1. Stožecká kaple

Jen kousek od Stožce můžete vyrazit na hezkou okružní trasu. Vydáte se po žluté na Stožecká luka, potom odbočíte doprava a vydáte se po křížové cestě až k proslulé Stožecké kapli. Odtud doporučuji jít ještě kousek dál na hezkou vyhlídku Stožecká skála. Odtud se můžete vrátit po modré značce zpátky do výchozího bodu.

2. Bukovec (1099 m) a 3. Chalupská slať

Pokud se vypravíte po červené turistické stezce vedoucí přes vrch Bukovec na podzim, můžete se těšit na chůzi po spadaném listí pod korunami nádherně zbarvených stromů. Na samotném kopci toho moc neuvidíte, je totiž úplně pokrytý lesem. Naštěstí se opodál porost otvírá a na svahu narazíte na louku, kde je Alpská vyhlídka a navíc dva památné stromy – buk a lípa.

Výlet na Bukovec se dá hezky propojit s procházkou na mnohem proslulejší místo – Chalupskou slať u Borové Lady. Vznikne tak hezký, asi 14 km dlouhý, okruh. Vydáte se z Borové Lady na sever po zelené stezce. Kolem slati dojdete postupně až na křižovatku se žlutou stezkou, tam se dáte doprava, pak po červené na Bukovec a po zelené zase zpět do výchozího bodu.

Vyhlídky na Alpy – 4. Bučina a 5. Siebensteinkopf (1263 m)

Na pomezí české a německé části Šumavy najdete několik krásných míst hned vedle sebe. Prvním je Bučina, nad kterou se nachází nádherná vyhlídka na hřebeny Alp. Jen 2 km odtud je možnost se podívat podobným směrem z trochu jiné perspektivy – z vrcholu Siebensteinkopf. Odtud se můžete vydat buď zpátky do Česka k prameni Vltavy nebo naopak hlouběji do Německa hezkou stezkou podél potoka Reschbach.

6. Roklanský potok

Roklanský potok se klikatí mezi slaťemi a lesy, až se z něj po soutoku s Moravským potokem stává řeka Vydra. Stezka z Modravy podél potoka na Tříjezerní slať je opravdu nádherná, ale také velmi populární a v sezóně tam mohou být davy lidí. Pro zpáteční cestu je možné zvolit delší, klidnější a také velmi zajímavou trasu podél Vchynicko-Tetovského kanálu.

7. Poledník (1315 m) a 8. Prášilské jezero

Hladina jezera zrcadlící okolní hustý porost, les zpustošený kůrovcem, který se pozvolna zotavuje i majestátní rozhledna podivuhodného tvaru. To vše uvidíte na cestě od Prášilského jezera na vrchol Poledník. Nám sice výlet trochu narušilo deštivé podzimní počasí, ale přesto jsme si tuhle procházku užili. Hlavně teplý nápoj a svačina v bistru pod rozhlednou nám udělaly velkou radost, když jsme promáčení na kost dorazili na vrchol.

9. Kaple Marie Rast a 10. Údolí Menší Vltavice

Tady se již dostáváme těsně za okraj Šumavy, ale jde o moc zajímavá místa, která bych v tomto článku nerad vynechal. Během našeho Velikonočního výletu k Lipnu s půlročním miminkem jsme vyrazili na krásnou procházku z Vyššího Brodu. Vychází se po zelené značce a pěšina se zakrátko promění v křížovou cestu vedoucí ke kapli Maria Rast na kopci. Postupně se otvírají krásné výhledy na podhůří Šumavy, přičemž nejhezčí pohled je od kaple samotné. Na zpáteční cestu stojí za to pokračovat po zelené dolů z kopce a pak odbočit vpravo po žluté stezce nádherným údolím Menší Vltavice. Uvidíte spoustu peřejí a menších vodopádů. Ty závěrečné jsou pojmenovány po sv. Wolfgangovi a můžete se na ně podívat i zblízka pokud se odvážíte vstoupit na chatrný mostek přes řeku.

11. Cyklostezka Přední Výtoň – hráz Lipna

Na jaře stojí za to vypravit se ať už pěšky nebo na kole po cyklostezce na jižním břehu Lipna. Klikatí se v příjemném stínu mezi vysokými stromy, tu a tam se objeví hezká pláž a hlavně můžete spatřit koberce kvetoucích sasanek nebo tu a tam žluté blatouchy podél potůčků vlévajících se do přehrady.

Vodopády Kravica

Obrovské parkoviště u vodopádů jasně naznačovalo, že jsme dorazili k populární turistické atrakci. Davy lidí se hrnuly skrz bránu po klikaté cestě do údolí řeky Trebižat. Již po krátké chůzi jsme spatřili nádherné vodopády řítící se hustou zelení mezi stromy. Svlažili jsme nohy v příjemné chladné vodě a dali jsme si oběd v jedné z místních restaurací.

Nechtělo se nám hned zase odjet dál a vypravili jsme se na krátkou procházku kousek dál po proudu k nižším vodopádům zvaným malá Kravica. Brzy jsme opustili přelidněná místa a pokračovali jsme po takřka opuštěné pěšince podél řeky. Po jarním tání byla hladina vody hodně vysoko a místy zabíhala i do okolních lesů. Ani stezka nezůstala nedotčena. Nejdřív jsme přebrodili několik zatopených míst, ale pěšina se ztrácela víc a víc pod vodou. Nakonec nám nezbylo nic jiného, než se kousek před cílem otočit a vrátit zpátky.

Mostar

Město Mostar na nás ihned při příjezdu dýchlo podivnou atmosférou. I téměř 30 let po skončení války je stále spoustu domů pobořených a fasády jsou plné otvorů po kulkách. Některé ulice vypadají zanedbaně a jiné jsou naopak hezky opravené. Zdá se, že i když v Mostaru dnes panuje mír a klid, staré konflikty ještě úplně nevymizely. Město je multikulturní. Žijí zde chorvati, bosňáci i srbové. Jistou nevraživost mezi místními etniky ukazují například posprejované ukazatele kolem silnic. Jsou vyrobeny v latince i azbuce, ale místní obyvatelé často začerní jednu z variant.

My jsme nakonec v Mostaru strávili dvě noci a užívali jsme si zde další část naší odpočinkové dovolené. Prohlédli jsme si historické centrum, prošli jsme se po starém mostě, ochutnali místní speciality a zastavili jsme se v několika malých obchůdkách s různorodým zbožím. Na některých místech jsme potkali moc milé a vstřícné lidi. Na druhou stranu jsme narazili i na restaurace a kavárny, které působily přímo nepřátelským dojmem. To v nás, stejně jako celá Bosna a Hercegovina, zanechalo poněkud rozporuplné pocity. Jde přeci jen o zemi plnou kontrastů.

Po dvou nocích strávených v Mostaru přišel čas zamířit zpátky do Chorvatska. Ráno bylo zataženo, přišla mlha a hustý déšť. Menší výlety a zastávky po cestě jsme pro tentokrát vynechali a zamířili jsme rovnou za slunečným počasím na pobřeží.

1. Plitvická jezera – nejslavnější národní park v Chorvatsku

Hned na začátku naší cesty jsme se vydali do nejproslulejšího národního parku v Chorvatsku. Využili jsme výhodného květnového vstupného, protože po začátku sezóny od 1. června se ceny zvyšují zhruba dvojnásobně. Měli jsme na prohlídku jen část dne, což na celý okruh horní i dolní sekcí není dost. Rozhodli jsme se pro vstup jižní bránou a průzkum horního toku. Od brány až ke stanici 3 nás vyvezl autobus a odtud jsme šli po krásné stezce klikatící se mezi spoustou křišťálově čistých jezer a šumících vodopádů. Na samotném konci trasy je ještě potřeba svézt se přívozem na opačnou stranu jezera (ze stanice P2 do stanice P1). I koncem května, ještě mimo hlavní sezónu, byla před přívozem velmi dlouhá fronta a čekali jsme skoro hodinu.

