odeslali jsme ho zpátky do Čech. Připadal jsem si, jako by s tou odlehčenou váhou zmizelo i spoustu starostí a dál pojedeme jen s (relativně) lehkými batůžky. Auto jsme umyli a vydali jsme se do půjčovny. Předání bylo nakonec příjemnější, než jsme čekali. Jen za vylomené dveře nám naúčtovali standardizovanou sazbu v přepočtu asi 2000 Kč. Prý se to kvůli místnímu silnému větru stane u každé druhé výpůjčky a mají pro to název „Patagonské dveře“. Jinak bylo všechno v pořádku. „Najeli jste 10019 km!“ řekl pán z půjčovny. „Tolik jsme tu ještě neměli.“

Před Vánoci jsme se vydali vyřídit ještě jednu věc. Po dvou a půl měsících na cestě bylo potřeba navštívit kadeřnictví. Děsil jsem se toho, jak kadeřnici vysvětlím ve španělštině, co chci. Jituška si před vchodem přeložila několik slovíček a v krátkosti pověděla paní co a jak. Mně se tolik nedařilo. Nakonec jsem zvolil opatrnou taktiku a řekl jsem, že je chci jen o trošku zkrátit. Poté, když ubyl asi centimetr vlasů jsem si řekl ještě o maličko. Podařilo se mi nějak předat informaci, jak chci ostříhat kolem uší a po třetím kole drobného zkracování měly vlasy konečně správnou délku. Tím jsme měli vyřízeno vše potřebné. Čekalo na nás posledních několik dní v patagonském Punta Arenas před odletem do pouště Atacama…

Odpoledne jsme přijeli do jednoho z nejpodivnějších míst naší cesty. Jmenovalo se Estancia San Gregorio. Před několika desítkami let to bývala velká farma, ale dnes budovy postupně chátrají. Vypadalo to tam jako opuštěné městečko z divokého západu. Většina domů ještě stála, ale okna byla rozbitá, omítka opadávala a uvnitř byly pozůstatky bujarých oslav. Okolní pozemky zarůstaly křovím, jak si příroda brala zpět svou půdu. Kousek pod farmou se na pláži rozpadaly vraky dvou lodí. Z lodi Ambassador postavené roku 1869 již zbyla jen kostra. Palubu i dřevěné obložení dávno vzal čas a na pláži zůstaly ležet jen kovové části trupu. Připomínalo to kostru velryby, až na rezavé nýty a ulamující se plech. Druhá loď ležící kousek opodál byla o trochu novější. Mohli jsme si prohlédnout zbytky paluby i úctyhodný obrovský parní kotel, který ležel částečně zabořený v mokrém písku.

Chvilku jsme si prohlíželi lodě, udělal jsem několik snímků a pak jsme zamířili na opačný konec farmy. Byl to o poznání děsivější pohled. Nahlédli jsme skrz vysklená okna do jedné z větších budov. Nejprve jsme spatřili obrovské hromady prastaré ovčí vlny, které pokrývaly velkou část podlahy. Jak se naše oči přizpůsobily šeru, spatřili jsme mezi vlnou spousty kostí, kůží i dávno mrtvé ovce. Jako by je všechny pobili, zavřeli farmu a nechali je ležet uvnitř. Trochu otřesení jsme zamířili zpátky do auta a odjeli jsme směrem k přívozu mezi pevninou a Ohňovou zemí.

Příští den ráno jsme se rozhodli vyvážit tenhle zážitek něčím roztomilým. Vydali jsme se za kolonií tučňáků patagonských (jinak zvaných také královští – pingüino rey). Je to druhý největší druh tučňáka a v celé Jižní Americe je pouze jediná kolonie. Ostatní jsou rozesetí po ostrovech blízko Antarktidy, ale v roce 2010 se z ničeho nic usídlilo osm jedinců v zálivu Bahía Inútil na Ohňové zemi. Dnes je jich již několik desítek a pravidelně, rok, co rok, se vracejí na stejné místo. Pozorovali jsme je dalekohledem z uctivé vzdálenosti v malém přístřešku. Mohli jsme si dobře prohlédnout zlatavé límečky i oranžové peří kolem hlavy, které skutečně připomínalo královskou korunu.