2. Vransko jezero – za pozorováním ptáků

O přírodní ptačí rezervaci Vransko jezero jsme vlastně ani nevěděli, dokud nás na ni neupozornila cedule na dálnici. Rychle jsme zjistili o co jde a rozhodli jsme se pro malou zajížďku. Jde o úžasné místo na pozorování ptactva. Hlavně na jaře a na podzim zde hnízdí tisíce a tisíce opeřenců. Kromě nich zde naleznete spoustu rozličného hmyzu a zajímavé rostliny, jako třeba orchidej vstavač bahenní. Asi nejhezčí část je dřevěná stezka zbudovaná na severozápadní straně jezera, ale za zmínku stojí i malý relaxační prostor na jižní straně u odtokové stočky nebo třeba vyhlídka z kopce Kamenjak.

3. Ostrov Mljet – skvělé koupání a nádherná příroda

V jižní části Chorvatska, jen kousek od pevniny, leží ostov Mljet. Jde o nádherné místo pro odpočinkovou dovolenou. Kopcovitá krajina nabízí úchvatné výhledy jak na členité pobřeží, tak při dobré viditelnosti i do Itálie na opačné straně Jaderského moře. V malých údolích se rozprostírají romantické vesničky s krásnými plážemi. My jsme si oblíbili písečnou pláž Limuni v zátoce na východním cípu ostrova. Na přelomu května a června tam bylo jen několik málo lidí a mělká voda v zátoce byla již prohřátá narozdíl od širého moře.

Na opačné straně ostrova můžete navštívit národní park Mljet. Přímo v jeho srdci naleznete dvě „jezera“. Píšu s uvozovkami, protože jsou úzkým kanálem propojeny s mořem a jde tak vlastně o něco mezi zátokami a jezery. Oblast nabízí spoustu krásných turistických i cyklistických tras ať už podél břehů nebo po okolních kopcích. Dopravu usnadňuje i místní přívoz, který vozí turisty na maličký ostrůvek s proslulým klášterem sv. Marije a také k mostku nad kanálem, který spojuje obě vodní plochy. Při troše štěstí můžete ve vodě spatřit i největšího mlže ve středozemním moři – vzácnou kyjovku šupinatou dosahující velikosti až jeden metr.

4. Dubrovník – námořní muzeum a výhledy z hrad

Jsme zpátky u proslulých míst. Dubrovník je velmi turistické město a po natáčení seriálu Hra o Trůny jeho popularita ještě narostla. To se samozřejmě promítlo i do místních cen a složitého parkování, pokud přijíždíte autem. Blízko centra se nezřídka setkáte i s cenami kolem 7 EUR za hodinu. My jsme dle recenzí zvolili výrazně levnější střešní parkoviště asi 2 km od historického centra a šlo o jednu z nejlepších možností v okolí: https://maps.app.goo.gl/W1XzbsPNNPBN4kYP7

K samotné návštěvě památek ve městě jsme využili možnost koupit Dubrovnik Pass, který zahrnuje vstupy do různých míst i jízdenku na MHD. My jsme se podívali například do paláce Kněžev dvor, Františkánského kláštera a na velmi zajímavé námořní (Pomorski) muzeum, kde jsme se dozvěděli spoustu informací o historii města a jeho dlouholeté tradici námořního obchodu. Nenechali jsme si ujít ani procházku po městských hradbách. Můžete obejít dokola celé historické centrum a pokochat se tak výhledy na všechny světové strany. Před západem slunce jsme se na ještě vyvezli lanovkou na kopec Srď, kde jsme se mohli shora dívat na město, mořskou hladinu i okolní ostrovy halící se do zlatavého večerního světla.

5. Zadar – mořské varhany a pozdrav Slunci

Ve městě Zadar jsme strávili jen dopoledne během návratu domů z jižních části Chorvatska a Hercegoviny. Přesto jsem se rozhodl ho sem přidat, a to hlavně díky dvěma uměleckým dílům. Než se k nim ale dostaneme, začneme přímo u vysoké zvonice v historickém centru. Za přijatelnou cenu můžete po dlouhých schodech vylézt nahoru a užívat si vyhlídku na úzké uličky i na moře a okolní ostrovy. Přímo pod vámi spatříte i pozůstatky římského fóra.

Odtud už je to jen kousek pěšky k pobřežní promenádě, kde najdete slibovaná umělecká díla. Prvním z nich je Pozdrav Slunci. Jde o velký kruh umístěný v zemi, po jehož ploše je spoustu světel. Hlavně večer hrají různými barvami a můžete si tak vychutnat světelnou show. Kousek opodál se pak nacházejí podobné, ale mnohem menší kruhy, které představují jednotlivé planety Sluneční soustavy.

Snad ještě více nás zaujalo druhé umělecké dílo – Mořské varhany. Jde o architektonický hudební nástroj umístěný pod schodištěm, které vede do vody. Vlny moře způsobují proudění vzduchu a rozeznívají vnitřní části tohoto podivuhodného monumentu. Zní to, jako by překládaly rytmus příboje na hudbu z hlubin.

Mlýny u Ebenau

Prvním z tipů na výlet je mlýnská stezka (Mühlenwanderweg) v Ebenau. Celý značený okruh je dlouhý kolem 5 km, ale ta nejzajímavější část je hned na začátku. Stačí popojít asi 1 km od parkoviště v Ebenau, odbočit doprava a během krátkého stoupání podél potoka uvidíte tři malé vodopády a pět mlýnů. Pomocí několika umělých koryt je voda postupně svedena od nejvyššího mlýnu až k nejnižšímu. Hustý les a studená voda přímo vybízí k návštěvě za parních letních dnů.

Hora Elm (2128 m)

Na rozdíl od předchozího výletu, tady se jedná o delší výšlap. Trasa začíná ve vesnici Gößl na břehu jezera Grundlsee. Hned na začátku se zapotíte při prudkém stoupání hustým lesem. Krajina se postupně otevře. Místo hlubokého lesa uvidíte spíš menší shluky stromů a louky. Buďte opatrní, protože při horkých letních dnech snadno narazíte na zmije, které se vyhřívají na sluníčku. Na prvních čtyřech kilometrech vystoupáte asi 800 výškových metrů. Odtud cesta pokračuje více méně po rovině kolem nádherných horských jezer až k chatě Pühringerhütte. Doporučuji si tam zarezervovat noc a rozdělit si výlet na dva dny. Chata je na romantickém místě u jezera Elmsee a nabízí možnost dát si výbornou večeři. Poslední část trasy na vrchol Elm je trochu náročnější a vyžaduje nějaké to přelézání kamenů. Výhled každopádně stojí za to a pokud vyrazíte časně ráno, možná také uvidíte kamzíky skákající po skalách. Zpátky se vrátíte po stejné stezce.

Pokud byste chtěli po návratu trochu relaxovat, můžete strávit čas koupáním a sluněním na břehu Grundlsee přímo v Gößlu nebo vyrazit na vyhlídkovou plavbu po nedalekém jezeře Toplitzsee.

Gasselhöhe (2001 m), Rippetegg (2126 m) a Schober (2133 m)

Tuhle trasu kousek od města Schladming bych shrnul jako pohodový výlet s nádhernými vyhlídkami na jezera a masiv Dachsteinu. Hlavní výhodou je, že většinu stoupání za vás zvládne auto. Můžete totiž dojet až na parkoviště kousek od horní stanice lanovky – např. u Gasselhöhe Hütte. Odtud budete pokračovat po okružní trase přes vrcholy Gasselhöhe, Rippetegg a Schober, k několika nádherným jezerům, kde si při horkém letním počasí můžete užít koupel v křišťálově čisté vodě. Odtud už je to jen kousek na parkoviště po nenáročné cestě. Výstup na vrcholy Rippetegg a Schober je volitelný (stezka je obchází). Hlavně Schober je náročnější než zbytek trasy, takže bych ho úplně nedoporučoval třeba pro výlet s dětmi.

Podél potoka Waldbach a okolo Hallstattu

Město Hallstatt je i díky svému zápisu v UNESCO velmi populárním turistickým cílem v Solné komoře. I tam ale najdete spoustu nádherných míst, kde skoro nikdo není. Můžete vyrazit například k vodopádu Waldbachstrub. Doporučuji zvolit okruh, kdy nahoru půjdete lesem podél potoka Waldbach po Malerweg k vodopádu a odtud po Gangsteig dál proti proudu až k místu, kde potok vyvěrá odkudsi pod skalami. Pro cestu zpět pokračujte po cyklostezce vedoucí po okraji údolí.

Pokud byste měli ještě elán na další malý výlet u Hallstattu, rozhodně doporučuji stezku, která vede přímo z centra města na tzv. World Heritage View. Jde o celkem krátkou příjemnou trasu podél potoka Mühlbach s převýšením okolo 300 metrů. Zatímco vyhlídka i solné doly nahoře na kopci jsou díky lanovce poměrně frekventované, stezka samotná je téměř opuštěná.

1. Soriška planina

Většina populárních Slovinských treků se nachází v Triglavském národním parku a jeho okolí. To ale neznamená, že v jiných částech hor nic není. Jedním z nádherných příkladů je trek v okolí planiny Soriška. V zimě se zde nachází populární lyžařské letovisko a v létě naopak můžete vyrážet na hezké procházky po nižších horách podhůří Alp. My jsme podnikli asi 15 km dlouhý okruh z vesnice Zgornja Sorica a byli jsme přímo fascinování nádhernými výhledy. Při pohledu na jih jsme si mohli prohlížet nízké zelené kopečky střední části Slovinska, a naopak na severu se tyčil obrovský masiv Triglavu.

2. Visoki Kanin

Z města Bovec se můžete vyvézt lanovkou až do cca 2200 metrů vysoké stanice a ušetřit si tak velkou část výstupu. Odtud je to asi 2-3 hodiny chůze na samotný Kanin (2587 m) a zhruba stejná doba pro cestu zpátky. Z vrcholu se budete moci kochat přímo dechberoucími výhledy na Slovinsko i Itálii. Pokud bude dobrá viditelnost, spatříte na obzoru i Jaderské moře. Ale pozor! Při závěrečném výstupu na Kanin je potřeba zkušenost s pohybem v horách a jistá dávka odolnosti vůči závratím. Některé úseky jsou zajištěné stupy a lany, ale i přesto buďte opatrní.

3. Postojnska jama

Musím přiznat, že tohle místo není úplně v Julských Alpách, ale víc na jih. Je to nicméně skvělá příležitost na výlet, když zrovna bude špatné počasí na procházky. Postojnská jeskyně je totiž rozlehlý komplex sálů a chodeb plný fascinujících krápníků. Po několikakilometrové cestě podzemním vláčkem se octnete uprostřed širokého prostoru, který jakoby ani nebyl z tohoto světa. Pod světly reflektorů budete obdivovat neuvěřitelnou pestrost útvarů, které za tisíce let stvořila kapající voda. I takhle hluboko pod zemí navíc existuje život. Jedním z příkladů je slepý obojživelník macarát jeskynní, který se může v naprosté temnotě dožívat i stovky let.

4. Procházka podél řeky Soča

Průzračné tyrkysové vody, písčité i oblázkové pláže, soutěsky, rokliny a peřeje. To vše je řeka Soča. Pramení pod průsmykem Vršič, klikatí se v hlubokých horských údolích, až nakonec opouští Alpy a vlévá se do Jaderského moře. Nabízí nespočet různých aktivit od kajakování, sjezdu na raftech, koupání, až po nenáročné procházky, jako část stezky Soška pot z osady Soča do vesnice Trenta po levém břehu řeky. Už po krátké chvilce dorazíte k nádherné soutěsce zvané Mala korita, kde si řeka razí cestu mezi kameny a skalami. Poté se trasa nakrátko odkloní od řeky a provede vás listnatým lesem občas přerušeným drobným potůčkem. Zbylá část cesty se drží více méně podél řeky. Občas si mezi stromy všimnete hezkých malých pláží, které přímo vybízejí ke koupání. I když jde o pohodovou trasu, určitě si zkontrolujte předpověď počasí, abyste neskončili uprostřed bouřky, tak jako my.

5. Tolminska korita

Slovinské Alpy jsou plné nádherných soutěsek. Asi nejznámější je Vintgar nedaleko jezera Bled, ale tentokrát doporučím jiné místo. Tím je kaňon řeky Tolminka. Opět se setkáte s nádhernou tyrkysovou vodou, vysokými skálami a hned kousek za vstupem i s hezkým místem ke koupání. Co je ještě zajímavější? Jde dokonce o dvě soutěsky. Potok Zadlaščice se svou vlastní roklí se totiž vlévá do Tolminky a kaňony se propojují.

6. Vodopády Boka a Virje

Nedaleko Bovce, turistického centra Julských Alp, se nachází dva nádherné vodopády Boka a Virje. K oběma se dostanete po krátké procházce od parkoviště. Vodopád Boka je mnohem vyšší. Řítí se ze strmé skály hluboko do údolí a je vidět z velké dálky. K první vyhlídce dorazíte za chvilku, ale doporučuji pokračovat dál do kopce. Ve vyšších polohách se totiž dostanete blíž, a navíc se tu a tam otevřou panoramatické vyhlídky na údolí Soči. Druhý vodopád, Virje, je sice menší, ale přímo pod ním leží nádherné průzračné jezero. Můžete se tam klidně koupat nebo si jen tak sednout u šumějící vody a sníst si svačinu.

7. Pramen Soči

Cestou domů ze Slovinska jsme navštívili ještě jedno místo a rozhodně ho doporučuji. K pramenu Soči dojdete po krátké procházce z parkoviště pod průsmykem Vršič. Tady ale musím upozornit na dvě věci. Jde o hodně turistické místo a závěr procházky se mění v menší lezení, bez kterého se k pramenu nedostanete. Na konci ale budete odměněni pohledem do hluboké jeskyně plné průzračné vody a na šumění pramenící řeky.

Uběhlo několik let a navrhnul jsem Jitušce: „V Los Christianos se dá vyrazit za velrybami! A já pojedu taky!“ Vytřeštila oči a nevěřícně na mě zírala. Ujistil jsem jí, že si sednu doprostřed lodi, nepůjdu na příď a bude to v pohodě. Moc se jí to nezdálo, ale vyrazili jsme. Moře naštěstí nebylo rozbouřené, cucal jsem mentolové bonbóny a plavba nebyla dlouhá. Konečně jsem si mohl zblízka prohlédnout nádhernou skupinku kulohlavců, jak odpočívají na hladině.