Samotná Ohňová země se nám na mapě zdála, jako malý ostrůvek přilepený k jižnímu cípu Ameriky. Silnice od přívozu do města Ushuaia byla ale dlouhá více než 450 kilometrů. Nebyl to žádný malý ostrůvek. Rozlohou se blížil k velikosti Slovenska, ale žilo tam asi čtyřicetkrát méně lidí. Po dlouhém přejezdu zemí nikoho jsme konečně dojeli na hranici, dělící ostrov mezi Chile a Argentinu. Po vyřízení první části papírování jsme přišli k autu a uslyšeli jsme povědomé syčení od zadní pneumatiky. V té chvíli mohla být už tak z poloviny prázdná. „Přece nebudeme měnit kolo na hranicích…“ pomyslel jsem si. Jen o několik kilometrů dál měla být benzínka a malá vesnice. Rozhodli jsme se, že tam zkusíme dojet. Na Argentinské straně naštěstí nebyla fronta a za chvíli jsme byli na benzínce. Tam jsme dofoukali pneumatiku a vydali jsme se hledat opravnu aut. Nejbližší otevřená byla 80 kilometrů daleko, ale nakonec jsme tam zvládli dojet, aniž bychom museli nasazovat rezervu.

S opraveným kolem jsme pokračovali dál na jih. Krajina se opět začala měnit. Z rozhlehlých zelených travin pozvolna stoupaly malé kopečky, objevovalo se více stromů a před námi stály nejjižnější vrcholky And – takzvané Darwinovo pohoří. Během chvíle jsme projížděli hustým studeným a vlhkým lesem mezi horami a míjeli jsme průzračná jezera. U jednoho z nich jsme dokonce na parkovišti zahlédli mladou lišku. Teplota klesala. Bylo výrazně chladněji než na pevnině. Zatímco v Torres del Paine jsme mívali přes den i kolem patnácti stupňů, tady bylo jen lehce nad nulou.

Po více než dvou měsících na cestě a devíti tisících ujetých kilometrů skrz Patagonii jsme konečně dorazili na „konec světa“. Ushuaia, jako nejjižnější město na planetě, si vzala tento titul za svůj. Strávili jsme tam pět dní a za tu dobu jsme viděli opravdu spoustu konců a „nej“ míst. Nejslavnější samozřejmě byla kýčovitá cedule „Fin del Mundo“ v centru města, ale zavítali jsme i do nejjižnější pošty na světě zvané „Pošta na konci světa“. Kousek opodál končila více než 3000 kilometrů dlouhá silnice vedoucí z Buenos Aires a aby toho nebylo málo, na všech produktech v obchodech se suvenýry bylo také napsáno „Fin del Mundo“. Jinak ale Ushuaia byla hezké, civilizované a poměrně bohaté město, které vlastně vůbec jako konec světa nevypadalo.

Během našeho pobytu jsme podnikli několik treků v národním parku Tierra del Fuego i za nedalekou lagunou Esmeralda. Tamní příroda se teprve v polovině prosince pomalu probouzela ze zimního spánku. Na horách byl ještě sníh a v údolích rozkvétalo různými barvami spoustu květin. Většinu luk si zabraly pampelišky, ale setkali jsme se i se žlutou fialkou nebo s orchidejemi. Lesy byly listnaté, měly sytě zelenou barvu a všudypřítomný mech dodával místu tajůplný ráz. Pozorovali jsme spoustu různobarevných malých ptáčků a na jednom slunném místě jsme narazili i na obrovské hejno žlutozelených patagonských papoušků. Měli zrovna období námluv. Sesedali si po dvojicích na větvičky a jemně se ozobávali.