Následující den jsme navštívili botanickou zahradu v Puerto de la Cruz. Byla obrovská a mohli jsme obdivovat pestrou flóru z různých koutů světa. Všude bylo spoustu barevných květů, obrovských listů i nádherných leknínů. Uprostřed zahrady stál gigantický fíkus jehož vzdušné kořeny za mnoho let vytvořily přímo stromovou katedrálu.

Blížil se závěr naší cesty a my jsme pořád ještě neviděli jednu z hlavních přírodních atrakcí – národní park Pico del Teide. Je pojmenován po gigantické sopce v jeho středu, která je zároveň nejvyšší horou celého Španělska. Výstup na ní je ale potřeba plánovat s velkým předstihem kvůli povolenkám. Je jich málo a jsou zarezervované měsíce dopředu. Ani na lanovce už pro nás nezbylo místo. Přemýšleli jsme, co podniknout. Jako ideální řešení se ukázal výšlap na protější horu Guajara. Byla sice menší, ale i tak se svými 2718 metry poskytovala úchvatný výhled na celé Tenerife, okolní ostrovy i na samotné Teide.

Ještě jsme ani nedorazili autem na začátek treku a už jsme obdivovali nádherné výhledy v okolí horské silnice do národního parku. Aby také ne. Na silnici z Taganany do Paradores Cañadas del Teide, výchozího místa trasy, jsme se setkali s několika různými druhy krajiny. Nejprve jsme projeli hustými vavřínovými lesy zahalenými mlhou. Naše cesta pokračovala městem San Cristóbal a zemědělskou krajinou kolem La Esperanzy, až do borovicového lesa. Ten obepíná národní park ve středu ostrova jako prstencový pás. Prudce jsme stoupali. Mlha halící celou okolní krajinu se zvolna rozplynula a les samotný začal řídnout. V otevřenější krajině se objevovaly hezké vyhlídky, jako např. Mirador de Ayosa. V srdce národního parku les zmizel úplně a vystřídala ho vyprahlá lávová pustina, kde jen tu a tam rostla tráva nebo shluky suchomilných keřů.

Podobnou krajinou vedl i samotný výšlap. Obdivovali jsme nádherné skalní útvary a pod ostrým poledním sluncem jsme stoupali na horu Guajara. Trasa samotná nebyla až tak náročná, ale nerostly tam žádné stromy. Chyběl nám stín. Jak jsme stoupali, otevíral se pohled na větší a větší část ostrova. Na vrcholu samotném jsme mohli obdivovat sopku Teide, jižní pobřeží Tenerife i okolní ostrovy Gran Canaria, La Palma a La Gomera. Nahoře jsme strávili asi hodinku. Odpočívali jsme, pozorovali mráčky, které pluly pod námi a kochali se tou nádherou. Pro cestu dolů jsme zvolili trasu po opačné (západní) straně hory. Klikatila se mezi průrvami a propastmi, ale místy klesala opravdu prudce. Naše kolena tentokrát dostala zabrat, ale dolů jsme dorazili v pořádku. Celá trasa nakonec zabrala lehce přes pět hodin chůze.

Když jsme jeli zpět na ubytování, slunce se už přibližovalo k obzoru a my jsme zastavili na jedné z vyhlídek podél silnice. Naskytlo se nám přímo dechberoucí představení. Obrovská sopka a za ní horský hřeben ostrova La Palma obklopený kobercem mraků. Nebe hrálo barvami od oranžové po tmavě modrou. Stíny se prodlužovaly, až ohnivý kotouč zmizel za horizontem a krajina se zvolna ponořila do tmy. Jak nádherné rozloučení s ostrovem Tenerife.

Přes třemi roky jsme navštívili ostrov Gran Canaria a tentokrát jsme se rozhodli prozkoumat Tenerife. Zvolili jsme si ubytování v tradičním domě v odlehlé vesnici Taganana na severovýchodě ostrova. Bylo to místo s nádherným výhledem na pohoří Anaga i na oceán, ale jízda autem po úzkých horských silnicích byla náročná. Nejprve jsme se museli vyškrábat od úrovně moře až po samotný horský hřeben a poté zase dalšími serpentinami dolů. Na závěr jsme museli projet titěrnými uličkami Taganany, které byly v prudkém svahu. Některé odbočky byly tak ostré, že jsme je museli minout, otočit se na vhodném místě a zatočit z opačného směru.

Nakonec jsme na ubytování dorazili až kolem jedenácté hodiny večer. Vyzvedli jsme klíče z připravené schránky, ale ouha. Klíč se zasekl takovým způsobem, že s ním nešlo otočit, aniž bychom ho zlomili. Majitelka byla asi dvě hodiny cesty daleko na jižní straně ostrova, takže pomoc nebyla zrovna nadosah. Naštěstí jsme si všimli, že v sousedním domě se ještě svítí. Zaklepali jsme a zpoza mříží na nás koukala vyděšená starší paní. Svojí neslavnou španělštinou jsem jí vysvětlil náš problém. Ukázalo se, že paní zná majitelku, a dokonce v domě po turistech uklízí. Komunikace se ale nedařila úplně na sto procent. Paní nám nabízela náhradní klíč, ale to nám nepomohlo. Hledal jsem ve slovníku překlad „zaseknutý v zámku“, ale úspěšný jsem moc nebyl. Až po ukázce situace na místě jsme si konečně porozuměli. Paní sice také nevěděla, jak klíč ze zámku dostat, ale zapůjčila nám kleště a ty zabraly. S trochou síly jsem otočil klíčem, ten se naštěstí nezlomil a podařilo se nám odemknout.

Autem po hřebenové silnici

Příští den jsme pojali hlavně odpočinkově. Po náročném večeru jsme se chtěli hlavně vykoupat a užít si příjemného sluníčka. Nejprve jsme vyzkoušeli černou pláž Roque de las Bodegas kousek od Taganany. Byla nádherná, ale vlny byly moc velké na bezstarostné koupání. Vydali jsme se tedy na opačnou stranu horského hřebene Anaga. Znovu jsme projížděli serpentiny z předchozí noci, ale tentokrát to bylo jiné. Otevíraly se nádherné vyhlídky na oceán, okolní hory i na vesničku v údolí. Vyškrábali jsme se až nahoru a krátkým tunelem jsme projeli na jižní stranu hor. Proměna krajiny byla neuvěřitelná. Z otevřených travnatých a křovinatých svahů s občasnými stromy jsme se ocitli pod stínem koruny hustého vavřínového lesa. Byla to nádhera. Všude bujela vegetace a zem byla prosycena vláhou. Nedalo nám to a museli jsme podniknout alespoň krátkou procházku k vyhlídce el Bailadero. Šli jsme po úzkých strmých stezkách, nad kterými se uzavíraly větve tak hustě, že pro nás zbyl jen malý tunel zelení.

Během odpoledne jsme dorazili na pláž Playa de Las Teresitas. Tenhle obrovský pruh jemného bílého písku skrytý za vlnolamy byl přímo ideálním místem k odpočinku. Lidé se rozprostřeli do velkého prostoru tak, že si nikdo nepřekážel a my jsme mohli nerušeně plavat. S příchodem večera jsme nasedli do auta a vydali jsme se zpátky do Taganany. Tentokrát jsme ale zvolili delší cestu přes Santa Cruz a Las Mercedes, která vede přímo po horském hřebeni a podél ní se nachází několik nádherných vyhlídkových míst. Načasování nemohlo být lepší. Na vyhlídku Cruz del Carmen ve výšce téměř 1000 m n. m. jsme dorazili těsně před západem slunce. Celý ostrov se již zahalil do zlato-oranžové barvy. Pod námi se do dáli táhly ulice hlavního města ostrova a pomalu se ztrácely pod hustým mračnem. Na něj shora dopadaly poslední sluneční paprsky toho dne. V dáli se nad oblaky tyčila gigantická silueta nejvyšší hory Španělska – Pico del Teide. Se západem slunce se stíny prodloužily a celá scenérie přešla ze zlatavé barvy do fialové. Stáli jsme tam a dívali jsme se na to úžasné divadlo, jako smyslů zbavení.

Z Taganany do San Andrés

Na Štědrý den jsme podnikli túru napříč pohořím Anaga. Vydali jsme se z Taganany u severního pobřeží do San Andrés na jižní straně. Hned na začátku naší ospalost zahnal prudký výstup. Ranní slunce se zvolna přehouplo přes hřeben a během chvilky se udělalo teplo. Procházeli jsme otevřenou krajinou plnou malých keřů a sukulentů. S každým výškovým metrem se otevíral hezčí výhled na oceán i na horská úbočí. Asi v polovině stoupání jsme odbočili a vylezli jsme na malou skálu u sedla Cumbrecilla, abychom měli ještě lepší rozhled. Chvilku jsme strávili fotografováním, pozorováním rozhlehlé krajiny a pak jsme usoudili, že je čas pokračovat dál.

V druhé polovině cesty nahoru přibývalo stromů a kousek pod hřebenem jsme již procházeli pod zkroucenými větvemi vavřínů. Svahy byly porostlé mechem, stezka byla rozbahněná a všude kolem nás se zelenalo kapradí. Les byl sice hustý, ale nebyl nijak vysoký. Stačilo nám tedy malé vyvýšené místo a mohli jsme se dívat do krajiny i přes koruny stromů. Odtud jsme pokračovali po hřebeni směrem na východ a pozorovali jsme mraky, jak se pozvolna převalují přes svahy hor. Občas se některý dostal až k nám a výhled se pomalu vytratil v husté bílé mlze.

Dolů jsme šli údolím podél malého potůčku. Krajina se opět proměnila. Les zmizel a vystřídaly ho suché svahy porostlé křovisky a kaktusy. Jen podél potoka stále bujela vegetace. Rákos, bambus, ale i nádherný palmový háj. Jako by to byla oáza kdesi v nekonečné poušti. Cestou z kopce přibývalo lidských obydlí. Nejprve malá odlehlá farma, pak několik domů, silnice, ulice a přímo před námi bylo městečko San Andrés. Konec treku jsme oslavili výbornou místní palačinkou, vykoupali jsme se v moři a zpátky už jsme se svezli, abychom mohli v klidu oslavit Štědrý večer.

Benijo

Příští ráno jsme zamířili na procházku do osady Benijo na pobřeží kousek od Taganany. Cestou jsme se opět zastavili na pláži Roque de las Bodegas. Vlny byly ještě větší než posledně. Na koupání to tedy nebylo, ale dostal jsem místo toho spoustu příležitostí k fotografování rozbouřeného moře. Vykoupat se na téhle nádherné pláži jsme mohli až poslední den naší cesty, ale bylo to úžasné. Houpání se ve vlnách, jemný černý sopečný písek a krásné slunečné počasí.

Náš výlet pokračoval do Benija, kde začíná krásná okružní stezka. Vede nejprve podél moře a po několika kilometrech se stočí do prudkého, ale krátkého stoupání. To je odměněno nádhernou vyhlídku na členité severní pobřeží z výšky necelých 500 metrů. Trasa pak již zvolna klesá a přes několik menších kopců se vrací do Benija. Nabažili jsme se pohledu na azurové vody Atlantiku i na útesy porostlé hustou vegetací. Pohoří Anaga na si nás za těch několik dní získalo. Je to takový malý, skoro zapomenutý, ráj. Náš čas na Tenerife ale nebyl neomezený a chtěli jsme navštívit i jiné části ostrova, jako třeba národní park Pico del Teide nebo zajímavá místa na pobřeží. O tom ale zase příště.

Pokračovat na další díl

Z našeho výletu v květnu 2021 jsem vybral několik nejkrásnějších míst, které byste rozhodně neměli vynechat.

Přírodní památka Uvezené

Tenhle malý kousek bukového lesa skrytý za nenápadnou odbočkou z cesta na Kamennou boudou nás nadchnul hustým a rozlehlým kobercem medvědího česneku. Jeho bílé květy pokrývají lesní půdu jako hustá vrstva sněhových vloček. Vůně je tak pronikavá, že si budete připadat skoro jako uprostřed kuchyně.

Dolnoněmčanské louky

Jen kousek od Uvezeného se nachází další krásné místo Bílých Karpat. Dolnoněmčanské louky leží v malém údolí obklopené u potoka z obou stran obklopené lesem. Je to první místo, kde jsme narazili na nádherné divoce rostoucí orchideje, ale i spoustu jiných pestrobarevných květin.

Větrný mlýn Kuželov

Abych se v článku nezabýval jen lesy a loukami, přidávám doporučení na zajímavou technickou památku – větrný mlýn v Kuželově a přilehlé muzeum. Celé místo je citlivě opraveno tak, aby si zachovalo svůj původní ráz a je doplněno spoustou původního nářadí a vybavení.

Javorůvky, Královec a Ploščiny

Dvě nádherné louky a k tomu vyhlídkovou věž Královec můžete navštívit během půldenní procházky z Valašských klobouků. Javorůvky jsou jedním z nejlepších míst, když hledáte kvetoucí orchideje. Narazíte hlavně na růžové a žluté prstnatce, okrotice nebo třeba pětiprstku. Jen o kousek výš dorazíte na hřeben Bílých Karpat, kde můžete z rozhledny obdivovat výhledy jak na Valašské Klobouky, tak i na druhou stranu směrem na Slovensko. Odtud pokračujete po příjemné cestě vlnící se po hřebeni až k rezervaci Ploščiny. Opět zde naleznete orchideje, ale i místa pokrytá koberci drobných modrých kvítků.

Arequipa – historické centrum

Město Arequipa bylo prvním místem, které jsme navštívili během naší dvouměsíční cesty po Peru. Ihned po příjezdu na nás udělalo dojem. Nádherné opravené koloniální centrum, zdobené katedrály, parky a příjemné horské klima. To vše doplňují výborné restaurace a kavárny.

Rozhodně doporučuji navštívit obrovský komplex kláštera svaté Kataliny. Dalo by se říct, že jde o město ve městě. Narazíte na nádherné zahrady, spoustu cizokrajných květin, červené a modré domy, fontány a s trochou štěstí i na kolibříka.

S nadmořskou výškou kolem 2400 m je Arequipa také vhodným místem na menší aklimatizaci před pokračováním do vyšších míst jako Cuzco, kaňon Colca nebo jezero Titicaca.

Colca Kaňon

Kaňon řeky Colca patří mezi nejhlubší na světě. I díky tomu se můžete těšit na dechberoucí výhledy do nádherné krajiny peruánského venkova. Uvnitř kaňonu se nachází několik menších vesniček a rozlehlé plochy poseté typickými terasovými políčky. Velké rozdíly v nadmořské výšce umožňují pěstovat teplomilné i studenomilné rostliny na různých úrovních. Narazíte na nádherné květiny, spoustu kaktusů a s trochou štěstí spatříte i majestátní kondory andské, jak plachtí vysoko nad údolím.