Abychom nezůstali jen u procházek, vydali jsme se na výlet po moři. Jeli jsme v malé skupince na plachetnici kolem ostrůvků rozdrobených mezi Ohňovou zemí a ostrovem Navarino. Byla to skvělá přehlídka mořského života. Spatřili jsme spoustu lachtanů i obrovitánskou kolonii kormoránů. Museli jich být tisíce a všichni se mačkali na jednom malém kousku země. Průvodci nás vzali na malou procházku po ostrově zvaném „H“. Ano, skutečně je jeho název jen jednopísmenný. Bylo to úplně jako prohlídka botanické zahrady. Rostlo tam spoustu různobarevných květin i nízkých keřů. Ještě před příchodem evropských kolonistů ostrov navštěvovali původní obyvatelé a zůstaly po nich na hromádce drobné kůstky zvířat poblíž bývalého ohniště. Nosili prý minimum oblečení a místo toho se natírali tukem a zahřívali u četných ohňů. Odtud pochází i jméno „Ohňová země“.

Po pěti dnech jsme se rozhodli vyrazit zpátky na sever. Ushuaiu jsme si moc oblíbili. Potkali jsme spoustu milých lidí, a dokonce i místního pána, který navštívil Kutnou Horu a Prahu. Pomalu ale přišel čas, zamířit do Punta Arenas. Zbýval necelý týden do vrácení auta a nechtěli jsme nikam chvátat. Rozloučili jsme se s koncem světa a vydali jsme se za dalšími dobrodružstvími.

Pokračovat na další díl

Ihned po příjezdu nás vyděsilo množství aut. Bylo to jako parkoviště na koncertu nějaké populární kapely. Čekali jsme prodírání obřím davem, ale nakonec to vůbec nebylo tak zlé. Vyhlídka se totiž skládá z mnoha platforem protkaných několika kilometry dřevěných chodníčků. Na ledovec se dá dívat z tolika míst, že se lidé v té spleti úplně rozprchli. Procházeli jsme se z jedné strany na druhou a pozorovali jsme tu obří masu ledu. Na naší straně bylo příjemné jarní počasí, svítilo slunce, kvetly keře, ale naproti byla jen nekonečná bílá plocha táhnoucí se kamsi do hor. Jako by se jaro hádalo se zimou, kdo bude mít převahu. Občas se ozvalo zapraskání, někdy se uloupla menší kra o velikosti automobilu, ale jinak nic. Přitom tolik částí stěny drželo už jen na vlásku.

Po asi třech hodinách jsme pomalu zamířili k autu. Tím pomalu myslím skoro jako šneci, protože po každém zarachocení jsme zastavili a napjatě sledovali, co se stane. Nakonec se nám poštěstilo. „Padááá!“ ukázala Jituška na asi třicet metrů vysokou kru, která se odlamovala od stěny. Za dunivého hřmění se sesula do vody a od ní se hrnuly do všech stran obrovitánské vlny. Síla odpoledního slunce udělala své. Než jsme skutečně došli k autu, spatřili jsme ještě další dva padající kusy ledu o podobné velikosti.

Na parkovišti jsme potkali patagonskou lišku. Bylo to zvláštní, protože se vůbec nebála a jen tak chodila mezi auty a čenichala. Nevěnovala nám nejmenší pozornost. Zarazili jsme se a měli jsme podezření, jestli jí něco není, ale brzy nám to došlo. Proto tu jsou všude cedule „Nekrmte divokou zvěř, ublížíte jim.“ Místní fauna si příliš zvykla na přítomnost lidí a jídla kolem nich. Vypadalo to smutně, jak původně divoké zvíře dojídá zbytky po turistech.