Ostrovy na jezeře Titicaca

Obrovské jezero Titicaca ležící v nadmořské výšce téměř čtyři kilometry je místem, které rozhodně stojí za návštěvu. Vodní plocha se rozprostírá na hranicích Peru a Bolívie uprostřed náhorní plošiny zvané Altiplano. Někteří cestovatelé doporučují spíše Bolívijskou část, ale my jsme hranice nepřekročili, takže se můj cestovatelský tip týká čistě Peru.

Město Puno, které se s velkou pravděpodobností stane vaší základnou pro výlety po okolí, není samo o sobě příliš hezkým místem. Kromě procházky po promenádě okolo nádrže „Laguna Artificial“ nás zajímal hlavně přístav a plavby po jezeře Titicaca.

Jedním z proslulých turistických cílů jsou plovoucí rákosové ostrovy Uros, na kterých si místní staví domky rovněž z rákosu a žijí zde po už staletí. V poslední době se život na ostrůvcích trochu proměnil a jejich hnacím motorem se stal turismus. Těžko říct, jak by se na takovou situaci člověk měl dívat. Na jednu stranu téměř vymizel původní styl života a z ostrůvků se stal spíše jakýsi skanzen. Na druhou stranu by místní bez turismu dnes pravděpodobně neměli moc možností obživy a museli by se přesunout do města.

Dalším místem, kam stojí za to plout, je ostrov Taquile. Se svým kopcovitým terénem nabízí nádherné výhledy do okolní krajiny, procházky mezi terasovými políčky a příjemnou venkovskou atmosféru. Na malém náměstí můžete podniknout krátkou zastávku a vychutnat si oběd na terase nad hladinou jezera. Místní obyvatelé stále nosí tradiční barevné čepičky a dodávají tím ostrovu nezapomenutelný ráz.

Věže Sillustani a jezero Umayo

Návštěva pohřebních věží Sillustani může být zajímavým a odpočinkovým jednodenním výletem z Puna u jezera Titicaca. Prohlédnete si krajinu peruánského Altiplana (náhorní plošiny), která je plná malých vesniček, polí a rozlehlých pastvin. Samotné věže a vyprávění o nich jsou zajímavé, ale nás snad nadchnula ještě více vyhlídka na slunce sklánějící se k obzoru nad jezerem Umayo.

Amazonie – Národní park Manu

Národní park Manu stále patří mezi téměř nedotčené části amazonské džungle. To je dáno jednak vysokým stupněm ochrany a zároveň složitou dostupností. Cesta do Manu je náročná a dlouhá. Nejprve vás čekají dlouhé hodiny jízdy z Cuzca přes horské průsmyky, asfaltovou silnici postupně vystřídá nezpevněná cesta plná děr a obklopená prudkými srázy. Za posledním průsmykem se ale krajina náhle promění, překročíte hranici národního parku a přivítá vás horský mlžný les. Jak budete sestupovat dolů, narazíte na spoustu druhů ptactva, jako třeba Kvetzal, Skalňák a také spoustu různých kolibříků. V nižší nadmořské výšce je mlžný les nahrazen hustou amazonskou džunglí a cestu vám přehradí obrovská řeka Madre de Dios. Dál už se musí lodí. Samotná cesta nakonec zabere v podstatě celý den, když jde všechno dobře…

Jakmile cestu zvládnete, bude na vás čekat jedno z nejúžasnějších míst v Peru. Rozmanitost života v Amazonii je až neskutečná. My jsme si připadali, jako bychom se objevili v jednom z přírodovědných dokumentů. Dívali jsme se na neutuchající proud pracujících mravenců, papoušky zobající minerály z hliněných svahů, opice skákající mezi stromy nebo kapybaru, jak si poklidně plave po zarostlém jezeře. Úplně jiný zážitek je vypravit se do džungle v noci. Okolní zvuky se promění a les je najednou působí tajemným dojmem. Uvidíte třeba kajmana, spoustu zvláštního hmyzu, hada nebo pavouka. Když už máte procházek džunglí dost, stačí jen odpočívat, poslouchat neutuchající švitoření a jen vnímat tohle nádherné místo.

Incká pevnost Pisac

Ruiny Incké pevnosti Pisac jsou místem pro nádherný jednodenní výlet z Cuzca. Mohlo to být jen počasím nebo náladou, ale nám se tady líbilo víc než na Machu Picchu. Nahoru se můžete vyvézt ze stejnojmenné vesničky taxíkem, ale dolů rozhodně běžte pěšky. Je to pohodová procházka asi na 2 až 3 hodiny. Samotná pevnost stojí poměrně vysoko a můžete tak obdivovat nejen architekturu a terasovitá políčka, ale i dechberoucí výhledy na okolní údolí. Cestou od pevnosti dolů budete objevovat nové a nové ruiny. Narazíte na spoustu domů, další pevnosti, políčka, ale i vodopády a potůčky. I když je Pisac poměrně známým výletem z Cuzca, nebudete se prodírat davy turistů. Jakmile opustíte hlavní pevnost a vydáte se po stezce do údolí, potkáte už jen tu a tam skupinku lidí.

Nazca

Gigantické obrazce na planině Nazca jsou už delší dobu jedním z hlavních turistických cílů v Peru. Přesto se jedná o místo, které stojí za to navštívit a pokud máte silný žaludek, nejlepší zážitek budete mít při absolvování jednoho z vyhlídkových letů. Nazca ale není jen o geoglyfech v poušti. Najdete zde mnohem víc památek na dva tisíce let starou kulturu.

Jedna je přímo na okraji dnešního města Nazca a jedná se o akvadukty Cantalloc. Soustava podzemních i nadzemních kanálů a hlubokých spirálových studní je dodnes funkční a plná vody. Další je o trochu dál, ale snad ještě zajímavější. Dodnes se spekuluje, co přesně bylo účelem nádherných pyramid v Cahuachi – monumentálních komplexů postavených z nepálených cihel. To, co spatříte, je však jen zlomek skutečného rozsahu. V lokalitě se stále nachází desítky pyramid, které již splynuly s terénem a jsou vlastně zasypané zemí.

Čtvrti Miraflores a Barranco v Limě

Tyto dvě bohatší čtvrti hlavního města jakoby do Peru ani nepatřily. Široké bulváry, uklizené parky, drahé restaurace a luxusní rezidence u pobřeží Pacifiku. Přestože se na našich cestách často velkým metropolím vyhýbáme, pobyt v Limě nás přímo nadchnul. Každá čtvrť je úplně jiná a jako by měla svou vlastní duši.

Miraflores je typickým místem, kde bydlí bohatší vrstvy obyvatelstva a sídlí velké množství hotelů, hostelů či jiných ubytovacích zařízení. Mimo to tu najdete široké spektrum restaurací nabízející kulinářské speciality z celého světa. Asi nejhezčí místa se nacházejí podél pobřeží, takže nevynechejte procházku po promenádě nad městskou pláží skrz různé parky až k majáku La Marina.

Čtvrť Barranco je naproti tomu místem umělců. Má svůj osobitý barevný a rozevlátý styl. Je plná galerií, muzeí, studií, divadel a hlavně street-artu. Snad každou zídku, podchod nebo vhodnou stěnu zdobí nádherné umělecké dílo. Jde bez pochyby o nejromantičtější a nejvíce bohémskou část Limy.