V nedalekém městě, El Calafate, jsme se ještě jeden den zdrželi. Na jeho okraji leží laguna Nimez proslulá pozorováním ptactva. Doufali jsme, že uvidíme plameňáky a podařilo se. Hned jak jsme vešli do rezervace, před námi jich bylo asi padesát. Laguna byla úplně plná těchto růžovo – červených ptáků. Někteří jen tak postávali, jiní lovili s hlavou ponořenou ve vodě a další přilétali a snášeli se na vodní hladinu. Kromě plameňáků jsme spatřili ještě spoustu dalších druhů ptactva od ibisů až po menší dravce. Pozorování ale po chvíli narušil jeden z divokých psů. Nejspíš kvůli nim byla celá rezervace oplocena, ale tenhle se dostal dovnitř. Vrhal se do vody, běhal mezi turisty a všude kolem něj splašeně mávala křídla. Naštěstí si nejspíš jen chtěl hrát a žádného létajícího tvora neulovil.

Příští ráno jsme pokračovali na jih, tentokrát do národního parku Torres del Paine v Chile. Přestože to bylo vzdušnou čarou blízko, silnice vedla velkou oklikou a nás tak čekalo mnoho hodin řízení. Posledních několik dní jsme měli krásné počasí, ale jižní Patagonie teď začala ukazovat svou pravou tvář. Zatímco jsme projížděli rozlehlou stepí, zvedl se vítr. Byl tak silný, že se dalo sotva řídit. Autem to zmítalo ze strany na stranu. Musel jsem zpomalit a být neustále připraven točit volantem proti náhlým poryvům, které by nás odchýlily ze správného směru. Doteď nechápu, jak mohou v takovém počasí cestovat motorkáři nebo dokonce cyklisté, ale k našemu velkému údivu jsme jich skutečně několik potkali. Čím více jsme se blížili k Chilské hranici, tím více se vítr uklidňoval. Nakonec se opět jelo docela dobře, a ještě toho večera jsme dorazili až na okraj národního parku.

Pokračovat na další díl

Následující ráno jsme se rozhodli vyrazit na dvoudenní trek kolem vrcholů Fitz Roy a Torre. Jídlo jsme si navařili do krabiček, zabalili jsme stan i teplé oblečení a s těžkými krosnami jsme vyšlápli do kopce. První část stezky vedla skrz slunnou lesnatou krajinu ke kempu Poincenot. Bylo krásné počasí, kolem nás cvrlikali ptáci a co chvíli jsme překračovali malé potůčky. Voda v nich byla pitná, stejně jako ve většině Patagonie, a tak jsme alespoň nemuseli nést zásoby na dva dny. Chvíli jsme si museli zvykat na váhu krosen, protože doposud jsme chodili jen s malými batůžky vždycky na jeden den. Stoupání se ale brzy zmírnilo, a nakonec se nám šlo docela dobře.

Do kempu jsme dorazili v odpoledních hodinách. Postavili jsme stan, uložili do něj část obsahu batohů a s lehkými zavazadly jsme se vydali k jezeru pod horou Fitz Roy. Převýšení od kempu k jezeru bylo sice méně než 500 metrů, ale stezka byla strmá a kamenitá. Brzy nám po čelech stékaly kapky potu. Navíc se proti nám valil neustálý dav turistů. Většina lidí totiž jde túru jen na jeden den. Odpoledne se musí vydat zpět, aby dorazili do města ještě za světla. Pro nás to byla nakonec výhoda. Když jsme se konečně dohrabali nahoru, dav zmizel. I lidí, co přespávali v kempu, tam bylo málo. Raději vyráželi až ráno na východ slunce. O ten jsme se sice ochudili, ale stálo to ale za to. Sdíleli jsme tohle nádherné místo jen s několika roztroušenými skupinkami výletníků. Přímo před námi se tyčila obrovitánská skála Fitz Roy a pod ní se rozkládalo jezero zvané Lago de los Tres. Bylo stále ještě pokryté ledem. Asi 300 metrů pod ním jsme spatřili další vodní plochu. Laguna Sucia byla již roztátá a pyšnila se sytě modrou vodou z blízkého ledovce.