Treky v pohoří Cordillera Blanca

Mezi nejlepšími místy v Peru jsem už zmínil incké či koloniální památky, města, jezera, deštný les i hluboký kaňon. Stále ale nepřišla řeč na hory. Na tisíce kilometrů dlouhý hřeben And, který odděluje prales na východě a poušť na západě. Je spoustu míst, kde se můžete vydat na treky do hor, ale jedním z nejlepších je bez pochyby Cordillera Blanca (bílé pohoří). Tyčí se jako bílá hradba nad městem Huaraz a v jeho srdci leží i nejvyšší hora celého Peru – Huascarán (6768 m. n. m.).

Celý region nabízí velké množství turistických tras a můžete si vybírat od krátkých výšlapů až po několikadenní pochody. Já bych rozhodně doporučil absolvovat následující:

Laguna Wilcacocha (cca 3700 m. n. m.) – Poměrně lehký výšlap k laguně, který je ideální pro počáteční aklimatizaci. Samotná vodní plocha není příliš zajímavá. Co stojí za tu námahu je hlavně výhled na hřeben Cordillera Blanca na protější straně údolí. Výhodou je, že se stačí svézt kousek collectivem (minibus) a není tak potřeba organizovaný výlet.

Laguna Churup (cca 4500 m. n. m.) – Nádherný trek k jezeru pod vrcholem Churup. Můžete se těšit na úchvatné výhledy do okolní krajiny, křišťálově čistou vodu a zasněžené vrcholky. Výšlap je i díky nadmořské výšce trochu náročnější, nicméně není příliš dlouhý. Včetně pikniku u jezera a cesty dolů může zabrat asi 5 hodin. Výhodou je opět spojení collectivem na začátek treku. Navíc tahle trasa není tolik frekventovaná – odhadem nižší desítky turistů za den.

Laguna 69 (cca 4600 m. n. m.) – Už samotná cesta autobusem kolem jezer Llanganuco nabízí nádherné výhledy, a to trek ještě nezačal. Vyrazíte po stezce mezi pastvinami a stromovým hájem, kde se zvolna klikatí malé říčky. Pozvolné stoupání se promění ve strmý kopec, místo říčky uvidíte vodopády a za dobrého počasí dohlédnete až na vrchol Huascarán. Na konci túry dorazíte ke krásnému tyrkysovému jezeru zásobenému vodopádem z obrovského ledovce. Jde bezpochyby o jednu z nejhezčích, ale také nejpopulárnějších tras. Výchozí místo treku je dostupné hlavně pomocí organizovaných výletů. Na vlastní triko může být dost komplikované se tam dostat.

Ruiny města Chan Chan

Na pobřeží severního Peru nedaleko města Trujillo se nachází ruiny největší předkolumbovské metropole v Jižní Americe. Její původ sahá kamsi do devátého století našeho letopočtu a v době své největší slávy poskytovala bydlení asi 40 – 60 000 lidem.

Ruiny jsou skutečně obrovské a jen část je přístupná turistům, ale i přesto byste je na cestě severním Peru neměli vynechat. Můžete si prohlédnout nádherné zdobení staveb rozličnými geometrickými obrazci nebo symboly zvířat. Na okraji celé lokality je hezké muzeum plné archeologických nálezů právě z Chan Chanu.

Bariloche – jezera a čokoláda

Bariloche by se dalo označit jako vstupní brána do Argentinské Patagonie. Město i přilehlý region se tak trochu podobá Alpám ve Švýcarsku. Není tak divu, že zde naleznete výbornou čokoládu, zasněžené vrcholky, hluboké lesy a nádherná horská jezera.

Okolní region je ideálním místem pro výlety autem. Nedaleko města se nachází jedna z nejslavnějších vyhlídkových silnic – tzv. Ruta de los Siete Lagos která vás provede kolem sedmi nádherných křišťálově čistých jezer na úpatí And. Alternativou je kratší okruh Circuito Chico. Podél této trasy narazíte mimo jiné i na vyhlídkový vrchol Cerro Campanario s lanovkou nebo na malé jezírko Escondido, který je ideálním místem pro relaxaci a piknik. Region nabízí také spoustu túr po horách.

Pokud, stejně jako my, milujete čokoládu, musíte se zastavit i v čokoládovně Rapa Nui. Najdete tam zmrzliny, dezerty, horkou čokoládu, kávu, pralinky, a dokonce i ledovou plochu, kde se dá bruslit.

Pozorování zvířat na poloostrově Valdés

Poloostrov Valdés byla pro nás velká zajížďka, strávili jsme téměř dva dny na cestě tam a podobnou dobu na cestě zpět. Museli jsme přetrpět rozbité silnice, mračna prachu a horko na tisíci kilometrech v každém směru. Stálo to ale za to! Místní národní park překypuje životem, a to hlavně v mělkých pobřežních vodách. Můžete zahlédnout obrovskou kolonii tučňáků, lachtany, rypouše, velryby jižní, a dokonce i kosatky. Pokud bych si měl vybrat jen jedno místo z celé Argentinské Patagonie, kam se vrátím, byl by to právě poloostrov Valdés. Bylo to místo, o kterém jsme dříve slýchali jen v přírodovědných dokumentech a zažít ho na vlastní kůži bylo nezapomenutelné.

Na ostrově se toho dá podniknout spoustu a doporučuji si vyhradit minimálně 3 dny na jeho prozkoumávání. Rozhodně doporučuji:

• Plavba za velrybami v lodi s okénky pod hladinou (loď Yellow Submarine) – Nejdřív jsme si říkali, jestli zbytečně nevyhazujeme peníze za takovou turistickou past. Teď bychom ale jinou loď už nebrali. Seděli jsme v podpalubí, dívali se do hlubin moře a najednou se objevil stín, který postupně nabíral jasný obrys. Jen několik metrů od nás proplula velryba jižní s mládětem. Byl jsem tak uchvácen, že jsem ani nezvednul foťák. Jen jsme tiše zírali a obdivovali tyhle nádherné tvory.
• Procházka nad pláží, kde sídlí kolonie rypoušů – Tuhle aktivitu můžete s vlastním autem podniknout i sami. Dojedete na odlehlý okraj poloostrova zvaný Punta Norte a po vyznačené trase se vypravíte na procházku podél pláže. Stezka vede v uctivé vzdálenosti, takže si nezapomeňte vzít dalekohled.
• Návštěva hnízdiště tučňáků (Estancia San Lorenzo) – Takhle aktivita je až nečekaně drahá (okolo 45 dolarů na osobu), ale tak úžasné místo k pozorování tučňáků magellanských jsme nikde jinde v Patagonii neviděli. Průvodci vás opatrně a šetrně vedou po stezce přímo skrz kolonii, takže uvidíte tučňáky opravdu zblízka. Dalekohled klidně nechte na ubytování.
• Výprava na moře na kajacích – My jsme zvolili možnost jednodenního výletu se společností Patagonia Explorers (cca 120 dolarů na osobu). Vydali jsme se podél pobřeží z městečka Puerto Pirámides a přímo z kajaků jsme pozorovali neuvěřitelnou pestrost mořského života. Hraví a zvědaví lachtani proplouvali mezi naší skupinou a v dáli jsme zahlédli i gejzíry velryb jižních. Aby toho nebylo málo, během obědové přestávky jsme podnikli procházku mezi tisíci fosilií mořských živočichů z dob, kdy byla hladina o několik metrů výše.

Výšlapy kolem osady Pampa Linda

Když si v Bariloche zadáte do navigace osadu Pampa Linda, ležící hluboko v národním parku Nahuel Huapi, ukáže vám pouhých 73 km cesty. Ale pozor! Jakmile opustíte hlavní silnici „Ruta 40“, cesta bude ubíhat zoufale pomalu. Prašná úzká silnice plná kopečků, zatáček a děr vám dá zabrat. Obzvláště, pokud nemáte terénní vůz. Stejně by vás to ale nemělo odradit.

Příroda v okolí osady je skutečně nádherná. Uvidíte hluboké lesy, vodopády, horská jezera, ledovce a nad tím vším se ve výšce 3478 m. n. m. tyčí vrchol Tronador. Přímo z osady vychází spoustu různých treků skrz národní park. Některé jsou kratší a dají se zvládnou za odpoledne. Na jiné si musíte vyhradit i několik dní. Pokud ale dorazíte na jaře, jako my (listopad), delší treky mohou být ještě hluboko pod sněhem. Z půldenních výletů rozhodně doporučuji například túru k ledovci Castaño Overo. Budete pozvolna stoupat nádherným zeleným lesem a kolem vás se mezi postupně otevřou vyhlídky na údolí, kopce a malé říčky. Na samotném konci výšlapu se najednou rozevře les a přímo před sebou ve velké výšce spatříte obrovitánský ledovec a několik hučících vodopádů, které odvádějí tající vodu.

Když už budete mít unavené nohy, můžete na několik míst dojet i autem, případně s malou procházkou od parkoviště. Mezi takové cíle patří například ledovec Ventisquero Negro, vodopád Las Nalcas nebo krátký pěší okruh původním lesním porostem na jihozápadním okraji jezera Mascardi.

Trek na Fitz Roy a Cerro Torre

Malé městečko El Chaltén v jižní části argentinské Patagonie je dnes populárním turistickým cílem díky světoznámým trekům do přilehlých hor. Místní národní park je protkaný stezkami a naleznete zde i několik veřejných nocovišť pro vícedenní pochody. Jednou z krásných tras přírodou je dvoudenní výprava kolem vrcholů Fitz Roy (zvaný i El Chaltén) a Cerro Torre. My jsme šli v tomto pořadí, ale trek se dá projít i obráceně.

Cesta od parkoviště se pomalu klikatí vzhůru. Chvíli to trvá, ale přímo před vámi se zpoza nízkých stromů objeví vysoká skála – Fitz Roy. Po asi deseti kilometrech chůze dorazíte do kempu. Můžete rozbít tábor a vypravit se k jezeru pod Fitz Royem ještě ten večer nebo brzy ráno na východ slunce. Každá možnost má své výhody. Při východu slunce světlo dopadá přímo na skály před vámi a naskytne se vám nezapomenutelný pohled. Večerní výšlap má naopak výhodu v tom, že v tu dobu míří nahoru mnohem méně turistů a můžete si užít i trochu samoty na jinak přelidněném místě. Dál se pokračuje po mnohem méně frekventované trase Senda Madre e Hija (stezka matky a dcery) k jezeru pod špičatým vrcholem Cerro Torre a odtud lehkou mírně vlnitou cestou zpět do El Chalténu.

Celá trasa poskytuje úchvatné výhledy a je to trek, který stojí za to jít i přesto, jak je populární. Přeci jen ale musím zmínit jedno úskalí – kemp pod Fitz Royem je v sezóně přelidněný, vládne tam trochu party atmosféry a toalety bývají v zoufalém stavu. Jediné štěstí je, že si můžete vystát frontu na lopatu a vypravit se do lesa namísto kadibudky. Lepší možností může být naplánovat pochod jinak a využít jednoho z méně frekventovaných nocovišť podél trasy.

Obě místa (Fitz Roy i Cerro Torre) se dají zvládnout také jako jednodenní výšlapy, ale počítejte s tím, že půjdete v dlouhé řadě stovek turistů a přijdete tak o možnost strávit u Fitz Roye východ slunce či poklidný večer.

Ledovec Perito Moreno

Tohle je přesně to místo, kam se davy turistů hrnou po tisících. Žádná odlehlá divočina. Naopak. Přijedete po frekventované asfaltové silnici na obří parkoviště. Odtud vás odveze autobus několik kilometrů k rozlehlému turistickému centru s restaurací a obchody se suvenýry. Když už tohle všechno překonáte a vydáte se po kovovém molu směrem k vyhlídkám, říkáte si: „Proč jsem vlastně tady?“ A najednou se dostaví odpověď v podobě gigantické, sedmdesát metrů vysoké, ledové stěny, která stojí jen kousek před vámi. Na tak úchvatné místo, jako je ledovec Perito Moreno, jen tak nenarazíte. Ihned zapomenete na všechna úskalí a jen pozorně posloucháte praskání, dunění a rachot tajícího ledu. Čas od času se utrhne obrovitánský kus o velikosti činžovního domu a sklouzne do hlubokých tyrkysových vod přilehlého jezera.

My jsme vydrželi sledovat ledovou stěnu asi čtyři hodiny a ani potom se nám nechtělo odejít. I ten obří dav turistů se nakonec rozprostře po několika kilometrech stezek. Pokud chcete mít trochu víc soukromí, stačí se místo autobusu vypravit pěšky zpět k parkovišti a prohlédnout si ledovec i z jiného úhlu.

Část turistů preferuje vyhlídkovou plavbu, ale já místo toho doporučuji procházku po molech. Na lodích je to totiž hlava na hlavě a pokud nevyrazíte mimo sezónu nebo v málo frekventovaný čas, pěší výlet je mnohem příjemnější alternativa.

Plachetnicí na ostrov H

Pokud si svoji cestu po Patagonii rozšíříte i na Ohňovou zemi (Tierra del Fuego) a cestu na tzv. „konec světa“ v Ushuaii, doporučuji vypravit se plachetnicí na ostrov H (my jsme využili společnost Tres Marias). Během poklidné plavby mezi Ohňovou zemí a ostrovem Navarino můžete pozorovat nepřebernou pestrost mořského života. Od tisícihlavých kolonií kormoránů až po lachtany vyhřívající se na malých ostrůvcích. A kdyby vás zajímala spíše botanika, rozhodně si užijete procházku po ostrově H. Na začátku léta je přímo posetý květy ať už různých keřů, tak i drobných rostlin. Když zvednete oči, všude kolem se na obzoru tyčí ostré vrcholky hor, které dramaticky ukončují tisíce kilometrů dlouhý hřeben And.

Nekonečná step

Řízení po stovky kilometrů dlouhých rovných silnicích má svá úskalí. Krajina se moc nemění, pomalu na vás padá únava a v tom se objeví velká jáma uprostřed cesty nebo pásovec, který volným tempem přechází na druhou stranu. Když ale najezdíte desítky hodin skrz rozlehlou patagonskou step, objevíte i její krásnou stránku. Je tam totiž spoustu zvířat a v otevřené krajině jsou dobře vidět. Z okénka auta tak můžete pozorovat stáda lam guanako, velké běhavé ptáky nandu, pásovce a psa horského či argentinského. Občas narazíte i na zelené oázy, kam se stahují papoušci patagonští nebo třeba plameňáci.

V rozhlehlé stepi jsme narazili na několik míst, kde stálo za to zastavit a trochu se porozhlédnout:

• Skalní útvary okolo městečka Los Altares – více info v cestopisu Patagonie – NP Los Alerces (8)
• Zelené údolí řeky Tecka podél silnice č. 40, což bylo první místo během naší cesty, kde jsme narazili na plameňáky – více info v cestopisu Patagonie – NP Los Alerces (8)
• Prastaré jeskynní malby v Cueva de las Manos a přilehlý kaňon řeky Pinturas – více info v cestopisu Patagonie – Nekonečná step (16)