Kemp se mezitím zaplnil. Když jsme se vrátili, bylo tam asi padesát stanů nahuštěných na malém prostoru mezi stromy. Ty tam byly představy o klidném spánku. Dvě malé toalety se proměnily v místa hrůzy a jedinou útěchu dodávala lopata, kterou si člověk mohl půjčit a jít do lesa. I na tu se ale občas musela vystát fronta. Hluk z kempu se naštěstí po půlnoci trochu utišil a druhý den jsme vstávali alespoň trochu vyspalí. Hodili jsme krosny na záda a pokračovali jsme dál skrz mokřiny a lesy. Po několika hodinách chůze nádhernou přírodou jsme dorazili k laguně Torre. Došli jsme až na okraj vody a kolem nás plavaly malé kry odlomené z ledovce na opačném břehu. Nad ním stál vrchol Cerro Torre. Shlížel na nás z obrovské výšky. Byl úzký, špičatý a natahoval se k nebi jako nějaká věž ze sci-fi příběhu.

Cesta zpátky do El Chalténu sice byla více méně po rovině, ale pomalu na nás dolehla únava a váha batohů. Na konci už jsme byli moc utahaní na to, abychom se dali ještě do vaření. Zapluli jsme do pizzerie a s nadšením jsme zhltli večeři.

Příští ráno jsme se přesunuli o kousek dál na sever do soukromé přírodní rezervace Los Huemules pojmenované po vzácném druhu jelena (Huemul jižní). Naše nohy ale stále pamatovaly na túru z předchozího dne a moc se jim chodit nechtělo. Nakonec jsem se vydal sám jen na kratičkou procházku k lagunám Azul a Verde. Cestou jsem prošel kolem hezkého potůčku, který tvořil několik malých vodopádů, až jsem dorazil na vyhlídkové místo mezi lagunami. Slunce pomalu vylezlo zpoza mraku a rozzářilo celou krajinu. Až tehdy jsem si všiml, že barva jezer byla skutečně různá a odpovídala jménům azul – modrá a verde – zelená. Když už jsem byl téměř zpátky u auta, uslyšel jsem známé ťukání. A opravdu, další datel magellanský. Tentokrát samička a byla tak zaneprázdněna klepáním do kůry, že mě úplně ignorovala. Mohl jsem si ji vyfotit jen z několikametrové vzdálenosti. Na rozdíl od samečka měla červenou barvu jen okolo zobáku, ale místo toho jí na hlavě vlála krásná chocholka.

Pomalu jsme se rozloučili s datly i El Chalténem a po čtyřech dnech jsme zase pokračovali na jih. V zrcátku jsme se ještě podívali na Fitz Roy částečně skrytý v mracích a před námi opět čekala patagonská step.

Pokračovat na další díl

Příští den jsme dotankovali plnou nádrž a vyrazili jsme na jih po silnici číslo 40. Do El Chalténu to bylo ještě 650 km, ale my jsme nechvátali. Po chvíli cesty jsme odbočili po úzké prašné cestě na místo zvané Cueva de los Manos. Byla to fascinující zastávka na dlouhé cestě stepí. Jednalo se o převislou skálu nad hlubokým kaňonem řeky Pinturas, na kterou po mnoho generací malovali původní obyvatelé Patagonie. Nejčastějším motivem se stal obtisk ruky. Bylo jich po zdech stovky, měly různé barvy od červené přes žlutou a zelenou až po černou. Některé z nich prý byly až 9000 let staré. Mezi obtisky rukou se na skalní stěně objevovaly různé motivy místních zvířat i jiné neznámé symboly. Na malování si vybrali krásné místo. Dole v kaňonu totiž po celý rok tekla řeka a dodávala údolí potřebnou vláhu. Byla to oáza čerstvé zeleně uprostřed vyprahlých skal a stepí.

Odpoledne jsme dorazili do první vesničky po 165 kilometrech cesty. Jmenovala se Bajo Caracoles a byla v ní jedna důležitá budova – dle knižního průvodce poslední spolehlivá benzínka před několik set kilometrů dlouhým úsekem zemí nikoho. Čerpací stojany byly kolem dokola oblepeny množstvím různobarevných cestovatelských nálepek. U nich smutně stál pár cestovatelů s autem, ale jinak nikde nikdo. Sdělili nám nemilou novinku. Není benzín a na nejbližší stanici asi o sto kilometrů dál také ne. Jediné zásobené místo je prý městečko Gobernador Gregores 225 km daleko. Podíval jsem se na stav benzínu a vypadalo to, že bychom to měli dát. Ještě, že nám v předchozím městě natankovali až po úplný okraj. Cestovatelé před námi sice měli jen půl nádrže, ale zase jeden plný kanystr. S nadějí jsme sedli do aut a vyrazili na cestu.

Brzy jsme zjistili, že patagonská step sice vypadá vyprahle a nehostinně, ale žije tam spoustu zvířat. Asi nejčastěji jsme potkávali lamy guanaco. Celá stáda pobíhala stepí, skákala přes ploty a přebíhala silnici. Přijeli jsme ve správný čas, protože zrovna měly mladé. Často byly narozené jen před několika dny. Kromě lam jsme pozorovali i orly, patagonskou lišku a skupinky nandu. Dokonce jsme viděli nandu s maličkými roztomilými kuřátky. Řídit po téhle silnici bylo náročnější, než jsem zprvu čekal. Musel jsem neustále sledovat, odkud vyskočí na silnici guanaco nebo jiné zvíře. K tomu byly čas od času ve vozovce obrovitánské díry. Největší zrada byla v tom, že jsme jinak jeli po krásné, hladké a rovné asfaltce. Jak si všimnout jámy dřív, než do ní vletíme devadesátikilometrovou rychlostí? Brzy jsem našel spolehlivý způsob. Před každou dírou byly na silnici jasně zřetelné stopy po brzdících pneumatikách. Benzín naštěstí ubýval pomaleji, než jsme čekali. Na čerpací stanici jsme dojeli asi se třetinou nádrže. Byla otevřená a funkční. „Uff, teď už bychom do El Chalténu měli dojet.“ řekl jsem si. Kemp ve městě byl prý drahý a nic moc, a tak jsem pro zajímavost otevřel Booking. Našel jsem hezký apartmán za 25 dolarů. Měl dokonce i pračku, a tak jsme se rozhodli si tu dvě noci odpočinout.

Po celém dni lenošení nás čekala poslední část cesty do El Chalténu. Vyrazit z města ale bylo překvapivě komplikované. Oproti stavu v Google maps totiž přibyly nové silnice. Majitel ubytování se nám snažil vysvětlit trasu, ale nešlo to moc dobře. Pochopil, že naše znalost španělštiny není zas tak dobrá. Nakonec sedl do auta, jel před námi a vyvedl nás až na silnici ve správném směru. Rozloučili jsme se a pokračovali jsme po nekonečné rovné cestě skrz step. Obloha se pozvolna zatáhla a spustil se déšť. Byli jsme za to rádi, protože jsme zrovna přijeli k prašnému úseku cesty a tam se za suchého počasí skoro nedá dýchat.

Kolem silnice se pásla stáda guanaco, zatímco před námi se pomalu vynořil hřeben And. Tady na jihu to byly ostré špičaté a vysoké hory. Jedna vedle druhé tvořily dlouhou hradbu o kterou se z opačné strany opírala mračna. Mezi nimi vyčnívaly dva vrcholy. První se jmenoval Cerro Torre a připomínal úzkou kamennou věž. O kousek dál vpravo se v mracích skrýval nejvyšší horský masiv v okolí zvaný Fitz Roy. Pod ním leželo městečko El Chaltén. Po několika dnech strávených na silnici na nás čekaly hory, ledovce, řeky a lesy národního parku Los Glaciares…

Pokračovat na další díl